Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky a) X, zastoupené JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem, sídlem Táboritská 1000/23, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, č. j. 5 Tdo 213/2023-7038, stěžovatele b) L. L., zastoupeného Mgr. Petrem Bokotejem, advokátem, sídlem Na Poříčí 1041/12, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, č. j.
5 Tdo 213/2023-7038, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 8. 2021, č. j. 4 To 63/2020 - 5949, a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 2. 10. 2020, č. j. 53 T 11/2015-5645, a stěžovatele c) J. L., zastoupeného JUDr. Martinem Korbařem, advokátem, sídlem Lublaňská 507/8, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, č. j. 5 Tdo 213/2023-7038, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 8. 2021, č. j. 4 To 63/2020 - 5949, a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 2.
10. 2020, č. j. 53 T 11/2015-5645, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočky ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, č. j. 5 Tdo 213/2023-7038 s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel L. L. se svou ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, č. j. 5 Tdo 213/2023-7038, usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 4 To 63/2020, a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud"), ze dne 2. 10. 2020, č. j. 53 T 11/2015-5645 s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 Úmluvy.
3. Stěžovatel J. L. se svou ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, č. j. 5 Tdo 213/2023-7038 a 7038, usnesení vrchního soudu a rozsudku krajského soudu ze dne 2. 10. 2020, č. j. 53 T 11/2015-5645 s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 Úmluvy.
4. Ústavní stížnosti stěžovatelky sp. zn. III. ÚS 3475/24 , stěžovatele L. L. sp. zn. II. ÚS 3477/24 a stěžovatele J. L. sp. zn. I. ÚS 39/25 byly rozhodnutím pléna ze dne 15. 1. 2025 spojeny ke společnému řízení pod sp. zn. III. ÚS 3475/24 .
5. Klíčovou otázkou ve věci je, zda způsob hodnocení důkazů obecnými soudy je způsobilým předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu.
6. Z ústavních stížností a jejich příloh se podává, že krajský soud rozsudkem ze dne 2. 10. 2020, sp. zn. 53 T 11/2015 uznal stěžovatelku vinnou (společně s dalšími spoluobviněnými) pomocí ke zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Stěžovatelce byl uložen peněžitý trest ve výši 100 denních sazeb s výší jedné denní sazby ve výši 5 000 Kč. Stěžovatelé L. L. a J. L. byli týmž rozsudkem uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku a přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, spáchaných ve spolupachatelství.
Oběma stěžovatelům byly uloženy totožné tresty, a to úhrnné tresty v délce trvání tří let s podmíněným odkladem na zkušební dobu čtyř let. Taktéž jim byly uloženy peněžité tresty, a to každému v počtu 250 denních sazeb s výší jedné denní sazby 3 000 Kč, tj. v celkové výši 750 000 Kč. Poškozená společnost Philip Morris Brand Sarl (dále jen "poškozená") byla se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy odkázána podle § 229 odst. 1 trestního řádu na řízení ve věcech občanskoprávních. Podstata spáchané trestné činnosti spočívala ve stručnosti v tom, že stěžovatelé L.
L. a J. L. ve společném úmyslu zkrátit jako fyzické osoby spotřební daň nejprve v přesně nezjištěné době na podzim roku 2011 po dohodě s R. Š. zajistili přepravu jednoho stroje na výrobu cigaret a dvou strojů na balení cigaret do areálu stěžovatelky, jejímiž statutárními orgány byli. Tamtéž dále dopravili přesně nezjištěné značné množství řezaného tabáku, kde bylo pod jejich vedením vyrobeno nejméně 1 374 832 ks cigaret neoprávněně označených ochrannou známkou Marlboro, ke které náleží právo poškozené.
Ve zmíněném areálu se nacházelo vedle uvedeného množství cigaret také nejméně 3 878 kg řezaného tabáku a 780 kg cigaretového odpadu, z nichž stěžovatelé L. L. a J. L. nepřiznali a neodvedli spotřební daň ve výši nejméně 9 639 319 Kč, přičemž to ani v budoucnu neměli v úmyslu, a jednali tak za přispění stěžovatelky, která jim poskytla prostory ke skladování tabáku a tabákového odpadu i k výrobě a skladování cigaret, z nichž neměla být odvedena spotřební daň. Na této trestné činnosti se podíleli i další spoluobvinění, kteří logisticky zajistili dovoz shora uvedených strojů a dovoz zajištěného tabáku.
Zajišťovali také ostrahu objektu a účastnili se překládky tabáku z kamionu dodavatele do kamionu, jakož i samotné výroby cigaret jako obsluha výrobní linky. Všichni takto jednali nejméně od května 2012 do zásahu celních orgánů dne 26. 8. 2012, a to s vědomím, že spotřební daň nebude uhrazena.
7. Krajský soud takto rozhodl poté, kdy jeho dřívější rozsudek ze dne 22. 6. 2018, sp. zn. 53 T 11/2015, podle § 258 odst. 1 písm. a) trestního řádu zrušil z podnětu odvolání obviněných a státního zástupce vrchní soud svým usnesením ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 4 To 62/2018, kterým zároveň vrátil věc krajskému soudu s příkazem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v jiném složení senátu. Vrchní soud tak učinil z důvodu vyloučení předsedkyně senátu soudu prvního stupně z vykonávání úkonů v trestní věci obviněných, o kterém bylo rozhodnuto usnesením vrchního soudu ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 4 To 59/2017.
8. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka odvoláním, jakož i státní zástupce v její neprospěch. Odvolání podali taktéž oba stěžovatelé. Vrchní soud usnesením ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 4 To 63/2020, rozhodl o podaných odvoláních tak, že je všechna podle § 256 trestního řádu zamítl jako nedůvodná.
9. Stěžovatelka, jakož i oba stěžovatelé, napadli usnesení vrchního soudu svými dovoláními, jež byla nyní napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuta.
10. Stěžovatelka namítá, že jednání spoluobviněných stěžovatelů L. L. a J. L. jí nelze podle zákona o trestní odpovědnosti právnických osob přičítat, neboť jejich jednání naprosto postrádá spojení se zájmy stěžovatelky. V případě jednání stěžovatelů L. L. a J. L. šlo o jednání tzv. na vlastní pěst, tedy jednali výhradně ve svém osobním zájmu, za účelem osobního prospěchu nebo obohacení, a toto jednání zjevně stěžovatelce neprospívalo. Zcela zde tedy absentuje klíčová podmínka pro přičitatelnost trestného činu právnické osobě, totiž spojení s jejím zájmem nebo činností. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi (např. usnesení sp. zn. 8 Tdo 972/2016, ze dne 27. 9. 2016) dospěl k závěru, že jednání statutárního orgánu právnické osoby nelze přičíst k tíži právnické osoby, pokud bylo provedeno výhradně za účelem osobního prospěchu statutárního orgánu a právnická osoba z něj neměla žádný užitek. V žádné fázi trestního řízení nebylo nic takového dokázáno a neexistuje tedy možnost, že by jednání stěžovatelů směřovalo ve prospěch stěžovatelky coby právnické osoby.
11. Stěžovatelka rovněž namítá, že v jejím případě nebyl prokázán úmysl. Nejedná se tedy ani o účastenství a její jednání není trestné. Činnost stěžovatelky měla spočívat v poskytnutí prostor ke skladování tabáku a tabákového odpadu i k výrobě a skladování cigaret, z nichž neměla být odvedena spotřební daň. Tato činnost však neměla žádný vliv na skutečnost, zda ke skutku dojde či nikoliv. Stěžovatelka tedy nijak neumožnila ani neusnadnila spáchání trestné činnosti.
12. Stěžovatelka dále namítá nesprávnou aplikaci hmotněprávních ustanovení. Z výroku rozsudku krajského soudu není zřejmé, jaké ustanovení a jakého konkrétního zákona zakládá povinnost zaplatit spotřební daň z tabáku a tabákových výrobků. Z výroku, ale ani z odůvodnění rozsudku krajského soudu není zřejmé jaké ustanovení a jakého zákona stěžovatelka porušila ve vztahu k povinnosti zaplatit daň.
13. Stěžovatelka uvádí, že původní konstrukce obžaloby byla postavena na tom, že tabák byl dodán nyní pravomocně zproštěným obžaloby J. K. Původ tabáku je tak nejasný a poprvé se objevuje až na překládce v obci XX. Celní správa na příjezd tabáku čekala na místě překládky, tedy věděla, kam, kdy a odkud bude tabák přivezen. Skutečnost, odkud byl tabák dopraven, však celní správa důsledně tajila a tají dosud. Stěžovatelka nyní uvádí, že již ví, odkud tabák pochází, neboť měla možnost se seznámit s rozsudkem vydaným v řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 8/2015-1101 (vedeno pod označením "T.").
V tomto rozsudku byl P. K. (spolu s ostatními) odsouzen pro trojnásobný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), 3 trestního zákoníku ve spolupachatelství, a přečin porušení práv k ochranné známce a jiným označením dle § 268 odst. 1, 4 písm. b) trestního zákoníku ve spolupachatelství. Z citovaného rozsudku se podává, že byly odposlouchávány telefonní hovory P. K., a to v přímé věcné souvislosti s touto trestní věcí stěžovatelky a stěžovatelů. Z citovaného rozsudku se dále podává, že předmětný tabák byl tabákem zdaněným, což je důvodem, proč celní správa trasu kamionu tak důsledně tají.
Na č. l. 5165 spisu 53 T 11/2015 krajského soudu je založen úřední záznam sepsaný dne 7. 2. 2020 předsedou senátu JUDr. J. Dufkem. Z úředního záznamu se podává, že JUDr. J. Dufkovi byl předložen pracovníkem celní správy mjr. Plíhalem, po předchozím oznámení v budově krajského soudu mimo hlavní líčení, bez přítomnosti senátu, listinný materiál vztahující se k projednávané trestní věci. JUDr. J. Dufek se s materiály prokazatelně seznámil a evidentně je pak mjr. Plíhalovi vrátil. Stěžovatelka namítá, že je nemyslitelné, aby po podání obžaloby soud postupoval tímto způsobem, tedy aby v senátní věci rozhodoval předseda senátu o tom, jaký důkaz provede a jaký nikoli, je-li mu předložen.
14. Stěžovatelka zároveň namítá extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Konkrétně zpochybňuje věrohodnost výpovědi R. Š., který svou výpověď v průběhu trestního řízení několikrát změnil, a uvádí, že jeho výpověď nelze považovat za věrohodnou v žádné části. Přitom pouze na základě výpovědi tohoto svědka byl vyvozen skutkový závěr, že stěžovatelé L. L. a J. L. po dohodě s R. Š. zajistili přepravu jednoho stroje na výrobu cigaret a dvou strojů na balení cigaret do areálu stěžovatelky. Stěžovatelka rovněž zpochybňuje skutkový závěr, že dne 21. 8. 2012 převzali L. L. a J. L. v XX od nezjištěného dodavatele přesně nezjištěné značné množství řezaného tabáku, který byl také následně dopraven do téhož areálu stěžovatelky. L. L., ani J. L. na místě překládky nebyli, tedy žádný tabák nepřevzali. O tom, že byl tabák jejich, nemluví nikdo ze svědků ani obžalovaných. Neexistuje jediný důkaz o tom, že by L. L. či J. L. tabák objednali, zaplatili a převzali. Dále stěžovatelka zpochybňuje skutkový závěr, že pod vedením L. L. a J. L. bylo vyrobeno nejméně 1 374 832 kusů cigaret neoprávněně označených ochrannou známkou Marlboro. Podle úředních záznamů sepsaných pracovníky celní správy při opakovaných vstupech do areálu stroje nebyly funkční. Tento stav, tedy nefunkčnost strojů, platil i v době zásahu celní správy dne 26. 8. 2012. Stejně tak se tam ani nenacházel žádný tabák. Ten byl přivezen J. U. až těsně před zásahem celní správy 26. 8. 2012. Od doby, kdy byl tabák do areálu přivezen, do doby zásahu celní správy se ani L. L., ani J. L. v areálu nenacházeli. Nemohli tedy nikoho a nic řídit.
15. Stěžovatelka konečně namítá, že se dovolací soud nijak nevypořádal s argumentací, kterou vznesla v rámci svého dovolání. Nejvyšší soud dovolání odmítnul s tím, že uplatněné dovolací námitky nelze podřadit ani pod jeden dovolací důvod a že jde pouze o polemiku s hodnocením důkazů.
16. Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí byla vydána za situace, kdy soudy neprovedly řádné hodnocení důkazů, opomenuly stěžejní důkazy ve prospěch stěžovatele a vycházely z nevěrohodných svědectví. Skutková zjištění soudů jsou proto spekulativní a postrádají oporu v provedených důkazech, resp. jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy.
17. Podle stěžovatele zejména nelze po provedeném dokazování dospět k závěru, že stěžovatel společně s J. L. po dohodě s R. Š. zajistili přepravu strojů do areálu stěžovatelky, dále že stěžovatelé společně převzali v XX nezjištěné značné množství řezaného tabáku, že pod jejich vedením bylo v YY z tabáku vyrobeno 1.374.832 kusů cigaret neoprávněně označených ochrannou známkou Marlboro, že byli vlastníci nalezeného tabáku a cigaret a konečně že měli úmysl zkrátit daň a za tímto účelem se obrátili na R. Š.
18. Stěžovatel namítá, že v případě shora uvedených skutkových zjištění se jedná pouze o účelové domněnky soudů, které jsou buď v extrémním rozporu s obsahem spisu, nebo jsou opřeny o lživá a nevěrohodná tvrzeni svědků O. a K. či spoluobžalovaného U. ml. Ti byli v řízení usvědčení ze lži, a krajský soud přesto jejich výpověď vůči stěžovateli považoval za klíčový důkaz, aniž by se dostatečně vypořádal s jejich nevěrohodností. Z uvedeného tedy stěžovatel dovozuje, že soudy postupovaly svévolně, což je v rozporu s požadavky na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny.
19. Stěžovatel blíže upřesňuje, v čem má spočívat tzv. extrémní rozpor v případě skutkového závěru krajského soudu, že stěžovatel společně se stěžovatelem J. L. po dohodě s R. Š. zajistili přepravu strojů do areálu stěžovatelky. Podle stěžovatele nebyl v řízení proveden důkaz, na základě kterého by bylo možné dospět k uvedenému skutkovému závěru, právě naopak z provedeného dokazování vyplývá, že stroje na výrobu cigaret do YY dovezl R. Š., a to bez jakékoliv předchozí dohody se stěžovateli, což má potvrzovat procesně použitelný výslech svědka K.
20. Stěžovatel dále uvádí, že na základě provedeného dokazování nelze dospět k závěru, že stěžovatelé převzali v XX značné množství tabáku. V řízení nebylo zjištěno, kdo obstaral, uhradil a vlastnil tabák, který byl předmětem překládky v XX. Soudy uvedené skutkové zjištění založily na domněnkách a osamoceném nepravdivém tvrzení spoluobžalovaného U. ml., že jej na místo překládky na obce XX poslal stěžovatel. Spoluobžalovaný U. ml. však v řízení prokazatelně opakovaně o klíčových skutečnostech týkajících se stěžovatele lhal.
21. Stěžovatel dále namítá, že není pravdivé skutkové zjištění, že pod vedením stěžovatelů bylo v areálu stěžovatelky vyrobeno 1 374 832 kusů cigaret neoprávněně označených ochrannou známkou Marlboro. Z provedeného dokazování vyplývá, že stroj na výrobu cigaret byl nefunkční (podle zprávy celního úřadu o nefunkčnosti strojů na výrobu cigaret). Z této skutečnosti vyplývá, že zajištěných 1 374 832 kusů cigaret nemohlo být vyrobeno v areálu stěžovatelky. Zajištěné cigarety byly vyrobeny R. Š. v ZZ, což vyplývá ze svědectví svědka K.-B., a nebyly majetkem stěžovatelů, nýbrž R. Š.
22. Stěžovatel rovněž zpochybňuje skutkový závěr krajského soudu spočívající v tom, že stěžovatelé měli ve věci řídící postavení. Takové postavení měli podle stěžovatelé bratři Š., kteří stěžovatelům dávali pokyny. Vedoucí postavení ohledně strojů na výrobu cigaret měl v rámci skupiny obžalovaných pouze R. Š.
23. Stěžovatel dále zpochybňuje skutkový závěr, že stěžovatelé byli vlastníky nalezeného tabáku a cigaret. Z provedených důkazů naopak vyplývá, že nalezený tabák a cigarety byly majetkem R. Š., který jako jediný prokazatelně provozoval nelegální výrobu cigaret v YY.
24. Z provedeného dokazování taktéž údajně nevyplývá, že stěžovatel L. L. měl společně se stěžovatelem J. L. úmysl zkrátit daň ze zajištěného tabáku a cigaret ve značném rozsahu. Takový úmysl mohl mít pouze ten, kdo stroje na výrobu cigaret vlastnil, ale zároveň obstaral a vlastnil zajištěný tabák a cigarety. Pouze taková osoba totiž ze znalosti množství tabáku a cigaret mohla mít úmysl zkrátit spotřební daň ve značném rozsahu ve smyslu § 240 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku.
25. Stěžovatel dále předkládá totožnou argumentaci jako stěžovatelka v bodě 13 tohoto usnesení.
26. Stěžovatel namítá nevěrohodnost svědků U. ml., K. a O., kteří měli uvádět tvrzení lživá anebo zkreslená či spekulativní, a krajský soud přesto jejich výpovědím uvěřil a vycházel z nich. Skutkové závěry krajského soudu jsou tak v mnoha ohledech spekulativní a v některých bodech si protiřečí.
27. Stěžovatel namítá existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich vyplývajícími. Jde o námitky obsahově shodné s námitkami stěžovatele L. L., které jsou zrekapitulovány v bodech 17 až 21 tohoto usnesení. Stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu, že na tyto námitky procesně nezareagoval.
28. Stěžovatel dále namítá, že nebyl proveden žádný důkaz o tom, jaká škoda vznikla a jaká byla výše daňového úniku, však v řízení proveden nebyl. Přesto jak krajský soud, tak vrchní soud škodu vyčíslily, a to podle rozhodnutí Generálního ředitelství cel. Z rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 9 Af 34/2016 ze dne 13. 10. 2021 plyne, že není najisto postaveno množství tabáku, ani počet cigaret, ale ani jejich totožnost. Není zřejmé, že to, co bylo zváženo a spočítáno, je skutečně to, co bylo zajištěno v areálu stěžovatelky.
29. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že orgán činný v trestním řízení si vždy musí předběžnou otázku vyhodnotit sám, týká-li se tato viny obviněného. Lze tedy uzavřít, že otázku rozsahu zkrácené daně si orgán činný v trestním řízení bude muset posoudit sám, a to dokonce i v případě, že v dané věci již existuje pravomocné rozhodnutí finančního úřadu, které rozsah zkrácené daně určuje. Existující rozhodnutí musí soud hodnotit stejně jako každý jiný důkaz v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, přičemž bude-li v něm řešena otázka odborného rázu, pak je namístě přistupovat k takovému rozhodnutí jako k odbornému vyjádření. V žádném případě však nelze závěry z rozhodnutí orgánů finanční správy pouze mechanicky převzít, k čemuž však v posuzované věci došlo.
30. Pokud krajský soud dospěl (na základě zrušeného rozhodnutí Generálního ředitelství cel) k závěru, že váha zajištěného řezaného tabáku, který nebyl zdaněn, činila 3 878 kg a počet cigaret činil 1 374 832 kusů, a na základě toho sám nikoli vypočetl, ale pouze (ze zrušeného rozhodnutí Generálního ředitelství cel) převzal výši zkrácení daně a vrchní soud tomu přisvědčil, tak takové závěry a posouzení nastolují extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.
31. Stěžovatel dále uplatňuje argumentaci totožnou jako stěžovatelka a stěžovatel L. L., která je shrnuta v bodě 13 tohoto usnesení.
32. Stěžovatel také namítá existenci tzv. opomenutých důkazů. Jedním z nich má být návrh stěžovatele L. L. a stěžovatele J. L. v hlavním líčení na vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, jehož cílem mělo být posouzení kritérií obecné a specifické věrohodnosti svědka R. Š. Důkaz navrženým znaleckým posudkem nebyl proveden, ale současně o něm není v odůvodnění rozsudku krajského soudu ani zmínka, čímž bylo údajně nepřípustně zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces. S navrženým a opomenutým důkazem, ale ani s námitkou jeho opomenutí, a tudíž s vznesenou odvolací argumentací, se nevypořádal ani vrchní soud. Obdobně stěžovatel poukazuje na sms zprávy, kterými v odůvodnění argumentuje vrchní soud, ačkoliv tyto zprávy nebyly provedeny jako důkaz v hlavním líčení ani ve veřejném zasedání.
33. Stěžovatel dále uvádí, že rozhodná skutková zjištění jsou postavena na procesně nepoužitelných důkazech. Namítá nezákonnost důkazů spočívajících na nezákonně vydaných příkazech k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, neboť vydání příkazů k odposlechu předcházelo skutku. Úkony trestního řízení byly zahájeny pro zločin, který se již stal, avšak obvinění bylo sděleno a obžaloba podána pro zcela jiný skutek, a na základě zcela smyšlených skutečností.
34. Stěžovatel konečně uvádí, že z požadavků na vymezení skutku ve výroku rozsudku a na řádný obsah odůvodnění rozsudku je v projednávané věci podstatná konkretizace toho, o jaký druh daně nebo jiné povinné platby se jedná, jakými úkony a ve vztahu k jakým skutečnostem byla její výše neoprávněně snížena či zatajena a v jaké výši se tak stalo. Odkaz na odpovídající zákonná ustanovení, z nichž vyplývá neoprávněnost posuzovaného daňového úniku, je třeba uvést ve výroku odsuzujícího rozsudku. Takový výrok však v napadených rozhodnutích chybí.
35. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnou stěžovatelkou a oprávněnými stěžovateli, kteří se účastnili řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelka i stěžovatelé jsou právně zastoupeni advokáty v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnosti jsou přípustné (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využili všech procesních prostředků k ochraně svých práv.
36. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické či právnické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
37. Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatelčina námitka uvedená pod bodem 13. tohoto usnesení (a totožné námitky vznesené stěžovateli L. L. a J. L.) je nepřípustná, a to v části, v níž je namítáno, že předseda senátu 53 T krajského soudu se mimo hlavní líčení a dokazování setkal s pracovníkem celní správy, a to po předchozím oznámení v budově krajského soudu, bez přítomnosti senátu, a byl mu touto osobou předložen listinný materiál vztahující se k projednávané trestní věci. Tato skutečnost má vyplývat z č. l. 5165 spisu sp. zn. 53 T 11/2015. Nepřípustnost této námitky je založena skutečností, že stěžovatelka a oba stěžovatelé ji zjevně uplatnili až v ústavní stížnosti. Ačkoliv k namítanému jednání předsedy senátu 53 T krajského soudu mělo dojít v průběhu řízení před krajským soudem, přičemž tato skutečnost zjevně vyplývá ze spisu sp. zn. 53 T 11/2015 (z č. l. 5165), tato námitka nebyla vznesena ani v řízení před krajským soudem, ani v odvolacím řízení. Námitka nebyla vznesena ani v dovolání, neboť Nejvyšší soud ji v napadeném usnesení nerekapituluje v rámci dovolacích námitek, a tudíž se s ní ani v odůvodnění nikterak nevypořádává, což stěžovatelka ani stěžovatelé v ústavních stížnostech nenamítají. Tato námitka tedy zjevně nebyla vznesena ani v dovolacím řízení.
38. Projednání námitky poprvé vznesené až v řízení před Ústavním soudem by znamenalo porušení jednoho z důležitých aspektů zásady subsidiarity řízení před Ústavním soudem. Ta nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, ale obsahuje i požadavek předestření relevantních námitek obecným soudům, jimž ochrana všech základních práv a svobod přísluší (čl. 4 Ústavy). Právě tento aspekt ochranné funkce obecných soudů vymezuje jejich vztah k Ústavnímu soudu a nepřipouští, aby Ústavní soud vystupoval jako další instance soudního řízení. Takové pojetí řízení o ústavní stížnosti odpovídá i prioritě její tzv. subjektivní funkce spočívající v ochraně dotčených práv konkrétního stěžovatele, jenž určitý postup orgánu veřejné moci pociťuje od počátku jako reálnou křivdu a porušení svých ústavních práv, proti nimž pak v soudním řízení brojí. Ústavní soud je tedy v roli garanta účinné soudní ochrany subjektivních práv stěžovatele. Je-li ústavním úkolem obecných soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet, a tím jejich roli v ochraně základních práv obcházet. Ústavní soud by následně nemohl efektivně posoudit, zda obecné soudy v napadeném řízení jako celku selhaly při ochraně stěžovatelových ústavních práv, když jeho vinou nedostaly právem předvídanou příležitost se jejich tvrzeným porušením účinně zabývat. Uvedené je rovněž vyjádřením zásady sebeomezení a minimalizace zásahů Ústavního soudu, který do činnosti obecných soudů zasahuje zásadně pouze tam, kde soudy v ochraně základních práv a svobod v celém řízení selžou (viz nález ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 3383/14 ).
39. Jde-li o ostatní stěžovatelčiny námitky, a veškeré námitky stěžovatele L. L., jakož i o námitky stěžovatele J. L. uvedené pod bodem 27. tohoto usnesení, tyto neobsahují žádnou relevantní ústavně právní argumentaci. Všechny námitky týkající se skutkového stavu a způsobu, jakým obecné soudy hodnotily důkazy, byly beze zbytku vypořádány v průběhu dosavadního soudního řízení. Do této skupiny námitek spadají taktéž námitky týkající se věrohodnosti svědků, resp. jejich výpovědí (zejména zpochybnění věrohodnosti svědka R. Š. a jeho výpovědí, jakož i výpovědí svědků K., O. a U. ml.). Stěžovatelka a stěžovatelé se domáhají především toho, aby důkazy v jejich věci byly hodnoceny jiným způsobem, než který vedl k vydání napadených rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu zákonem stanoveném, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodování podmínky předvídané zákonem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není Ústavní soud v zásadě povolán toto hodnocení posuzovat. V posuzované věci Ústavní soud uvádí, že napadená rozhodnutí jsou logicky a řádně odůvodněná a nevykazují znaky svévole. Jsou tedy souladná s čl. 36 odst. 1 Listiny.
40. Veškeré námitky namítající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním jsou taktéž nedůvodné. Stěžovatelka i oba stěžovatelé namítají velké množství skutkových námitek a námitek týkajících se hodnocení důkazů se závěrem, že dokazování nebylo řádně provedeno a skutkový stav nebyl zjištěn buď dostatečně, nebo byl do jisté míry dezinterpretován. Ústavní stížnosti jsou v tomto ohledu koncipovány spíše jako řádný opravný prostředek odvolání, neboť argumentace stěžovatelky i stěžovatelů je tvořena z převážné části právě těmito námitkami. Ústavní soud však považuje provedené dokazování za dostatečné, skutková zjištění logicky odpovídají provedenému dokazování, a závěry obecných soudů jsou tak plně přezkoumatelné. Vzhledem k rozsáhlosti skutkových námitek, které fakticky zpochybňují veškerá zásadní skutková zjištění, Ústavní soud nebude tyto námitky jednotlivě vypořádávat a odkazuje pouze na odůvodnění napadených rozhodnutí, s nimiž se ztotožňuje.
41. Další námitky stěžovatelky týkající se právního posouzení její účasti na souzené trestné činnosti byly taktéž opakovaně vypořádány soudy v trestním řízení. Ústavní soud zdůrazňuje, že není oprávněn přezkoumávat právní posouzení učiněné obecnými soudy, nezasahuje-li takové právní posouzení do ústavně zaručených práv či svobod stěžovatelky. Stěžovatelka však své námitky ohledně údajně chybně provedeného právního posouzení dále nenavazuje na porušení jejího ústavně zaručeného práva či svobody.
42. Ústavní soud odkazuje na rozsudek krajského soudu v jeho bodu 159, jde-li o jednání stěžovatelů L. L. a J. L., které je přičitatelné stěžovatelce jako právnické osobě, a o její účastenství na souzené trestné činnosti ve formě pomoci, jakož i o formu zavinění v podobě úmyslu stěžovatelky. Touto právní otázkou se taktéž zabývá vrchní soud v bodě 171 svého zamítavého usnesení. Nejvyšší soud se touto otázkou zabývá v bodě 46 napadeného usnesení. Stěžovatelka jako právnická osoba byla k páchání trestné činnosti J. L. a L. L., kteří využili a zneužili svých funkcí ve společnosti, pouze využita, když poskytla prostory k páchání trestné činnosti jejím přímým pachatelům. Nikoli však ve smyslu jejich pronájmu, ale tím, že bratři L. stroje umístili do jim náležejících prostor. Stěžovatelka tudíž byla pouze účastníkem na trestné činnosti a jednání bratrů L. lze přičítat stěžovatelce podle § 8 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Závěry soudů jsou řádně odůvodněné, logické a zjevně nejsou svévolné a vycházejí z provedeného dokazování. Ústavní soud považuje napadené usnesení Nejvyššího soudu v tomto bodě za přezkoumatelné a souladné s čl. 36 odst. 1 Listiny.
43. Stěžovatel J. L. namítá, že soudy nesprávně zjistily výši škody, kdy krajský soud pouze (na základě zrušeného rozhodnutí Generálního ředitelství cel) převzal výši zkrácené daně a vrchní soud tomu přisvědčil, a v návaznosti na to byl skutek právně kvalifikován jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení § 240 odst. 1. odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Podle stěžovatele takové závěry představují extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Ústavní soud však těmto námitkám nemůže přisvědčit. Nejvyšší soud se s touto námitkou přesvědčivě vypořádal v bodech 34 až 37 napadeného usnesení. Stěžejním argumentem je, že rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 22. 2. 2016, č. j. 4657-5/2016-900000-302, které bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 18. 10. 2019, sp. zn. 9 Af 34/2016, bylo nakonec v rámci správního soudnictví potvrzeno jako zákonné rozhodnutí. Nejvyšší správní soud totiž zrušil kasační rozsudek městského soudu a následně, po dalším soudním řízení, v němž byl vydán další rozsudek městského soudu ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. 9 Af 34/2016, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, usnesením ze dne 18. 4. 2024, sp. zn. 5 Afs 188/2023, odmítl kasační stížnost stěžovatelky. Ústavní soud považuje napadené usnesení Nejvyššího soudu i v této části za logicky odůvodněné a přezkoumatelné, a tedy souladné s čl. 36 odst. 1 Listiny.
44. Stěžovatel J. L. následně namítá i existenci tzv. opomenutých důkazů, s čímž se však Ústavní soud taktéž neztotožňuje. K námitce opomenutého důkazu provedením znaleckého posudku k posouzení věrohodnosti R. Š. Ústavní soud poznamenává, že podle doktríny opomenutých důkazů je opomenutým důkazem zejména takový důkazní návrh, jehož provedení má zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak obecný soud jej bez věcně adekvátního odůvodnění zamítne, eventuálně zcela opomene, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Tento důkaz neměl zásadní význam pro posouzení otázky viny, s čímž se vypořádal dostatečně Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení. Ústavní soud tedy neshledává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
45. Jde-li o námitku údajně nezákonných odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, tato námitka byla taktéž zcela a opakovaně v průběhu trestního řízení vypořádána. Zde je nutno především vyvrátit tvrzení stěžovatele J. L., že mezi skutkem uvedeným v záznamu o zahájení úkonů trestního řízení a následných procesních rozhodnutích orgánů činných v trestním řízení není věcná souvislost. Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na body 44 a násl. tohoto usnesení. Napadená rozhodnutí ani v těchto námitkách nevykazují tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, resp. jde o důkazy získané řádným zákonným postupem.
46. Konečně ani námitka týkající se chybějícího druhu daně ve výroku rozsudku krajského soudu není důvodná a opět jde o námitku opakovaně vypořádanou v napadených rozhodnutích. Ústavní soud upozorňuje, že jeho úkolem není rekapitulovat závěry nižších soudů, a proto pro stručnost odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu v bodech 47 a 48 napadeného usnesení, které se touto námitkou zabývají (taktéž se závěrem, že námitka byla již vypořádána v průběhu odvolacího řízení vrchním soudem i v hlavním líčení).
47. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky ani stěžovatelů, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. ledna 2025
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu