U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 7. 2016 o
dovoláních, která podali obvinění Ra. V., Ro. V., D. G., J. H., T. Š., E.
U., a R. Z., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 4. 2014, sp.
zn. 4 To 69/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu
v Ostravě pod sp. zn. 30 T 7/2011, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných Ra. V.,
Ro. V., D. G., J. H., T. Š. a E. U. o d m í t a j í .
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného R. Z. o d
m í t á .
1. Obvinění Ra. V., Ro. V., D. G., J. H., T. Š., E. U. a R. Z. byli
rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 T 7/2011,
uznáni vinnými jednak zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
podle § 240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), který spáchali ve
prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku,
jednak zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1
alinea 2 tr. zákoníku, přičemž těchto zločinů se dopustili ve spolupachatelství
podle § 23 tr. zákoníku skutkem konkretizovaným ve výroku o vině v rozsudku
soudu prvního stupně.
2. Za uvedené zločiny byly obviněným uloženy následující tresty. Obviněný Ra. V. byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43
odst. 1 a § 108 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
11 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice
s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku byl tomuto obviněnému
uložen i trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, který spočíval v
propadnutí finanční hotovosti ve výši 1 435 800 Kč. Současně byl obviněnému
uložen podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve
výměře 500 denních sazeb s jednou denní sazbou ve výši 40 000 Kč, tedy celkem
ve výši 20 000 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro
případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven
náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Tomuto obviněnému byl uložen
podle § 73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku rovněž trest zákazu činnosti, a to zákaz
výkonu zaměstnání či podnikatelské činnosti spočívající v obchodování s
vybranými výrobky v postavení osoby samostatně výdělečně činné či obchodního
zástupce, statutárního orgánu nebo jeho člena, prokuristy v obchodních
společnostech a v družstvech s uvedeným předmětem podnikání v trvání 10 let. Obviněnému Ro. V. byl uložen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43
odst. 1 a § 108 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 10
let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do
věznice s ostrahou. Podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen i trest
propadnutí celého majetku. Témuž obviněnému byl uložen podle § 73 odst. 1 a 3
tr. zákoníku také trest zákazu činnosti, a to zákaz výkonu zaměstnání či
podnikatelské činnosti spočívající v obchodování s vybranými výrobky v
postavení osoby samostatně výdělečně činné či obchodního zástupce, statutárního
orgánu nebo jeho člena, prokuristy v obchodních společnostech a v družstvech s
uvedeným předmětem podnikání v trvání 9 let. Obviněný T. Š. byl odsouzen podle
§ 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 a § 108 odst. 1 tr. zákoníku
k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl podle §
56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. c) a d) tr. zákoníku byl tomuto obviněnému uložen i trest propadnutí věci nebo
jiné majetkové hodnoty, který spočíval v propadnutí finanční hotovosti ve výši
70 000 Kč, resp. ve výši 3 880 EUR a 6 220 HRK. Dále byl obviněnému uložen
podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1 a 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 200
denních sazeb s jednou denní sazbou ve výši 5 000 Kč, tedy celkem ve výši 1 000
000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by
peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí
svobody v trvání 6 měsíců. Tomuto obviněnému byl uložen podle § 73 odst. 1 a 3
tr.
zákoníku i trest zákazu činnosti, a to zákaz výkonu zaměstnání či
podnikatelské činnosti spočívající v obchodování s vybranými výrobky v
postavení osoby samostatně výdělečně činné či obchodního zástupce, statutárního
orgánu nebo jeho člena, prokuristy v obchodních společnostech a v družstvech s
uvedeným předmětem podnikání v trvání 8 let. Obviněný E. U. byl odsouzen podle
§ 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 a § 108 odst. 1 tr. zákoníku
k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let a 2 měsíců, pro jehož výkon byl
podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl
obviněnému uložen podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý
trest ve výměře 100 denních sazeb s jednou denní sazbou ve výši 1 000 Kč, tedy
celkem ve výši 100 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro
případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven
náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 měsíce. Tomuto obviněnému byl uložen
podle § 73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku též trest zákazu činnosti, a to zákaz
výkonu zaměstnání či podnikatelské činnosti spočívající v obchodování s
vybranými výrobky v postavení osoby samostatně výdělečně činné či obchodního
zástupce, statutárního orgánu nebo jeho člena, prokuristy v obchodních
společnostech a v družstvech s uvedeným předmětem podnikání v trvání 7 let. Obviněný D. G. byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43
odst. 1 a § 108 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
9 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen
do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému uložen podle § 67 odst. 1 a § 68
odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb s jednou
denní sazbou ve výši 5 000 Kč, tedy celkem ve výši 1 000 000 Kč. Podle § 69
odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve
stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6
měsíců. Tomuto obviněnému byl uložen podle § 73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku rovněž
trest zákazu činnosti, a to zákaz výkonu zaměstnání či podnikatelské činnosti
spočívající v obchodování s vybranými výrobky v postavení osoby samostatně
výdělečně činné či obchodního zástupce, statutárního orgánu nebo jeho člena,
prokuristy v obchodních společnostech a v družstvech s uvedeným předmětem
podnikání v trvání 8 let. Obviněný J. H. byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 a § 108 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání 9 let a 2 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému uložen podle
§ 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 200
denních sazeb s jednou denní sazbou ve výši 5 000 Kč, tedy celkem ve výměře 1
000 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by
peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí
svobody v trvání 6 měsíců. Tomuto obviněnému byl uložen podle § 73 odst. 1 a 3
tr.
zákoníku též trest zákazu činnosti, a to zákaz výkonu zaměstnání či
podnikatelské činnosti spočívající v obchodování s vybranými výrobky v
postavení osoby samostatně výdělečně činné či obchodního zástupce, statutárního
orgánu nebo jeho člena, prokuristy v obchodních společnostech a v družstvech s
uvedeným předmětem podnikání v trvání 8 let. Obviněnému R. Z., který byl v
rozsudku označen jako spolupracující obviněný podle § 178a odst. 1 tr. řádu,
byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1, § 58 odst. 4 a §
108 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 roků,
pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou. Tomuto obviněnému byl uložen podle § 73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku i
trest zákazu činnosti, a to zákaz výkonu zaměstnání či podnikatelské činnosti
spočívající v obchodování s vybranými výrobky v postavení osoby samostatně
výdělečně činné či obchodního zástupce, statutárního orgánu nebo jeho člena,
prokuristy v obchodních společnostech a v družstvech s uvedeným předmětem
podnikání v trvání 5 let.
3. Z podnětu odvolání obviněných Ra. V., T. Š., E. U., D. G. a J. H. a
z podnětu odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v
Olomouci – pobočky v Ostravě rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne
22. 4. 2014, sp. zn. 4 To 69/2013, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e),
odst. 2 tr. řádu zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o
trestech uložených všem obviněným, vyjma obviněného R. Z. Podle § 259 odst. 3
tr. řádu pak odvolací soud znovu rozhodl o trestech těchto obviněných. Při
nezměněných výrocích o vině v rozsudku soudu prvního stupně uložil Vrchní soud
v Olomouci za spáchání shora uvedených zločinů obviněným Ra. V., Ro. V., T. Š.,
E. U., D. G. a J. H. následující tresty.
4. Obviněný Ra. V. byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za
použití § 43 odst. 1 a § 108 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání 13 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. c)
tr. zákoníku byl obviněnému uložen i trest propadnutí věci nebo jiné majetkové
hodnoty, který spočívá v propadnutí finanční hotovosti ve výši 1 435 800 Kč. Tomuto obviněnému byl uložen podle § 73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku i trest zákazu
činnosti, a to zákaz výkonu zaměstnání či podnikatelské činnosti spočívající v
obchodování s vybranými výrobky v postavení osoby samostatně výdělečně činné či
obchodního zástupce, statutárního orgánu nebo jeho člena, prokuristy v
obchodních společnostech a v družstvech s uvedeným předmětem podnikání v trvání
10 let. Obviněnému Ro. V. byl uložen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za
použití § 43 odst. 1 a § 108 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v
trvání 10 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen i trest propadnutí celého majetku. Témuž obviněnému byl
uložen podle § 73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku rovněž trest zákazu činnosti, a to
zákaz výkonu zaměstnání či podnikatelské činnosti spočívající v obchodování s
vybranými výrobky v postavení osoby samostatně výdělečně činné či obchodního
zástupce, statutárního orgánu nebo jeho člena, prokuristy v obchodních
společnostech a v družstvech s uvedeným předmětem podnikání v trvání 9 let. Obviněný T. Š. byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43
odst. 1 a § 108 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
10 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice
s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. c) a d) tr. zákoníku mu byl uložen i trest
propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, který spočíval v propadnutí
finanční hotovosti ve výši 70 000 Kč, resp. ve výši 3 880 EUR a 6 220 HRK. Tomuto obviněnému byl uložen podle § 73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku též trest
zákazu činnosti, a to zákaz výkonu zaměstnání či podnikatelské činnosti
spočívající v obchodování s vybranými výrobky v postavení osoby samostatně
výdělečně činné či obchodního zástupce, statutárního orgánu nebo jeho člena,
prokuristy v obchodních společnostech a v družstvech s uvedeným předmětem
podnikání v trvání 8 let. Obviněný E. U. byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 a § 108 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání 9 let a 2 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Témuž obviněnému byl uložen podle
§ 73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku i trest zákazu činnosti, a to zákaz výkonu
zaměstnání či podnikatelské činnosti spočívající v obchodování s vybranými
výrobky v postavení osoby samostatně výdělečně činné či obchodního zástupce,
statutárního orgánu nebo jeho člena, prokuristy v obchodních společnostech a v
družstvech s uvedeným předmětem podnikání v trvání 7 let. Obviněný D. G.
byl
odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 a § 108 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let a 6 měsíců, pro
jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byl uložen podle § 73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku rovněž trest zákazu
činnosti, a to zákaz výkonu zaměstnání či podnikatelské činnosti spočívající v
obchodování s vybranými výrobky v postavení osoby samostatně výdělečně činné či
obchodního zástupce, statutárního orgánu nebo jeho člena, prokuristy v
obchodních společnostech a v družstvech s uvedeným předmětem podnikání v trvání
8 let. Obviněný J. H. byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití
§ 43 odst. 1 a § 108 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání 9 let a 2 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku
zařazen do věznice s ostrahou. Témuž obviněnému byl uložen podle § 73 odst. 1 a
3 tr. zákoníku i trest zákazu činnosti, a to zákaz výkonu zaměstnání či
podnikatelské činnosti spočívající v obchodování s vybranými výrobky v
postavení osoby samostatně výdělečně činné či obchodního zástupce, statutárního
orgánu nebo jeho člena, prokuristy v obchodních společnostech a v družstvech s
uvedeným předmětem podnikání v trvání 8 let. Vrchní soud v Olomouci pak
citovaným rozsudkem podle § 256 tr. řádu zamítl odvolání obviněných Ro. V. a R. Z., neboť je neshledal důvodnými.
