7 Tdo 291/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 6. 2024 o dovolání obviněného JUDr. Josefa Jugy, trvale bytem Bratřejov 124, Bratřejov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. 5 To 388/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 3 T 203/2016,

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušují rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 3 T 203/2016, a to ve výroku o povinnosti obviněného podle § 228 odst. 1 tr. ř. zaplatit poškozenému družstvu Jednota, spotřební družstvo v Hodoníně, na náhradu škody částku 4 329 109,71 Kč a ve výroku, kterým bylo poškozené družstvo Jednota, spotřební družstvo v Hodoníně, podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázáno se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a dále usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. 5 To 388/2021, a to v části, jíž bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání obviněného proti výrokům o náhradě škody.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným užitím ustanovení § 265 tr. ř. se družstvo Jednota, spotřební družstvo v Hodoníně, s celým uplatněným nárokem na náhradu škody odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 3 T 203/2016, byl obviněný JUDr. Josef Juga uznán vinným ze spáchání dvou zločinů zpronevěry, a to podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku (jednání popsané pod bodem I.) a podle § 206 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku (jednání popsané pod bodem II.).

2. Uvedených trestných činů se obviněný dopustil v podstatě a zkráceně následujícím způsobem.

3. Podle skutkového zjištění popsaného pod bodem I. skutkové věty si obviněný v době od 10. 3. 2004 do 27. 10. 2011 v XY ponechával pro vlastní potřebu finanční prostředky, které mu byly svěřeny jako advokátovi právně zastupujícímu družstvo Jednota, spotřební družstvo v Novém Jičíně (nyní Jednota, spotřební družstvo v Hodoníně) (dále jako „poškozená“), podle smlouvy o poskytování právních služeb. Tyto finanční prostředky mu byly připsány na bankovní účet, případně poskytnuty v hotovosti a představovaly plnění vymožená od dlužníků poškozené. Namísto toho, aby tyto prostředky obviněný poukázal na účet poškozené nebo hotovostně vložil do její pokladny, vymožená plnění si ponechával pro vlastní potřebu, přičemž jako advokát jednal jednak v rozporu s uzavřenou smlouvou, jednak v rozporu s § 16 a § 17 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o advokacii“), které advokátovi stanoví povinnost chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny, jednat čestně a svědomitě a dodržovat pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže. Tohoto jednání se dopouštěl průběžnými útoky blíže specifikovanými ve skutkové větě, a způsobil tím poškozené škodu v celkové výši nejméně 4 225 109,71 Kč.

4. Podle skutkového zjištění popsaného pod bodem II. skutkové věty si obviněný v době od přesně nezjištěného dne v září 2012 do 21. 3. 2013 v XY ponechával pro vlastní potřebu finanční prostředky, které mu byly svěřeny jako advokátovi právně zastupujícímu poškozenou podle smlouvy o poskytování právních služeb. Tyto finanční prostředky mu byly připsány na bankovní účet, případně poskytnuty v hotovosti a představovaly plnění vymožená od dlužníků poškozené. Namísto toho, aby tyto prostředky obviněný poukázal na účet poškozené nebo hotovostně vložil do její pokladny, vymožená plnění si ponechával pro vlastní potřebu, přičemž jako advokát jednal jednak v rozporu s uzavřenou smlouvou, jednak v rozporu s § 16 a § 17 zákona o advokacii, které advokátovi stanoví povinnost chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny, jednat čestně a svědomitě a dodržovat pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže. Tohoto jednání se dopouštěl útoky blíže specifikovanými ve skutkové větě, čímž způsobil poškozené škodu ve výši 104 000 Kč.

5. Za tyto trestné činy soud prvního stupně obviněného odsoudil k podmíněnému úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 2 roky a 6 měsíců se stanovením zkušební doby v trvání 5 let. Dále mu soud uložil peněžitý trest ve výměře 325 denních sazeb o výši 1 600 Kč, tedy celkem 520 000 Kč, a trest propadnutí náhradní hodnoty, a to částky (budoucí výplaty) konkrétně specifikované ve výrokové části citovaného rozsudku. Vedle toho mu soud uložil povinnost zaplatit náhradu škody poškozené ve výši 4 329 109,71 Kč; se zbytkem nároku byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Soud obviněnému uložil rovněž povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil zmíněnou škodu, kterou svými trestnými činy způsobil.

6. Obviněný se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. 5 To 388/2021, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o odsouzení k peněžitému trestu ve výši (celkem) 520 000 Kč. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.

7. Obviněný podal proti rozhodnutí soudu druhého stupně dovolání. Nejvyšší soud jako soud dovolací usnesením ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 7 Tdo 1206/2022, shledal dovolací argumentaci důvodnou v části, která se týkala výroku o náhradě škody, tento výrok proto zrušil a odkázal poškozenou s jejím nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.

8. Proti dovolacímu rozhodnutí podali obviněný i poškozená ústavní stížnost. Ústavní soud usnesením ze dne 9. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 1746/23, ústavní stížnost obviněného odmítl, naopak ústavní stížnost poškozené Ústavní soud shledal důvodnou, a nálezem ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2124/23, zrušil dovolací rozhodnutí Nejvyššího soudu.

II. Úvod k obsahu rozhodnutí a řízení podle § 314h tr. ř.

9. Nejvyšší soud po doručení kasačního nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2124/23, pokračuje v tom stadiu řízení, které bezprostředně předcházelo vydání zrušeného rozhodnutí, přitom je vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Ústavní soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Ústavní soud nařídil (§ 314h tr. ř.). To především znamená, že Nejvyšší soud znovu projedná dovolání obviněného v této věci s přihlédnutí k závěrům shora citovaného rozhodnutí Ústavního soudu koncentrovaných zejména do bodů 33. a násl. týkajících se přezkumu výroku o náhradě škody.

10. Již zde ovšem Nejvyšší soud vysvětluje, že obsah tohoto rozhodnutí bude především rozsahem uzpůsobený specifické procesní situaci. Ta spočívá v tom, že Ústavní soud shora cit. nálezem zrušil předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu pro nesouladný názor s jeho (zejména procesním) postupem při přezkumu výroku o náhradě škody, ovšem přitom Ústavní soud usnesením ze dne 9. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 1746/23, potvrdil argumentaci Nejvyššího soudu v této věci ve vztahu k dovolacím námitkám obviněného, směřujícím proti podjatosti soudce okresního soudu a proti výroku o vině a trestu (včetně délky trestního řízení). V rozsahu, v jakém se Ústavní soud ztotožnil s argumentací Nejvyššího soudu, nebude v následující části odůvodnění nyní činěného rozhodnutí tuto argumentaci Nejvyšší soud nadbytečně duplikovat a v zásadě odkáže na Ústavním soudem aprobovanou argumentaci ve svém předcházejícím zrušeném a veřejně dostupném rozhodnutí (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 7 Tdo 804/2013). Totéž pak platí pro shrnutí námitek obviněného v části III. tohoto rozhodnutí potud, pokud směřovaly do zmíněných Ústavním soudem aprobovaných oblastí dovolacího přezkumu, a v této míře i shrnutí repliky státního zástupce, případně poškozené.

III. Obsah dovolání a vyjádření k němu

11. Proti rozhodnutí odvolacího soudu, resp. proti té jeho části, v níž bylo potvrzeno prvostupňové rozhodnutí, podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř.

a) Zkrácené shrnutí námitek, jejichž vypořádání bylo aprobované Ústavním soudem

12. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný uvedl, že ve věci rozhodující předseda senátu soudu prvního stupně JUDr. Jiří Hanzelka měl být z projednávání věci vyloučen pro podjatost. Zejména tvrdil, že soudce nerespektoval pokyny odvolacího soudu, snažil se obviněného osočovat, upozornil obviněného na možné vazební řešení věci, byť k tomu nebyl zákonný důvod, nedodržel zákonnou lhůtu ve smyslu § 198 odst. 1 tr. ř. k předvolání k hlavnímu líčení, navíc soudce napadal vyzvednutí obviněnému zasílaných zásilek, vyzýval obviněného k volbě obhájce a další (např. vyjádření v bodě 72. prvostupňového rozhodnutí). Obviněný dále obsáhle odkazoval na judikaturu Ústavního soudu týkající se této problematiky a uzavřel, že podle Evropského soudu pro lidská práva (aniž by na nějaké jeho konkrétní rozhodnutí odkázal) postačovaly v obdobném případě uvedené skutečnosti k tomu, aby byly obavy obviněného ohledně nedostatku požadované nestrannosti soudce považovány za objektivně ospravedlnitelné.

13. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný (zjevně nesprávně vycházeje z označení podle právního stavu před novelizací trestního řádu, provedenou zákonem č. 220/2021 Sb.) uvedl, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku spočívajícímu v tom, že popis skutku, který byl kvalifikován jako zpronevěra, neobsahuje žádné skutkové okolnosti svědčící o jeho vědomosti o spáchání trestného činu, tedy o naplnění subjektivní stránky, a dále že výrok o náhradě škody má základ v nesprávné aplikaci hmotněprávních předpisů občanského či obchodního práva. Ve vztahu k normám soukromého práva obviněný také namítl porušení zásady ultima ratio s odůvodněním, že celá záležitost je věcí občanskoprávní, nikoliv trestní, zvláště protože zajištění cizí věci za účelem zajištění své pohledávky nelze pokládat bez dalšího za přisvojení si cizí věci ve smyslu § 206 tr. zákoníku, a to ani v případě, že nebyly splněny všechny podmínky zadržovacího práva podle občanského zákoníku; to pak dále v textu dovolání rozvíjel včetně odkazu na dopady, které mělo trestní řízení na jeho život a obchodní činnost. Účastníci právního vztahu, mezi nimiž existuje obchodněprávní spor, mají dostatek možností, jak jej vyřešit prostředky obchodního práva a cestou občanského soudního řízení. Dále obviněný namítl porušení práva na spravedlivý proces, s tím, že tyto námitky jsou podle soudní praxe Ústavního soudu vždy způsobilým dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

14. Argumentaci o civilní povaze věci obviněný dokreslil u námitek směřujících do objektivní stránky trestného činu (a to za nekonkrétního odkazování na judikaturu). Uvedl, že údajně zpronevěřené peníze do jeho vlastnictví přešly na základě provedených zápočtů na úhradu dlužných částek ze strany poškozené, která mu stále dluží 5 milionů Kč (faktura č. 25/2003). Obviněný byl oprávněn na základě plné moci tyto prostředky vymáhat i přijímat a na základě Dodatku ke smlouvě o poskytování právní pomoci ze dne 25. 2. 2003 byl oprávněn své pohledávky vůči poškozené započítat, a to za plného vědomí představenstva družstva, v žádném případě tak nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry; podle jeho tvrzení by však k započtení nepotřeboval zmiňovaný dodatek ke smlouvě, neboť toto právní jednání je umožněno zákonem. Návazně pak obviněný ve svém dovolání rozvíjel polemiku nad okolnostmi započtení a jeho významem pro trestní řízení. Připomněl, že taková praxe trvala mezi ním a poškozenou po dobu dvaceti let bez jakýchkoli problémů. Odkázal na zásady presumpce neviny a in dubio pro reo, a s tím znovu i na jeho právo na spravedlivý proces s doplněním, že soud zcela záměrně přihlížel pouze k důkazům svědčícím v jeho neprospěch, a naopak záměrně přehlížel důkazy svědčící v jeho prospěch.

15. Obviněný také vyjádřil nesouhlas nad postupem soudu prvního stupně v důkazním řízení, a to mj. v otázce vyžádání a porovnání vyhotovení Smlouvy o právním zastoupení a jejich dodatků a posouzení pravosti jím předložené listiny, přičemž odkazoval na kasační rozhodnutí odvolacího soudu.

16. Namítl i nepřiměřenost mu uloženého trestu s odkazem na délku trestního řízení, které v době podání dovolání trvalo již 10 let, u soudu více než 6 let, přičemž tvrzení, že takové prodlení vzniklo mimo jiné kvůli jeho nespolupráci, označil za velmi zavádějící. To pak ve svém dovolání dále rozvedl.

b) Námitky, jejichž vypořádání nebylo aprobované Ústavním soudem

17. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný své dovolání směřoval i do výroku o náhradě škody, neboť ten měl mít podklad v nesprávném uplatnění hmotněprávních předpisů občanského či obchodního práva; taktéž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, konkrétně tzv. legitimního očekávání předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Soud neprováděl k otázce náhrady škody vůbec žádné dokazování a odůvodnění výše škody je zcela absurdní. Za řádné uplatnění nároku na náhradu škody nelze považovat opsání sjetiny vymožených částek od exekutorů, pokud nebyly poškozenou záměrně odečteny provedené zápočty, statisíce odvedené obviněným na její účet a další platby. Rovněž tvrzení, že poškozená uplatnila škodu včas, je po uplynutí více jak osmnácti let od počátku a deseti let od ukončení trestné činnosti obviněného nepochopitelné. Není možné přiznat promlčené pohledávky, když jejich promlčení (šlo o pohledávky vzniklé před rokem 2009, respektive 2010, vzhledem k dodatečnému uplatnění škody poškozenou jsou promlčeny i pohledávky pozdější) několikrát namítl. Obviněný rovněž zdůraznil, že poškozená nejdříve uplatnila jako náhradu škody cca 2,2 mil. Kč a zbývající část uplatnila až po několika letech v průběhu trestního řízení, tedy v žádném případě řádně a včas.

18. Ani v nově vydaném rozsudku se okresní soud opět s touto námitkou nevypořádal, přestože odvolací soud ve svém zrušovacím usnesení uvedl, že se nezabýval obhajobou obviněného, kterou pouze celkově odmítl s tím, že byla vyvrácena provedenými důkazy, aniž by byly zejména konkretizovány položky, které měl hradit ze svého účtu na jednotlivé soudní poplatky či poplatky exekutorům. Přestože okresní soud nerespektoval názor odvolacího soudu a důkazy podle jeho požadavku vůbec neprovedl, odvolací soud rozsudek okresního soudu po dvou letech potvrdil, aniž by v odůvodnění jakkoli vysvětlil, z jakého důvodu najednou absence požadovaných konkretizovaných položek nevadí. Protože odvolací soud postupoval zcela opačně než při svém prvním rozhodnutí a v novém rozhodnutí rozsudek potvrdil, ačkoli řádně nezdůvodnil, na základě jakých skutečností vydává opačné a zcela překvapivé rozhodnutí, došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

19. Okresní soud v dané souvislosti uvedl, že ve spisu jsou založeny všechny pohyby na účtu obviněného z průběhu let 2004 až 2013, takže lze snadno dohledat platby za poškozenou exekutorovi. Je však skutečností, že obviněný měl několik účtů a prakticky ze všech byly prováděny platby exekutorům. Argumentace, že se soud zabýval jen exekucemi uvedenými v obžalobě, nemůže při platbách za poškozenou obstát, neboť ze způsobené škody je nutno odečíst platby, které obviněný skutečně za poškozenou zaplatil, v opačném případě by poškozené vzniklo bezdůvodné obohacení akceptované soudem. Navíc platby obviněným za poškozenou nebyly odečteny ze vzniklé škody ani u exekucí uvedených v obžalobě, neboť faktury, které obviněný zaplatil, vůbec okresní soud nevyžádal a požadované důkazy neprovedl. Obviněný nemohl v žádném případě zpronevěřit a způsobit poškozené škodu ve výši 1 255 732 Kč, neboť se jedná o výši pohledávek, které prokazatelně zaplatil ze svého účtu za poškozenou na zálohy exekucí a výplatu smluvní odměny exekutorům. Uváděná částka byla navíc pouze jím dohledaná, těchto plateb bylo mnohem víc, avšak je zcela nemožné veškeré platby identifikovat po více jak osmnácti letech. Tvrzení soudu, že se zabýval jen platbami obsaženými v obžalobě, nemá opodstatnění, protože obviněný v souladu se smlouvou a plnou mocí platil náklady i dalších exekucí, tedy platil dluhy poškozené, navíc ani platby v exekučních věcech uvedených v obžalobě nejsou odečteny a odečteny ani být nemohly, neboť soud tyto důkazy vůbec neprovedl.

20. Obviněný doložil vyúčtování paušální náhrady ze dne 6. 6. 2013 za měsíce duben až červen 2013 ve výši 150 000 Kč, na jejichž výplatu měl nárok ze zákona, podle uzavřené Smlouvy o poskytování právních služeb ze dne 2. 1. 2013 měl dokonce nárok na výplatu 300 000 Kč za dobu výpovědní lhůty. I zmíněnou částku byl přitom oprávněn na pohledávky poškozené započítat. Rovněž doložil výzvu k úhradě dlužných faktur, která byla zaslána poškozené spolu s příslušnými fakturami dne 15. 2. 2015, v celkové výši 1 481 470 Kč. Z uvedených dokladů je zřejmé, že dluh poškozené vůči obviněnému za neproplacené faktury činí 5 481 470 Kč, přičemž se jedná o částku, kterou může obviněný uplatnit při obraně nebo při zápočtu vzájemných pohledávek, neboť v tomto případě může uplatnit i promlčené pohledávky. Rovněž není odečtena částka 280 000 Kč, kterou prokazatelně na exekuce uhradil poškozené ze svých účtů a o které okresní soud prohlašuje, že není uvedena v účetnictví poškozené. Soud tyto skutečnosti záměrně opomíjí a vůbec je nehodnotí.

21. Je tak zcela zřejmé, že poškozená velmi dobře věděla o příslušných závazcích ve výši několika milionů Kč vůči obviněnému. Všechny faktury byly uplatněny před podáním trestního oznámení na obviněného, který se tak nemohl v žádném případě dopustit zpronevěry vůči poškozené, což v průběhu trestního řízení doložil dalšími důkazy. K tomu znovu zdůraznil, že byla porušena zásada in dubio pro reo, presumpce neviny, zásada volného hodnocení důkazů i rovného postavení obžaloby a obhajoby, a tedy jeho právo na spravedlivý proces.

22. Veškerou shora uvedenou argumentaci obviněný uzavřel s návrhem, aby Nejvyšší soud část napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, která potvrzuje rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně, zrušil a obviněného zprostil obžaloby v celém rozsahu.

c) Vyjádření státní zástupkyně a poškozené

23. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že přestože jsou jeho námitky formálně podřaditelné pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h) a i) tr. ř., nelze jim přiznat odpovídající míru opodstatněnosti.

24. Stran tvrzené podjatosti JUDr. Jiřího Hanzelky státní zástupkyně odkázala na dvě odmítnuté ústavní stížnosti obviněného, týkající se jeho přesvědčení o tom, že předseda senátu soudu prvního stupně je podjatý, a také na pečlivé odůvodnění zejména usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 5 To 262/2020. Podjatost soudce nemůže být založena jeho odlišným právním názorem, ani jeho postupem v projednávané věci nebo rozhodováním v jiných věcech; zmínění o vazbě bylo pouhým zákonným poučením. V případě lhůty na přípravu k hlavnímu líčení státní zástupkyně připomněla, že tato se netýká odročeného hlavního líčení a odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1230/2005. K porušení práva obviněného na obhajobu nemohlo v této souvislosti dojít ani po stránce jeho praktického výkonu, pokud mu podstata obvinění byla zcela jasná, a to zejména za situace, kdy se hlavní líčení konalo po kasaci dřívějšího odsuzujícího rozsudku.

25. K tvrzenému započítávání pohledávek státní zástupkyně uvedla, že neexistuje jediný doklad, jenž by uplatnění vzájemného zápočtu potvrzoval. Pokud byl obviněný oprávněn přijímat platby z exekucí na svůj účet, jak uvedl okresní soud, bylo jeho povinností inkasované platby bezodkladně družstvu předávat, aniž by měl nárok si je ponechávat. Podle advokátních stavovských předpisů (tzv. etického kodexu) byl obviněný oprávněn učinit jednostranný zápočet pouze vůči vlastní pohledávce za zastupování poškozené v řízení před soudem nebo jiným orgánem. V ostatních případech se bez souhlasu klienta advokát dopouštěl porušení stavovského předpisu, a tím současně § 16 a § 17 zákona o advokacii. Namítal-li obviněný, že podle dodatku smlouvy s poškozenou z roku 2005 byl k takovému postupu oprávněn, je třeba především poukázat na skutkový závěr soudu prvního stupně, který předmětný smluvní dodatek vyhodnotil jako falsifikát.

26. Co se týče namítané absence subjektivní stránky souzených zločinů, pak z výsledků provedeného dokazování skutečně vyplývá, že si obviněný v postavení advokáta neoprávněně ponechával vymožené finanční prostředky, o nichž mu bylo známo, že se nachází v právním režimu věcí cizích a že mu byly po omezenou dobu pouze svěřeny. Přisouzený způsob provedení trestné činnosti pak zcela jednoznačně vypovídá o tom, že jednal za podmínek § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v úmyslu přímém.

27. Státní zástupkyně se pak neztotožnila ani s námitkami týkajícími se zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio, ani s námitkami do přiměřenosti trestu v kontextu délky trestního řízení.

28. Ani výtky obviněného vůči výroku o náhradě škody nejsou podle státní zástupkyně opodstatněné. Namítal-li, že okresní soud neprováděl ve vztahu k výroku o náhradě škody žádné dokazování, pak se mýlí. Způsobená škoda je součástí popisu skutku obsaženého v tzv. skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku, přičemž u každého dílčího útoku je jednotlivá složka celkové způsobené škody vyčíslena právě v návaznosti na výsledky provedeného dokazování. Co se týče námitky promlčení, je třeba v souladu s odůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů zdůraznit, že trestní soud v adhezním řízení rozhodoval o náhradě škody způsobené souzenými zločiny, nikoli o pohledávkách poškozené nesouvisejících s trestnou činností. Pokud obviněný rozporuje pravomoc trestního soudu rozhodovat v adhezním řízení o některých soukromoprávních nárocích, nelze než jej odkázat zejména na § 228 tr. ř., jenž zakotvuje pravomoc trestního soudu rozhodovat o náhradě škody či o vydání bezdůvodného obohacení vzniklých v důsledku trestné činnosti obviněného.

29. Státní zástupkyně proto navrhla dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.

30. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno obhájkyni obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.

31. V rámci postupu podle § 314h tr. ř. Nejvyšší soud poslal opis dovolání poškozené k možnému vyjádření.

32. Poškozená nejdříve označila za nepravdivé tvrzení obviněného, podle něhož v průběhu trestního řízení uplatnil námitku promlčení; tuto námitku obviněný vznesl až v rámci dovolacího řízení. Proto se soudy prvního a druhého stupně námitkou promlčení nikdy nezabývaly, jak odkazuje obviněný. Námitku promlčení lze přitom podle poškozené vznést pouze do právní moci rozhodnutí.

33. K tomu poškozená poukázala na právní úpravu promlčení a připojila, že i kdyby snad obviněný býval vznesl námitku promlčení včas, bylo by její uplatnění v rozporu s dobrými mravy, k čemuž má soud přihlížet z moci úřední. Poškozená poukázala na dění před zjištěním trestné činnosti obviněného a na to, že se obviněný trestněprávně relevantního jednání dopustil v postavení advokáta, který měl povinnost chránit práva poškozené, navíc v době, kdy mezi ním a poškozenou panovala důvěra založená na dosavadní dlouhodobé spolupráci. Případné zpoždění uplatnění nároku na náhradu škody pak plynulo z toho, že obviněný měl moc nad relevantní dokumentací o stavu pohledávek, kterou odmítal vydat a v tomto směru nespolupracoval. Jinými slovy, obviněný zneužil svého vztahu s poškozenou a vytvořil a udržoval stav, ve kterém poškozená nevěděla a ani nemohla vědět o nárocích, které by mohla vůči obviněnému uplatnit, a to navíc v postavení advokáta. Tyto své nároky tak nemohla uplatnit v době, kdy byla promlčecí lhůta ještě zachována.

34. Poškozená proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného zamítl podle § 265j tr. ř.

IV. Přípustnost dovolání

35. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že

dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

V. Důvodnost dovolání

36. Jak Nejvyšší soud vysvětlil v části II. tohoto rozhodnutí, nebude v dalším textu duplikovat argumentaci, jejíž správnost byla potvrzena Ústavním soudem v jeho usnesení ze dne 9. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 1746/23, tj. argumentaci týkající se vypořádání tvrzení obviněného týkající se primárně trestněprávních aspektů věci. V tomto směru se tak v otázce vypořádání s dovolací argumentací týkající se podjatosti soudce JUDr. Jiřího Hanzelky, důkazního řízení (včetně principu in dubio pro reo), výroku o vině (naplnění znaků trestného činu, principu ultima ratio) a trestu (včetně přiměřenosti s ohledem na délku řízení) Nejvyšší soud plně odkazuje na své předchozí (zrušené) usnesení ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 7 Tdo 1206/2022, zejména body 33. až 68.; toto rozhodnutí je veřejně dostupné na stránkách https://www.nsoud.cz/.

37. Obviněný svou dovolací argumentaci dále směřoval (tj. nad rámec shora odkázaného) proti výroku podle § 228 odst. 1 tr. ř. o náhradě škody, kterým mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené částku ve výši 4 329 109,71 Kč.

38. Zde je namístě připomenout, že na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat i proti adheznímu výroku, jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva. Jde pak o jiné hmotněprávní posouzení ve smyslu citovaného ustanovení. Typicky se může jednat o porušení toho hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim odpovědnosti za způsobenou škodu, nemajetkovou újmu či bezdůvodné obohacení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004, ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1154/2016, ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 11 Tdo 654/2019).

39. Pokud obviněný zpochybňoval včasné připojení se poškozené s jejím nárokem na náhradu škody, které mělo být v rozporu s § 43 odst. 3 tr. ř., a dovozoval, že soudy neměly nárok na náhradu škody poškozené přisoudit, jedná se o tvrzení, které není způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, neboť nesměřuje proti jinému hmotněprávnímu posouzení, jak vyžaduje uplatněný dovolací důvod, nýbrž výhradně proti procesnímu postupu soudů v adhezním řízení.

40. Obiter dictum lze k tomu pouze ve stručnosti zmínit, že poškozená byla oprávněna navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obviněnému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jež byla poškozené trestným činem způsobena, nebo vydat bezdůvodné obohacení, které obviněný na jeho úkor trestným činem získal, takový návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování. Z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že poškozená se se svým nárokem na náhradu škody včas připojila, a to dne 24. 3. 2017, tedy před konáním prvního hlavního líčení ve věci, s částkou ve výši 4 756 859,79 Kč (č. l. 3471). Podmínkou rozhodnutí soudu o připuštění poškozené s jejím nárokem k trestnímu řízení, resp. aby o řádně uplatněném nároku rozhodl, není konkrétní tvrzení, podle jakých ustanovení příslušného předpisu mu má být nárok přiznán. Dostačující je, aby z jejího podání bylo zřejmé, vůči komu nárok uplatňuje, co požaduje (např. v jaké výši žádá náhradu škody či nemajetkové újmy apod.) a z jakého důvodu, tj. o co svůj nárok opírá (stručné skutkové vylíčení objasňující důvodnost uplatňovaného nároku), což poškozená učinila. Připojení poškozené s nárokem na náhradu škody ze dne 24. 3. 2017 tak lze považovat ve smyslu § 43 odst. 3 tr. ř. za řádné a včasné. Jen ve stručnosti Nejvyšší soud dodává, že podle § 228 odst. 1 části věty první za středníkem tr. ř. pak platí, že soud uloží obviněnému platební povinnost vždy (je-li nárok uplatněn bezvadně a nebrání-li tomu zákonná překážka), pokud je výše škody součástí popisu skutku, jímž se obviněný uznává vinným, což bylo v tomto případě splněno.

41. Pod uplatněný dovolací důvod však byla podřaditelná námitka obviněného týkající se promlčení nároku poškozené na náhradu škody. Obviněný k této námitce především uvedl, že pohledávky poškozené jsou promlčené, a tedy v době rozhodování soudu o náhradě škody tento nárok již netrval a podle civilněprávních předpisů nemohl být přiznán, pokud promlčení uplatnil. Tuto jeho námitku lze považovat za v zásadě důvodnou.

42. Rozhodnutí soudu v trestním (adhezním) řízení o nároku poškozené na náhradu škody způsobené trestným činem musí mít hmotněprávní podklad v příslušných ustanoveních právních předpisů upravujících náhradu škody. Z nich vyplývá, že překážkou přiznání nároku na náhradu je také okolnost, že toto právo poškozené je již promlčeno. Právo na náhradu škody ve smyslu § 100 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jako „obč. zák.“), účinného v době shora popsaného jednání obviněného, nebylo vyňato z promlčení a promlčelo se za dva roky ode dne, kdy se poškozená dozvěděla o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (tzv. subjektivní promlčecí doba). Nejpozději se právo na náhradu škody, šlo-li o škodu způsobenou úmyslně, promlčelo za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla (tzv. objektivní promlčecí doba). V případě zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jako „obch. zák.“), konkrétně ve smyslu jeho § 398, u práva na náhradu škody platila čtyřletá subjektivní promlčecí lhůta ode dne, kdy se poškozená dozvěděla nebo (i jen) mohla dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě a desetiletá objektivní promlčecí lhůta.

43. Dále platilo, že k promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolal-li se dlužník promlčení, nebylo lze promlčené právo věřiteli přiznat (§ 100 odst. 1 obč. zák., resp. § 388 odst. 1 obch. zák.). Ani v trestním (adhezním) řízení se tedy soud nezabývá z úřední povinnosti otázkou možného promlčení nároku poškozené na náhradu škody způsobené trestným činem, takže je výlučně na obviněném jako dlužníkovi, aby účinně namítl případné promlčení uplatňovaného nároku na náhradu škody, přičemž tak může učinit nejpozději před rozhodnutím odvolacího soudu (koná-li se odvolací řízení), jímž se trestní stíhání pravomocně skončí, tj. předtím, než se senát odvolacího soudu odebere k závěrečné poradě.

44. V obecné rovině Nejvyšší soud ještě dodává, že obviněný byl uznán vinným dvěma trestnými činy, které se skládaly z řady jednotlivých útoků. Z hlediska promlčení přitom nelze považovat nároky na náhradu škod vznikajících a narůstajících pokračujícím porušováním téže právní povinnosti za jediný nedělitelný nárok na náhradu škody, který by vznikl teprve po skončeném porušování právní povinnosti nebo po dovršení celkové škody, nýbrž za samostatné nároky (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74). Škody vzniklé opakovaným jednáním naplňujícím stejnou skutkovou podstatu při pokračování v trestném činu se tedy z hlediska náhrady škody považují za samostatné nároky a podmínky promlčení je proto třeba posuzovat samostatně u toho kterého nároku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 1989, sp. zn. 2 Tz 2/89).

45. K samotnému vznesení námitky promlčení Nejvyšší soud v návaznosti na obsah trestního spisu uvádí, že obviněný námitku vznesl již ve svém vyjádření k obžalobě datovaném 28. 2. 2017 (č. l. 3462 dole). Na promlčení pohledávek upozornil opět ve svém odvolání (č. l. 3761), jehož obsah stvrdil u veřejného zasedání před odvolacím soudem (č. l. 3773), stejně jako v druhém odvolání (č. l. 4023 dole a 4024). Obviněný námitku uplatnil ve vztahu k celému uplatněnému nároku na náhradu škody, učinil tak řádně a včas. Soudy se proto měly námitkou promlčení zabývat.

46. S ohledem na počátek běhu promlčecích lhůt bylo třeba jednak vyjasnit, kdy se poškozená dozvěděla (či mohla dozvědět) o škodě a o tom, kdo je povinen ji nahradit. Pro vědomost o škodě se nevyžaduje znát její přesnou výši, současně však nestačí pouze vědomost o tom, že škoda vznikla, aniž by poškozená znala alespoň její přibližný rozsah, který by jí umožňoval uplatnit nárok na její náhradu, což je rozhodující pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty. Ze spisového materiálu sice plyne, že k podání trestního oznámení (které však není ve spisu založeno, pouze jeho doplnění ze dne 29. 11. 2013) došlo dne 6. 5. 2013, soudy se však nezabývaly tím, zda se poškozená dozvěděla (případně mohla dozvědět) o vzniku škody a jejím přibližném rozsahu před tímto datem či nikoliv. Stejně tak bylo třeba postavit najisto, kdy došlo k založení povinnosti k náhradě škody, což bylo podstatné pro počátek běhu objektivní promlčecí lhůty (pokud by se právo nepromlčelo v subjektivní promlčecí lhůtě). Bližší závěry k tomu, kdy došlo k dokonání jednotlivých útoků, tedy zpronevěření obviněnému zaslaných či předaných finančních prostředků, a tudíž i ke vzniku škody, nebyly vysloveny, pouze bylo řečeno, kdy byly finanční prostředky připsány na účet, s tím, že obviněný měl poškozené jí náležející finanční částky vydat bezodkladně. Byť z pohledu trestněprávního posouzení jsou taková zjištění zcela postačující, stran problematiky promlčení je třeba konstatovat, že v případě ani jedné z výše zmíněných zásadních lhůt (subjektivní a objektivní) tak nebyl přesně identifikován okamžik jejich počátku, a to ke každému dílčímu útoku samostatně.

47. Stejně tak bylo třeba vyjasnit, podle kterého z právních předpisů bude při aplikaci institutu promlčení postupováno, zda podle občanského či obchodního zákoníku. V tomto ohledu Nejvyšší soud pouze nad rámec své argumentace poukazuje na své rozhodnutí ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 520/2009, podle něhož platí, jestliže byla smlouva o poskytování právních služeb uzavřena mezi podnikatelem a advokátem a jestliže při vzniku tohoto závazkového vztahu bylo zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týká podnikatelské činnosti klienta, řídilo se promlčení práva na náhradu škody způsobené advokátem při výkonu advokacie obchodním zákoníkem.

48. Promlčecí doba pak neběží, uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje. Uplatnění tohoto práva může dojít i návrhem v rámci trestního řízení podle § 43 odst. 2 tr. ř. K uplatnění celého nároku na náhradu škody ze strany poškozené došlo v tomto trestním řízení poprvé dne 24. 3. 2017, čímž došlo ke stavení běhu promlčení lhůty. K námitkám obviněného lze doplnit, že opětovné zaslání totožného návrhu dne 12. 2. 2020 (po zrušení původního rozsudku soudu prvního stupně soudem odvolacím) nemělo na takto uplatněný nárok na náhradu škody v tomto směru již žádný vliv.

49. Ve vztahu k počátku i k plynutí promlčecích lhůt (což nicméně nemá, jak již bylo naznačeno, žádný vliv na výrok o vině a trestu, pouze na výrok o náhradě škody) tak zůstávají nevyjasněné podstatné okolnosti, a není zcela jasné, zda promlčecí lhůty uplynuly. Provedené dokazování nebylo tímto směrem vůbec zaměřeno a ze spisového materiálu vyplývají skutečnosti, které v případě prvního skutku indikují, že u části útoků již zřejmě mohlo dojít k uplynutí objektivní promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na náhradu škody; to nemusí platit pro všechny útoky podle výroku o vině, nicméně i u těchto dalších útoků není jasné, zda neuplynula již subjektivní promlčecí lhůta. V případě druhého trestného činu tak bude třeba vyjasnit, zda již nedošlo k uplynutí subjektivní promlčecí lhůty.

50. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud má v tomto směru s ohledem na § 265r odst. 7 tr. ř. omezené možnosti provádět dokazování, které bude třeba provést nikoliv v zanedbatelném rozsahu, bylo nutné adhezní výrok zrušit a poškozenou odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních.

51. S ohledem na to, že obviněnému byla podle § 82 odst. 2 tř. ř. uložena povinnost, aby podle svých sil ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil, Nejvyšší soud doplňuje na okraj následující. Výrok podle § 228 tr. ř. je exekučním titulem, výrok podle § 82 odst. 2 věta za středníkem tr. ř. takovou povahu nemá. Lze ho vyslovit i v případech, kdy v době rozhodování není známá přesná výše škody, peněžité náhrady za nemajetkovou újmu nebo výše bezdůvodného obohacení a soud poškozeného odkazuje podle § 229 odst. 1 nebo 2 tr.

ř. s jeho nárokem, případně zbytkem nároku na řízení ve věcech občanskoprávních, stejně tak v případech, kdy již byl poškozenému jeho nárok přiznán rozhodnutím v občanském soudním řízení, nebo v situaci, kdy o nároku poškozeného v adhezním řízení soud vůbec nerozhoduje, protože poškozený ho podle § 43 odst. 3 tr. ř. včas a řádně neuplatnil. Uložení předmětné povinnosti je spojeno pouze s předpokladem, že trestným činem byla způsobena škoda nebo jiná nemajetková újma nebo se jím pachatel na úkor jiného bezdůvodně obohatil a v době rozhodnutí o trestu tyto negativní důsledky trestného činu nebyly zatím zcela odstraněny, a současně to v konkrétním posuzovaném případě vyžaduje výchovný účel podmíněného trestu odnětí svobody s dohledem.

Zmíněný výrok rozsudku soudu prvního stupně tedy zůstává bez dalšího v platnosti.

52. K vyjádření poškozené, že i kdyby snad byl její nárok na náhradu škody promlčený, bylo by uplatnění námitky promlčení obviněným v této věci v rozporu s dobrými mravy, Nejvyšší soud připomíná, že rozpor určitého jednání s dobrými mravy je vždy nutné posuzovat podle individuálních okolností konkrétního případu, a to ve vzájemných souvislostech podle učiněných skutkových zjištění (nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 2700/15, uveřejněný pod č. 212/2016 Sb. n. a u.). V případě promlčení dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům zásadně jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004 Sb. rozh. civ.). Tento případný závěr soudu je třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tedy jak okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se aplikace uvedeného ustanovení dožaduje, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3012/2013).

53. V této věci se však na dosavadním podkladě učiněného skutkového zjištění nejeví, že by byla námitka obviněného učiněna v rozporu s dobrými mravy, přinejmenším ne v takové intenzitě, která by vylučovala výkon práva obviněného.

54. Aniž by Nejvyšší soud předjímal případné rozhodnutí v občanskoprávním řízení, upozorňuje, že poškozená byla právnickou osobou, jejíž statutární orgán byl povinen jednat s péčí řádného hospodáře (podle tehdejší úpravy § 194 odst. 5 ve spojení s § 243 odst. 8 obch. zák.), a která disponovala kontrolním orgánem povinným stejnými povinnostmi péče (§ 244 odst. 8 obch. zák.); k tomu byla poškozená podnikatelem, navíc co do rozsahu podnikání nikoli malým. Z uvedeného lze vyvodit, že typově nejde o osobu, jejíž kapacita účinně hlídat a hájit své zájmy (vigilantibus iura scripta sunt) by byla jakkoli ztížena. Skutečnosti, na které upozornila poškozená ve svém vyjádření, tedy že byl obviněný v postavení advokáta nebo že mezi nimi byla dlouhodobá spolupráce založená na důvěře, bez dalšího nepostačují pro dovození rozporu uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy, neboť taková argumentace v podstatě nesvědčí ani o tom, že by poškozená uplynutí lhůty nezavinila, ani o tom, že by uplatnění promlčecí námitky pro ni znamenalo nepřiměřeně tvrdý postih ve srovnání s rozsahem a charakterem uplatňovaného práva.

55. Naopak se jak z vyjádření poškozené, tak ze skutkového děje ve věci nabízí, že poškozená zčásti rezignovala na efektivní kontrolu činnosti obviněného (nejspíše právě pod vlivem namítané dlouhodobé spolupráce a důvěry), který podle skutkové věty téměř 9 let bez povšimnutí zpronevěřoval její finanční prostředky. Pokud pak po pojetí podezření o činnosti obviněného bylo pro poškozenou obtížné obstarat od obviněného podklady pro zpětnou kontrolu jeho činnosti, jak upozorňuje poškozená ve svém vyjádření, pak podle Nejvyššího soudu nelze upřít, že zčásti to bylo nebo mohlo být způsobeno právě tím, jaké v podstatě nerušené panství nad touto agendou obviněný se souhlasem a za vědomí poškozené měl.

56. Aniž by tedy Nejvyšší soud jakkoli zlehčoval trestněprávně relevantní jednání obviněného, uplatnění námitky promlčení nelze na podkladě učiněných skutkových závěrů soudů prvního a druhého stupně, které se totiž soustředily na trestněprávní rozměr věci, nikoli na problematiku promlčení a případné mravnosti jejího namítání, označit za rozporné s dobrými mravy. Nejvyšší soud proto nemůže bez dalšího dokazování zaměřeného na okolnosti týkající se souladu námitky promlčení s dobrými mravy od jinak důvodné dovolací námitky obviněného odhlédnout a vyloučit výkon jeho práva, proto výrok o náhradě škody zrušil a odkázal poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních (§ 265m odst. 2 tr. ř.).

57. Posouzení souladu namítání promlčení s dobrými mravy tak dále náleží civilnímu soudu v případném sporném řízení, na které Nejvyšší soud poškozenou odkazuje, a to za doplnění skutkových závěrů a hodnocení důkazů ve vztahu k relevantním okolnostem. Jak totiž Nejvyšší soud zmínil již shora a jak zdůrazní ještě níže v části VII. tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud má s ohledem na § 265r odst. 7 tr. ř. omezené možnosti provádět dokazování.

VI. Závěr

58. Z důvodů shora vyložených Nejvyšší soud rozhodl podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. o částečném zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů, a to rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 3 T 203/2016, a to ve výrocích o povinnosti obviněného podle § 228 odst. 1 tr. ř. zaplatit družstvu Jednota, spotřební družstvo v Hodoníně, na náhradu škody částku 4 329 109,71 Kč a také ve výroku, kterým bylo družstvo Jednota, spotřební družstvo v Hodoníně, podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázáno se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a dále usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. 5 To 388/2021, a to v části, jíž bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání obviněného proti výrokům o náhradě škody. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Ve zbývajícím rozsahu ponechal napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně nezměněný, neboť, jak již bylo odkazem řečeno v předchozím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 7 Tdo 1206/2022, ostatní námitky obviněného uplatněné v dovolání buď neodpovídaly uplatněným dovolacím důvodům, a pokud odpovídaly, byly zjevně neopodstatněné. Protože podle výsledků dokazování nebyl pro vyslovení povinnosti k náhradě škody podklad, Nejvyšší soud podle § 265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím § 265 tr. ř. poškozenou odkázal s celým uplatněným nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.

VII. Učinění rozhodnutí v neveřejném zasedání

59. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., protože – jak vyplynulo ze shora uvedených závěrů – ve věci nejsou učiněna úplná skutková zjištění, která by umožnila Nejvyššímu soudu kvalifikovaně posoudit jednak uběhnutí promlčecí lhůty, jednak případný rozpor namítání promlčení s dobrými mravy. Jak totiž Nejvyšší soud vysvětlil, soudy prvního a druhého stupně se touto problematikou nezabývaly, resp. nečinily skutkové závěry a s tím spojené hodnocení důkazů ve vztahu k okolnostem, které jsou k uvedeným civilněprávním momentům relevantní. Protože je tak v otázce náhrady škody třeba doplnit skutkové závěry, resp. dokazování, které přitom Nejvyššímu soudu ani v případě konání veřejného zasedání zásadně nenáleží (§ 265r odst. 7 tr. ř.), vadu napadeného rozhodnutí nelze odstranit ani ve veřejném zasedání, a tedy jsou naplněny podmínky pro učinění rozhodnutí v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. 6. 2024

JUDr. Radek Doležel předseda senátu