Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace X, zastoupené JUDr. Petrem Cembisem, advokátem, sídlem Ponávka 185/2, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2024 č. j. 7 Tdo 291/2024-4233, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a 1) Nejvyššího státního zastupitelství a 2) J. J., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka vystupovala jako poškozená v trestním řízení proti druhému vedlejšímu účastníkovi. Ten byl shledán vinným tím, že (zjednodušeně řečeno) v době od března 2004 do října 2011 a v době od září 2012 do března 2013 si jako advokát stěžovatelky ponechával pro vlastní potřebu finanční prostředky, které vymohl od stěžovatelčiných dlužníků, čímž spáchal dva zločiny zpronevěry.
2. Okresní soud v Novém Jičíně uložil druhému vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit stěžovatelce škodu ve výši 4 329 109,71 Kč a se zbytkem uplatněného nároku stěžovatelku odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud v Ostravě zamítl odvolání druhého vedlejšího účastníka v části směřující proti výroku o náhradě škody. Druhý vedlejší účastník se bránil dovoláním.
3. Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 2. 2023 vydaným v neveřejném zasedání shledal dovolání důvodným v části směřující proti výrokům o náhradě škody, tyto výroky zrušil a stěžovatelku s celým nárokem odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Toto usnesení ale zrušil Ústavní soud nálezem
sp. zn. IV. ÚS 2124/23
ze dne 13. 3. 2024. Shledal, že Nejvyšší soud ve věci nekonal veřejné zasedání a stěžovatelce nebylo dovolání ani zasláno na vědomí k písemnému vyjádření, takže stěžovatelka neměla žádnou možnost na dovolání druhého vedlejšího účastníka reagovat. Tím bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu a rovnost účastníků řízení podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
5. V dalším řízení umožnil Nejvyšší soud stěžovatelce se k dovolání písemně vyjádřit. Poté rozhodl napadeným usnesením, vydaným znovu v neveřejném zasedání, a to tak, že opět zrušil výroky o náhradě škody a stěžovatelku s celým nárokem odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Upozornil, že druhý vedlejší účastník vznesl námitku promlčení již ve vyjádření k obžalobě a poté opakovaně před odvolacím soudem, přesto se s ní soud prvního stupně ani odvolací soud nevypořádal. Podle Nejvyššího soudu je třeba dalšího dokazování k upřesnění, kdy se stěžovatelka dozvěděla či mohla dozvědět o vzniku škody, a kdy došlo k zpronevěření jednotlivých částek, aby bylo postaveno na jisto, od kdy běžely subjektivní a objektivní promlčecí lhůty. Vyjasnit je třeba i to, zda se vztahy mezi stěžovatelkou a druhým vedlejším účastníkem řídí obchodním zákoníkem. Dalšího dokazování je třeba i k posouzení, zda námitka promlčení nebyla druhým vedlejším účastníkem vznesena v rozporu s dobrými mravy. Podle Nejvyššího soudu je pro toto hodnocení relevantní, zda stěžovatelka jako právnická osoba podnikající ve větším rozsahu nezanedbala kontrolu nad činností druhého vedlejšího účastníka. Bez dalšího dokazování podle Nejvyššího soudu nelze možný rozpor s dobrými mravy vyhodnotit, takže nároku stěžovatelky není možné v trestním řízení rozhodnout.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že bylo porušeno její základní právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a na projednání věci za přítomnosti účastníka řízení podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
7. Podle stěžovatelky bylo v trestním řízení provedeno dostatečné dokazování, aby mohl být posouzen běh promlčecích lhůt. Stěžovatelka dále zdůrazňuje, že relevantní skutečnosti týkající se vzniku škody zjistila až během trestního řízení. Stěžovatelka nebyla povinna kontrolovat činnost druhého vedlejšího účastníka, s nímž dlouhodobě spolupracovala a k němuž měla až do počátku roku 2013 důvěru, za využití služeb jiného advokáta. Podle stěžovatelky je dále zřejmé, že její právní vztahy s druhým vedlejším účastníkem se řídí obchodním zákoníkem. Jde o právní otázku, kterou mohl a měl vyřešit Nejvyšší soud, nebylo k ní třeba žádného dalšího dokazování. Dále stěžovatelka argumentuje, že námitka promlčení vznesená druhým vedlejším účastníkem je nutně v rozporu s dobrými mravy. Druhý vedlejší účastník zneužil svého postavení advokáta stěžovatelky, kvůli čemuž se stěžovatelka několik let o svých nárocích vůbec nedozvěděla, posléze navíc v rozporu se svými povinnostmi nepředal stěžovatelce relevantní podklady, aby své nároky mohla uplatnit.
8. Konečně stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud pochybil tím, že rozhodoval v neveřejném zasedání. Z kasačně závazného nálezu
sp. zn. IV. ÚS 2124/23
podle stěžovatelky jednoznačně plyne, že Nejvyšší soud byl povinen dovolání projednat na veřejném zasedání.
9. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti zasahuje pouze tehdy, zjistí-li v řízení o ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To v posuzované věci nezjistil.
10. Důvodná není námitka, že Nejvyšší soud byl z ústavněprávního hlediska povinen o dovolání rozhodnout ve veřejném zasedání. V nálezu
sp. zn. IV. ÚS 2124/23
, vydaným k předchozí ústavní stížnosti stěžovatelky, Ústavní soud výslovně uvedl, že porušení stěžovatelčiných práv vyplynulo až z "kumulace [...] vadných postupů obecných soudů", pokud by Nejvyšší soud rozhodoval v neveřejném zasedání, "šlo by sice o postup rozporný s § 265r odst. 1 trestního řádu, [...] nicméně k zásahu do stěžovatelčina práva na soudní ochranu by nemuselo dojít, jestliže by tomuto postupu předcházelo vyrozumění stěžovatelky o podaném dovolání a poskytnutí možnosti, aby se k tomuto dovolání písemně vyjádřila (bod 33). Z nálezu tedy plynula Nejvyššímu soudu toliko povinnost v případě, že o dovolání bude rozhodovat v neveřejném zasedání, "poškozenému [tj. stěžovatelce] dovolání zaslat (či mu je dát jinak na vědomí) a umožnit mu tak se k dovolání vyjádřit" (bod 34). Shodně je citovaný nález vykládán i v navazující judikatuře Ústavního soudu (nález
sp. zn. IV. ÚS 1562/24
ze dne 1. 10. 2025, bod 60; usnesení
sp. zn. I. ÚS 1883/24
ze dne 2. 10. 2024, body 16-17). Nejvyšší soud tentokrát umožnil stěžovatelce se k dovolání písemně vyjádřit a stěžovatelka této možnosti využila. Za těchto okolností tedy Nejvyšší soud neporušil ústavně zaručená práva stěžovatelky tím, že o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
11. Stěžovatelka dále brojí proti tomu, že ji Nejvyšší soud opět odkázal s celým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Ústavní soud se k přezkumu rozhodnutí, kterým byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, staví zdrženlivě. Důvody k jeho zásahu jsou podle
ustálené judikatury v zásadě trojí. Zaprvé jde o případy, ve kterých pochybení trestních soudů již nelze napravit v občanskoprávním řízení. Zadruhé jde o případy, ve kterých je rozhodnutí o adhezním nároku zatíženo svévolí. Třetím důvodem pro zásah Ústavního soudu je excesivně nízká přiznaná náhrada nemajetkové újmy (či v určitých případech nepřiznání), která popírá účel adhezního řízení a působí sekundární viktimizaci, zejména u zvlášť zranitelných obětí (nález
sp. zn. IV. ÚS 1323/25
ze dne 30. 7. 2025, bod 16 a tam odkazovaná judikatura).
12. V posuzované věci nejde o žádný z těchto případů. Nejvyšší soud se nedopustil žádného pochybení, které by nebylo možné napravit v občanskoprávním řízení. Jeho úvahy nejsou zatíženy svévolí. Je pravda, že i trestní soudy by mohly vyhodnotit, jaký soukromoprávní předpis upravuje vztahy mezi stěžovatelkou a druhým vedlejším účastníkem. Nejvyšší soud ale srozumitelně vysvětlil, že i tak by bylo třeba provést další dokazování, a to nejen k otázce, kdy začaly běžet a kdy uběhly promlčecí lhůty u jednotlivých nároků, ale zejména pro posouzení, zda námitka promlčení nebyla druhým vedlejším účastníkem vznesena v rozporu s dobrými mravy. Podle Nejvyššího soudu je totiž pro toto posouzení relevantní i to, zda stěžovatelka nezanedbala kontrolní činnost. Zda a případně do jaké míry jde o podstatnou otázku, bude na občanskoprávních soudech, v každém případě ale nejde o svévolnou úvahu. Odkázání stěžovatelky do občanskoprávního řízení nepopíralo účel adhezního řízení, a protože je stěžovatelka právnickou osobou, ani jí nemohlo způsobit sekundární viktimizaci srovnatelnou s případy zvlášť zranitelných obětí, jimiž se Ústavní soud zabýval. Prostor pro zásah Ústavního soudu tedy není dán.
13. Ústavní soud nadto v předchozím nálezu
sp. zn. IV. ÚS 2124/23
ve věci stěžovatelky uvedl, že Nejvyšší soud se dosud nevyjádřil ani k tomu, zda posouzení rozporu s dobrými mravy "vyžaduje provedení dalšího dokazování, tedy znemožňuje, byť třeba částečně, přiznat stěžovatelce její nárok na náhradu škody již v trestním řízení" (bod 37). Již tehdy tedy byla stěžovatelka upozorněna na možnost, že v trestním řízení nemusí být možné vzhledem k dosavadnímu rozsahu dokazování rozpor s dobrými mravy posoudit a že bude možná nezbytné ji s celým nárokem odkázat na občanskoprávní řízení. Učinil-li tak Nejvyšší soud, nevybočil z ústavních mezí.
14. Ústavní soud nezjistil namítaná porušení základních práv stěžovatelky. Odmítl proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2025
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu