Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti Mgr. Danuše Korczyńské, zastoupené JUDr. Jiřím Mulákem, Ph.D., advokátem, se sídlem Náplavní 2013/1, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2024, č. j. 30 Cdo 2527/2024-337, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2023, č. j. 58 Co 326/2023-203, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. června 2023, č. j. 27 C 67/2022-143, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka uplatnila u Ministerstva spravedlnosti nárok na zaplacení přiměřeného zadostiučinění za průtahy v dědickém řízení. V dědickém řízení má stěžovatelka postavení dědičky a správkyně pozůstalosti. Ministerstvo konstatovalo, že v tomto řízení bylo porušeno její právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, a poskytlo jí zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení.
2. Stěžovatelka následně podala proti Ministerstvu spravedlnosti žalobu na zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 450 000 Kč s příslušenstvím. Soudy však dospěly k závěru, že není k podání žaloby aktivně legitimována. Před podáním žaloby byl totiž na její majetek prohlášen konkurz a k podání žaloby je v daném případě oprávněný jen insolvenční správce. Podle soudů by přitom se svou žalobou neuspěla ani tehdy, pokud by vycházely z toho, že ji nepodala jako dědička, ale jako správkyně pozůstalosti.
3. Obvodní soud proto stěžovatelčinu žalobu zamítl, městský soud toto rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud odmítl její dovolání jako nepřípustné. Stěžovatelka podala proti všem třem rozhodnutím ústavní stížnost.
4. Stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí porušila její právo na spravedlivý proces, právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, právo vlastnit majetek, ústavní garanci dědění a právo vyplývající z povinnosti soudů zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu základním právům a svobodám.
5. Stěžovatelka považuje napadená rozhodnutí za protiústavní z těchto důvodů:
a) Stěžovatelka má právo žádat o přiměřené zadostiučinění, protože tento nárok uplatnila jako správkyně pozůstalosti - nikoli jako dědička. Uplatněný nárok představuje přírůstek pozůstalosti. Jako správkyně musí dbát o zvyšování hodnoty pozůstalosti a vymáhat nároky vzniklé po smrti zůstavitele, jejichž neuplatnění by mohl pociťovat jako újmu. Soudy nezohlednily, že ministerstvo nezpochybnilo její aktivní legitimaci či oprávněnost nároku. Závěry Nejvyššího soudu odporují skutkovým zjištěním. Podle Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva má nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu i právnická osoba jakožto uměle vytvořený subjekt. Za ten lze přitom považovat i dědickou podstatu, jejímuž správci jsou způsobeny problémy nesprávným úředním postupem. b) Stěžovatelka je v napadených rozhodnutích chybně označena bez dovětku o jejím postavení správkyně pozůstalosti. Tento postup odporuje § 79 občanského soudního řádu, usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1441/21
, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 686/2015 i odborné literatuře [viz Svoboda, K. § 79. In: Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 30]. Kvůli chybnému označení se soudy nezabývaly podstatou věci a uložily jí povinnost hradit náklady řízení, které správně měly jít k tíži dědické pozůstalosti.
6. Podstatou řízení o této ústavní stížnosti je, zda závěr obecných soudů, podle nichž stěžovatelka není oprávněna k podání dané žaloby, neporušuje její ústavně zaručené základní právo či svobodu.
7. Posouzení toho, zda je z hlediska § 249 odst. 1 insolvenčního zákona oprávněn podat žalobu dlužník či insolvenční správce, náleží především obecným soudům - nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející řízení není zatíženo vadou, která je natolik závažná, že porušila stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu [viz čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelčiny námitky a dospěl k závěru, že tato rozhodnutí její ústavně zaručené základní právo či svobodu neporušila. III.1 Námitka a): Aktivní věcná legitimace stěžovatelky
9. V projednávané věci je podstatné, že po prohlášení konkursu je k podání žaloby na vymožení nároku dlužníka, který se týká majetkové podstaty, oprávněn jen insolvenční správce. Návrh podaný jinou osobou soud zamítne (viz § 249 odst. 1 insolvenčního zákona).
10. Na stěžovatelčin majetek byl ještě před podáním žaloby prohlášen konkurs. V takovém případě je k podání žaloby na vymožení nároku dlužníka, který se týká majetkové podstaty, až na výjimky oprávněn jen insolvenční správce (viz § 249 odst. 1 insolvenčního zákona a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 178/2022, bod 24). Žádná z těchto výjimek však podle soudů nenastala (viz bod 15 rozhodnutí městského soudu a body 13 až 15 rozhodnutí obvodního soudu). Proti tomuto klíčovému východisku stěžovatelka v ústavní stížnosti nic nenamítá a za protiústavní jej nepovažuje ani Ústavní soud.
11. Obecné soudy vycházely z toho, že stěžovatelka podala žalobu jako dědička - fyzická osoba, na jejíž majetek byl prohlášen konkurs, a nikoli jako správkyně pozůstalosti (čemuž ostatně odpovídá i stěžovatelčina žaloba - viz bod 14 rozhodnutí městského soudu). Soudy však též konstatovaly, že stěžovatelka by se svou žalobou neuspěla ani tehdy, pokud by vycházely z toho, že ji podala jako správkyně pozůstalosti a že se má případná náhrada stát součástí pozůstalosti. Pro tento závěr přitom uvedly řadu přesvědčivých důvodů (viz body 7 až 9 rozhodnutí Nejvyššího soudu, body 14 až 18 rozhodnutí městského soudu a bod 16 rozhodnutí obvodního soudu). Ani toto posouzení Ústavní soud nepovažuje za protiústavní.
12. Důvody, proč nárok na přiměřené zadostučinění není přírůstkem pozůstalosti a proč stěžovatelka nebyla povinna k podání žaloby, řádně popisují již napadená rozhodnutí. Obecné soudy nebyly vázány tím, že ministerstvo stěžovatelčinu aktivní věcnou legitimaci nezpochybnilo. Námitku, že závěry Nejvyššího soudu odporují skutkovým zjištěním, stěžovatelka nijak neodůvodňuje a za opodstatněnou ji nepovažuje ani Ústavní soud. Stěžovatelčino tvrzení, že pozůstalost má - stejně jako fyzická či právnická osoba - právo na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, postrádá právní oporu, protože pozůstalost či dědictví není na rozdíl od fyzické či právnické osoby subjektem práva, ale souhrnem jmění, který žádná práva nemá a ani mít nemůže. III.2 Námitka b): Označení stěžovatelky
13. Otázkou označení stěžovatelky se obecné soudy zabývaly. Městský soud stěžovatelce srozumitelně vysvětlil, že pokud je správcem dědictví fyzická osoba, není označení "správce dědictví" součástí označení účastníka řízení (viz bod 17 jeho rozhodnutí). Tento závěr podložil judikaturou Nejvyššího soudu, z níž některá rozhodnutí byla vydána i ve stěžovatelčině věci.
14. Obecné soudy stěžovatelce podrobně vysvětlily, proč by její žalobě nevyhověly ani tehdy, pokud by vycházely z toho, že ji podala jako správkyně pozůstalosti (viz část III.1 usnesení). Skutečnost, že v záhlaví jejich rozhodnutí nebyla označena jako "správkyně pozůstalosti" proto není z hlediska podstaty věci rozhodující.
15. Protiústavní není to, že stěžovatelce byla uložena povinnost hradit náklady řízení (a to navíc ve výši 7 500 Kč, tedy v částce, která je z hlediska judikatury Ústavního soudu bagatelní - viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13
, body 29 až 33). Jde o logický důsledek toho, že v řízení nevystupovala a ani nemohla vystupovat jako správkyně pozůstalosti (kvůli čemuž jsou její odkazy na odbornou literaturu a usnesení Nejvyššího soudu nepřiléhavé), a že v tomto řízení neuspěla (viz bod 10 rozhodnutí Nejvyššího soudu, bod 20 rozhodnutí městského soudu a body 18 až 20 rozhodnutí obvodního soudu).
16. Na tomto závěru nic nemění ani stěžovatelkou zmíněné usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1441/21
, které bylo vydáno v její věci a které jí podle ní dává v tomto ohledu za pravdu. Ústavní soud v něm totiž neuvedl, že neoznačení stěžovatelky za správkyni pozůstalosti bylo chybné, ale to, že i kdyby chybné bylo, nemělo by to na posouzení věci ani na ústavnost napadených rozhodnutí vliv (viz bod 9 usnesení sp. zn. III. ÚS 1441/21
). Neoznačení stěžovatelky za správkyni pozůstalosti v daném případě naopak odpovídá dřívějším závěrům Ústavního soudu (nejpodrobněji viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2453/23
, bod 13).
17. Ústavní soud shrnuje, že napadená rozhodnutí neporušila stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo či svobodu. Ústavní soud proto její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. března 2025
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu