Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Jiřího Přibáně a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Pislcejka, zastoupeného JUDr. Nikolou Janákovou, advokátkou, sídlem Blatenská 3218/83, Chomutov, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 44/2023-290 ze dne 30. 8. 2023, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a esel technologies, s. r. o., sídlem Bořivojova 878/35, Praha 3, zastoupené JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem, sídlem Sladkovského 13, Kolín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel uzavřel v roce 2014 s obchodní společností esel technologies, s. r. o. (dále též "vedlejší účastnice"), smíšenou smlouvu, a to v části o dodání kotle smlouvu kupní a v části o montáži kotle smlouvu o dílo. V roce 2017 (po cca třech letech provozu) došlo k poškození výměníku kotle. Za provedenou výměnu vystavila vedlejší účastnice stěžovateli fakturu na částku 40 989 Kč, kterou stěžovatel ke dni splatnosti neuhradil. Stěžovatel zaslal vedlejší účastnici sdělení, ve kterém byla informována, že k potřebě nového výměníku došlo z důvodu porušení povinnosti vedlejší účastnice poučit jej o manipulaci s kotlem, a proto mu podle jeho tvrzení vznikla škoda představovaná cenou výměníku. Stěžovatel totiž do kotle používal vodu destilovanou, přestože pro systém byla požadována voda pitná. Stěžovatel vedlejší účastnici sdělil, že hodlá započíst pohledávku na náhradu škody ve výši 40 989 Kč proti nároku vedlejší účastnice na zaplacení kupní ceny výměníku. Vedlejší účastnice se započtením nesouhlasila, neboť podle jejího názoru pohledávka vzniklá z náhrady škody neexistovala (a nebylo o ní vedeno ani soudní řízení). Žádná škoda podle vedlejší účastnice nevznikla, neboť potřeba nového výměníku vznikla pochybením stěžovatele.
2. Na kotli se následně objevila další porucha - a sice porucha motoru. Stěžovatel požádal vedlejší účastnici o její opravu a v této souvislosti jí zaplatil částku 6 081 Kč. Vedlejší účastnice nicméně odmítla opravu provést, dokud nebude uhrazena již splatná částka 40 989 Kč za dodání výměníku. Stěžovatel proto zaplatil jak částku 6 081 Kč, tak i částku 40 989 Kč, aby dosáhl opravy poruchy motoru.
3. Objednávka na opravu vady motoru byla ovšem následně anulována. Vedlejší účastnice proto vrátila stěžovateli částku 6 081 Kč. Spornou částku 40 989 Kč stěžovateli vrátit odmítla, a to se sdělením, že se započtením nesouhlasí, neboť stěžovateli nárok na náhradu škody nevzniknul. Bezdůvodné obohacení jí podle jejího tvrzení vzniknout nemohlo, neboť částku využila na uhrazení ceny výměníku.
4. Jelikož stěžovatel setrval na závěru, že k započtení došlo, obrátil se na obecné soudy s nárokem na vydání bezdůvodného obohacení. Obvodní soud pro Prahu 3 žalobu zamítl jako nedůvodnou. Uvedl, že stěžovatel neměl ke dni započtení kompenzabilní pohledávku, a proto nemohlo v důsledku jejího uplatnění dojít k zániku nároku vedlejší účastnice na zaplacení kupní ceny výměníku. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím rozsudek obvodního soudu potvrdil. Potvrdil, že pohledávka nebyla kompenzabilní a i kdyby byla, nebyl by stěžovatel s žalobou úspěšný, neboť pohledávka stěžovatele byla již promlčena.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadeným rozhodnutím nebyly respektovány principy obsažené v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a byla porušena stěžovatelova práva plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvádí, že pohledávka nemohla být promlčena. Námitka promlčení se mu v projednávané věci jeví jako nemravná, neboť stěžovatel podle svého tvrzení nezavinil, že promlčecí lhůta marně uplynula. Stěžovatel se domnívá, že byl nesprávně poučen o nepřípustnosti dovolání. Podle jeho názoru se sice jedná o nárok nepřesahující částku 50 000 Kč, avšak šlo o vztah ze spotřebitelské smlouvy.
6. Soudkyně zpravodajka si podle § 42 odst. 3 zákona o Ústavním soudu vyžádala spis vedený okresním soudem pod sp. zn. 21 C 396/2019 a vyzvala účastníky řízení k vyjádření ke stěžovatelově ústavní stížnosti.
7. Městský soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Považuje jej za dostatečné, a to ohledně započtení i nemravnosti stěžovatelem vznesené námitky promlčení. K tvrzenému nesprávnému poučení o nepřípustnosti dovolání městský soud uvedl, že vycházel z toho, jak byl stěžovatelem vymezen předmět řízení a že peněžité plnění nepřesáhlo částku 50 000 Kč.
8. Vedlejší účastnice se ve svém vyjádření podrobně zabývala skutkovým stavem, otázkami započtení, jakož i tvrzenou nemravností námitky promlčení. Rozsáhle odůvodnila, v čem shledává důvody, pro které by nemělo být stěžovateli vyhověno.
9. Vyjádření městského soudu a vedlejší účastnice zaslal Ústavní soud na vědomí a k případné replice stěžovateli. Ten svého práva vyjádřit se v replice nevyužil.
10. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny.
11. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou poučení stěžovatele o nepřípustnosti dovolání. Z toho, jakým způsobem byl vymezen předmět řízení stěžovatelem [otázka vydání bezdůvodného obohacení vzniklého ze započtení (ne)kompenzabilní pohledávky z titulu náhrady škody], není zcela zřejmé, že by se u jím uplatněného nároku mělo jednat o vztah ze spotřebitelské smlouvy ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Proto se Ústavní soud přiklonil k závěru, který v otázce (ne)přípustnosti dovolání zaujal městský soud. Z předmětu řízení totiž jasně nevyplývá, že by se mělo jednat o vztah ze spotřebitelské smlouvy. Zároveň, z obsahu napadeného rozhodnutí a ani ze spisu vedeného pod sp. zn. 21 C 396/2019 nevyplývá, že by se stěžovatel v průběhu řízení ochrany z pozice spotřebitele domáhal. Konkrétní námitka, že se jedná o spor ze spotřebitelské smlouvy, se poprvé objevuje až v ústavní stížnosti, což ji činí materiálně nepřípustnou. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že jsou-li stěžovatelé před podáním ústavní stížnosti povinni vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práv, které jim zákon poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), předpokládá to, že v rámci všech těchto prostředků řádně přednesou argumentaci, která umožní rozhodujícímu orgánu ochranu práv stěžovatelů skutečně poskytnout. Uplatní-li z jejich pohledu relevantní námitky až v ústavní stížnosti, činí tak opožděně, a tyto námitky jsou materiálně nepřípustné, neboť opravné prostředky, které měli stěžovatelé k dispozici, ve vztahu k těmto námitkám řádně nevyčerpali. Právě tak tomu je v nyní posuzované věci. Stěžovatel námitku, že je spotřebitel, mohl a měl uplatnit již v průběhu řízení před obvodním soudem či odvolání proti jeho rozhodnutí, avšak tohoto práva nevyužil, ačkoli tak učinit mohl. Bylo by proto i v rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti a minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, zabýval-li by se Ústavní soud blíže touto námitkou (srov. body 16 a 17 nálezu
sp. zn. II. ÚS 3383/14
ze dne 6. 9. 2016 či bod 13 usnesení
sp. zn. IV. ÚS 2453/20
ze dne 27. 10. 2020).
12. Zbylé stěžovatelem přednesené námitky Ústavní soud považuje za zjevně neopodstatněné. Na úvod k tomu předesílá, že Ústavní soud ve své ustálené judikatuře uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor.
13. V nyní řešené věci stěžovatel podává ústavní stížnost v tzv. bagatelní věci. Požaduje totiž přezkum rozhodnutí ve věci, kde sporná částka činí 40 989 Kč. V bagatelních věcech je však přezkum Ústavním soudem omezen. Jak plyne z ustálené judikatury Ústavního soudu, úspěch ústavní stížnosti v takových případech bývá často vyloučen zpravidla kvůli velmi nízkým, svou podstatou zanedbatelným částkám. Děje se tak z důvodu nevýznamnosti možného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který obecně není schopen způsobit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 405/04
ze dne 25. 8. 2004). Výjimku představují pouze zcela extrémní pochybení soudů, která vedou ke zřetelnému zásahu do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení
sp. zn. IV. ÚS 1393/11
ze dne 1. 8. 2011 a
sp. zn. IV. ÚS 193/14
ze dne 8. 4. 2015). Žádná taková pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
14. Ústavní soud dále připomíná, že v nálezu
sp. zn. III. ÚS 3725/13
ze dne 10. 4. 2014 vyslovil závěr, že bagatelnost věci by se ve smyslu právním měla krýt s bagatelností věci ve smyslu faktickém, avšak ne vždy tomu tak musí být. Při jejím posuzování by měl Ústavní soud na věc nahlížet jak z hlediska kvalitativního, tak i kvantitativního. Míra dotčení nemusí být závislá pouze na zákonodárcem stanovené hranici pro bagatelnost částky, tedy 10 000 Kč pro odvolání a 50 000 Kč pro dovolání, ale v ojedinělých případech se i ve věcech, které jsou podle těchto hranic jinak bagatelní, může jednat o natolik zásadní dopady do života stěžovatele, že přezkum souvisejících soudních rozhodnutí ze strany Ústavního soudu nelze vyloučit. Takto je třeba postupovat zejména v případech, kdy si sociální a majetkové poměry účastníka vyžadují zvláštního zohlednění. Stejně tak nemusí být určující právní hranice bagatelnosti s ohledem na kvalitativní stránku věci, tedy pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou (body 31 a 33 ji citovaného nálezu
sp. zn. III. ÚS 3725/13
). V tomto směru ovšem stěžovatel ničeho ve své ústavní stížnosti nenamítá a Ústavní soud ani žádné takové okolnosti z předložené ústavní stížnosti, jejích příloh a ze spisu nezjistil.
15. Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta jako zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu