Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., t. č. ve Věznici Jiřice, zastoupeného Mgr. Martinem Nezvalem, advokátem, sídlem Týnská 1053/21, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2024, č. j. 8 Tdo 682/2024-1127, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. ledna 2024, č. j. 10 To 103/2023-986, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. září 2023, č. j. 20 T 11/2023-914, spojené s návrhem na zrušení § 206c zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy. Dále stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil § 206c trestního řádu.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu vydírání podle § 175 odst. 1 a 3 písm. a) trestního zákoníku. Toho se podle krajského soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že od září 2022 do 16. 1. 2023 poškozené poté, co s ním ukončila partnerský vztah, v elektronické komunikaci opakovaně vyhrožoval usmrcením a ublížením na zdraví (a to i vůči rodině a přátelům), přičemž předstíral, že je osobou z prostředí organizovaného zločinu disponující zbraněmi, a do zpráv přikládal obrázky zmrzačených lidských těl a popisoval různé způsoby, jakými může on (nebo někdo z jeho údajných spolupracovníků) poškozené a jejím blízkým ublížit. Dále vyhrožoval "vystřílením" školy a uváděl, že má ve skříňce již uloženou zbraň. Tímto jednáním se snažil jednak poškozenou přimět k obnovení partnerského vztahu a dále k získání informací o jejím životě (např. s kým si píše). Dále kontaktoval poškozeného (jako osobu, s níž poškozená písemně komunikovala) a snažil se jej vulgaritami a výhružkami násilím přimět, aby již poškozenou nekontaktoval a neoznamoval celou věc policii. U poškozené se v důsledku tohoto jednání rozvinula posttraumatická stresová porucha, která ji po předpokládanou dobu léčení v řádu let omezuje v jejím sociálním, osobním a sexuálním životě. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 let a trestu propadnutí věci (nožů, kukly a elektroniky). Zároveň mu soud uložil zaplatit poškozené náhradu nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč. Stěžovatel v hlavním líčení učinil prohlášení viny podle § 206c trestního řádu, které soud přijal, neboť měl za to, že z důkazů z přípravného řízení vina stěžovatele vyplývá. Stěžovatelovo prohlášení viny korespondovalo zejména s výpovědí poškozené a poškozeného, výpověďmi svědků a záznamy elektronické komunikace mezi stěžovatelem a poškozenou, z níž vyplývá stupňující se verbální násilí. Následky jednání na poškozené byly potvrzeny zejména dopisem, který poškozená sepsala pro případ své smrti, a znaleckými posudky, zkoumajícími její duševní stav.
3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl. Především obsáhle poukázal na to, že stěžovatel (jakož i jeho otec, který rovněž podal ve prospěch stěžovatele odvolání) fakticky brojí proti závěrům o vině, ač mu to zákon neumožňuje. Po prohlášení viny již výrok o vině nemůže být předmětem přezkumu v odvolacím řízení. Zpochybňováním následků trestného činu a věrohodnosti poškozené pak stěžovatel paradoxně "podkopává" význam učiněného prohlášení viny, které má mimo jiné chránit poškozenou před další sekundární viktimizací. Vrchní soud provedl písemné vyjádření poškozené o dopadech trestného činu, ve kterém následky, které obhajoba zpochybňovala, podrobně a přesvědčivě popsala. Po těchto zjištěních nemohl vrchní soud dospět k závěru, že by trest, uložený pod zákonnou hranicí ve smyslu § 58 trestního zákoníku, byl přehnaně přísný.
4. Usnesení vrchního soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Ani on nemohl přezkoumat výrok o vině nad rámec posouzení, zda bylo prohlášení viny učiněno v souladu se zákonem. Nalézací soud práva obhajoby neporušil a prohlášení viny přijal v souladu se zákonem, neboť neměl o skutkovém stavu žádné pochybnosti. Následky trestného činu na duševním stavu poškozené byly potvrzeny znaleckými posudky a lékařskými zprávami, jejichž správnost nebyla zpochybněna ani s odstupem času. Ani Nejvyšší soud neshledal, že by uložený trest byl nepřiměřeně přísný.
5. Stěžovatel namítá, že aplikace § 206c trestního řádu je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy, neboť obžalovaný nemůže posoudit způsobení kvalifikovaného následku (např. těžké újmy na zdraví). Právní kvalifikace často závisí na posouzení odborné otázky, k jejímuž posouzení nemá obžalovaný (a zpravidla ani obhájce) dostatečné vzdělání. Stěžovatel prohlásil vinu na základě důkazů z přípravného řízení, které se však posléze ukázaly být nepravdivé.
6. V doplnění ústavní stížnosti, doručeném Ústavnímu soudu dne 25. 12. 2024, stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl, ač byly naplněny dovolací důvody. Prvním byl opomenutý důkaz, o jehož existenci stěžovatel na rozdíl od soudu nevěděl (neboť se nacházel ve vazbě). S tímto důkazem nebyli konfrontováni ani znalci. V takové situaci neměl soud přijmout stěžovatelovo prohlášení viny. K znalosti toho, že se poškozená připravuje na maturitu (a její duševní stav tak neodpovídá závěrům znalců a podané obžalobě), se soud přiznal v řízení o povolení obnovy řízení. Přijetí skutkového stavu na základě nesprávných znaleckých posudků bylo neústavním postupem. Soud se ani neměl nekriticky spoléhat na správnost znaleckých posudků, nýbrž je konfrontovat s obsahem ostatních důkazů.
7. Dále stěžovatel kritizuje, že nalézací soud některé důležité důkazy, nacházející se ve spise, neprovedl. Jako příklad uvádí komunikaci mezi stěžovatelem a poškozenou z doby, kdy měla trestná činnost vrcholit, a z jejíhož intimního tónu je zřejmé, že poškozená nemohla stěžovatele považovat za "mafiána". Tím je dále zpochybněna míra údajně způsobené újmy, zvláště s přihlédnutím k okolnosti, že její otec je významným znalcem v oboru psychiatrie a znalci v dané věci přiznali, že mohli vycházet jen z jejích subjektivních tvrzení. Její důvěryhodnost zpochybňuje i fakt, že ve škole rozhlásila, že jí zemřela matka, ač to nebyla pravda. Vzhledem k tomu, že soudy ani poškozenou nevyslechly, nemohly si o věrohodnosti jejích tvrzení učinit vlastní představu. To bylo v dané věci klíčové nejen pro kontext, v němž mělo dojít k trestné činnosti, ale i specifickým atributům uměleckého prostředí, ve kterém se stěžovatel i poškozená pohybovali. Další specifickou okolností byl vztah stěžovatele a otce poškozené (psychiatra), potenciálně zasahujícího do trestního řízení. V takové situaci nemohly soudy přijmout závěr, že došlo k těžké újmě na zdraví (nota bene pouze jako prognóze). Dále stěžovatel poukazuje na nedostatky znaleckého posudku. I z jejich popisu újmy poškozené vyplývá, že nešlo o těžkou újmu na zdraví. Závěr soudů neodpovídá ani právním předpisům upravujícím klasifikaci újmy na zdraví.
8. Dále stěžovatel velmi obsáhle popisuje specifické znaky prostředí, v němž se skutek odehrál, a které souvisí s naplněním subjektivní stránky daného trestného činu. Soudy podle stěžovatele nevzaly v potaz, že atmosféra uměleckých škol se odlišuje od ostatních středních škol. Stěžovatel poukazuje na způsoby vlastní prezentace a požadavky na komunikaci studentů těchto škol. V kontextu tohoto prostředí si musela poškozená být vědoma toho, že stěžovatelovo jednání je mystifikací a nemohla jej brát jakkoliv vážně. Sama se na této mystifikaci částečně podílela. Kvalifikace stěžovatelova jednání provedená soudy je extrémní dezinterpretací stěžovatelova způsobu komunikace, který je třeba vnímat odlišně od většinové populace. Ostatně relevantní je i elektronická forma komunikace, v níž mají lidé tendenci ztrácet zábrany, aniž by měli úmysl svá slova naplnit skutky. Soudy podle stěžovatele postupovaly v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, pokud označily poškozenou za věrohodnou, aniž by jí vyslechly.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. V první řadě je podle Ústavního soudu nutné odmítnout námitky ohledně ústavně nekonformní aplikace institutu prohlášení viny. Tou se již Ústavní soud opakovaně zabýval, přičemž ústavní meze použití tohoto institutu nejpodrobněji stanovil v nálezu ze dne 7. 8. 2024,
sp. zn. II. ÚS 1873/23
. V něm především dospěl k závěru, že aplikací tohoto institutu nemohou soudy porušovat anebo obcházet zásadu materiální pravdy. K tomu však v dané věci nedošlo. Krajský soud v souladu se zákonem posoudil důkazní materiál z přípravného řízení a dospěl k odůvodněnému závěru, že stěžovatelovo prohlášení viny odpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Fakticky se stěžovatel po vyhlášení rozsudku (zřejmě z důvodu nespokojenosti s uloženým trestem) domáhá odvolání svého prohlášení viny, resp. jeho přehodnocení. Činí tak však způsobem, kterému ani obecné soudy, ani Ústavní soud nemohou vyhovět. Stěžovatel byl o podstatě prohlášení viny řádně poučen (což ani sám nezpochybňuje), pročež si musel být důsledků tohoto procesního jednání vědom. Proto se již zpětně nemůže domáhat procesních práv, kterých se prohlášením viny vzdal. Takový stav nepovažuje Ústavní soud za protiústavní, neboť je předvídanou podstatou daného institutu, jehož ústavně konformní aplikaci Ústavní soud v minulosti již mnohokrát posvětil. Námitky stěžovatele tento prostý fakt opomíjejí, neboť stěžovatel se dovolává judikatury, která se týkala takových principů a norem trestního řízení, jaké se v řízení s přijatým prohlášením viny neaplikují. Jako příklad lze uvést povinnost soudu přímo vyslechnout svědky anebo obstarat další důkazy o jejich věrohodnosti.
12. Ústavní soud tedy musel odmítnout rovněž související návrh na zrušení § 206c trestního řádu. Žádný ze stěžovatelových argumentů nesvědčí pro jeho neústavnost. Skutečnosti, že právní kvalifikace závisí na vyřešení odborné lékařské otázky, si stěžovatel byl vědom, stejně jako skutečnosti, že proti ní již nebude moci brojit opravnými prostředky (k možnostem obnovy řízení viz nález ze dne 7. 8. 2024,
sp. zn. II. ÚS 1873/23
). Jelikož soudy tuto odbornou otázku vyřešily v souladu se zákonem (rozhodly na základě znaleckých zkoumání, jejichž obsah korespondoval s dalšími důkazy ve spise a žádný důkaz je nezpochybňoval), nelze hovořit o porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu či spravedlivý proces. Totéž se týká i námitek nedostatečného odůvodnění závěrů o stěžovatelově vině. Přijme-li soud prohlášení viny obžalovaného, není jeho povinností zevrubně popisovat, na základě jakých důkazů k závěru o vině dospěl.
13. Namítá-li stěžovatel, že v dané věci byly mezi důkazy objektivní významné rozpory, kvůli kterým neměl soud prohlášení viny přijmout, pak Ústavní soud tento jeho náhled nesdílí. V tomto směru stěžovatel uvádí v podstatě jedinou konkrétní skutečnost, a tou je složení maturitní zkoušky poškozenou, jež má v jeho očích vyvracet závěry znalců o její "neschopnosti chodit do školy". Ústavní soud se ztotožňuje se závěry vrchního soudu, že v této části jde ze strany stěžovatele o hrubou deformaci provedených důkazů. Sama poškozená u odvolacího soudu vysvětlila, že do školy řádně chodit nemohla, odmaturovat dokázala až v pozdějším podzimním termínu, a to jen díky "úlevám a úpravám podmínek pro vykonání maturity". Nebyla naopak schopna se v řádném termínu zúčastnit přijímacího řízení na vysokou školu. Tato tvrzení opět korespondují se všemi provedenými důkazy a stěžovatel jej nijak nedokázal zpochybnit. Pro úplnost lze toliko doplnit, že férovost maturitní zkoušky poškozené nebyla předmětem daného trestního řízení.
14. Ve zbytku námitek ohledně obsahu důkazů se stěžovatel dopouští stereotypních úvah v duchu jeho vlastního, ničím nepodloženého, přesvědčení o opravdovosti následků jeho jednání. Tyto nepodložené úvahy, překračující přinejmenším etické meze přijatelné obhajoby, nemohou založit důvodnost podané ústavní stížnosti. Skutečnost, že stěžovatel poškozené nevěří, není rozhodná. Totéž se týká nepodložených tvrzení o zasahování otce poškozené do trestního řízení, stavících absurdně (v rozporu se všemi důkazy) stěžovatele do role oběti jakéhosi spiknutí. Namítá-li stěžovatel, že následky na poškozené byly znalci stanoveny pouze jako prognóza, pak přehlíží, že jde o ustálenou praxi. Jakékoliv stanovení každého zdravotního omezení (včetně ryze fyzických zranění) do budoucna bude mít povahu prognózy, která je z podstaty věci pravděpodobnostní. Dospějí-li k ní znalci postupem de lege artis (což v dané věci stěžovatel nedokázal zpochybnit), jde o postup ústavně souladný.
15. Namítá-li stěžovatel, že závěry soudů jsou v rozporu s novým důkazem, kterým je inzerát poškozené, v němž nabízí doučování mladším žákům, což podle stěžovatele vyvrací závažnost následků trestného činu, jde o nový důkaz, k němuž se Ústavní soud nemůže prozatím vyjádřit. Hodnotu takového důkazu ve vztahu k předmětu trestního řízení musí nicméně zvážit soudy v případném řízení o povolení obnovy řízení (viz část VIII. nálezu ze dne 7. 8. 2024,
sp. zn. II. ÚS 1873/23
).
16. Jde-li o klasifikaci následků jako těžké újmy na zdraví, jde o otázku, jejíž vyřešení přísluší orgánům činným v trestním řízení. Ty přitom nejsou vázány bodovými ohodnoceními, která vyplývají z podzákonných právních předpisů (čl. 95 odst. 1 Ústavy). V dané věci soudy postupovaly v souladu se zákonem, neboť v souladu se znaleckými posudky dospěly k závěru, že poškozená trpí delší dobu trvající poruchou zdraví [§ 122 odst. 2 písm. i) trestního zákoníku].
17. Jde-li o výměru a druh uloženého trestu, který je zřejmě jádrem stěžovatelovy nespokojenosti s odsuzujícími rozhodnutími, neshledal ani v tomto výroku Ústavní soud nic neústavního. Soudy řádně aplikovaly zákonnou sazbu a stěžovateli (zejména s ohledem na jeho věk a "odvolané" prohlášení viny) vyměřily trest pod její spodní hranicí. Jen těžko lze takový trest považovat za nepřiměřeně přísný vzhledem k následkům a povaze stěžovatelova jednání. Ostatně poukázat lze i na hodnocení chování stěžovatele a jeho otce (jak u veřejného zasedání, tak při kontaktech poškozené), které dává jen malou záruku toho, že by stěžovatelova resocializace mohla být úspěšně dokončena pouze v domácím prostředí.
18. Konečně je nutné za právně irelevantní (z důvodu výše popsaných účinků prohlášení viny) považovat i námitky ohledně specifického prostředí, ve kterém se stěžovatel a poškozená pohybovali - jak prostředí umělecké, tak internetové. Ze strany stěžovatele jde o pokračující bagatelizaci vlastního jednání, přičemž se odpovědnost za něj pokouší přenést na někoho nebo něco jiného.
19. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení zákona má v řízení o ústavní stížnosti pouze akcesorickou povahu, a proto sdílí osud ústavní stížnosti, jak plyne z § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2025
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu