Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti J. N., zastoupeného JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, se sídlem v Brně, Poštovská 8c, 601 00, proti rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 11 T 209/2009-61 ze dne 23. 3. 2010, usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 8 To 217/2010 ze dne 11. 5. 2010 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 45/2011-20 ze dne 31. 5. 2011 za účasti Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Brně, Krajského státního zastupitelství v Brně a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Stěžovatel tvrdil, že citovanými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, přičemž byly zároveň překročeny limity stanovené čl. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody pro spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy vůči svým třem dětem podle ustanovení § 213 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ačkoli dvě děti již nabyly zletilosti, studovaly a své životní potřeby mohly uspokojovat výdělečnou činností, případně půjčkou či úvěrem.
4. Z rozhodnutí Městského soudu v Brně č. j. 11 T 209/2009-61 ze dne 23. 3. 2010 plyne, že stěžovatel v době od měsíce března 2009 do měsíce srpna 2009 včetně, v Brně ani jinde řádně nepřispíval na výživu svých dětí, a to dcery M. N., syna J. N. a nezletilého syna O. N., ačkoliv mu tuto povinnost ukládal § 86 a násl. zákona o rodině č. 94/1963 Sb., a jež mu byla blíže specifikována naposledy rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 25. 3. 2003 sp. zn. P 3/95, 3P a Nc 221/2004, jímž mu bylo stanoveno přispívat s účinností od 1.
9. 2004 na výživu dcery M. měsíčně částkou 1.600,- Kč, na výživu syna J. měsíčně částkou 1.400,- Kč a na výživu nezletilého syna O. měsíčně částkou 1.000,- Kč, ve všech případech splatných vždy do každého 5. dne v měsíci předem k rukám matky J. N., a i když si byl své povinnosti vědom, za uvedené období stanovené výživné ani zčásti neplatil, o snížení částky na platbu výživného si nepožádal, a za uvedené období tak na výživném dlužil dceři M. částku 9.600,- Kč, synu J. částku 8.400,- Kč a matce nezletilého syna O.
- J. N.částku 6.000,- Kč. Nalézací soud zjistil, že se stěžovatel po rozvodu s J. N. o děti vůbec nezajímal, ke skutku se doznal, jeho výdělkové schopnosti a možnosti byly zachovány a pro obdobné jednání již byl 4x odsouzen (v letech 1999, 2000, 2003 a 2009). Proto Městský soud v Brně stěžovatele odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců.
5. Stěžovatelem podané odvolání odvolací soud zamítl, neboť jej neshledal důvodným. Nejvyšší soud pak odmítl i jeho dovolání, neboť neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, dostupný in http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud se ztotožňuje s dosavadní soudní praxí, která dovodila, že z hlediska trestní odpovědnosti je nerozhodné, zda je výživné oprávněné osobě plněno dobrovolně či na základě soudního rozhodnutí. O neplnění vyživovací povinnosti jde tehdy, pokud není plněno v rozsahu stanoveném v § 96 odst. 1 zákona o rodině. Po subjektivní stránce může být čin spáchán úmyslně i z nedbalosti. Předpokladem trestnosti je, že povinná osoba byla v rozhodné době vůbec schopna výživné plnit. Rozsah vyživovací povinnosti soud posuzuje při rozhodování o vině samostatně jako předběžnou otázku (§ 9 odst. 1 tr. ř.) a může vycházet i z jiného rozsahu vyživovací povinnosti povinného, než jaký byl určen pravomocným rozhodnutím soudu v občanském soudním řízení.
9. Jestliže obecné soudy došly k závěru, že rozsah vyživovací povinnosti stěžovatele byl dán poměrem jeho reálných výdělečných možností, schopností a majetkových poměrů k odůvodněným potřebám oprávněných dětí, pak těmto závěrům nelze nic vytknout.
10. Namítá-li stěžovatel, že je věcí volby zletilého potomka, zda se rozhodne pro další přípravu na budoucí povolání ve formě vysokoškolského studia, anebo začne uspokojovat své potřeby výdělečnou činností, přičemž v obojím případě by měla odpadnout stěžovatelova vyživovací povinnost, pak Ústavní soud tento názor nesdílí.
11. V prvé řadě je nutné zdůraznit, že od nepaměti bylo vzdělání podmínkou pro vytvoření potenciálních možností pro vyšší výdělkové možnosti; je proto nejen v zájmu rodiče, ale i jeho morální a právní povinností podpořit dítě v jeho přípravě na budoucí povolání, jde-li o rozšiřování nebo prohlubování jeho znalostí a dovedností. Na druhou stranu musí obecné soudy vážit, zda dítětem zvolené studium je skutečnou přípravou na budoucí povolání a podpora při něm tedy "odůvodněnou potřebou", anebo jde jen o formální "studium", tj. spíš jen o jinou podobu volnočasových aktivit, postradatelných zájmů či zálib dítěte; v takovém případě nelze o existenci vyživovací povinnosti uvažovat. Syn J. byl v rozhodné době studentem České zemědělské akademie v Humpolci, třídy 4.A., dcera M. studentkou bakalářského prezenčního studia studijního programu chemie a technologie potravin na Mendelově zemědělské a lesnické univerzitě v Brně. Z uvedeného plyne, že v jejich případě o formální studium nešlo.
12. Posouzení uvedených aspektů však náleží především obecným soudům; v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt záleželo jen na stěžovateli, aby zahájil příslušné řízení. Obdobně mohl být aktivní i v řízení trestním. Protože se však k trestné činnosti doznal, z účasti na hlavním líčení před nalézacím soudem se omluvil a požádal, aby bylo rozhodnuto v jeho nepřítomnosti, uvedenou námitku relevantně neuplatnil, pak obecné soudy vyšly ze správně zjištěného skutkového stavu a Ústavní soud proto musí uzavřít, že jejich rozhodnutí byla předvídatelná.
Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. ledna 2012
Jan Musil předseda senátu