USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 7. 2024 o dovoláních, která podali obvinění 1. Ladislav Lebánek, 2. Jan Lebánek, R. R., a 4. obchodní společnost VLTAVA HOLDING, a. s., IČ 25646818, se sídlem U Habrovky č. 247/11, Praha 4, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 4 To 63/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 53 T 11/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 2. 10. 2020, sp. zn. 53 T 11/2015, byli obvinění Ladislav Lebánek a Jan Lebánek shledáni vinnými jednak zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), a jednak zločinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, spáchaných ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Obviněný R. R. byl podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku shledán vinným pomocí ke shora uvedeným zločinům a obviněná obchodní společnost VLTAVA HOLDING, a. s., byla rovněž shledána vinnou pomocí podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, ovšem pouze ke zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost byly obviněným Ladislavu Lebánkovi a Janu Lebánkovi uloženy podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku totožné tresty, a to úhrnné tresty odnětí svobody každému v trvání 3 roků, jejichž výkon jim byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 4 roků. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku byly oběma obviněným uloženy i peněžité tresty, a to každému v počtu 250 denních sazeb s výší jedné denní sazby 3 000 Kč, tedy v celkové výši 750 000 Kč. Obviněnému R. R. byl podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roků. Obviněné obchodní společnosti VLTAVA HOLDING, a. s., byl podle § 18 odst. 1, 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „t. o. p. o.“), uložen peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb s výší jedné denní sazby 5 000 Kč, tedy v celkové výši 500 000 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost P. M. B. S. odkázána se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto též o vině a trestu obviněných J. U. ml., J. U. st., M. D., M. Č. a L. Z. a zároveň o zproštění obžaloby obviněných J. Š. a J. K.
3. Podstata spáchané trestné činnosti spočívala ve stručnosti v tom, že obvinění Ladislav Lebánek a Jan Lebánek ve společném úmyslu zkrátit jako fyzické osoby spotřební daň nejprve v přesně nezjištěné době na podzim roku 2011 po dohodě s R. Š. zajistili přepravu jednoho stroje na výrobu cigaret a dvou strojů na balení cigaret do areálu obchodní společnosti VLTAVA HOLDING, a. s., jejímiž statutárními orgány byli, ve Zlíně. Dne 21. 8. 2012 pak převzali v XY od nezjištěného dodavatele přesně nezjištěné značné množství řezaného tabáku, který byl následně dopraven do téhož areálu ve Zlíně, kde bylo pod jejich vedením vyrobeno nejméně 1 374 832 ks cigaret neoprávněně označených ochrannou známkou Marlboro, ke které náleží právo obchodní společnosti P. M., a. s. V okamžiku zásahu celních orgánů dne 26. 8. 2012 se ve zmíněném areálu nacházelo vedle uvedeného množství cigaret také nejméně 3 878 kg řezaného tabáku a 780 kg cigaretového odpadu, z nichž obvinění Ladislav Lebánek a Jan Lebánek jakožto vlastníci těchto komodit nepřiznali a neodvedli spotřební daň ve výši nejméně 9 639 319 Kč, přičemž to ani v budoucnu neměli v úmyslu, a jednali tak za přispění obviněné obchodní společnosti VLTAVA HOLDING, a. s., která jim poskytla prostory ke skladování tabáku a tabákového odpadu i k výrobě a skladování cigaret, z nichž neměla být odvedena spotřební daň. Další obvinění se na popisované činnosti podíleli tak, že obvinění J. U. ml. a J. U. st. logisticky zajistili dovoz shora uvedených strojů z XY a dovoz zajištěného tabáku dne 21. 8. 2012 z XY, přičemž obviněný J. U. st. se také účastnil výroby zajištěných cigaret po přesně nezjištěné období jako obsluha výrobní linky. Obviněný R. R., který v areálu obchodní společnosti VLTAVA HOLDING, a. s., bydlel, zajišťoval ostrahu objektu a účastnil se překládky tabáku z kamionu dodavatele do kamionu řízeného obviněným J. U. st. v průmyslovém areálu v XY, jakož i samotné výroby cigaret jako obsluha výrobní linky. Obvinění M. D., M. Č. a L. Z. se také zúčastnili výroby cigaret a současně zajišťovali případné opravy a údržbu výrobní linky. Všichni tito obvinění takto jednali po období nejméně od května 2012 do zásahu celních orgánů dne 26. 8. 2012, a to s vědomím, že spotřební daň nebude uhrazena.
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 2. 10. 2020, sp. zn. 53 T 11/2015, podali odvolání jednak obvinění Ladislav Lebánek, Jan Lebánek, R. R., L. Z. a obchodní společnost VLTAVA HOLDING, a. s., a jednak státní zástupce v neprospěch této obchodní společnosti. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 4 To 63/2020, rozhodl o podaných odvoláních tak, že je všechna podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
5. K tomu je třeba dodat, že Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozhodl poté, co jeho dřívější rozhodnutí ve věci – rozsudek ze dne 22. 6. 2018, sp. zn. 53 T 11/2015, podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušil z podnětu odvolání obviněných a státního zástupce Vrchní soud v Olomouci svým usnesením ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 4 To 62/2018, kterým zároveň podle § 259 odst. 1 a § 262 tr. ř. vrátil věc Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně s příkazem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v jiném složení senátu. Vrchní soud v Olomouci tak učinil z důvodu vyloučení předsedkyně senátu soudu prvního stupně z vykonávání úkonů v trestní věci obviněných, o kterém bylo rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 4 To 59/2017. V návaznosti na to pak Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozhodl shora uvedeným rozsudkem ze dne 2. 10. 2020, sp. zn. 53 T 11/2015.
II. Dovolání obviněných
6. Obvinění Ladislav Lebánek, Jan Lebánek, R. R. a obchodní společnost VLTAVA HOLDING, a. s., podali prostřednictvím svých obhájců proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 4 To 63/2020, dovolání (obvinění Ladislav Lebánek, Jan Lebánek a R. R. tak učinili v jednom společném podání), která opřeli o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), g), h) a l) tr. ř.
7. Ve svých dovoláních všichni obvinění dovodili, že byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť ve věci rozhodoval vyloučený orgán, a to odvolací senát č. 4 Vrchního soudu v Olomouci. Podjatost členů tohoto senátu obvinění spatřují v jeho rozhodnutí o zamítnutí stížností proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 24. 7. 2017, sp. zn. 53 T 11/2015, podle kterého nebyla předsedkyně senátu soudu prvního stupně JUDr. Iveta Šperlichová vyloučena z vykonávání úkonů ve věci obviněných.
Zmíněné zamítavé usnesení Vrchního soudu v Olomouci následně napadl obviněný Ladislav Lebánek ústavní stížností, kterou Ústavní soud shledal důvodnou, a proto zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci (nálezem ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 4071/17). Obvinění v dovoláních zdůraznili, že senát č. 4 Vrchního soudu v Olomouci při svém rozhodování o námitce podjatosti chránil toliko práva vyloučené předsedkyně senátu soudu prvního stupně a v rozporu s důkazy si pro potřebu své argumentace vytvořil příslušná skutková tvrzení.
Přístup senátu č. 4 spočívající ve vytváření smyšlených tvrzení pro potřebu zamítnutí stížnosti, vyslovení negativního morálního hodnocení obviněných a jeho ztotožnění se s hodnocením obviněných předsedkyní senátu JUDr. Ivetou Šperlichovou podle obviněných naznačuje, že nejde o pouhé nesprávné posouzení věci, ale záměr nepoškodit zmíněnou předsedkyni senátu. Postup členů senátu č. 4 Vrchního soudu v Olomouci pak podle obviněných nelze podřadit ani pod „odlišný názor týkající se hodnocení důkazů“.
Jak dále připomněli, kritériem pro vyloučení podle § 30 odst. 1 tr. ř. není skutečnost, zda soudce je, či není podjatý, nýbrž to, jak se jeví navenek. Důvodem vyloučení tedy je možnost pouhé pochybnosti o nestrannosti rozhodování soudce. Jednáním členů odvolacího senátu č. 4 Vrchního soudu v Olomouci tak došlo k porušení ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř., jakož i ustanovení § 80 odst. 1, 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů.
8. Obvinění dále spatřují naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. s poukazem na extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Konkrétně uvedli, že výše způsobené škody má vliv jak na právní kvalifikaci skutku, tak na výši ukládaného trestu, avšak v řízení nebyl proveden žádný důkaz o tom, jaká škoda vznikla. Přesto soudy vyčíslily škodu, a to podle rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 22. 2. 2016, č. j. 4657-5/2016-900000-302, které však bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18.
10. 2019, sp. zn. 9 Af 34/2016, zrušeno s tím, že věc byla vrácena Generálnímu ředitelství cel k dalšímu řízení. Důvodem zrušení rozhodnutí Generálního ředitelství cel přitom byly zejména pochybnosti o tom, zda se obviněná obchodní společnost VLTAVA HOLDING, a. s., vůbec stala plátcem daně, přičemž ostatní námitky směřující proti množství tabáku a cigaret a postupu správce daně při stanovení výše daňové povinnosti nebyly vůbec projednány. Městský soud v Praze v následujícím rozsudku ze dne 13. 10.
2021, sp. zn. 9 Af 34/2016, však projednával i některé další, v předchozím rozsudku neprojednané námitky, které směřovaly nad rámec zjištění osoby plátce daně, a zabýval se právě těmi skutečnostmi, které vzaly trestní soudy za základ výroku o vině, a to z hlediska výše škody a následně použité právní kvalifikace. Městský soud v Praze přitom dospěl k odlišným závěrům, než které přejaly trestní soudy ze zrušeného rozhodnutí Generálního ředitelství cel. Závěry rozsudku Městského soudu v Praze pak mají vliv na závěry o množství tabáku a cigaret, totožnosti zajištěných komodit v areálu obviněné obchodní společnosti VLTAVA HOLDING, a.
s., s těmi, z nichž byly prováděny odběry vzorků, a dále na závěry o zákonnosti odběrů vzorků a na stanovení výše škody. Obvinění shrnuli, že výši škody nelze stanovit pouhým odkazem na zrušené rozhodnutí jiného orgánu. Pokud tak soudy nižších stupňů učinily a v návaznosti na to skutek právně kvalifikovaly jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.
9. Jak dále obvinění zdůraznili, odvolací Vrchní soud v Olomouci ve svém zamítavém usnesení uvádí skutečnosti s odkazem na důkazy, které však nebyly v řízení provedeny. Konkrétně poukázali na bod 113. napadeného usnesení, v němž se uvádí, že pro závěr o existenci spolupráce mezi obviněnými bratry Lebánkovými a R. Š. svědčí konkrétní SMS zprávy. V hlavním líčení ani ve veřejném zasedání odvolacího soudu však žádné SMS zprávy k důkazu nebyly provedeny. Pokud je pak v bodě 116. napadeného usnesení uvedeno, že „Při prohlídce jiných prostor a pozemků dne 26. 8. 2012 v kanceláři spol. VLTAVA HOLDING, a. s., v odpadkovém koši byly nalezeny listiny (v protokolu označeno jako stopa č. 9), na nichž jsou rozepsány náklady, tržby, kdo má kolik inkasovat, s poznámkami o počtech beden a mbx, rozpisech, kolik se vyrobilo s uvedenou cenou za kus 24,88889 a dále ručně popsané papíry s rozepsanými částkami podle podílu, kdy v koši byl dále nalezen útržek Alu folie k cigaretám a 2 ks cigaretových filtrů.“, není vůbec jasné, kdo měl kolik inkasovat, co představuje ona nesmyslná částka 24,88889 a komu měl připadnout jaký podíl, přičemž ani tyto zajištěné stopy, tedy listiny, útržky či dva filtry, nebyly nikdy k důkazu provedeny. Podle názoru obviněných neexistuje žádný důkaz o výrobě cigaret, jelikož zaznamenané otřesy stroje na výrobu cigaret neprokazují samotnou výrobu cigaret. Jako důkaz pak soudy neprovedly ani záznamy o sledování osob pohybujících se po areálu obchodní společnosti VLTAVA HOLDING, a. s. Dovozování jakékoli účasti obviněných na stíhané trestné činnosti ze záznamů o sledování je proto pouhou spekulací, neboť z neprovedeného důkazu nelze ztotožnit osoby, které měly být při výrobě cigaret přítomny. S ohledem na shora uvedené je podle obviněných zjištěný skutkový stav v extrémním rozporu s provedenými důkazy, resp. s důkazy neprovedenými.
10. Obvinění spatřují naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. též v tom, že soud prvního stupně nerozhodl o návrhu na doplnění dokazování, konkrétně na vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, k posouzení věrohodnosti svědka R. Š. Tento důkazní návrh zazněl u hlavního líčení dne 12. 2. 2020, přesto nebyl akceptován a současně ani nebyl v odůvodnění odsuzujícího rozsudku zmíněn. S tímto pochybením se nevypořádal ani odvolací soud, když předsedkyně senátu při ústním odůvodnění rozhodnutí uzavřela, že nebyly zjištěny žádné opomenuté důkazy a ani nebyly namítány. To však není pravda, jelikož opomenutého důkazu se týkalo doplnění odvolání obviněných Jana Lebánka a Ladislava Lebánka ze dne 29. 3. 2021.
11. Obvinění dále vytkli i nezákonnost příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, konkrétně, že jejich vydání předcházelo skutku, protože v okamžiku zahájení úkonů trestního řízení celní správa neměla žádné konkrétní poznatky svědčící o tom, jaký trestný čin a jaký skutek měl být spáchán. Pro tento závěr svědčí i okolnost, že ačkoli podle celní správy byl zločin již spáchán a celní orgány měly zadržet přes 2 miliony cigaret a v trestném jednání se mělo pokračovat na území Rakouska a Německa, celní správa neuvedla jedinou konkrétní skutečnost, např. místo zadržení cigaret či osoby, u kterých byly cigarety zajištěny. Proti obviněným tak byla podána obžaloba pro jiný skutek, než který je uveden v záznamu o zahájení úkonů trestního řízení, a to na základě zcela smyšlených skutečností. Obvinění rovněž zdůraznili, že odposlechy byly prvotně povoleny mimo jiné na osoby, které nebyly v projednávané věci ani vyslechnuty, natož trestně stíhány. Nadto celní správa uvedla zadržené cigarety v záznamu o zahájení úkonů trestního řízení v souvislosti s obviněnou obchodní společností VLTAVA HOLDING, a. s., účelově, bez jakéhokoli podložení důkazy pouze proto, aby odůvodnila svůj podnět k podání žádosti o povolení odposlechů. V této souvislosti obvinění poukázali na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 4 Pzo 14/2016, a na nález Ústavního soudu ze dne 27. 9.2007, sp. zn. II. ÚS 789/06.
12. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obvinění namítli, že v rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně není uvedeno konkrétní ustanovení příslušného daňového zákona, které bylo jejich jednáním porušeno, a to nejen ve výroku o vině, ale ani v odůvodnění. Vrchní soud v Olomouci pak v odůvodnění svého usnesení uvedl skutečnosti, které ve výroku rozsudku soudu prvního stupně chybí. Takový postup však není možný a nelze jím zhojit chybějící výrok.
13. Obviněná obchodní společnost VLTAVA HOLDING, a. s., nad rámec shora uvedených námitek uvedla, že v jejím případě nebyla naplněna subjektivní stránka pomoci k trestnému činu ve formě úmyslného zavinění, a tudíž její jednání spočívající v účastenství na trestném činu nemůže být trestné. Podle svého přesvědčení nijak neumožnila ani neusnadnila spáchání posuzované trestné činnosti a neměla žádný vliv na to, zda se bude realizovat, či nikoli. Navíc v době, kdy byl tabák přepravován z místa překládky jinam, již byl trestný čin dokonán, a účastenství ve formě pomoci ke spáchání daného trestného činu je proto ze strany obviněné obchodní společnosti VLTAVA HOLDING, a. s., vyloučeno.
14. Závěrem svých dovolání všichni obvinění shodně navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, vrátil věc tomuto soudu a přikázal mu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření k dovoláním a replika obviněného Ladislava Lebánka
15. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovoláním obviněných prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ten k námitkám vztahujícím se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedl, že v projednávané věci nejsou dány podmínky pro vyloučení odvolacího senátu č. 4 Vrchního soudu v Olomouci z rozhodování. Obvinění v podstatě netvrdí, že by u členů odvolacího senátu byl dán poměr k projednávané věci, k dotčeným osobám či orgánům ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. Nepostačuje totiž poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože nejde o osobní poměr k věci samé, ale
toliko o odlišný názor na právní posouzení skutku. Ze stejného důvodu nestačí ani neshoda v pohledu na způsob vedení trestního řízení. Poměrem k dotčeným osobám či orgánům je třeba rozumět zejména poměr příbuzenský, švagrovský, druha a družky, vztah úzce přátelský, nebo naopak nepřátelský. Každopádně musí jít o poměr či vztah, v jehož základu stojí určitá osobní rovina. Z námitek obviněných ani ze spisového materiálu však žádný vztah členů odvolacího senátu ke skutku ani k okolnostem s ním souvisejícím nevyplývá, stejně jako osobní poměr k dotčeným osobám či orgánům. Obvinění v podstatě pouze vytýkají způsob, jakým soud postupoval v trestním řízení – tato argumentace ovšem nemůže naplnit citovaný dovolací důvod (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 11 Tdo 958/2014 či rozhodnutí pod č. 23/1998 Sb. rozh. tr.).
16. Pokud jde o námitky, kterými obvinění s poukazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. vytkli extrémní vnitřní rozpory soudních rozhodnutí spočívající v tom, že nebyl proveden žádný důkaz o výši vzniklé škody, když soudy v tomto ohledu pouze převzaly závěry zrušeného rozhodnutí Generálního ředitelství cel, státní zástupce uvedl následující. Soudy nižších stupňů nepochybily, pokud přihlédly jako k důkazům rovněž k rozhodnutím či podkladům, které učinily a opatřily příslušné správní orgány v rámci své úřední činnosti. Relevantní důkazy pocházející z činnosti správních orgánů přitom byly řádně provedeny a obvinění se k nim mohli vyjádřit – není tedy důvod, proč by je soudy nemohly uplatnit ve svých úvahách. Současně má státní zástupce za to, že soudy nižších stupňů nepostupovaly v rozporu s ustanovením § 9 tr. ř., neboť jejich rozhodnutí není založeno na závaznosti souvisejících správních rozhodnutí, nýbrž na samostatném zvážení relevantních otázek. Jak dále státní zástupce poznamenal, na věci nic nemění skutečnost, že bylo příslušné rozhodnutí Generálního ředitelství cel zrušeno, protože tato kasace se netýká rozhodných skutkových zjištění ve věci. Podle státního zástupce skutkový základ pro rozhodnutí trestních soudů nepřestal existovat, přičemž důkazy, které ho prokazují, byly provedeny, a to včetně dokladů ze souvisejícího správního řízení.
17. K námitkám obviněných, že soudy uplatnily důkazy, které nebyly v řízení provedeny, státní zástupce uvedl, že i kdyby skutečně nedošlo k řádnému provedení takových důkazů, nemohlo by to být důvodem pro zrušení usnesení napadeného dovoláními. Šlo by totiž toliko o dílčí procesní vadu, která by neměla vliv na správnost přezkoumávaného rozhodnutí. Platí totiž, že příslušné sporné důkazy podávají informace o méně významných skutečnostech, které nemají vliv na závěry o vině obviněných. Ty naopak jednoznačně stojí na řádně provedených důkazech.
18. K výtkám, o které obvinění opírají naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s poukazem na opomenutí návrhu na vypracování znaleckého posudku stran posouzení věrohodnosti svědka R. Š., státní zástupce uvedl, že ani v situaci, kdyby o daném důkazním návrhu soudy řádně nerozhodly, nemohlo by jít o opomenutý důkaz. Posouzení věrohodnosti svědka totiž není otázkou znaleckou, nýbrž tato patří výhradně do pravomoci soudu. Daný důkazní návrh byl tudíž zcela irelevantní, a pokud o něm soudy řádně nerozhodly, šlo nanejvýš o drobné formální pochybení. Věcně je jejich postup správný, když otázku věrohodnosti svědka R. Š. posoudily soudy samy tak, jak je jejich povinností. Navíc odvolací soud v této souvislosti uvedl, že v posuzované věci se z výpovědi daného svědka v zásadě nevycházelo (viz bod 146. jeho usnesení).
19. Státní zástupce pak obviněným nepřisvědčil ani v případě námitek, podle nichž soudy rozhodovaly na základě procesně nepoužitelných důkazů, konkrétně nezákonně vydaných příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Je totiž nutno zdůraznit, že příslušné příkazy nemají žádné formální či věcné vady, což ostatně ani samotní obvinění nevytýkají. Navíc není pravda, že by mezi obsahem záznamu o zahájení úkonů trestního řízení, navazujícím usnesením o zahájení trestního stíhání a obžalobou nebyla žádná souvislost, jak obvinění namítli. Při srovnání obsahu zmíněných procesních úkonů je zřejmé, že podstata je totožná a nešlo o žádné smyšlenky. Skutková zjištění ve věci nejlépe prokazují důkazy opatřené orgány činnými v trestním řízení, což lze podle státního zástupce stěží označit za smyšlené konstrukce.
20. K námitkám obviněných vztahujícím se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupce uvedl, že výroková část přezkoumávaných rozhodnutí je úplná, když byly učiněny všechny nezbytné výroky a o všech otázkách bylo rozhodnuto. Jak totiž vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, skutková podstata trestného činu podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku není normou s tzv. blanketní či odkazovací dispozicí, takže v popisu skutku, v němž je uvedený trestný čin shledáván, nemusí být uveden odkaz na příslušná ustanovení daňových nebo jiných zákonů, jejichž porušení vedlo k neoprávněnému snížení či zatajení daňové nebo podobné povinnosti. V odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí pak je dostatečně konkretizováno, o jaký druh daně v projednávané věci jde a v jaké výši vznikla škoda.
21. Rovněž námitkám obviněné obchodní společnosti VLTAVA HOLDING, a. s., že v jejím případě nebyly naplněny subjektivní ani objektivní znaky účastenství na trestné činnosti ostatních obviněných, podle státního zástupce nelze přisvědčit. Úmysl na straně této obviněné je jednoznačně dán, neboť jej lze dovodit z jednání obviněných Ladislava Lebánka a Jana Lebánka jako jejích statutárních orgánů. Naplněna byla ovšem též stránka objektivní, protože obviněná poskytla prostory pro realizaci spáchané trestné činnosti. Zjevně tak hlavním pachatelům pomohla ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
22. Státní zástupce závěrem svého vyjádření shrnul, že nelze dovodit existenci uplatněných dovolacích důvodů, a proto navrhl odmítnout všechna podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
23. Obviněný Ladislav Lebánek využil svého práva a zaslal repliku k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. V ní vyslovil nesouhlas s veškerou argumentací obsaženou v uvedeném vyjádření, zejména však s tou, která se týká dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Podrobněji se zabýval domnělou nesprávností závěru odvolacího senátu č. 4 Vrchního soudu v Olomouci, že neexistuje pochybnost o nepodjatosti jeho členů, a poukázal na údajné vady v jeho rozhodování o námitkách podjatosti. Podle obviněného pak nelze vyloučit, že předpojatý názor členů odvolacího senátu č. 4 Vrchního soudu v Olomouci na jeho osobu mohl ovlivnit hodnocení provedených důkazů, jeho obhajoby i rozhodování o trestu.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
24. Nejvyšší soud zjistil, že byly splněny všechny formální podmínky k podání dovolání, a dále se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti námitek dovolatelů ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům. Zároveň v neveřejném zasedání konaném dne 24. 7. 2024 za účelem náležitého posouzení některých námitek podle § 243 tr. ř. doplnil dokazování konstatováním obsahu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 11 Tvo 19/2021, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. 9 Af 34/2016, a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2024, sp. zn. 5 Afs 188/2023.
25. Nejvyšší soud dále připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který je možné podat pouze z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů obsažených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř., přičemž podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Nestačí zde ovšem, aby byl dovolací důvod jen formálně deklarován, ale je třeba, aby mu i námitky dovolatele obsahově odpovídaly. Všichni obvinění uplatnili ve svých dovoláních dovolací důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. b), g), h) a l) tr. ř.
26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze úspěšně namítat v případě, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř. Důvodem pro vyloučení soudce však nejsou výhrady zaměřené proti vedení řízení ze strany soudce nebo vůči jeho nezávislé rozhodovací činnosti, tedy jeho případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení trestního procesu, či nesprávný názor na právní řešení věci. Nápravu takových vad řízení nebo vlastního soudcovského rozhodování totiž primárně zajišťuje vícestupňové rozhodování soudů a institut opravného prostředku, nikoli vznesení námitky podjatosti ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř.
27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tedy vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je způsobilá ovlivnit rozhodnutí soudů v otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tomuto dovolacímu důvodu tedy neodpovídají námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze poukazují na jinou verzi skutkového stavu, aniž by z nich byly zřejmé konkrétní a evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.
28. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že je dán především tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
29. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějící výrok v napadeném rozhodnutí spočívá v tom, že nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím výrokem je takový výrok jako celek, který není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to případně i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran, např. poškozený navrhl rozhodnout o jeho uplatněném nároku na náhradu škody. Druhá alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dána tehdy, jestliže v rozhodnutí sice byl určitý výrok učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem.
b) K námitkám směřujícím k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
30. Obvinění svými námitkami dovozují naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. ze skutečnosti, že soudci odvolacího senátu č. 4 Vrchního soudu v Olomouci jsou ve věci vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení pro způsob, jakým se tento senát ve svém usnesení ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. 4 To 59/2017, vypořádal se stížnostmi obviněných proti usnesení o nevyloučení z rozhodování předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně JUDr. Ivety Šperlichové. Tyto námitky lze svým obsahem sice podřadit pod citovaný dovolací důvod, Nejvyšší soud je však neshledal opodstatněnými.
31. Jak již bylo výše naznačeno, naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je možno dovodit za předpokladu, že jsou kumulativně splněny dvě podmínky. Jednak ve věci rozhodl vyloučený orgán a jednak tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. V nyní posuzované trestní věci je splněna podmínka, že obvinění v předchozím řízení namítli podjatost senátu odvolacího soudu a domáhali se jeho vyloučení z rozhodování, přičemž o této námitce bylo rozhodnuto. Zde je třeba poukázat na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. 4 To 63/2020, kterým bylo rozhodnuto, že podle § 31 odst. 1 tr. ř. nejsou soudci JUDr. Martina Kouřilová, Ph.D., JUDr. Jiří Zouhar a Mgr. Aleš Rýznar vyloučeni z projednávání trestní věci obviněných. O stížnostech obviněných proti tomuto usnesení pak rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 11 Tvo 19/2021, tak, že je podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, neboť je neshledal důvodnými. Ve věci obviněných tedy není splněna podmínka spočívající v tom, že by zde rozhodl (o odvoláních obviněných) vyloučený orgán.
32. Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Současně je třeba zdůraznit, že vyloučení soudce představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Tato ústavní zásada opodstatňuje restriktivní výklad zákonných důvodů k vyloučení soudce. Důvod vyloučení soudce pro jeho poměr k projednávané věci je dán tehdy, jestliže soudce má k věci nějaký osobní vztah vyplývající z toho, že on sám nebo jiná jemu blízká osoba může mít zájem na výsledku daného řízení, z něhož může mít prospěch, či naopak újmu apod. Poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, který vede k pochybnosti, zda soudce je schopen v této věci spravedlivě a nestranně rozhodovat.
Pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických a zřejmých okolností svědčících o možnosti jeho neobjektivního přístupu. Důvod k vyloučení soudce pro jeho poměr k osobám vystupujícím v daném řízení je dán tehdy, má-li soudce k těmto osobám nějaký bližší osobní vztah, vyplývající typicky z příbuzenství, z hlubšího vztahu přátelství, či naopak nepřátelství, z nějakého osobního sporu apod. Obdobně to platí, pokud jde o poměr soudce k jinému orgánu činnému v trestním řízení (zde zákon předpokládá takové případy, kdy má soudce rozhodovat například o opravném prostředku proti rozhodnutí soudce, který je jemu blízkou osobou apod.).
33. Z dovolacích námitek obviněných ani ze spisového materiálu v této trestní věci však nevyplývají žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že soudci odvolacího senátu č. 4 Vrchního soudu v Olomouci JUDr. Martina Kouřilová, Ph.D., JUDr. Jiří Zouhar nebo Mgr. Aleš Rýznar mají vztah k věci či k dotčeným osobám a orgánům ve shora uvedeném smyslu. Obvinění totiž v podstatě pouze vytýkají způsob, jakým senát č. 4 Vrchního soudu v Olomouci postupoval v trestním řízení – tato argumentace však nemůže naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Vztah k projednávané věci nebo určitým osobám totiž nelze vyvozovat ze způsobu rozhodování, z odůvodnění rozhodnutí, s nímž obvinění nejsou spokojeni, případně z procesního postupu soudu, a to ani v případě, že takový postup vykazoval i určité nedostatky (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 11 Tvo 30/2014, nebo ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 6 Tdo 880/2010). V podrobnostech pak je možno zcela odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 11 Tvo 19/2021, v němž se senát tohoto soudu vyčerpávajícím způsobem vypořádal se stížnostními námitkami všech obviněných stran údajné podjatosti soudců senátu č. 4 Vrchního soudu v Olomouci, jež jsou obsahově totožné s těmi, které obvinění uplatnili ve svých dovoláních. Nyní rozhodující senát Nejvyššího soudu se zcela ztotožňuje se závěry citovaného usnesení, nemá důvody jakkoli se od něj odchylovat a ve shodě s ním konstatuje, že námitky obviněných nejsou z jejich strany podloženy jakoukoli relevantní argumentací, která by mohla vést ke zjištění podjatosti soudců senátu č. 4 Vrchního soudu v Olomouci ve smyslu § 30 tr. ř.
c) K námitkám směřujícím k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
34. S odkazem na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. obvinění vytkli existenci „extrémních vnitřních rozporů“ v rozhodnutích soudů nižších stupňů. Tyto rozpory údajně spočívají v tom, že v řízení nebyl proveden žádný důkaz o výši způsobené škody, když soudy v tomto směru toliko převzaly závěry rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 22. 2. 2016, č. j. 4657-5/2016-900000-302, které však bylo v rámci správního soudnictví zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2019, sp. zn. 9 Af 34/2016. Obvinění jsou přesvědčeni, že s ohledem na ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř. měly soudy hodnotit otázku výše způsobené škody samostatně, přičemž citované rozhodnutí Generálního ředitelství cel nebylo a nemohlo být pro soudy závazné.
35. Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že uvedené námitky se staly ke dni rozhodnutí o dovoláních obviněných částečně irelevantními, protože Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 18. 4. 2024, sp. zn. 5 Afs 188/2023, pro nepřípustnost odmítl kasační stížnost žalobce (obviněné obchodní společnosti VLTAVA HOLDING, a. s.) podanou proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. 9 Af 34/2016, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného (Generálního ředitelství cel) ze dne 22.
2. 2016, č. j. 4657-5/2016-900000-302 (ve znění opravného rozhodnutí ze dne 4. 3. 2016, č. j. 4657-9/2016-900000-302). Přestože tedy v době podání dovolání obviněných bylo citované rozhodnutí Generálního ředitelství cel v rámci přezkumu ve správním soudnictví zrušeno, Nejvyšší správní soud zrušil kasační rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2019, sp. zn. 9 Af 34/2016, a po dalším správním řízení a opakovaném rozhodování pak svým shora uvedeným konečným rozhodnutím ve věci potvrdil zákonnost rozhodnutí Generálního ředitelství cel.
Konkrétně shledal, že Městský soud v Praze dostatečně vypořádal všechny žalobní námitky, přičemž se řídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu mimo jiné i v otázce rozsahu daňové povinnosti a výše daně; úvahy, z nichž Městský soud v Praze vycházel, mají přitom oporu ve spise a nejsou s ním v rozporu (viz bod 48. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2024, sp. zn. 5 Afs 188/2023). Výše zmíněné rozhodnutí Generálního ředitelství cel, na které obvinění v dovoláních poukazují, je tedy platným a zákonným rozhodnutím.
Naopak rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2019, č. j. 9 Af 34/2016-159, na nějž dovolatelé ve svých dovoláních opakovaně odkazují a jehož závěry argumentují, byl jako věcně nesprávný zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2021, č. j. 5 Afs 458/2019-83, takže z něj nelze vyvozovat žádné důsledky pro trestní věc všech obviněných a už vůbec ne ty, kterých se domáhají ve svých dovoláních. Následně po dalším řízení byla nakonec rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21.
6. 2023, č. j. 9 Af 34/2016-509, zamítnuta žaloba obchodní společnosti VLTAVA HOLDING, a. s., proti rozhodnutí žalovaného (Generálního ředitelství cel) ze dne 22. 2. 2016, č. j. 4657-5/2016-900000-302 (ve znění opravného rozhodnutí ze dne 4. 3. 2016, č. j. 4657-9/2016-900000-302), a kasační stížnost proti tomuto rozsudku pak zamítl Nejvyšší správní soud již výše citovaným usnesením ze dne 18. 4. 2024, sp. zn. 5 Afs 188/2023.
36. Navíc námitky obviněných nejsou svým obsahem způsobilé naplnit dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., protože jimi obvinění ve skutečnosti pouze vyjadřují nesouhlas s provedením a hodnocením konkrétního důkazu a s tím, jaká skutková zjištění z něj soudy učinily. Obvinění tak ve skutečnosti zpochybňují proces provádění a hodnocení důkazů, a tím směřují (ve svůj prospěch) k revizi učiněných skutkových zjištění. Námitky takového charakteru se ovšem nijak netýkají právního posouzení skutku uvedeného ve výroku o vině v odsuzující části rozsudku, nebo jiného hmotněprávního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř. Není jimi podložen ani zjevný (či slovy obviněných extrémní) rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy, který představuje významné narušení procesu dokazování a jehož existence se vyžaduje k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedené dovolací důvody nemohou být naplněny tím, že soudy nižších stupňů odmítly náhled na hodnocení důkazů popisovaný obviněnými, ale rozhodly ve shodě s provedenými důkazy, které byly spolu ve vzájemném souladu a o jejichž pravdivosti neměly soudy žádné důvodné pochybnosti.
Přitom obvinění mnohdy polemizují pouze s odůvodněním napadeného usnesení odvolacího soudu bez zjevné vazby na nějaké vady odpovídající dovolacím důvodům.
37. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že soudy nižších soudů nijak nepochybily, pokud ve věci řádně provedly důkaz rozhodnutím správního orgánu, konkrétně rozhodnutím Generálního ředitelství cel, a z jeho závěrů vycházely při stanovení výše daňové povinnosti, resp. výše daňového úniku způsobeného jednáním obviněných. Stanovení výše daňové povinnosti je u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku předběžnou otázkou podle § 9 odst. 1 tr. ř. týkající se viny obviněných, kterou orgány činné v trestním řízení posuzují vždy samostatně. Takové posouzení přitom není založeno na právní závaznosti souvisejících správních rozhodnutí (zejména daňových orgánů), nýbrž orgány činné v trestním řízení hodnotí všechny okolnosti samostatně. Mohou přitom vycházet i ze závěrů příslušného rozhodnutí správního orgánu, ovšem nejsou jimi vázány (viz rozhodnutí pod č. 48/2015 Sb. rozh. tr.). Na druhé straně platí, že je-li zde rozhodnutí příslušného správce daně o výši zjištěného daňového úniku, které bylo vydáno po proběhlém správním (daňovém) řízení a opírá se o podklady v něm shromážděné, nemohou ho orgány činné v trestním řízení ignorovat, ale musí vzít jeho existenci a závěry v úvahu při svém posuzování, zda zkrácením daně byl spáchán trestný čin. To se v dané věci týká i zmíněného rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 22. 2. 2016, č. j. 4657-5/2016-900000-302 (ve znění opravného rozhodnutí ze dne 4. 3. 2016, č. j. 4657-9/2016-900000-302), které navíc prošlo důkladným testem zákonnosti ve třech rozhodnutích Městského soudu v Praze a v navazujících třech rozhodnutích Nejvyššího správního soudu. Protože v tomto testu obstálo, nebyl zde žádný důvod, aby se i o něj (vedle dalších důkazů) neopíraly závěry soudů nižších stupňů o vině všech obviněných. Přitom s námitkami obviněných stran způsobu stanovení výše zkrácení daně se odvolací soud náležitě vypořádal v odůvodnění svého usnesení (viz body 136. a 137. na s. 35 a 36 usnesení Vrchního soudu v Olomouci), na které lze v podrobnostech odkázat, přičemž Nejvyšší soud ve shodě s Vrchním soudem v Olomouci považuje vyčíslení výše daňového úniku v částce 9 639 319 Kč za správné a provedené zákonným způsobem.
38. Pokud jde o námitky, kterými obvinění s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vytýkají, že soudy nižších stupňů opomněly jejich důkazní návrh na vypracování znaleckého posudku, jehož účelem mělo být posouzení věrohodnosti svědka R. Š., Nejvyšší soud ani jim nemohl přisvědčit. Jednak taková výhrada neodpovídá citovanému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu, jak byl vymezen výše, protože poukazuje na údajně opomenutý důkaz a nijak nezpochybňuje správnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotněprávního posouzení. Jednak nedůvodné neprovedení navrhovaných podstatných důkazů ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, sice může založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak k takové situaci v projednávané věci nedošlo.
39. Opomenutým důkazem je zde zejména takový důkaz, jehož provedení má zcela zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak soud jej bez věcně adekvátního odůvodnění zamítl, případně zcela opomenul, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či pouze okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3538/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 591/14, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 6 Tdo 725/2017). Ve věci obviněných však případný znalecký posudek, jehož účelem by mělo být toliko posouzení věrohodnosti svědka R. Š., nelze považovat za takový důkaz, jehož (ne)provedení má zásadní význam pro posouzení otázky viny obviněných. Navíc lze podotknout, že posouzení věrohodnosti svědka není v kompetenci znalce, ale patří výhradně do pravomoci soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 196/2015). Zmíněný důkazní návrh byl tedy zcela irelevantní, a pokud o něm soudy formálně nerozhodly, dopustily se sice nikoli zásadního procesního pochybení, ale za situace, kdy – jak v této souvislosti uvedl odvolací soud (viz bod 146. usnesení Vrchního soudu v Olomouci) – soud prvního stupně v zásadě ani nevycházel z výpovědi svědka R. Š., ale vina obviněných byla založena na jiných důkazech, o jejichž pravdivosti a věrohodnosti neměly soudy žádné pochybnosti.
40. Stejný závěr platí i v případě námitek obviněných, podle kterých Vrchní soud v Olomouci v písemném vyhotovení svého usnesení napadeného dovoláními odkázal na důkazy, které v řízení nebyly provedeny. Konkrétně obvinění uvedli SMS zprávy mezi obviněnými Janem Lebánkem a Ladislavem Lebánkem a svědkem R. Š. a listinné důkazy, útržky fólie a cigaretové filtry zajištěné během prohlídky jiných prostor a pozemků dne 26. 8. 2012 a příslušné záznamy o sledování osob pohybujících se v prostorách obviněné obchodní společnosti VLTAVA HOLDING, a. s., v době, kdy probíhala výroba cigaret. I v tomto případě jde o takové důkazy, resp. poznatky z těchto důkazů, které se v kontextu celkového jednání obviněných týkají toliko okrajových záležitostí, které nemají podstatný vliv na závěry o vině a nejsou rozhodnými skutkovými zjištěními ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vina obviněných přitom byla spolehlivě prokázána ostatními stěžejními důkazy, řádně provedenými v řízení před soudem. Navíc i zde jde v podstatě jen o polemiku s odůvodněním rozhodnutí.
41. Pokud jde o námitky obviněných, kterými vytýkají nezákonnost, a tedy procesní nepoužitelnost příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, tyto je nutné rovněž odmítnout jako nedůvodné, třebaže zdánlivě odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
42. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že podle § 88 odst. 1 tr. ř. lze odposlech a záznam telekomunikačního provozu povolit u stanoveného okruhu trestných činů, pokud lze důvodně předpokládat, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení a nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené. Podle § 88 odst. 2 tr. ř. je oprávněn nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce, příkaz musí být vydán písemně a musí být odůvodněn, včetně konkrétního odkazu na vyhlášenou mezinárodní smlouvu v případě, že se vede trestní řízení pro úmyslný trestný čin, k jehož stíhání tato mezinárodní smlouva zavazuje. V příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být stanovena uživatelská adresa či zařízení a osoba uživatele, pokud je její totožnost známa, a doba, po kterou bude odposlech a záznam telekomunikačního provozu prováděn, která nesmí být delší než čtyři měsíce; v odůvodnění musí být uvedeny konkrétní skutkové okolnosti, které vydání tohoto příkazu, včetně doby jeho trvání, odůvodňují.
43. Příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nařízené ve věci obviněných (obsažené ve svazku č. 9, počínaje č. l. 1438 trestního spisu) obstojí z formálního i věcného hlediska, přičemž v podrobnostech lze odkázat na odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, který se s otázkou zákonnosti zmíněných příkazů zabýval na s. 23 až 26 tohoto usnesení. Navíc obvinění svými námitkami ani nevznáší konkrétní výhrady proti zákonným náležitostem těchto příkazů nebo jejich vlastnímu provedení.
44. Pokud však obvinění tvrdí, že mezi skutkem uvedeným v záznamu o zahájení úkonů trestního řízení, navazujícím usnesení o zahájení trestního stíhání a v obžalobě není žádná věcná souvislost, ani v tomto s nimi nelze souhlasit. Je totiž nutno zdůraznit, že ve stadiu před zahájením trestního stíhání musí být nároky na podrobnost odůvodnění rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení logicky nižší, protože teprve úkony policejního orgánu v rámci prověřování mají objasnit další podrobnosti k získanému podezření. Záznam o zahájení úkonů trestního řízení přitom stojí standardně na samém počátku celého trestního řízení, poznatky získané z trestního oznámení či z vlastní operativně- pátrací činnosti policejního orgánu jsou tudíž jen mlhavé, nejasné a mají být teprve dalšími úkony v trestním řízení prověřeny (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 2221/08). Tak tomu bylo i v případě obviněných, když na počátku trestního řízení měl policejní orgán poznatky pouze o tom, že je páchána daňová trestná činnost, konkrétně nelegální výroba cigaret ve větším rozsahu, přičemž vyrobené cigarety nejsou označeny pro daňové účely a jsou opatřovány ochrannou známkou Marlboro; trestná činnost byla páchána pod hlavičkou obchodní společnosti VLTAVA HOLDING, a. s., s tím, že nelegálně vyrobené cigarety byly distribuovány na tzv. černý trh nejméně od února 2011 (viz záznam o zahájení úkonů trestního řízení na č. l. 1 trestního spisu). Další činností policejního orgánu pak byly postupně získány nové poznatky o prověřované trestné činnosti, zejména byly zjištěny osoby, které se podílely na trestné činnosti, místo jejího páchání a také bylo specifikováno časové období, kdy došlo ke konkrétní nezákonné výrobě cigaret. Tyto skutečnosti pak našly odraz v konkretizaci skutku, pro který bylo zahájeno trestní stíhání obviněných a pro který následně státní zástupce podal ve věci obžalobu. Tento skutek je přitom v podstatných rysech totožný s tím, který je uveden v záznamu o zahájení úkonů trestního řízení, a proto je nutno označit závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 4 Pzo 14/2016, na které odkazují obvinění ve svých dovoláních, za nepřiléhavé a vycházející z odlišného skutkového i právního stavu.
45. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud neshledal příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ve věci obviněných nezákonnými, jak obvinění namítali ve svých dovoláních. Záznamy hovorů získaných na podkladě těchto příkazů tedy mohly sloužit jako důkazní prostředek, z něhož mohly soudy vycházet, a proto nejde o nepoužitelný důkaz ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navíc nutno dodat, že rozhodná skutková zjištění ve věci obviněných mají dostatečnou oporu v celé řadě dalších provedených důkazů, které – stejně jako záznamy telekomunikačního provozu zpochybňované obviněnými – nevykazují žádné deficity co do zákonnosti a použitelnosti.
46. Co se týče námitek obviněné obchodní společnosti VLTAVA HOLDING, a. s., podle kterých nebyly naplněny subjektivní ani objektivní znaky jejího účastenství na trestné činnosti ostatních obviněných, tyto nespadají pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani pod jiný ze zákonných dovolacích důvodů. Jejich skutečným obsahem je totiž pouze polemika se skutkovým stavem zjištěným na základě důkazů provedených soudy a s jejich hodnocením. Přitom jde o argumentaci, která se vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž řešení je podstatou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že podle skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně obvinění (fyzické osoby) jednali za přispění obviněné obchodní společnosti VLTAVA HOLDING, a. s., která jim poskytla prostory ke skladování tabáku a tabákového odpadu i k výrobě a skladování cigaret, z nichž neměla být odvedena spotřební daň. Soudy nižších stupňů pak takové jednání obviněné obchodní společnosti správně posoudily jako účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na dokonaném zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1466/2005, publikované pod č. 51/2006 Sb. rozh. tr.). Pochybnosti pak u obviněné obchodní společnosti VLTAVA HOLDING, a. s., nejsou ani ohledně naplnění subjektivní stránky účastenství na trestné činnosti, kterou lze dovodit z úmyslného jednání obviněných Ladislava Lebánka a Jana Lebánka jako jejích statutárních orgánů, přičemž toto jednání je ve smyslu § 8 odst. 1, 2 t. o. p. o. přičitatelné zmíněné obchodní společnosti jako trestně odpovědné právnické osobě. V tomto směru pak lze zcela odkázat na závěry obsažené v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů (viz bod 159. na s. 61 rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně a body 168. a násl. na s. 42 až 44 usnesení Vrchního soudu v Olomouci).
d) K námitkám směřujícím k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
47. Námitky obviněných, podle kterých chybí ve výroku rozhodnutí soudů nižších stupňů (logicky by mohlo jít pouze o výrok soudu prvního stupně, když odvolací soud svým jediným výrokem zamítl odvolání obviněných a státního zástupce) konkrétní uvedení právní normy, a to ohledně jakého druhu daně a v jaké výši došlo k neoprávněnému zkrácení jednáním obviněných, Nejvyšší soud shledal neopodstatněnými.
48. Skutková podstata trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, jehož spácháním či účastenstvím na něm byli obvinění uznáni vinnými, totiž není normou s tzv. blanketní či odkazovací dispozicí, takže v popisu skutku, v němž je uvedený trestný čin shledáván, není nutné uvádět odkaz na příslušná porušená ustanovení daňových nebo jiných zákonů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 191/2005, ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1630/2005, nebo ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 5 Tdo 749/2015). V odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů v nyní posuzované trestní věci je pak dostatečně specifikována daň zkrácená jednáním obviněných, a to nejen z hlediska jejího druhu, ale i co do její výše (viz body 138. a násl. na s. 51 rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně a bod 138. a násl. na s. 36 usnesení Vrchního soudu v Olomouci). Proto výrok odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně není zatížen žádnou vadou, která by odpovídala dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
V. Závěrečné shrnutí
49. Na základě shora popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání všech obviněných zčásti neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům a ve zbytku nejsou opodstatněná. Nejvyšší soud je proto odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž by bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů či ostatních stran trestního řízení.
50. Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaných dovoláních obviněných podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 7. 2024
JUDr. František Púry, Ph.D. předseda senátu