Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Mgr. Martiny Jinochové Matyášové, sídlem Šafaříkova 453/5, Praha 2, insolvenční správkyně dlužníka X, zastoupené Mgr. Martinem Heřmánkem, advokátem, sídlem Panská 891/5, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2024 č. j. 5 Tdo 1006/2023-3449, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a 1. M. P., 2. A. F. a 3. Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka prostřednictvím ústavní stížnosti brojí proti postupu Nejvyššího soudu, který ji jako poškozenou v trestním řízení odkázal se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Protiústavní zásah soudu spatřuje v tom, že jí nebyla přiznána náhrada škody, i když byl podle ní nárok prokázán.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") uznal vedlejší účastníky 1 a 2 vinnými zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku. Podstatou trestné činnosti bylo zjednodušeně vyvedení peněžních prostředků ve výši 200 000 000 Kč ze společnosti X, a to na základě uzavření několika smluv bez ekonomického opodstatnění v roce 2009 a následné znemožnění vrácení těchto prostředků do majetku společnosti. V rámci tzv. adhezního řízení podle § 228 odst. 1 trestního řádu uložil krajský soud oběma obviněným povinnost zaplatit společně a nerozdílně stěžovatelce náhradu škody ve výši 200 000 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu stěžovatelku odkázal se zbytkem nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") jako soud odvolací sice zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku o náhradě škody, avšak pouze za tím účelem, aby do výroku doplnil povinnost hradit i úrok z prodlení. Opět tedy rozhodl o povinnosti obviněných zaplatit stěžovatelce 200 mil. Kč jako náhradu škody, navíc však spolu s úrokem z prodlení od konkrétně stanovených dat do zaplacení "ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou platnou pro první den kalendářního pololetí zvýšené o 8 procentních bodů."
4. Na základě dovolání obviněných Nejvyšší soud kromě jiného částečně zrušil rozsudky krajského a vrchního soudu, a to právě ve výrocích o náhradě škody. Hlavním důvodem pro tento zásah byla především jejich nepřezkoumatelnost, tedy nedostatečné odůvodnění výroku v napadených rozsudcích a nevypořádání se s argumenty obviněných.
5. Stěžovatelka napadá usnesení Nejvyššího soudu v rozsahu výroků, kterými byly částečně zrušeny rozsudky krajského a vrchního soudu o náhradě škody a kterými byla odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na veřejné projednání věci při její osobní přítomnosti dle čl. 38 odst. 2 Listiny, právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a v konečném důsledku ústavně garantovaná ochrana vlastnického práva podle čl. 11 Listiny. Kromě nepřiznání náhrady škody v adhezním řízení namítá stěžovatelka i to, že jí nebyl dán prostor pro vyjádření, jelikož Nejvyšší soud nerozhodoval ve veřejném zasedání, a jeho rozhodnutí bylo překvapivé.
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud ustáleně opakuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistupuje pouze v případě porušení základních práv jednotlivce (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky).
8. Ve své judikatuře Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud pouze posuzuje, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena ústavně zaručená práva účastníků, jestli řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení ze dne 13. listopadu 2018 sp. zn. IV. ÚS 2301/17 , usnesení ze dne 29. května 2015 sp. zn. I. ÚS 387/15 nebo usnesení ze dne 3. června 2019 sp. zn. III. ÚS 1836/18 ).
9. K okolnostem nyní posuzovaného případu Ústavní soud doplňuje, že ani tzv. adhezní řízení, v němž rozhoduje trestní soud o občanskoprávním nároku poškozeného, se nenachází mimo ústavní rámec práva na soudní ochranu. Řádné rozhodování v adhezním řízení je totiž neodmyslitelnou součástí naplnění účelu trestního řízení (viz § 1 odst. 1 trestního řádu), kterým je rovněž ochrana práv poškozeného. Ta však v tomto řízení může být pochopitelně zajišťována pouze v určitém zákonném rámci, jehož výklad a použití musí zohledňovat základní principy soudního rozhodování (viz čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny). V adhezním řízení se rozhoduje podle hmotněprávních předpisů jiných než trestních, nicméně procesní postup nalézacího soudu je určen trestním řádem, nikoliv civilním procesním právem.
10. Možnost Ústavního soudu zasahovat do rozhodnutí, kterým byla poškozená osoba odkázána s tzv. adhezním nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, je pak nutné vykládat restriktivně. Většinu druhů pochybení je totiž možné odčinit právě v občanskoprávním řízení, které lze materiálně považovat za prostředek ochrany základních práv a svobod, a to zvláště v situaci, kdy trestní soud nemůže uplatněný nárok nikdy zamítnout. Jeho rozhodnutí tak fakticky nezakládá "konečnou" překážku věci rozhodnuté [obdobně viz nález ze dne 8. srpna 2017 sp. zn. Pl. ÚS 32/16 (N 139/86 SbNU 369; 345/2017 Sb.)]. Ústavní soud též již dříve připomenul, že adhezní trestní řízení ve své podstatě nahrazuje občanskoprávní řízení, v němž by byl jinak nárok na náhradu škody uplatňován. Výrok trestního soudu, jímž byl podle § 228 odst. 1 trestního řádu přiznán nárok poškozeného na náhradu škody vůči obžalovanému, je exekučním titulem a musí snést test ústavnosti jako kterékoli jiné meritorní rozhodnutí soudu. Proto má trestní soud v adhezním řízení povinnost postupovat co do odůvodněnosti svého rozhodnutí se stejnou péčí jako civilní soud, který rozhoduje o náhradě škody ve věcech občanskoprávních. V rámci rozhodování o náhradě škody musí tudíž trestní soud vzít v úvahu všechna ustanovení občanskoprávních předpisů o odpovědnosti za škodu [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. března 2012 sp. zn. III. ÚS 2954/11 (N 69/64 SbNU 781) a ze dne 9. srpna 2016 sp. zn. I. ÚS 3456/15 (N 148/82 SbNU 357)].
11. Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatelky. Na prvním místě je potřeba přisvědčit Nejvyššímu soudu v tom, že rozsudky krajského a vrchního soudu v části rozhodnutí o náhradě škody nedostály požadavku na řádné odůvodnění rozhodnutí plynoucího z výše citované judikatury. Nejvyšší soud v napadeném usnesení správně poukázal na to, že se krajský i vrchní soud opomenuly zabývat relevantními občanskoprávními předpisy o odpovědnosti za škodu a nijak neupřesnily, z jaké právní normy dovozují nárok stěžovatelky. Z rozsudku vrchního soudu lze nanejvýš vyčíst, že při posuzování příslušenství nároku (úroků z prodlení) aplikoval občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.), přestože se obvinění posuzovaného trestného jednání dopustili před nabytím účinnosti tohoto zákona. Z odůvodnění rozsudků nebylo zřejmé ani to, jaký režim odpovědnosti přicházel v úvahu u každého z obviněných (například porušení povinností vyplývajících z požadavku péče řádného hospodáře anebo obecná odpovědnost) a zda byly tyto požadavky naplněny.
12. Nejvyšší soud též zdůraznil, že nemohly být ani správně určeny úroky z prodlení, formulace výroku byla v tomto ohledu neurčitá, a výrok samotný tudíž nevykonatelný. Obvinění navíc v řízení před vrchním soudem uplatnili námitku promlčení, což stěžovatelka zpochybnila jejím rozporem s dobrými mravy. S námitkou obviněných ani s obranou stěžovatelky se však vrchní soud také nevypořádal. Lze nepochybně souhlasit s Nejvyšším soudem, že ani tato otázka neměla uniknout pozornosti vrchního soudu v odůvodnění jeho rozhodnutí a že by její řešení mohlo být spojeno s nezbytností dalšího dokazování (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. března 2024 sp. zn. IV. ÚS 603/24 , body 11 a 12).
13. Lze tedy shrnout, že odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu působí v části rozhodnutí o náhradě škody logicky a rozumně a vyhovuje ústavněprávním požadavkům. Oproti krajskému a vrchnímu soudu postupoval Nejvyšší soud v souladu s judikaturou Ústavního soudu o nezbytnosti toho, aby trestní soudy svůj výrok o adhezním nároku řádně odůvodnily, a v podstatě tak zhojil pochybení krajského a vrchního soudu. Z pohledu ústavněprávního přezkumu též obstojí závěr Nejvyššího soudu o tom, že s ohledem na nepřezkoumatelnost rozsudků krajského a vrchního soudu, rozsah vad a případnou potřebu doplnění dokazování nemohl Nejvyšší soud rozhodnout sám o náhradě škody. Pakliže bylo rozhodnutí o vině a trestu pravomocné, nebylo možné pokračovat v řízení pouze ohledně náhrady škody a Nejvyššímu soudu nezbývalo nic jiného, než poškozenou odkázat na občanskoprávní řízení.
14. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti na podporu svého argumentu o neústavnosti postupu Nejvyššího soudu odkazuje na několik nálezů Ústavního soudu, s žádným z nich však napadené usnesení Nejvyššího soudu není v rozporu. V nálezu ze dne 20. března 2024 sp. zn. IV. ÚS 2637/23 Ústavní soud konstatoval, že zjištěný skutkový stav umožňoval posoudit otázku vydání bezdůvodného obohacení již v adhezním řízení, pouze měl být sporný charakter zdroje prospěchu či specifikace místa plnění. To je však odlišná situace oproti projednávané věci, kde naopak dosavadní průběh řízení neposkytoval dostatečný podklad pro jednoznačné rozhodnutí o splnění předpokladů odpovědnosti za škodu. V nálezu ze dne 26. června 2023 sp. zn. II. ÚS 297/22 pak Ústavní soud vytýkal obecnému soudu právě nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí a v nálezu ze dne 28. února 2017 sp. zn. III. ÚS 2916/15 (N 35/84 SbNU 401) již samotný postup obecného soudu při uplatňování nároku poškozené (absenci řádného poučení a nevypořádání se s nárokem poškozené). Ve všech těchto případech šlo navíc nejen o poškozené, ale též o oběti trestných činů ve smyslu § 2 zákona o obětech trestných činů (resp. zvlášť zranitelné oběti), u kterých je nezbytnost poskytnutí ochrany ze strany trestních soudů o to podstatnější (viz např. právě výše zmiňovaný nález sp. zn. III. ÚS 2916/15 ).
15. Opodstatněná není ani výtka stěžovatelky, že rozhodnutí Ústavního soudu, na které odkazoval Nejvyšší soud (nálezy ze dne 20. října 2009 sp. zn. II. ÚS 1320/08 a ze dne 30. března 2012 sp. zn. III. ÚS 2954/11 ), jsou nepřiléhavá na projednávanou věc. Ačkoliv lze souhlasit s tím, že konkrétní skutkové okolnosti byly v těchto věcech odlišné, z citovaných nálezů plyne mimo jiné obecné pravidlo o potřebnosti náležitého odůvodnění výroku o náhradě škody. To Ústavní soud akcentoval ve své rozhodovací praxi opakovaně (viz ostatně výše shrnutou judikaturu) a tento požadavek je nutné uplatnit v každém případě rozhodování o adhezním nároku.
16. Stěžovatelce nelze přisvědčit ani v tom, že by došlo k porušení jejího práva být slyšena a práva na veřejné projednání věci v důsledku toho, že Nejvyšší soud nerozhodoval ve veřejném zasedání. V nálezu ze dne 13. března 2024 sp. zn. IV. ÚS 2124/23 Ústavní soud sice dovodil, že se možnost Nejvyššího soudu rozhodovat o podaném dovolání v neveřejném zasedání na základě § 265r odst. 1 písm. b) trestního řádu nemůže vztahovat na situaci, kdy Nejvyšší soud ruší výhradně adhezní výrok a odkazuje poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních. Nicméně v bodě 33 tohoto nálezu Ústavní soud dále uvedl, že "rozhodoval-li by v posuzované věci Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, šlo by sice o postup rozporný s § 265r odst. 1 trestního řádu, jak bylo výše vysvětleno, nicméně k zásahu do stěžovatelčina práva na soudní ochranu by nemuselo dojít, jestliže by tomuto postupu předcházelo vyrozumění stěžovatelky o podaném dovolání a poskytnutí možnosti, aby se k tomuto dovolání písemně vyjádřila."
17. Byť stěžovatelka na tento nález odkazuje, opomíjí právě citovanou pasáž zdůrazňující, že nerozhodování ve veřejném zasedání v popsané situaci automaticky neznamená porušení práva poškozeného na soudní ochranu. V usnesení Nejvyššího soudu, které stěžovatelka napadá ústavní stížností, je přitom postup před vydáním rozhodnutí podrobně popsán (konkrétně v bodě 22). Podle něj Nejvyšší soud zaslal stěžovatelce na vědomí dovolání obou obviněných, dokonce spolu s unesením o odložení vykonatelnosti výroku o náhradě škody v této věci, z jehož odůvodnění plyne, že měl Nejvyšší soud při nejmenším pochybnost o správnosti výroku o náhradě škody. Nicméně stěžovatelka své možnosti vyjádřit se k dovolání obviněných nevyužila. Ačkoliv ve světle citovaného nálezu tedy Nejvyšší soud nepostupoval správně, když o dovolání obviněných rozhodl v neveřejném zasedání, nelze v tom spatřovat tzv. kvalifikovanou vadu a porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Stěžovatelka totiž možnost vyjádřit se k dovolání obviněných měla, jen ji nevyužila, a to přestože jí byla dovolání zaslána a přestože věděla o pochybnostech Nejvyššího soudu o správnosti výroku o náhradě škody.
18. Podle Ústavního soudu tedy nic nenasvědčuje protiústavnosti postupu Nejvyššího soudu při zrušení výroku o náhradě škody v této věci a odkázání poškozené s jejím nárokem do občanskoprávního řízení.
19. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. října 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu