Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Hanou Reclíkovou, advokátkou, sídlem Masařská 323/6, Opava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 805/2024-401 ze dne 29. října 2024, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 7 To 278/2023-354 ze dne 23. května 2024 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 9 T 135/2022-267 ze dne 18. května 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 95 a 96 Ústavy, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu pohrdání soudem podle § 336 písm. b) trestního zákoníku. Na základě jeho odvolání Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu zrušil v celém rozsahu a nově uznal stěžovatele vinným stejným trestným činem a uložil mu trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že v rámci hlavního líčení konaného v trestní věci obžalovaného R. K. na pokyn svého zaměstnavatele (spoluobžalovaného V. N.) odmítl jako svědek vypovídat, a to přesto, že byl v obou případech o své povinnosti vypovídat opakovaně poučen předsedou senátu. R. K. přitom zprostil povinnosti mlčenlivosti celou advokátní kancelář N.
3. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
4. Stěžovatel tvrdí, že byl odsouzen nespravedlivě, neboť pouze uposlechl písemné instrukce a pokyn svého zaměstnavatele N. Namítá, že odepření výpovědi je postihováno uložením pořádkové pokuty, nikoli uložením trestu za trestný čin. Popisuje, že předseda senátu Mgr. Jirsa, který vedl hlavní líčení v trestní věci obžalovaného K., vystupoval velmi autoritativně a nastolil vyhrocenou situaci, kterou stěžovatel vnímal jako tíseň a nebyl schopen se rozhodnout. Současně uvádí, že jeho výpověď byla nadbytečná.
Má za to, že pohnutka jeho jednání byla ospravedlnitelná, neboť výpověď odepřel pouze v důsledku pokynu N., přičemž se obával nepříznivých následků porušení své povinnosti mlčenlivosti. Domnívá se, že se obecné soudy nezabývaly jeho specifickým postavením, které "může mít přesah do sféry občanskoprávního jednání dalších fyzických osob, zaměstnaných v advokátních kancelářích". Obecné soudy podle něj interpretovaly a aplikovaly normy podústavního práva formalisticky a v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, a to v důsledku "nevyjasněné koncepce zbavení povinnosti mlčenlivosti advokáta klientem" ve smyslu § 21 zákona o advokacii.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání - až na výjimku - příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
6. Stěžovatel ústavní stížností napadá rozsudek městského soudu, avšak krajský soud rozsudek městského soudu zrušil v celém rozsahu a nahradil jej vlastním rozhodnutím. K rozhodování o ústavnosti rozsudku městského soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno).
7. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. července 1999 (N 98/15 SbNU 17)]. O takovou situaci však zde nejde.
8. Stěžovatelovy námitky se zčásti překrývají s těmi, které uplatňoval již v průběhu trestního řízení. Ústavní soud proto odkazuje na bod 43 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, kde byla výstižně vysvětlena neopodstatněnost stěžovatelovy obhajoby, že výpověď odepřel v návaznosti na pokyn svého zaměstnavatele. Stěžovatel byl v rámci výzev, aby splnil svou svědeckou povinnost, opakovaně a velmi podrobně poučován mj. právě o tom, že jej soukromoprávní status zaměstnance úkolovaného zaměstnavatelem nezbavuje veřejnoprávní svědecké povinnosti. Jestliže stěžovatel navzdory tomuto poučení výpověď opakovaně odmítl, musel počítat s tím, že takové jednání bude považováno za urážlivé ve smyslu § 336 písm. b) trestního zákoníku. Ústavní soud tak stěžovateli nemůže přisvědčit v jeho názoru, že jednal v ospravedlnitelné pohnutce.
9. Pokud předseda senátu důsledně trval na tom, aby stěžovatel splnil svou svědeckou povinnost a o nutnosti splnění této povinnosti jej opakovaně poučoval (jak již bylo zmíněno), nelze mu v tomto ohledu cokoli vytýkat. Z napadených rozhodnutí nevyplývá, že by stěžovatel v průběhu řízení před obecnými soudy namítal nevhodný či nátlakový způsob jednání předsedy senátu při poučení, proto tato námitka není v řízení před Ústavním soudem přípustná [srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 432/98 ze dne 19. listopadu 1999 (N 160/16 SbNU 181), sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. července 2000 (N 111/19 SbNU 79), sp. zn. IV. ÚS 430/05 ze dne 26. září 2005 (N 182/38 SbNU 457) a usnesení sp. zn. II. ÚS 242/2000 ze dne 6. září 2000, sp. zn. I. ÚS 269/02 ze dne 28. června 2004, sp. zn. I. ÚS 1324/08 ze dne 17. září 2008 a další].
10. Stěžovateli lze dát za pravdu v tom, že splnění svědecké povinnosti může být vynucováno i uložením pořádkové pokuty podle § 66 trestního řádu, to však nic nemění na tom, že opakované a bezdůvodné odepření výpovědi zároveň může naplňovat znaky trestného činu pohrdání soudem podle § 366 trestního zákoníku. Na takovém závěru nic nemůže změnit ani okolnost, že se výpověď, kterou svědek bezdůvodně odmítal, ukáže jako nepotřebná; i tak totiž svědek (pachatel) útočí na autoritu a vážnost soudu.
11. Hovoří-li stěžovatel o "nevyjasněné koncepci zbavení povinnosti mlčenlivosti advokáta klientem" ve smyslu § 21 zákona o advokacii, odkazuje Ústavní soud na body 31 až 38 napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Zde je přehledně a podrobně vyloženo, že v posuzované věci nevznikly žádné pochybnosti o tom, že klient R. K. zprostil povinnosti mlčenlivosti nejen samotného advokáta N., ale i celou jeho advokátní kancelář, včetně stěžovatele. Ústavní soud tuto argumentaci považuje za bezchybnou a nepovažuje za potřebné k ní cokoli dodávat, zvláště když sám stěžovatel k ní neuvádí žádné konkrétní námitky.
12. Ústavní soud tedy uzavírá, že ve způsobu, jakým obecné soudy interpretovaly a aplikovaly relevantní právní úpravu, na rozdíl od stěžovatele nespatřuje žádný formalismus nebo rozpor (natož pak extrémní) s principy spravedlnosti. Obecné soudy úpravu interpretovaly standardním, ústavněprávně souladným způsobem, takže Ústavní soud nemá důvod ke kasačnímu zásahu.
13. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů, a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 26. února 2025
Jan Svatoň v. r. předseda senátu