5. Obvinění Ra. V., Ro. V., D. G., J. H., T. Š., E. U. a R. Z. napadli
rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 4 To 69/2013,
prostřednictvím svých obhájců dovoláními. Obviněný Ra. V. podal své dovolání
dne 4. 11. 2014 a opřel ho o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b),
g) a h) tr. řádu. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, podle názoru obviněného se předseda senátu odvolacího soudu vyjádřil k
otázce viny již v průběhu konání vazebního zasedání a obviněný v tom shledává
důvodné pochybnosti o jeho nepodjatosti. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu má obviněný především za to, že porušení
ustanovení § 36 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty nelze
považovat za zkrácení daně a že hypotetické výnosy nelze zdanit. Podle
obviněného nebyla zjištěna skutečně realizovaná cena pohonných hmot. Jak dále
zdůraznil, ze samotné okolnosti, že daňový subjekt poskytuje zboží a služby za
nižší ceny než konkurence, nelze učinit závěr o zkrácení daně. Obviněný je
přesvědčen, že v souladu s principem daňové neutrality nemohlo dojít ke snížení
výběru daně z přidané hodnoty na straně obchodní společnosti PetroJet, s. r. o. Podle názoru obviněného nebylo prokázáno, že tato obchodní společnost účtovala
svým odběratelům částku odpovídající spotřební dani mimo základ daně z přidané
hodnoty, proto v posuzované věci není zřejmé, v čem spočívalo zkrácení daně z
přidané hodnoty. Pokud soudy nižších stupňů založily svůj závěr o zkrácení daně
na tom, že určité obchody proběhly uvnitř daňového skladu a další vně daňového
skladu, nemůže to naplňovat znaky žalovaného daňového trestného činu, protože
stát získal daň z přidané hodnoty z realizované ceny zboží. Soudy se podle
obviněného nezabývaly uplatněním, vyčíslením, přiznáním a odvedením daně z
přidané hodnoty a není zřejmé, které subjekty se účastnily předmětných obchodů. Obviněný považuje za nesprávný i závěr soudů o simulovaných právních úkonech,
neboť podle jeho názoru obchodní společnost PetroJet, s. r. o., poskytovala
službu, ale nedodávala zboží, protože šlo o převod práva provozovateli daňového
skladu (tj. obchodní společnosti ČEPRO, a. s.). Jak dále obviněný namítl,
vlastníkem pohonných hmot byl provozovatel skladu a šlo o nepravidelnou
úschovu, z níž vyplývá právo skladovatele na vyskladnění za osobou, a nikoliv
právo ke zboží. Proto jen provozovatel mohl podle jeho názoru uskutečnit dodání
zboží do volného daňového oběhu, přičemž není zřejmé, kterému subjektu, kdy a
za jakých okolností vznikla povinnost zahrnout spotřební daň do základu daně z
přidané hodnoty. Podle obviněného podstata obchodních transakcí nebyla
dostatečně objasněna, takže i nadále přetrvávají pochybnosti o tom, zda šlo o
poskytnutí služby nebo o dodání zboží. Obviněný považuje za nejednoznačný i
okamžik, v němž mělo dojít k uvedení zboží do volného daňového oběhu, tj. zda k
tomu došlo vyskladněním nebo stáčením pohonných hmot na výdejní lávce.
Podle
jeho názoru provozovatel skladu umožnil, že v režimu podmíněného osvobození od
spotřební daně nebyla do základu daně z přidané hodnoty zahrnována spotřební
daň a provozovatel daňového skladu zálohově fakturoval ukladateli cenu
zahrnující i spotřební daň, ačkoli tvrdil, že tato daň se do základu daně z
přidané hodnoty nezahrnuje, protože jde o zboží v režimu podmíněného osvobození
od spotřební daně. Podle přesvědčení obviněného takový postup odporuje směrnici
č. 2006/112/EU, protože tato právní norma předpokládá zahrnutí spotřební daně
do základu daně z přidané hodnoty. Uvádění pohonných hmot do volného daňového
oběhu nelze vázat na časové ani místní souvislosti, jelikož rozhodující je
věcná souvislost, tj. taková transakce, při které se zboží dostává z režimu
podmíněného osvobození od spotřební daně do volného daňového oběhu. Jak dále
obviněný zdůraznil, zdanitelným plněním není samotné uvedení zboží do volného
daňového oběhu, přičemž je sporné jednak určení transakce, která by byla
dodáním zboží do volného daňového oběhu, jednak i označení účastníků takového
vztahu. V uvedených souvislostech obviněný namítl, že daňový režim se řídil
také ustanovením § 13 zákona o dani z přidané hodnoty, a nikoli jen ustanovením
§ 41 odst. 4 téhož zákona. Obviněný pak považuje zejména ustanovení § 41 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty za rozporné s evropským právem (tj. se
směrnicí č. 2006/112/EU). Obviněný rovněž zpochybnil i naplnění znaků
organizované zločinecké skupiny podle § 129 tr. zákoníku, a to s ohledem na
nedostatečný rozsah dokazování. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu obviněný nevznesl žádné námitky. Závěrem svého dovolání obviněný
Ra. V. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené
rozhodnutí odvolacího soudu a aby věc podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal
tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněný navrhl, aby
bylo rozhodnuto o přerušení výkonu uloženého trestu.
6. Obviněný Ro. V. podal své dovolání dne 16. 10. 2014 a opřel ho o
dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), g), h) a l) tr. řádu. Pokud
jde o první z nich, podle obviněného soudce, který rozhodoval o jeho vazbě v
řízení před soudem, může být rovněž podjatý, jestliže jeho rozhodování mohlo
ovlivnit výsledek ve věci samé. Jak dále obviněný zdůraznil, není zde správné
vyloučení analogie legis, přičemž o nikoli nepodjatém postupu senátu odvolacího
soudu svědčí i způsob jeho rozhodování v dané věci. Obviněný pak považuje
výklad ustanovení § 30 odst. 2 tr. řádu za rozporný s jeho právem na
spravedlivý proces.
7. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu,
podle názoru obviněného ve věci přetrvávají pochybnosti o tom, zda předmětné
obchody podléhaly zdanění a o jaký druh zdanitelného plnění šlo, přičemž právní
úkony nemohou být simulované, protože nebyla zjištěna vůle subjektů nesjednat
závazek, nikdo z nich se nedovolal neplatnosti pohledávek a ani nebylo
zjištěno, zda subjekty chtěly sjednat jiný typ závazku. Podle obviněného by
navíc musely být simulované všechny právní úkony v řetězci. Jak dále obviněný
vytkl, ve věci nebylo zjištěno, kdo měl povinnost zahrnovat spotřební daň do
základu daně z přidané hodnoty, přičemž obchodní společnost PetroJet, s. r. o.,
neuváděla zboží do volného daňového oběhu, protože to mohl činit pouze
provozovatel daňového skladu. Pokud jde o určení vlastnictví ke zboží při jeho
uvedení do volného daňového oběhu, je obviněný toho názoru, že obchodní
společnost ČEPRO, a. s., měla vlastnická práva k pohonným hmotám, zatímco
obchodní společnost PetroJet, s. r. o., disponovala toliko pohledávkou na
vyskladnění zboží. Podle přesvědčení obviněného zákon o dani z přidané hodnoty
vylučuje zahrnutí spotřební daně do základu daně z přidané hodnoty v případě
poskytnutí služby, přičemž úhrada spotřební daně je v přímé souvislosti s
poskytnutím služby, takže ji nelze oddělovat od poskytnutí služby. Rozsah
zkrácené daně nebyl podle obviněného určen správně a nevychází ze skutečné
daňové povinnosti plátce daně, když navíc ani rozdíly ve výpočtu rozsahu
zkrácené daně nebyly objasněny. Obviněný zde shledal i porušení povinnosti
uvedené v § 9a tr. řádu, neboť soudy měly předložit k posouzení Soudnímu dvoru
Evropské unie soulad vnitrostátní úpravy se směrnicí č. 2006/112/ES. Pokud
tímto způsobem soudy nepostupovaly, došlo podle jeho názoru k porušení práva na
zákonného soudce a práva na spravedlivý proces. Obviněný však nesouhlasí ani se
skutkovými zjištěními a s postupem odvolacího soudu, který neprovedl některé
důkazy ve věci. Přitom namítl, že ve věci nebyl prokázán majetkový prospěch ani
to, že šlo o stejné množství a druh zboží. Obviněný považuje za nesprávné též
zjištění soudů nižších stupňů, podle kterého množství pohonných hmot
nakoupených uvnitř daňového skladu bylo předstíraně převedeno na obchodní
společnost Barella, s. r. o., a stejné zboží se prodalo ve volném daňovém
oběhu. V uvedených souvislostech obviněný odkázal na závěry znaleckého posudku
obchodní společnosti ZNALEX, s. r. o. Obviněný zpochybnil dodržení totožnosti
skutku i posouzení činu podle § 107 odst. 1 a § 361 odst. 1 tr. zákoníku,
přičemž u některých spoluobviněných soud prvního stupně dovodil nepřímý úmysl,
což sice do určité míry přezkoumal a změnil odvolací soud, aniž by však opřel
své závěry o odpovídající důkazy.
8. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu
obviněný především vytkl, že uložením trestu propadnutí majetku bylo porušeno
jeho právo na spravedlivý proces a zásada zákonnosti trestu. Protože podle jeho
názoru nebyl prokázán rozsah spáchání činu, nebyly splněny ani podmínky k
uložení trestu propadnutí majetku, přičemž dotčený majetek nabyl přede dnem 1.
4. 2009, tedy v době před spácháním posuzovaného skutku. Jak dále obviněný
zdůraznil, soud mu přičítal okolnost uvedenou v § 42 písm. o) tr. zákoníku
dvakrát, protože ho uznal vinným též trestným činem účasti na organizované
zločinecké skupině. Obviněný zpochybnil i naplnění přitěžující okolnosti podle
§ 42 písm. b) tr. zákoníku, tj. spáchání činu ze ziskuchtivosti. Závěrem svého
dovolání obviněný Ro. V. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí
odvolacího soudu a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a
rozhodnutí. Současně obviněný navrhl, aby bylo rozhodnuto o přerušení výkonu
uloženého trestu.
9. Obviněný T. Š. podal své dovolání dne 30. 10. 2014 a opřel ho o
dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru
obviněného ve věci existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a
právními závěry, přičemž skutek nenaplňuje znaky objektivní stránky zločinů,
jimiž byl uznán vinným. Jak dále zdůraznil, soudy nižších stupňů nepostupovaly
podle § 9a tr. řádu, ačkoli k tomu byly splněny zákonné podmínky, protože
vnitrostátní právní úprava výpočtu základu daně z přidané hodnoty a zahrnutí
spotřební daně do základu této daně v režimu podmíněného osvobození není v
souladu s komunitárním právem ani s ústavním pořádkem České republiky. Obviněný
je přesvědčen, že v posuzované věci není zřejmé, která ustanovení zákona o dani
z přidané hodnoty byla porušena, přičemž zásadní význam mají ustanovení § 13 a
§ 14 tohoto zákona, jimiž se soudy nižších stupňů pečlivě nezabývaly. Podle
obviněného v českém právním řádu neexistuje ustanovení o nepravidelné úschově,
na kterou soudy nižších stupňů odkazují v napadených rozsudcích. Dále obviněný
poukázal na závěry znaleckého posudku, které považuje za nedostatečný podklad
pro rozhodnutí o spáchání zločinů, kterými ho soudy uznaly vinným. Ustanovení §
41 zákona o dani z přidané hodnoty podle názoru obviněného nepostihuje případy
převodů práv, tj. zdanitelných plnění v podobě poskytnutí služeb, přičemž zde
nebyly prováděny žádné fiktivní obchodní případy. Obviněný je přesvědčen, že
obchodní společnost ČEPRO, a. s., měla zahrnout spotřební daň do základu daně z
přidané hodnoty a že popsané obchodní transakce, které proběhly uvnitř daňového
skladu, nejsou dodáním zboží, protože jde pouze o převod osobního práva vůči
depozitáři na vydání druhově určené věci. Podle obviněného jde o poskytnutí
služby, což je zdanitelné plnění ve smyslu § 36 zákona o dani z přidané
hodnoty. Přitom obviněný považuje za sporné, kdo měl právo nakládat s hmotným
majetkem v režimu nepravidelné úschovy, přičemž předmětem obchodu v daňovém
skladu mohou být jen derivovaná aktiva. V dalších námitkách obviněný zpochybnil
naplnění znaků organizované zločinecké skupiny a vytkl porušení totožnosti
skutku. Závěrem svého dovolání obviněný T. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a aby postupoval buď podle § 265l
odst. 1 tr. řádu a věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a
rozhodnutí se závazným právním názorem s odkazem na postup podle § 9a a § 224
odst. 1 tr. řádu spočívající v přerušení řízení a předložení věci Soudnímu
dvoru Evropské unie, anebo aby podle § 265m odst. 1 tr. řádu ve věci sám
rozhodl. Současně obviněný navrhl, aby bylo rozhodnuto o přerušení výkonu
uloženého trestu, což odůvodnil zdravotními problémy psychické povahy.
10. Obviněný D. G. podal své dovolání dne 7. 11. 2014 a uplatnil v něm
dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru
obviněného soudy nižších stupňů nesprávně posoudily ustanovení § 43a a
následující zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů, přičemž jeho jednání ve věci se omezilo pouze na zaslání objednávky,
takže následné chování prodávajícího již nemohl ovlivnit. Jak dále obviněný
zdůraznil, mezi jeho jednáním a protiprávním následkem není příčinná souvislost
a nemohl jednat ani v úmyslu zkrátit příslušný druh daně, protože neměl přístup
k účetním informacím a nemá ekonomické vzdělání. Obviněný je přesvědčen, že
jednal v právním omylu ve smyslu § 19 tr. zákoníku. Soudy nižších stupňů podle
jeho názoru postupovaly v rozporu s ustanoveními čl. 8 odst. 2 a čl. 37 odst. 3
Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o lidských právech a
základních svobodách. Závěrem svého dovolání obviněný D. G. navrhl, aby
Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, jakož i jemu
předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě, aniž by navrhl další postup
ve věci.
11. Obviněný J. H. podal své dovolání dne 13. 10. 2014 a doplnil ho dne
27. 10. 2014, přičemž v něm uvedl dovolací důvody podle 265b odst. 1 písm. g) a
l) tr. řádu. Obviněný zejména zpochybnil naplnění znaků organizované zločinecké
skupiny ve smyslu § 129 tr. zákoníku, protože byl jen zaměstnancem a nemohl
ovlivnit fungování takové skupiny. Jak dále zdůraznil, soudy nižších stupňů
neprovedly výslech svědka J. T., který by mohl potvrdit nevinu obviněného.
Závěrem svého dovolání obviněný J. H. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené
rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a věc přikázal tomuto soudu k novému
projednání a rozhodnutí.
12. Obviněný E. U. podal své dovolání dne 18. 11. 2014 a opřel ho o
dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle jeho názoru
porušení ustanovení § 36 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty není zkrácením
daně a odkázal zde na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 5
Tdo 130/2010. Obviněný je přesvědčen, že nelze zdaňovat hypotetické výnosy,
přičemž dosažení nižší prodejní ceny není zkrácením daně. Podle obviněného
nedošlo k finanční újmě státu a obchodní společnost PetroJet, s. r. o.,
nezískala výhodu na dani, přičemž není zřejmé, zda tato společnost účtovala
spotřební daň a zda nějaký subjekt požadoval úhradu tohoto nákladu či měl nárok
na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu. Jak dále obviněný zdůraznil, pokud
obchodní společnost PetroJet, s. r. o., nepožadovala úhradu spotřební daně,
pak je otázkou, jaký dopad mělo takové jednání z hlediska daně z přidané
hodnoty. Navíc zmíněná obchodní společnost neměla povinnost zahrnout spotřební
daň do základu daně z přidané hodnoty. Obviněný rovněž vytkl, že soudy nižších
stupňů nezjistily mechanismus zkrácení daně, přičemž podle jeho názoru šlo o
poskytnutí služby uvnitř daňového skladu, když pohledávka na vyskladnění
pohonných hmot představuje právo vůči konkrétní osobě a vlastníkem pohonných
hmot byla obchodní společnost ČEPRO, a. s., která mohla uskutečnit dodání zboží
do volného daňového oběhu podle § 41 zákona o dani z přidané hodnoty.
Povinností této obchodní společnosti bylo zahrnout spotřební daň do základu
daně z přidané hodnoty a v dané věci šlo o dodání zboží v režimu podmíněného
osvobození od daně z přidané hodnoty, ačkoli spotřební daň byla vybrána
zálohově. Popsaný postup však podle názoru obviněného odporoval směrnicím č.
2006/112/EU, č. 92/12/EHS a č. 2008/118/ES. Jak dále obviněný zdůraznil, zboží
nebylo vyrobeno v tuzemsku, takže výklad ustanovení § 41 odst. 3 zákona o dani
z přidané hodnoty, který použily soudy nižších stupňů, je extenzivní a
nesprávný. Příslušné soudy se podle jeho přesvědčení nezabývaly podstatou věci,
kterou bylo určení, zda konkrétní transakce představuje dodání zboží do volného
daňového oběhu podle § 41 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty, přičemž
takové dodání nelze vázat ani místně ani teritoriálně, ale jen ve věcné
souvislosti. Obviněný považuje za sporné, zda může být účastníkem dodání zboží
někdo jiný než jeho vlastník a zda lze zboží dodat, aniž by bylo uvedeno do
volného daňového oběhu. Soudy nižších stupňů podle jeho názoru porušily právo
na spravedlivý proces, pokud nepředložily otázky Soudnímu dvoru Evropské unie.
Podle obviněného účtování spotřební daně mimo základ daně z přidané hodnoty je
vyloučeno, přičemž zpochybnil i naplnění znaků organizované zločinecké skupiny,
které zůstaly neobjasněny. Závěrem svého dovolání obviněný E. U. navrhl, aby
Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a aby věc
přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby
bylo rozhodnuto o přerušení výkonu uloženého trestu.
13. Obviněný R. Z. podal své dovolání dne 27. 10. 2014 a uplatnil v
něm dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. řádu. K
prvním dvěma z nich zdůraznil, že měl status spolupracujícího obviněného, takže
mu měl být uložen nižší trest, anebo mu soudy neměly ukládat žádný trest, proto
podle jeho názoru soudu porušily ustanovení § 39 a § 41 tr. zákoníku a
nesprávně použily ustanovení § 178a odst. 2 tr. řádu. Dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. l) tr. řádu pak obviněný shledal v tom, že vykonával příkazy
spoluobviněného T. Š., resp. i dalších osob. Závěrem dovolání obviněný R. Z.
navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci
pod bodem III., jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě.
Současně obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud sám rozhodl ve věci tak, že mu jako
spolupracujícímu obviněnému neuloží žádný trest nebo výrazně nižší trest, anebo
věc vrátí odvolacímu soudu k rozhodnutí o nové výši trestu.
14. Nejvyšší státní zástupce se nevyjádřil k dovoláním obviněných ani do
dne jejich projednání v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
III./A) Obecná východiska
15. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a
obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
16. Všichni obvinění uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu, který lze dovodit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jak
je patrné z dikce citovaného dovolacího důvodu, je dán jen tehdy, když skutek,
pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu,
než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného
trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku přitom může spočívat i v
okolnosti, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších
stupňů, neposkytují dostatečný podklad pro závěr o tom, zda je stíhaný skutek
vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o
jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace,
pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného
práva, než jaké na ni dopadalo. V rámci citovaného dovolacího důvodu nelze
vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popřípadě nesprávnost
hodnocení důkazů soudy ani jiná procesní pochybení.
17. Obvinění Ra. V. a Ro. V. opřeli svá dovolání rovněž o dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, který je dán tehdy, pokud ve věci
rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod dovolání ovšem nelze uplatnit, jestliže
uvedená okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a
nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
18. Obvinění Ra. V., Ro. V. a R. Z. uplatnili též dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Ten je naplněn, jestliže obviněnému byl
uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve
výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl
uznán vinným.
19. Konečně obvinění Ro. V., J. H. a R. Z. ve svých dovoláních poukázali
i na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který může být
uplatněn ve dvou alternativách. První z nich přichází v úvahu tehdy, jestliže
bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Druhá
alternativa je naplněna v případech, když řádný opravný prostředek byl zamítnut
nebo odmítnut, přestože v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán
některý z důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
III./B) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu
20. Obvinění Ra. V. a Ro. V. uplatnili dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. b) tr. řádu, protože podle jejich názoru vzhledem ke způsobou
rozhodnutí soudců Vrchního soudu v Olomouci o vazbě existovaly důvody pro
pochybnosti o jejich nepodjatosti. K tomu Nejvyšší soud obecně připomíná, že
citovaný dovolací důvod je naplněn tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený
orgán, tj. v daném případě vyloučený soud nebo soudce. Vyloučení orgánů činných
v trestním řízení z rozhodování je upraveno v ustanoveních § 30 až § 31a tr.
řádu. Podle § 30 odst. 1 tr. řádu je důvod vyloučení vázán na poměr k
projednávané věci nebo k určitým osobám; obvinění nenamítli takový důvod a ten
u nich ani nepřichází v úvahu. Podle § 30 odst. 2 tr. řádu je soudce nebo
přísedící dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v
projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský
zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po
podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu je vyloučen z
vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v
přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a
pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě
osoby, na niž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině
a trestu. Vyloučení soudce se v těchto případech předpokládá bez dalšího.
21. Pokud jde o rozhodování o vazbě, resp. vydání příkazu k zatčení,
jeho podstatou je zjištění existence některého z vazebních důvodů uvedených v §
67 písm. a) až c) tr. řádu. Současně musí být splněna podmínka, která vyžaduje,
aby dosud zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že skutek, pro který bylo
zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou
dány zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s
ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je
stíhán, nelze v době rozhodování dosáhnout účelu vazby jiným opatřením.
Povinností soudce rozhodujícího o vazbě, resp. o příkazu k zatčení, je pečlivě
vyhodnotit dosud shromážděné důkazy a podklady. V rámci tohoto hodnocení sice
nemůže pominout otázku pravděpodobné viny obviněného, aniž by ovšem v tomto
směru činil kategorické závěry o spáchání trestného činu, jako tomu je v
případě rozhodování po skončení dokazování v hlavním líčení. Nejvyšší soud tedy
připouští, že při posuzování zákonných podmínek pro rozhodnutí o vazbě, resp.
vydání příkazu k zatčení, je soudce nucen zaujímat stanovisko k otázce viny
obviněného, avšak jen v takové míře, která nesmí mít vliv na jeho konečný
postoj k otázce viny obviněného po podání obžaloby v konkrétní věci, resp. po
skončení dokazování. Soudce je tudíž podle § 30 odst. 2 věty druhé tr. řádu bez
dalšího vyloučen z rozhodování po podání obžaloby jen tehdy, když rozhodoval o
vazbě obviněného, na něhož byla podána obžaloba, už v přípravném řízení.
Rozhodoval-li soudce o vazbě obviněného až v řízení před soudem, není jen z
tohoto důvodu vyloučen z rozhodnutí v meritu věci.
22. Ze samotného způsobu rozhodnutí o vazbě v řízení před soudem proto
nelze vyvozovat podjatost soudce, jak se mylně domnívají obvinění. Rozhodnutí o
vazbě není meritorním rozhodnutím v trestní věci. Jestliže soudce v odůvodnění
usnesení o vzetí obviněného do vazby (anebo v usnesení o ponechání obviněného
ve vazbě) vyjádří pouze své pochybnosti o nevině obviněného, neznamená to bez
dalšího, že je ve věci podjatý. Posouzení této otázky se věnoval Nejvyšší soud
i v některých předchozích rozhodnutích (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 719/2013). Přitom je podstatné zjištění, že v
konkrétní věci se soud k otázce viny obviněného nevyjádřil před skončením
dokazování. V trestní věci obviněných Ra. V. a Ro. V. nevyplynuly ze spisových
podkladů ani žádné jiné skutečnosti, které by zakládaly důvodné pochybnosti o
nepodjatosti předsedy senátu či přísedících soudu prvního stupně. Totéž platí,
i pokud jde o rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci o vazbě obou obviněných, z
něhož nelze dovodit jakékoli důvody k vyloučení jednotlivých členů senátu z
rozhodování.
23. Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit ani s výhradami obviněného Ro. V.
k výkladu a použití ustanovení § 30 odst. 2 tr. řádu, které nezakládá žádnou
nerovnováhu v právech. Jak již bylo výše zdůrazněno (viz pod bodem 20. tohoto
usnesení), citované ustanovení vymezuje důvody vyloučení soudce z rozhodování
jen v taxativně stanovených případech, proto jejich extenzivní výklad či
jakékoli rozšíření okruhu by nepřípustně zasáhlo do ústavně zaručeného práva na
zákonného soudce (čl. 38 Listiny základních práv a svobod). Vyloučení soudce z
rozhodování je totiž průlomem do tohoto práva, protože příslušnost soudce, jak
ji určil zákon, je zásadně dána a musí být respektována. Proto jakákoli
odchylka od uvedeného pravidla – včetně vyloučení soudce – je přípustná jen ve
výjimečných případech podložených vážnými důvody. Takové však v nyní
projednávané věci nebyly zjištěny a nejsou obsaženy ani v dovolání jmenovaného
obviněného. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud neshledal ani porušení práv
obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb.). Jeho
námitky obviněných, v nichž tvrdí opak, jsou neopodstatněné.
III./C) K podstatě skutku
24. Všichni obvinění uplatnili v rámci dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu celou řadu námitek, ke kterým Nejvyšší soud považuje
za nezbytné nejdříve obecně připomenout, co bylo podstatou skutku, v němž soudy
nižších stupňů spatřovaly naplnění zákonných znaků zločinů zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku a účasti
na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku.
25. Podstata skutku, který spáchali obvinění Ra. V., Ro. V., Du. G., J. H.,
T. Š., E. U. a R. Z. spočívala v tom, že za využití daňového skladu obchodní
společnosti ČEPRO, a. s., v němž se nacházely pohonné hmoty v režimu
podmíněného osvobození od spotřební daně, prostřednictvím daňového subjektu –
obchodní společnosti PetroJet, s. r. o., za kterou v rozhodné době fakticky
nebo právně jednali obvinění Ra. V., Ro. V. a T. Š., zkrátili daňové povinnosti
ve vztahu k dani z přidané hodnoty, když obchodní společnosti PetroJet, s. r. o., a EUROJET, s. r. o., uzavřely smlouvu s obchodní společností ČEPRO, a. s.,
přičemž v rámci daňového skladu v režimu podmíněného osvobození od spotřební
daně došlo k převedení pohledávek těchto obchodních společností za obchodní
společností ČEPRO, a. s., které spočívaly v právu na vyskladnění pohonných hmot
do volného daňového oběhu. Následně obchodní společnosti PetroJet, s. r. o., a
EUROJET, s. r. o., postoupily pohledávky na vyskladnění pohonných hmot obchodní
společnosti Barella, s. r. o., v níž v inkriminovaném období vystupovali
obvinění E. U., J. H. a D. G. Obchodní společnost ČEPRO, a. s., pak umožnila
vyskladnění pohonných hmot pro obchodní společnost Barella, s. r. o., do
volného daňového oběhu. Obchodní společnost Barella, s. r. o., uhradila formou
zálohových plateb spotřební daň obchodní společnosti ČEPRO, a. s., která byla
plátcem této daně s povinností odvést ji v okamžiku uvedení zboží do volného
daňového oběhu. Obvinění J. H. a D. G. přijímali objednávky za obchodní
společnost PETROJET, s. r. o., od dalších odběratelů ve volném daňovém oběhu. Podstatou zkrácení daně z přidané hodnoty byly simulované právní úkony v
řetězci obchodních transakcí, když na začátku a na konci řetězce byla obchodní
společnost PetroJet, s. r. o. Obvinění zastírali skutečný stav tím, že po
vyskladnění pohonných hmot získala vlastnické právo obchodní společnost
PetroJet, s. r. o., a obchodní společnost Barella, s. r. o., byla jen účelově
zvoleným daňovým subjektem. Poté obvinění podali daňová přiznání, která
obsahovala nepravdivé a zkreslené údaje o přijatých a uskutečněných
zdanitelných plněních a jimiž deklarovali, že obchodní společnost PetroJet, s. r. o., prodala pohonné hmoty v rámci daňového skladu v režimu podmíněného
osvobození od spotřební daně a tytéž pohonné hmoty nakoupila od jiných subjektů
ve volném daňovém režimu se zahrnutím spotřební daně do základu daně z přidané
hodnoty, ačkoli šlo o nákup pohonných hmot v režimu podmíněného osvobození od
spotřební daně a faktický prodej těchto pohonných hmot ve volném daňovém oběhu. Vlastní prodej předmětného zboží uskutečnila obchodní společnost PetroJet, s. r. o., za vyšší jednotkovou cenu za 1 litr pohonných hmot, než fiktivně
deklarovala. Takový postup vedl v konečném důsledku k tomu, že obchodní
společnost PetroJet, s. r. o., dosáhla výrazného snížení základu daně z přidané
hodnoty, a to prostřednictvím faktur za simulovaný prodej pohonných hmot v
režimu podmíněného osvobození od spotřební daně a simulovaný nákup těchto
pohonných hmot ve volném daňovém oběhu.
Po zahrnutí vlivu nadměrného odpočtu
přiznala obchodní společnost PetroJet, s. r. o., vlastní daňovou povinnost ve
výši 9 038 232 Kč, ačkoli tato povinnost činila 573 837 609 Kč, tj. rozdíl v
přiznané a skutečné výši daňové povinnosti činí 564 799 377 Kč, což je částka,
která představuje konečnou výši zkrácení daně z přidané hodnoty. Jinými slovy
vyjádřeno, obchodní společnost PetroJet, s. r. o., předstírala prodej
minerálních olejů v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně a nákup
téhož druhu a množství minerálních olejů prostřednictvím nastrčené obchodní
společnosti Barella, s. r. o., ve volném daňovém oběhu od různých dodavatelů,
ačkoli ve skutečnosti nakoupila uvedené minerální oleje v režimu podmíněného
osvobození od spotřební daně v rámci daňového skladu obchodní společnosti
ČEPRO, a. s., a tyto minerální oleje prodala ve volném daňovém oběhu, aniž by
tyto fakticky uskutečněné obchody uvedla v daňových přiznáních k dani z přidané
hodnoty za období duben 2009 až březen 2010.
26. Podle názoru Nejvyššího soudu skutek popsaný ve výroku o vině v
rozsudku soudu prvního stupně (viz jeho s. 2 až 16), jehož podstata byla
zmíněna výše, naplňuje všechny zákonné znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. To ostatně
dostatečně přesvědčivě odůvodnily již soudy nižších stupňů a k jejich
argumentaci, s níž se Nejvyšší soud ztotožnil, považuje za vhodné zdůraznit
následující skutečnosti.
III./D) Ke zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
27. Zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §
240 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň,
clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku
zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění,
poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z
těchto povinných plateb a spáchá takový čin ve velkém rozsahu. Ke zkrácení daně
z přidané hodnoty lze v obecné rovině připomenout, že se jím rozumí jakékoli
jednání pachatele, v důsledku něhož je mu jako plátci nebo poplatníkovi
(povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň (clo, pojistné na
sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na
úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jiná podobná
povinná platba), než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této
povinné platby vůbec nedojde. Daň z přidané hodnoty lze zkrátit především
účelovým snižováním základu daně (§ 36 a násl. zákona č. 235/2004 Sb., o dani z
přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o DPH“). Přitom
základem daně podle § 36 odst. 1 zákona o DPH (účinného též v době spáchání
posuzovaného skutku) je vše, co jako úplatu obdržel nebo má obdržet plátce za
uskutečněné zdanitelné plnění, včetně částky na úhradu spotřební daně od osoby,
pro kterou je zdanitelné plnění uskutečněno, nebo od třetí osoby, bez daně za
toto zdanitelné plnění. Základ daně lze neoprávněně snižovat zastíráním či
předstíráním zdanitelného plnění, zvyšováním nároku na odpočet daně, účelovým
snižováním hodnoty zboží nebo služeb apod. S ohledem na popis skutku obsažený
ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nemá Nejvyšší soud žádné
pochybnosti o tom, že ke zkrácení uvedeného druhu daně skutečně došlo a že
trestně odpovědnými za spáchaný skutek jsou právě obvinění. Závěry soudů
nižších stupňů o naplnění znaků zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku jsou tedy správné, neboť
vina obviněných spočívala především v tom, že v různém postavení a svým
koordinovaným postupem dosáhli toho, aby obchodní společnost PetroJet, s. r.
o., v daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty vykázala nižší částky této
daně, než jakým podle zákona odpovídala celková daňová povinnost jmenované
obchodní společnosti. Soudy nižších stupňů přitom dostatečně konkrétně a
obsáhle popsaly mechanizmus zkrácení daně z přidané hodnoty, což ostatně
odpovídá i požadavkům vyjádřeným v dosavadní rozhodovací činnosti Nejvyššího
soudu (viz např. jeho usnesení ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 5 Tdo 130/2010).
28. K vlastnímu mechanizmu, kterým v nyní posuzované trestní věci
obviněných došlo ke zkrácení daně z přidané hodnoty, Nejvyšší soud poukazuje i
na následující skutečnosti. Jak je zřejmé z popisu skutku obsaženého ve výroku
o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obchodní společnost PetroJet, s. r. o.,
prodala pohonné hmoty v rámci daňového skladu obchodní společnosti ČEPRO, a.
s., v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně a tytéž pohonné hmoty ve
stejném množství nakoupila od jiných subjektů ve volném daňovém režimu se
zahrnutím spotřební daně do základu daně z přidané hodnoty, ačkoli ve
skutečnosti šlo o nákup pohonných hmot v režimu podmíněného osvobození od
spotřební daně a faktický prodej těchto pohonných hmot ve volném daňovém oběhu.
Výsledkem těchto fiktivních obchodů přitom bylo to, že obchodní společnost
PetroJet, s. r. o., dosáhla neoprávněného snížení základu daně z přidané
hodnoty, protože ve skutečnosti došlo k podstatně většímu objemu obchodování s
pohonnými hmotami, než jaký tento daňový subjekt deklaroval v podaných daňových
přiznáních. K zastírání skutečných obchodů vystupovala v posuzované věci
obchodní společnost Barella, s. r. o., jejímž úkolem bylo vytvořit podmínky pro
provedení popsané trestné činnosti a utvrdit příslušného správce daně v tom, že
všechny daňové povinnosti jsou plněny řádně. Na těchto závěrech nemohou nic
změnit ani námitky obviněného Ra. V., které uplatnil v rámci dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a podle nichž si údajně orgány činné v
trestním řízení dostatečně neujasnily otázku dodání a uvádění zboží do volného
daňového oběhu a pochybily, jestliže nesprávně posoudily ustanovení § 36 a § 41
zákona o DPH, ve znění účinném v rozhodné době. Za situace, kdy mechanizmus
zkrácení daně z přidané hodnoty, jak byl popsán výše, resp. ve výroku o vině v
rozsudku soudu prvního stupně, svědčí o správnosti použité právní kvalifikace,
jsou uvedené námitky obviněného nejen nedůvodné, ale v podstatě ani nevycházejí
ze zjištěného skutkového stavu, jehož správnost Nejvyšší soud není v řízení o
dovolání oprávněn nijak zpochybňovat. Navíc obviněným nebylo kladeno za vinu
zkrácení spotřební daně, s níž spojují opodstatněnost svých dovolacích námitek.
Význam spotřební daně spočíval v posuzované věci toliko v tom, že tento druh
daně vstupoval do základu daně z přidané hodnoty. Skutečným plátcem této daně
byla obchodní společnost ČEPRO, a. s., což soud prvního stupně zdůraznil i v
popisu skutku na s. 4 svého rozsudku.
29. K ostatním námitkám obviněných Ra. V. a Ro. V., jimiž vytkli
nesprávné právní posouzení popsaného skutku, je třeba uvést následující. Pokud
jde o namítané porušení principu daňové neutrality, v právním řádu se uplatňuje
prostřednictvím institutu odpočtu daně na vstupu od daně na výstupu. K této
otázce lze odkázat na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1.
2011, sp. zn. 2 Afs 83/2010. Z odůvodnění tohoto rozsudku mimo jiné vyplývá,
že „… cílem systému odpočtů daně z přidané hodnoty především je, aby byly
podnikatelské subjekty zbaveny zátěže daně z přidané hodnoty, která je splatná
nebo byla odvedena v rámci jejich ekonomické činnosti. Tento systém zajišťuje
realizaci základního principu tohoto druhu zdanění, tj. princip daňové
neutrality. Registrovaní plátci této daně jsou povinni zaplatit daň na výstupu,
nicméně za splnění zákonných podmínek si mohou nárokovat odpočet daně na
vstupu. Institut odpočtu daně na vstupu tedy zjednodušeně řečeno plátci
umožňuje získat zpět od státu daň, kterou jinému plátci (dodavateli) zaplatil v
rámci ceny pořizovací jakožto daň na vstupu.“ Podle názoru Nejvyššího soudu se
tento princip v žádném případě neuplatní tehdy, jednal-li plátce daně v rozporu
se zákonem. Námitky obou obviněných, podle nichž vzhledem k platnosti zmíněného
principu nemohlo dojít ke snížení výběru daně z přidané hodnoty, jsou proto
nedůvodné.
30. K povinnosti plátce daně zahrnout spotřební daň do základu daně za
situace, kdy se zboží nachází v režimu podmíněného osvobození od uvedeného
druhu daně, kterou v dovoláních zpochybnili obvinění Ra. V., Ro. V., T. Š. a E.
U., Nejvyšší soud připomíná tyto skutečnosti. Podle § 36 odst. 1 zákona o DPH,
ve znění účinném do 31. 3. 2011, základem daně z přidané hodnoty bylo vše, co
tvořilo úplatu za plnění, kromě daně samotné. Podle § 36 odst. 3 zákona o DPH
platilo, že základ daně zahrnoval spotřební daň, pokud zákon nestanovil jinak v
ustanovení § 41 zákona o DPH. Nezáleželo na tom, zda úplatu za plnění poskytl
sám příjemce plnění nebo třetí osoba. Pokud šlo o zboží, které se ve smyslu §
41 odst. 3 zákona o DPH (ve znění účinném do 31. 3. 2011) nacházelo v režimu
podmíněného osvobození od spotřební daně, a plátce uskutečňoval jeho dodání
podle § 13 zákona o DPH při uvedení zboží do volného daňového oběhu, základ
daně se stanovil podle § 36 zákona o DPH. Obviněný Ra. V. i v rámci dovolání
setrval na svém stanovisku, podle kterého obchodní společnost PetroJet, s. r.
o., nedodávala minerální oleje (pohonné hmoty) v označeném množství do volného
daňového oběhu. Tato obhajoba však nerespektuje skutková zjištění učiněná v
předcházejícím řízení před soudy nižších stupňů, která naopak svědčí o tom, že
jmenovaná obchodní společnost fakticky nakupovala minerální oleje v režimu
podmíněného osvobození od spotřební daně a prodávala je ve volném daňovém
oběhu. Tato skutková zjištění jsou pro Nejvyšší soud podkladem také pro právní
posouzení trestně významných daňových otázek souvisejících s výkladem
citovaných ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty, která zpochybnili
obvinění v podaných dovoláních. V nyní posuzované věci to tedy znamená, že
pokud obchodní společnost PetroJet, s. r. o., nakoupila zjištěné množství
minerálních olejů (pohonných hmot) v režimu podmíněného osvobození od spotřební
daně, bylo její povinností zahrnout spotřební daň do základu daně z přidané
hodnoty ve smyslu § 36 odst. 3 zákona o DPH, jak správně konstatovaly soudy
nižších stupňů. Proto nemohlo dojít ani k porušení čl. 11 odst. 5 Listiny
základních práv a svobod, jak namítá obviněný Ra. V. Vlastní porušení posledně
citovaného ustanovení daňového právního předpisu sice bez dalšího
nepředstavovalo zkrácení daně z přidané hodnoty, jak se mylně domnívá obviněný,
ale bylo součástí celého řetězce úkonů, které ve svém souhrnu vedly ke zkrácení
tohoto druhu daně.
31. Nejvyšší soud se zabýval i námitkami obviněných Ra. V., Ro. V., T. Š. a E. U. ohledně povahy daňového skladu, které se týkají tzv. nepravidelné
úschovy. K těmto námitkám je třeba především zdůraznit, že v českém právním
řádu není uvedený právní institut upraven. Za stávajícího právního stavu tedy
není možné s odkazem na výklad právní normy jednoznačně konstatovat, že
nepravidelná úschova představuje dodání zboží skladovatelem ukladateli. V nyní
posuzované věci ovšem byla skladovatelem minerálních olejů obchodní společnost
ČEPRO, a. s., která na podkladě konkrétní smlouvy shromažďovala pro jednotlivé
ukladatele minerální oleje a toto druhově určené zboží jim vydávala po splnění
podmínek úschovy. Z hlediska příslušných daňových předpisů sice lze takový
způsob nakládání s pohonnými hmotami považovat za poskytnutí služby, jak uvádí
obviněný Ra. V., ale obchodní společnost PetroJet, s. r. o., nebyla
poskytovatelem takové služby, protože skladovatelem zde byla obchodní
společnost ČEPRO, a. s., která poskytovala smluvním stranám službu v podobě
uskladnění minerálních olejů. Podle názoru Nejvyššího soudu tedy má
nepravidelná úschova povahu služby, takže otázka převodu vlastnictví, pokud jde
o právní vztah mezi ukladatelem a skladovatelem, nemá z hlediska příslušných
daňových předpisů žádný význam. Přitom v okamžiku vyskladnění minerálních olejů
dochází ke změně daňového režimu druhově určeného zboží, protože nastává vynětí
minerálních olejů z režimu podmíněného osvobození od spotřební daně a zboží je
v tomto okamžiku uvedeno do volného daňového oběhu. Základním hlediskem je zde
skutečnost, že vlastník zboží může uskutečnit daňové plnění (tj. může neomezeně
prodat zboží kterémukoli jinému subjektu). Jestliže tedy obchodní společnost
PetroJet, s. r. o., fakticky obchodovala s minerálními oleji prostřednictvím
jiného nastrčeného subjektu (tj. prostřednictvím obchodní společnosti Barella,
s. r. o.), a tím získala právo nakládat s minerálními oleji ve volném daňovém
oběhu, není podstatné, jakou povahu měla dispozice s minerálními oleji uvnitř
daňového skladu. Po uplatnění pohledávky ukladatele na vyskladnění zboží a při
splnění podmínek úschovy byla obchodní společnost ČEPRO, a. s., povinna vydat
ukladateli druhově určené věci (minerální oleje) v určitém množství. V okamžiku
jejich vydání tak obchodní společnost PetroJet, s. r. o., vykonávala své
vlastnické právo k těmto věcem ve volném daňovém oběhu, přičemž provedením
konkrétních prodejů došlo k faktickému dodání zboží ve volném daňovém oběhu. S
námitkami obviněných Ra. V., Ro. V., T. Š. a E. U., podle kterých pouze
provozovatel daňového skladu mohl provést dodání zboží při jeho uvedení do
volného daňového oběhu ve smyslu § 41 zákona o DPH, se proto Nejvyšší soud
neztotožňuje. Shora konstatované závěry lze vyjádřit i jinými slovy v podstatě
tím způsobem, že provozovatel daňového skladu (tj. obchodní společnost ČEPRO,
a. s.) poskytoval jednotlivým ukladatelům službu, přičemž nebyl vlastníkem
druhově určených věcí (tj. minerálních olejů). Vlastníkem těchto věcí byla
totiž obchodní společnost PetroJet, s. r.
o., a další ukladatelé, kteří v
okamžiku vyskladnění uváděli tyto věci do volného daňového oběhu. V rámci
posuzovaných otázek je zásadně třeba rozlišovat jednak mezi naskladněním
minerálních olejů v režimu podmíněného osvobození od daně z přidané hodnoty bez
zahrnutí spotřební daně do základu daně z přidané hodnoty, jejich následným
vyskladněním pro vlastníka tohoto zboží, kterým se zboží dostává do volného
daňového oběhu, a dále mezi dodáním zboží kupujícímu rovněž ve volném daňovém
oběhu, v němž je spotřební daň zahrnuta do základu daně z přidané hodnoty. Zmíněné daňové režimy nelze navzájem směšovat nebo nahrazovat způsobem, jakým
to činí obvinění ve svých dovoláních. Dotčenou obchodní společnost PetroJet, s. r. o., tak zatěžovaly daňové povinnosti, které si však, jak vyplynulo z
rozhodných skutkových zjištění, řádně neplnila. K doplnění této argumentace je
přitom možné odkázat i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 3. 2014, sp. zn. 7 Afs 123/2013, z něhož kromě jiného vyplývá, že pokud je zboží
dodáváno mimo režim podmíněného osvobození od spotřební daně, je vyloučeno, aby
plátce daně (tj. zde obchodní společnost PetroJet, s. r. o.) postupoval podle §
41 odst. 3 zákona o DPH ve spojení s ustanovením § 36 odst. 3 písm. b) zákona o
DPH, tj. aby do základu daně z přidané hodnoty u svých plnění nezahrnoval
příslušnou částku spotřební daně.
32. Pokud jde o námitky obviněných Ra. V., Ro. V., T. Š. a E. U., v nichž
s odkazem na nepředložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropských
společenství podle § 9a tr. řádu vytkli soudům nižších stupňů porušení svého
práva na spravedlivý proces, Nejvyšší soud je rovněž nemohl akceptovat, protože
k takovému postupu nebyl důvod. S ohledem na provedený výklad ustanovení § 41
zákona o DPH soudy nižších stupňů nepotřebovaly ke svému rozhodnutí ve věci
výklad právních norem Evropské unie. Se stejným návrhem obviněných se ostatně
obsáhle a přesvědčivě vypořádal již soud prvního stupně (viz s. 27 a násl. jeho
rozsudku). Nejvyšší soud proto odkazuje na jeho argumentaci a považuje ji za
správnou, jelikož sám rovněž neshledal důvod řešit údajný nesoulad příslušných
předpisů evropského práva s vnitrostátními daňovými zákony České republiky.
Navíc odkaz obviněných Ra. V. a Ro. V. v této souvislosti na nález Ústavního
soudu ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 2405/10, který obvinění označili
jednak nesprávnou procesní formou rozhodnutí jednak chybným datem vyhlášení
(správně jde totiž o usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2010), je zcela
nepřípadný, protože ve zmíněné věci šlo o posouzení jiných otázek týkajících se
rozhodování o vazbě. Podle názoru Nejvyššího soudu není ustanovení § 41 odst. 4
zákona o DPH (ve znění účinném do 31. 3. 2011) v namítaném nesouladu se
směrnicí Rady Evropské unie ze dne 28. 11. 2006 č. 2006/112/ES, protože v obou
právních předpisech je stanoveno, že spotřební daň je v režimu podmíněného
osvobození od spotřební daně součástí základu daně z přidané hodnoty, přičemž
ustanovení § 41 odst. 4 zákona o DPH (ve znění účinném do 31. 3. 2011) současně
stanoví podmínku, podle níž plátce daně uskutečňuje dodání zboží podle § 13
zákona o DPH při uvedení do volného daňového oběhu. Jak přitom vyplývá z
ustanovení čl. 73 citované směrnice, „…při dodání zboží nebo poskytnutí služby
jiných, než jsou plnění uvedená v článcích 74 až 77, zahrnuje základ daně vše,
co tvoří protiplnění, které dodavatel nebo poskytovatel získal nebo má získat
od pořizovatele, příjemce nebo třetí osoby za takové dodání zboží nebo
poskytnutí služby, včetně dotací přímo vázaných k ceně těchto plnění.“ Z
uvedeného nevyplývá jakýkoli nesoulad mezi vnitrostátními právními předpisy a
právem Evropské unie, který by měl nějaký dopad na trestní odpovědnost
obviněných.
33. Nejvyšší soud pak neshledal žádné pochybnosti ani o způsobu určení
rozsahu zkrácení daně z přidané hodnoty, jak namítli obvinění Ra. V. a Ro. V. V
této otázce Nejvyšší soud odkazuje na zcela srozumitelné a konkrétní závěry
soudu prvního stupně obsažené na s. 233 a násl. jeho rozsudku. Navíc námitky
obviněného Ra. V., jimiž poukázal na nedostatečný rozsah dokazování k otázce
zkrácení tohoto druhu daně, ani neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s jeho
tvrzením, podle něhož s ohledem na princip daňové neutrality nemohlo dojít k
daňovému úniku. Vznik a výši daňové povinnosti a případného daňového úniku je
totiž třeba u každého plátce (poplatníka) daně posoudit samostatně. V tomto
směru je proto zcela bez významu, zda i jiné subjekty v daném obchodním řetězci
splnily své daňové povinnosti. Podstatné je zde jen to, že obchodní společnost
PetroJet, s. r. o., vystupovala v těchto obchodech na začátku a na konci
zmíněného řetězce a že řádně nesplnila vůči státu daňové povinnosti ve vztahu k
dani z přidané hodnoty.
34. Nejvyšší soud se dále zabýval dovoláním obviněného Ro. V., který
uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h) a l) tr. řádu. K
prvnímu z nich již Nejvyšší soud učinil závěry pod body 19. až 22. tohoto
usnesení, a proto na ně odkazuje.
35. Pokud jde o námitky jmenovaného obviněného k dovolacímu důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, z podstatné zčásti jsou založené na jeho
nesouhlasu se skutkovými zjištěními a s provedenými důkazy a jejich hodnocením,
ve zbytku je Nejvyšší soud shledal neopodstatněnými. Přitom obviněný Ro. V.
vznesl ve svém dovolání s poukazem na citovaný dovolací důvod v podstatě shodné
námitky jako obviněný Ra. V., takže s ohledem na stručnost a přehlednost lze
odkázat na závěry vyjádřené výše pod body 26. až 32. tohoto usnesení. Nejvyšší
soud však považuje za vhodné znovu připomenout a dále rozvést některé stěžejní
úvahy.
36. Obviněný Ro. V. především namítá nesprávné použití některých ustanovení
zákona o dani z přidané hodnoty. V této souvislosti soudům nižších stupňů vytkl
i to, že údajně nedokázaly objasnit, zda převody pohledávek na vyskladnění
minerálních olejů byly zdanitelným plněním ve smyslu zákona o dani z přidané
hodnoty. K této námitce Nejvyšší soud připomíná, že podle § 51 odst. 1 písm. c)
zákona o DPH (ve znění účinném do 31. 12. 2010), byly při splnění podmínek
stanovených v § 52 až § 62 zákona o DPH osvobozeny od daně z přidané hodnoty
bez nároku na odpočet daně finanční činnosti podle § 54 zákona o DPH, tj. mimo
jiné i úplatné postoupení pohledávky postoupené jiným subjektem podle § 54
odst. 1 písm. u) zákona o DPH. Jak je zřejmé z dikce posledně zmíněného
ustanovení, plněním osvobozeným od daně z přidané hodnoty bez nároku na odpočet
této daně nebylo postoupení vlastní pohledávky, která vznikla plátci daně z
přidané hodnoty. Taková situace byla i v nyní posuzované věci, protože obchodní
společnost PetroJet, s. r. o., postupovala vlastní pohledávky vůči obchodní
společnosti ČEPRO, a. s., takže použití ustanovení § 51 odst. 1 písm. c) a § 54
odst. 1 písm. u) zákona o DPH u ní nepřicházelo v úvahu.
37. Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani námitku obviněného Ro. V.,
kterou zpochybnil závěry soudů nižších stupňů v otázce simulovaných právních
úkonů. Přitom odkázal na závěry vyjádřené v judikatuře Nejvyššího správního
soudu (tj. v jeho usnesení ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. 1 Afs 73/2004,
uveřejněném pod č. 1301/2007 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) a
Nejvyššího soudu (v usnesení ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005,
uveřejněném pod č. 36/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část
občanskoprávní, obchodní a správní). Pro právní posouzení této trestní věci
však podle názoru Nejvyššího soudu není podstatné, zda právní úkony, které
obvinění uskutečnili při obchodování s minerálními oleji, představovaly
disimulaci či simulaci, protože rozhodující je zde jen to, že těmito úkony
zastírali skutečný stav věcí s cílem zkrátit daňové povinnosti dotčeného plátce
daně ve vztahu k dani z přidané hodnoty. Přitom není ani zřejmé, z čeho
obviněný dovozuje závěr, že ke zkrácení daně v rámci tzv. karuselových obchodů
(tj. různých účelových a opakujících se prodejů zboží) se vyžaduje, aby všechny
úkony byly simulované. Jestliže totiž zboží (tj. v tomto konkrétním případě
minerální oleje) existovalo a docházelo jen k účetním manipulacím v účetnictví
jednoho ze subjektů v obchodním řetězci, neznamená to, že všechny právní úkony
uskutečněné při prodeji minerálních olejů byly simulované. Námitky obviněného
jsou proto nejen nedůvodné, ale z podstatné části ani neodpovídají uplatněnému
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
38. Nejvyšší soud pak shledal neopodstatněnými rovněž námitky obviněného Ro.
V., podle nichž údajně není zřejmé, kdo měl povinnost zahrnout spotřební daň do
základu daně z přidané hodnoty. K tomu je nutné opětovně uvést, že pokud
obchodní společnost PetroJet, s. r. o., nakoupila zjištěné množství minerálních
olejů (pohonných hmot) v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně, bylo
její povinností zahrnout spotřební daň do základu daně z přidané hodnoty ve
smyslu § 36 odst. 3 písm. b) zákona o DPH.
39. Nejvyšší soud považuje za nesprávné i tvrzení obviněného, podle
něhož do volného daňového oběhu může zboží uvádět jen provozovatel daňového
skladu (tj. v této věci obchodní společnost ČEPRO, a. s.). Provozování daňového
skladu totiž nijak nesouvisí s tím, kdo je oprávněn uvádět zboží do volného
daňového oběhu. Uvedením do volného daňového oběhu ve smyslu § 41 odst. 4 ve
spojení s ustanovením § 13 odst. 1 zákona o DPH (ve znění účinném do 31. 3.
2011) se rozumí převod práva nakládat se zbožím jako vlastník. V tomto směru
lze odkázat na závěry pod body 24. a 30. tohoto usnesení, kde byla vyložena
podstata skutku i otázka uvedení zboží do volného daňového oběhu. Navíc
obviněný poněkud zpochybňuje vlastní argumentaci, pokud uvádí, že „… není v
předmětných ustanoveních uvedeno, že by provozovatel daňového skladu mohl zboží
umístěné v daňovém skladu dodávat ...“ a že „… mohl být subjektem, který
dodával zboží do VDO, pouze provozovatel daňového skladu nebo kupující, tedy
objednatel pohonných hmot …“. Jak přitom vyplývá z popisu skutku, obchodní
společnost PetroJet, s. r. o., fakticky nakoupila minerální oleje v režimu
podmíněného osvobození od spotřební daně a tuto skutečnost zatajila. Navíc (viz
pod bodem 30. tohoto usnesení) vlastníkem minerálních olejů byla obchodní
společnost PetroJet, s. r. o., takže je nerozhodné, že zboží fakticky převzal
dopravce, jak obviněný Ro. V. namítá ve svém dovolání, přičemž tento obviněný,
stejně jako někteří další spoluobvinění, zcela přehlíží rozhodná skutková
zjištění ve věci, z nichž mimo jiné vyplynulo, že skutečným dodavatelem
vymezeného množství minerálních olejů byla obchodní společnost PetroJet, s. r.
o., která je prodávala v režimu volného daňového oběhu. Obvinění tedy v
podstatě předkládají vlastní verzi skutkového děje, což jsou ovšem námitky,
které neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu.
40. Pokud jde o námitky obviněného Ro. V. ohledně povahy plnění
uskutečněného ve volném daňovém režimu, jak již výše Nejvyšší soud uvedl (viz
pod bodem 30. tohoto usnesení), obchodní společnost ČEPRO, a. s., jako
skladovatel druhově určeného zboží poskytovala příslušným ukladatelům službu. K
postupu této obchodní společnosti jako provozovatele daňového skladu, který
fakturoval obchodní společnosti Barella, s. r. o., zálohové úhrady spotřební
daně ještě v režimu podmíněného osvobození od daně, Nejvyšší soud zdůrazňuje,
že plátcem spotřební daně podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 353/2003 Sb., o
spotřebních daních (ve znění účinném do 31. 3. 2010, dále jen „zákon o
spotřebních daních“), byla fyzická nebo právnická osoba, která byla
provozovatelem daňového skladu, oprávněným příjemcem, daňovým zástupcem (§ 23a
zákona o spotřebních daních) nebo výrobcem, jíž vznikla povinnost daň přiznat a
zaplatit v souvislosti s uvedením vybraných výrobků do volného daňového oběhu
(§ 9 odst. 1 zákona o spotřebních daních). Podle § 9 odst. 1 zákona o
spotřebních daních vzniká povinnost daň ve stanovené lhůtě řádně přiznat a
zaplatit okamžikem uvedení vybraných výrobků do volného daňového oběhu na
daňovém území České republiky. Z citovaných ustanovení zákona o spotřebních
daních vyplývá povinnost přiznat a zaplatit tento druh daně v okamžiku, jakmile
je zboží, které je předmětem spotřební daně, uvedeno do volného oběhu. Subjekt,
který uvádí zboží do volného oběhu, nemusí být totožný s plátcem spotřební
daně. V konkrétním případě to znamená, že když obchodní společnost PetroJet, s.
r. o., jako faktický vlastník minerálních olejů, nakoupila v režimu podmíněného
osvobození od spotřební daně minerální oleje a neuhradila obchodní společnosti
ČEPRO, a. s., jako plátci spotřební daně žádné zálohy na tuto daň, ačkoli
minerální oleje prodala jiným odběratelům ve volném daňovém oběhu, bylo její
povinností zahrnout do základu daně z přidané hodnoty i spotřební daň.
Popsanými manipulacemi se základem daně z přidané hodnoty jednak v režimu
podmíněného osvobození od spotřební daně, jednak ve volném daňovém oběhu pak
obchodní společnost PetroJet, s. r. o., zkrátila daň z přidané hodnoty ve výši
471 535 716 Kč. Ostatně, pokud by obchodní společnost ČEPRO, a. s., věděla o
tom, že obchodní společnost PetroJet, s. r. o., ve skutečnosti dodává minerální
oleje ve volném daňovém oběhu, bezpochyby by si zajistila alespoň formou
zálohových plateb úhradu spotřební daně obdobně jako ve vztahu k obchodní
společnosti Barella, s. r. o. V žádném případě pak nelze směšovat daňové
povinnosti obchodní společnosti PetroJet, s. r. o., a dalších plátců daně
vystupujících v této věci v řetězci obchodů s minerálními oleji, jak naznačuje
obviněný Ro. V. ve svém dovolání. Každý z plátců daně má vlastní subjektivitu,
což se uplatní nejen z hlediska jejich daňového postavení, ale rovněž i ve
vztahu k trestní odpovědnosti za zkrácení daně.
41. Námitky obviněného Ro. V., jimiž vytkl nesprávný rozsah zkrácené
daně, neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu,
protože je založil v podstatně jen na zpochybnění skutkových zjištění a
hodnocení provedených důkazů, zejména pokud tvrdil, že soudy nižších stupňů
učinily své závěry k rozsahu zkrácení daně na podkladě hypotetické konstrukce.
Přitom velký rozsah zkrácené daně z přidané hodnoty zde vyplývá nejen z popisu
rozhodných skutkových okolností vtělených do výroku o vině v napadeném rozsudku
soudu prvního stupně, ale i z jeho odůvodnění (viz 234 a násl.). Při výpočtu
rozsahu zkrácení daně z přidané hodnoty totiž soudy nižších stupňů vycházely
jednak ze skutečně přiznané vlastní daňové povinnosti obchodní společnosti
PetroJet, s. r. o., která činila 9 038 232 Kč, a jednak z fakticky
uskutečněných zdanitelných plnění, která odůvodnila daň ve výši 573 837 609 Kč.
Rozsah zkrácené daně pak odpovídá rozdílu mezi uvedenými částkami, který
obchodní společnost PetroJet, s. r. o., jako plátce daně z přidané hodnoty
zatajila před příslušným správcem daně.
42. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
neodpovídají ani námitky obviněného Ro. V., v nichž vytkl pochybení soudů
nižších stupňů ve skutkových zjištěních a v hodnocení provedených důkazů,
včetně toho, že soudy nevyhověly jeho důkazním návrhům. K tomu Nejvyšší soud
zdůrazňuje, že – pokud jde o rozsah dokazování – závisí pouze na úvaze soudu,
který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr
ostatně vyplývá z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven
princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy
musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné
doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu
na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995,
sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností soudu, aby akceptoval jakýkoli
důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto
rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. V trestní věci obviněných se tak stalo,
protože odvolací soud odůvodnil, proč již soud prvního stupně nevyhověl návrhu
obviněného na provedení dalších důkazů, resp. co bylo důvodem neprovedení jím
navržených důkazů. V žádném případě tak nemohlo dojít k namítanému porušení
práva na spravedlivý proces. Podobné závěry platí i pro opakované důkazní
návrhy v různých fázích řízení před soudem. Pokud se totiž soud prvního stupně
vypořádal s navrhovanými důkazy, a odvolací soud neshledal ve skutkových
závěrech žádná pochybení, která by byla důvodem ke zrušení rozsudku, pak
opakovaný důkazní návrh uplatněný v řízení před odvolacím soudem, byť jinak
formulovaný, nelze akceptovat. Nejvyšší soud proto shledal námitky obviněného
Ro. V. i nedůvodnými.
43. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
obviněný D. G. zpochybnil své úmyslné zavinění a příčinnou souvislost u zločinu
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr.
zákoníku. Dále soudům nižších stupňů vytkl, že jednal v právním omylu ve smyslu
§ 19 tr. zákoníku. Tyto námitky sice odpovídají citovanému dovolacímu důvodu,
třebaže je obviněný rovněž zčásti založil na polemice se skutkovými zjištěními
a provedenými důkazy, avšak z níže rozvedených důvodů je Nejvyšší soud považuje
za neopodstatněné.
44. Pokud jde o právní omyl, jak je patrné z dikce ustanovení § 19
odst. 1 tr. zákoníku, kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je
protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat. Podle § 19 odst. 2
tr. zákoníku omylu bylo možno se vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s
příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného
právního předpisu, z úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání,
povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel rozpoznat protiprávnost
činu bez zřejmých obtíží. Skutková podstata trestného činu zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku ovšem nemá
blanketní ani odkazovací dispozici, neboť sama popisuje zakázané jednání, aniž
by se dovolávala porušení mimotrestních právních norem, např. daňových zákonů.
Proto zde z hlediska naplnění subjektivní stránky a vyloučení právního omylu
pachatele postačí, jestliže znal rozhodné skutkové okolnosti odůvodňující
určitou daňovou povinnost, jednal s vědomím těchto daňových souvislostí a
záměrně se snažil účelově minimalizovat daňovou povinnost nebo ji zcela
zatajit. Jak přitom nepochybně vyplývá z rozhodných skutkových okolností v
trestní věci obviněného D. G., vůbec zde nepřichází v úvahu možnost posoudit
jím spáchaný skutek za podmínek právního omylu, protože jednoznačně věděl o
tom, že za obchodní společnost Barella, s. r. o., nakládá s minerálními oleji a
že způsob nakládání s nimi má významné daňové důsledky. Nejvyšší soud tedy
považuje námitky obviněného dovozující jeho právním omyl za neopodstatněné.
45. K obecně formulované námitce obviněného D. G., podle níž soudy nižších
stupňů nesprávně posoudily ustanovení § 43a zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, o vzniku smlouvy, Nejvyšší soud
připomíná, že citované ustanovení se týkalo návrhu na uzavření smlouvy.
Jestliže tedy obviněný, jak ostatně sám připouští ve svém dovolání, odeslal
obchodní společnosti ČEPRO, a. s., objednávku na dodání minerálních olejů,
musel být přinejmenším srozuměn s tím, že za běžného stavu obchodování bude
taková objednávka ze strany této obchodní společnosti akceptována a že tím
dojde ke sjednání konkrétního závazku. V posuzované věci proto zcela postačilo,
pokud obviněný odeslal jednotlivé objednávky, protože v kontextu všech
ostatních rozhodných skutkových okolností věděl o tom, že tímto dílčím úkonem
se podílí na zkrácení daně z přidané hodnoty. Za nelogické jednání konkrétní
osoby (tj. i obviněného) by naopak bylo možné považovat odeslání objednávky bez
úmyslu sjednat konkrétní závazek (smlouvu). Zmíněné námitky obviněného, jimiž
se pokusil zpochybnit svojí trestní odpovědnost za zločiny, kterými byl uznán
vinným, proto Nejvyšší soud považuje za účelové.
46. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu rovněž
neodpovídají námitky obviněných Ro. V. a T. Š., pokud jimi zpochybnili
totožnost skutku. Totožnost skutku má význam především z hlediska obžalovací
zásady (§ 220 odst. 1 tr. řádu), tj. soud může rozhodovat v hlavním líčení jen
o skutku, pro který byla podána obžaloba. V tomto smyslu je totožnost skutku
zachována, existuje-li při porovnání skutku popsaného v obžalobě a v rozsudku
shoda buď alespoň v jednání obviněného při rozdílném následku, anebo shoda v
následku při rozdílném jednání obviněného. Uvedená shoda jednání či následku
pak nemusí být úplná a bezvýjimečná, ale stačí i shoda částečná v podstatných
skutkových okolnostech (viz rozhodnutí pod č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.). Jeden
skutek jako předmět trestního stíhání pak tvoří nedělitelný celek, který nelze
v rámci takového řízení rozdělit do samostatných částí a není možné rozhodnout
o každé z nich jiným výrokem; výjimku představuje jen pokračování v trestném
činu (§ 116 tr. zákoníku), které je z hlediska trestního práva hmotného jediným
skutkem, ale jeho jednotlivé dílčí útoky se podle trestního práva procesního
považují za samostatné skutky a lze je projednat zvlášť (§ 11 odst. 3, § 12
odst. 12 tr. řádu) a poté případně uložit společný trest za pokračování v
trestném činu (§ 45 tr. zákoníku). Na zachování totožnosti skutku přitom nemají
vliv změny v okolnostech, které jen individualizují žalovaný skutek z hlediska
času, místa a způsobu spáchání činu (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157
až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2008, s. 2722 a násl.).
47. V nyní posuzované věci pak byla totožnost skutku ve vyloženém
smyslu zachována, a to při úplné shodě jednání obviněných (jehož podstatou bylo
zkrácení daně z přidané hodnoty celou řadou na sebe navazujících manipulací se
základem této daně) a jimi způsobeného následku (způsobení velkého rozsahu
zkrácení daně z přidané hodnoty). Obvinění Ro. V. a T. Š. tedy jednali způsobem
popsaným v usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. v obžalobě, když tímto
jednáním vyvolali následek konkretizovaný v obžalobě. Shodným způsobem pak
jednání obviněných, resp. jimi vyvolaný následek, hodnotily soudy nižších
stupňů. Nejvyšší soud proto nemá pochybnosti o tom, že byla zachována totožnost
skutku obsaženého v obžalobě podané na obviněné a v odsuzujícím rozsudku soudu
prvního stupně. Jak ovšem již bylo výše zdůrazněno (viz pod bodem 45. tohoto
usnesení), povinnost zachovat totožnost skutku stanoví trestní řád jako
procesní právní norma (viz ustanovení § 176 odst. 2 a § 220 odst. 1 tr. řádu),
takže se toto pravidlo nijak netýká posouzení stíhaného skutku podle norem
hmotného práva ani jiného hmotně právního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. To ostatně vyplývá i z ustanovení § 220
odst. 1 a 3 tr. řádu, kde zákon výslovně od sebe odlišuje totožnost skutku na
straně jedné (§ 220 odst. 1 tr. řádu) a právní posouzení skutku na straně druhé
(§ 220 odst. 3 tr. řádu).
48. Pokud jde o námitky obviněného Ro. V., jimiž zpochybnil naplnění
znaků organizované zločinecké skupiny, zčásti neodpovídají uplatněnému
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože se týkají
rozsahu dokazování a hodnocení jednotlivých důkazů, zčásti jsou nedůvodné.
Soudy obou stupňů věnovaly této otázce dostatečnou pozornost, takže v
podrobnostech lze odkázat na jejich závěry (na s. 272 a 273 rozsudku soudu
prvního stupně a s. 54 až 56 rozsudku odvolacího soudu), které Nejvyšší soud
považuje za správné a nemá k nim co dodat.
49. Ve vztahu k argumentaci obviněného T. Š., který se ve svém dovolání
rovněž domáhal postupu podle § 9a tr. řádu, odkazuje Nejvyšší soud na závěry,
které zaujal výše pod bodem 31. tohoto usnesení. Výhrady obviněného uplatněné v
uvedeném směru jsou tedy nedůvodné.
50. Totéž platí o jeho námitkách, podle nichž je z rozsudku soudu
prvního stupně zřejmé, která ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty
porušil. Jak totiž vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (viz jeho
usnesení ze dne 1. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 191/2005, uveřejněné pod č. T 794. v
sešitě 16 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo
Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2005), skutková podstata trestného činu
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr.
zákoníku není normou s tzv. blanketní či odkazovací dispozicí, takže v popisu
skutku, v němž je uvedený trestný čin shledáván, nemusí být uveden odkaz na
příslušná ustanovení daňových nebo jiných zákonů, jejichž porušení vedlo k
neoprávněnému snížení (či zatajení) daňové nebo podobné povinnosti. Podstatná
je konkretizace toho, o jaký druh daně nebo jiné povinné platby jde, jakými
úkony a ve vztahu k jakým skutečnostem byla její výše neoprávněně snížena (či
zatajena) a v jaké výši se tak stalo. Odkaz na odpovídající zákonná ustanovení,
z nichž vyplývá neoprávněnost posuzovaného daňového nebo podobného úniku, pak
postačí uvést v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Přitom soud prvního stupně na
více místech svého rozsudku citoval příslušná ustanovení zákona o dani z
přidané hodnoty, které obviněný porušil protiprávním jednáním popsaným ve
výroku o vině, a zabýval se jejich výkladem.
51. Obviněný T. Š. považuje za zásadní pochybení soudů nižších stupňů
vadné použití ustanovení § 13 a § 14 odst. 1 písm. a) zákona o DPH, pokud jde o
pojem „převodu práva nakládat se zbožím jako vlastník“. Obviněný trvá na tom,
že provozovatel daňového skladu je vlastníkem minerálních olejů a že zákon o
dani z přidané hodnoty neobsahoval v rozhodném období žádné ustanovení, které
by se týkalo zahrnutí spotřební daně do základu daně, pokud bylo zboží v režimu
podmíněného osvobození od spotřební daně. Obě námitky jsou však nedůvodné,
neboť Nejvyšší soud již pod bodem 30. tohoto usnesení vyložil, kdo byl
faktickým vlastníkem minerálních olejů (tj. obchodní společnost PetroJet, s. r.
o.). Nejvyšší soud se neztotožňuje s tvrzením obviněného, že pokud by byl
vlastníkem minerálních olejů někdo jiný než provozovatel daňového skladu,
postrádal by princip fungování tohoto skladu logiku. Provozování daňového
skladu totiž není nijak vázáno na vlastnictví věcí v něm umístěných, jak se
mylně domnívá obviněný. Ke stanovení základu daně v režimu podmíněného
osvobození Nejvyšší soud opětovně připomíná, že se vycházelo z ustanovení § 41
odst. 4 zákona o DPH ve spojení s ustanovením § 36 zákona o DPH (ve znění
účinném do 31. 3. 2011). Protiprávní jednání obviněného tedy není výsledkem
mezerovitosti, nejasnosti a nesrozumitelnosti právní úpravy v oblasti daně z
přidané hodnoty, jak opakovaně namítl v podaném dovolání, ale spočívá pouze v
jeho kriminálním jednání a nerespektování příslušných daňových zákonů.
52. K obecně formulovaným námitkám obviněného T. Š. zpochybňujícím
naplnění subjektivní a objektivní stránky spáchaných trestných činů, Nejvyšší
soud zdůrazňuje následující. Pokud jde o zločin zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, platí zde to, co
již bylo uvedeno výše pod bodem 26. tohoto usnesení. Podle názoru Nejvyššího
soudu jsou rozhodná skutková zjištění dostatečným podkladem pro závěr o
naplnění všech zákonných znaků uvedeného zločinu, a to včetně jeho objektivní a
subjektivní stránky. Navíc obviněný založil své námitky v podstatě jen na
zpochybnění rozhodných skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což
neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
53. Totéž platí o tvrzení obviněného, v němž soudům nižších stupňů
vytkl, že jejich skutková zjištění jsou v tzv. extrémním nesouladu s právními
závěry. Z takto obecně pojaté námitky není patrné, které skutkové zjištění
vykazuje takový rozpor a s jakým právním závěrem je v nesouladu. Přitom soudy
nižších stupňů velmi podrobně a s poukazem na konkrétní skutková zjištění
odůvodnily své právní závěry, takže Nejvyšší soud odkazuje na jejich rozhodnutí.
III./E) Ke zločinu účasti na organizované zločinecké skupině
54. Obvinění Ra. V., Ro. V., J. H., T. Š. a E. U. ve svých dovoláních
zpochybnili rovněž naplnění objektivní a subjektivní stránky zločinu účasti na
organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud k tomu připomíná, že tohoto zločinu se dopustí ten, kdo se
účastní činnosti organizované zločinecké skupiny. Dokonaným trestným činem je
zde tedy i pouhé členství v organizované zločinecké skupině, tj. účast na
činnosti takové skupiny, jejíž legální definici obsahuje ustanovení § 129 tr.
zákoníku. Rozhodné skutkové okolnosti v nyní posuzované trestní věci pak
odůvodňují naplnění všech zákonných znaků zmíněného zločinu, protože všichni
obvinění věděli o existenci organizované zločinecké skupiny a byli součástí
její vnitřní struktury. Jak je přitom patrné z popisu skutku ve výroku o vině v
rozsudku soudu prvního stupně (viz zejména s. 14), je zde konkretizován podíl
všech obviněných na činnosti organizované zločinecké skupiny, a to včetně role
každého z nich a způsobu jednání, vztahů k ostatním členům této skupiny a
dalších okolností.
55. Nejvyšší soud považuje za neopodstatněné i námitky obviněného D. G.
týkající se subjektivní stránky zločinů, jimiž byl uznán vinným. K jejich
spáchání se vyžaduje úmyslné zavinění a postačuje zde i nepřímý (eventuální)
úmysl [§ 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku]. Podle názoru Nejvyššího
soudu rozhodné skutkové okolnosti, které soud prvního stupně vyjádřil ve
skutkové větě ve výroku o vině ve svém rozsudku, svědčí o zavinění obviněného
D. G. ve formě přímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Tato forma zavinění pak vyplývá zejména ze způsobu jednání obviněného
obsaženého v popisu skutku a vyjádřeného zejména formulacemi na s. 14 v
rozsudku soudu prvního stupně. Jak je tedy patrné z uvedeného popisu a z
odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, obviněný chtěl (společně s dalšími
obviněnými) ve velkém rozsahu zkrátit daň z přidané hodnoty ve výši 554 799 377
Kč a aktivně se podílel i na činnosti organizované zločinecké skupiny, jejímž
cílem bylo obohatit se na úkor státu popsanými machinacemi s pohonnými hmotami.
56. Ostatně obviněný D. G. ve svém dovolání nijak blíže
nekonkretizoval, zda v případě tvrzeného nedostatku jeho úmyslného zavinění
chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních
skutečností), nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek
nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň.
Proto Nejvyšší soud nemohl akceptovat jeho poněkud obecné tvrzení zpochybňující
naplnění subjektivní stránky zločinů spáchaných skutkem popsaným ve výroku o
vině v rozsudku soudu prvního stupně.
57. Přitom závěr o naplnění subjektivní stránky citovaných zločinů zde
vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání tohoto obviněného popsaného ve
skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z
ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě
porušení zájmu státu na správném vyměření daně, resp. na ochraně společnosti
před organizovaným zločinem, s nimiž obviněný musel počítat jako s následky,
které mohly snadno nastat a také nakonec nastaly.
58. Pokud jde o úmyslné zavinění obviněného D. G. u zločinu účasti na
organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku,
obviněný věděl o existenci organizované zločinecké skupiny, byl součástí její
vnitřní struktury a plnil pokyny (zejména obviněných Ra. V. a Ro. V.), které
byly součástí celého řetězce úkonů, jimiž obvinění zkrátili daň z přidané
hodnoty v označené výši. Obviněný sice v těchto souvislostech namítl, že neměl
odborné vzdělání k tomu, aby dovodil odpovídající závěry k uskutečněným
zdanitelným plněním, ale otázka dosaženého vzdělání zde není rozhodující.
Obviněný totiž prováděl jen takové činnosti, které nevyžadovaly nějaké zvláštní
odborné znalosti a jejichž protiprávnost mu musela být zřejmá. Jeho námitky, v
nichž tvrdil opak, jsou proto nedůvodné.
59. Totéž platí o tvrzení tohoto obviněného, jímž zpochybnil příčinnou
souvislost jako znak objektivní stránky spáchaných zločinů. Mezi jednáním
obviněného a jím způsobeným následkem (resp. účinkem) totiž existuje příčinná
souvislost, jelikož žádná jiná skutečnost než právě jednání obviněného zde
nepůsobila a nevyvolala protiprávní následek v podobě fiskální újmy státu ani
porušení zájmu na ochraně před organizovaným zločinem. Na uvedeném závěru
nemůžou nic změnit ani námitky obviněného, podle nichž nemohl ovlivnit postup
obchodní společnosti ČEPRO, a. s., při plnění jejích daňových povinností.
Obviněný tím poněkud bagatelizuje své protiprávní jednání a navíc předmětem
trestního stíhání nebylo porušení daňových povinností obchodní společnosti
ČEPRO, a. s., ani trestná činnost spočívající ve zkrácení spotřební daně.
Podstatné je zde především to, že obviněný D. G. umožnil svým podpisem na
příslušných dokumentech provádění obchodů spojených s daňovými úniky, které
představovaly těžiště popsané trestné činnosti. Přitom obviněný mohl odmítnout
pokyny obviněných Ra. V. a Ro. V., jimiž došlo v konečném důsledku k rozsáhlému
porušení fiskálních zájmů České republiky. Nemohla zde pak být porušena ani
ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1
Úmluvy o ochraně základních práv a lidských svobod.
III./F) K dovoláním směřujícím proti výroku o trestu
60. Obviněný R. Z. s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1
písm. g), h) a l) tr. řádu vytkl, že mu byl uložen nepřiměřeně vysoký trest,
ačkoli byl podle § 178a odst. 1 tr. řádu v rozsudku označen za spolupracujícího
obviněného. Taková námitka ovšem nemůže naplnit citované dovolací důvody. K
tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z dosavadní judikatury
Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.) –
námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody
na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu
uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl
obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře
mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu,
zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a
v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu,
nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 tr. řádu. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na
němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm.
g) tr. řádu, je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady
tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a
výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či
neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za
pokračování v trestném činu. Takové námitky však obviněný R. Z. ve svém
dovolání neuplatnil a ani u něj nepřichází v úvahu. Jeho dovolání tedy
neodpovídá uplatněným dovolacím důvodům. K výměře trestu, který mu byl uložen
jako spolupracujícímu obviněnému, viz níže pod body 63. až 65. tohoto usnesení.
61. Obviněný Ro. V. s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. řádu zpochybnil zákonnost uložení trestu propadnutí majetku podle
§ 66 odst. 1 tr. zákoníku. Takové námitky vytýkající neexistenci zákonných
důvodů pro uložení trestu propadnutí majetku sice formálně odpovídají
citovanému dovolacímu důvodu, avšak nejsou opodstatněné.
62. Podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku soud může vzhledem k okolnostem
spáchaného trestného činu a poměrům pachatele uložit trest propadnutí majetku,
odsuzuje-li pachatele k výjimečnému trestu anebo odsuzuje-li jej za zvlášť
závažný zločin, jímž pachatel pro sebe nebo pro jiného získal nebo se snažil
získat majetkový prospěch. Podle § 66 odst. 3 tr. zákoníku trest propadnutí
majetku postihuje celý majetek odsouzeného nebo tu jeho část, kterou soud určí;
propadnutí se však nevztahuje na prostředky nebo věci, jichž je nezbytně třeba
k uspokojení životních potřeb odsouzeného nebo osob, o jejichž výživu nebo
výchovu je odsouzený podle zákona povinen pečovat. Podle názoru obviněného Ro.
V. v řízení nebylo prokázáno, že by chtěl získat nebo získal majetkový prospěch
nebo že by způsobil škodu. Těmito námitkami ovšem obviněný ve skutečnosti jen
zpochybnil skutková zjištění a hodnocení důkazů. Jak přitom jednoznačně vyplývá
z výsledků provedeného dokazování v této trestní věci, které Nejvyšší soud není
oprávněn v řízení o dovolání zpochybňovat, jmenovaný obviněný spáchal zvlášť
závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240
odst. 1, 3 tr. zákoníku, navíc jako pachatel, který se účastnil činnosti
organizované zločinecké skupiny ve smyslu zvlášť závažného zločinu podle § 361
odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku. Přitom záměrem všech obviněných bylo dosažení
výrazného daňového úniku na úkor státu a ve prospěch obchodní společnosti
PetroJet, s. r. o. Ustanovení § 66 odst. 1 tr. zákoníku ovšem nestanoví, že
předmětem trestu propadnutí majetku nesmí být majetek pachatele získaný před
spácháním trestné činnosti. Uložení trestu propadnutí majetku je totiž možné
tehdy, jsou-li k tomu splněny obecné podmínky pro ukládání trestů a v trestním
řízení bylo prokázáno, že pachatel je vlastníkem takového majetku. V soudní
praxi nelze mnohdy přesně určit, kterou část majetku pachatel získal z trestné
činnosti a kterou nikoliv. Kdyby musela být pro uložení trestu propadnutí
majetku prokázána časová osa nabytí majetku, stala by se úprava tohoto trestu
fakticky neúčinnou (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014,
sp. zn. 11 Tdo 1359/2014). Přitom okolnosti zjištěné v nyní posuzované trestní
věci, druh a závažnost spáchané trestné činnosti umožňovaly uložení trestu
propadnutí majetku, neboť obviněný spáchal dva zvlášť závažné zločiny, z nichž
jedním získal pro jiného majetkový prospěch velkého rozsahu. Uložení trestu
propadnutí majetku pak nebránily ani osobní, rodinné, majetkové nebo jiné
poměry obviněného Ro. V. Jeho námitky zaměřené proti tomuto druhu trestu jsou
tedy neopodstatněné.
63. Pokud jde o námitku tohoto obviněného, že odvolací soud porušil
zákaz dvojího přičítání ve vztahu k ustanovením § 42 písm. o) a § 107 odst. 2
tr. zákoníku, Nejvyšší soud ji nepovažuje za způsobilou naplnit jakýkoli
dovolací důvod. V prvním z těchto ustanovení je obsažena obecná přitěžující
okolnost, která spočívá ve spáchání trestného činu pachatelem jako
organizátorem, členem organizované skupiny nebo členem spolčení. Nejvyšší soud
v tomto směru vychází z teoretických závěrů obsažených v uznávané komentářové
literatuře (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. 2. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1242), podle kterých ustanovení § 107 odst. 2 tr.
zákoníku výslovně umožňuje, aby za pachatele trestného činu spáchaného ve
prospěch organizované zločinecké skupiny ve smyslu § 107 odst. 1 tr. zákoníku
byl označen i pachatel takového trestného činu, který spáchal též jako člen
organizované skupiny nebo ve spojení s organizovanou skupinou, a to bez ohledu
na skutečnost, zda je spáchání trestného činu členem organizované skupiny nebo
ve spojení s organizovanou skupinou jen obecnou přitěžující okolností [§ 42
písm. o) tr. zákoníku] nebo okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní
sazby. Tím lze zpřísnit trestní postih tohoto pachatele a uložit mu trest
odnětí svobody v rámci zvýšené trestní sazby podle § 108 tr. zákoníku. V
uvedeném postupu nelze spatřovat porušení zákazu dvojího přičítání téže
okolnosti v neprospěch pachatele ve smyslu § 39 odst. 4 tr. zákoníku, protože
každá z těchto skutečností je založena na odlišných předpokladech.
64. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu uplatnil též
obviněný Ro. Z. a s poukazem na něj zpochybnil výši trestu mu uloženého a
domáhal se, aby jako spolupracujícímu obviněnému mu nebyl uložen žádný trest.
Podle § 178a odst. 1 tr. řádu platí, že v řízení o zločinu může státní zástupce
v obžalobě označit obviněného za spolupracujícího, jestliže obviněný
kumulativně splní podmínky uvedené pod písmeny a) až c) citovaného zákonného
ustanovení a považuje-li státní zástupce takové označení za potřebné vzhledem k
povaze trestného činu, k jehož objasnění se obviněný zavázal, a to i s
přihlédnutím k trestnému činu uvedenému v doznání obviněného, k osobě
obviněného a k okolnostem případu, zejména zda a jakým způsobem se obviněný
podílel na spáchání trestného činu, k jehož objasnění se zavázal, a jaké
následky svým jednáním způsobil.
65. Jak dále vyplývá z ustanovení § 178a odst. 2 tr. řádu, při
respektování zde obsažených omezení může státní zástupce v obžalobě navrhnout
upuštění od potrestání, pokud to považuje za nezbytné s ohledem na všechny
okolnosti, zejména vzhledem k povaze trestného činu uvedeného v doznání
obviněného v porovnání s trestným činem, k jehož objasnění se obviněný zavázal,
k míře, v jaké může spolupracující obviněný přispět k objasnění zločinu
spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo
ve prospěch organizované zločinecké skupiny, k významu jeho výpovědi pro dané
trestní řízení s ohledem na shromážděné důkazy, k osobě obviněného a k
okolnostem případu, zejména zda a jakým způsobem se obviněný podílel na
spáchání trestného činu, k jehož objasnění se zavázal, a jaké následky svým
jednáním způsobil. Podle § 46 odst. 2 tr. zákoníku soud upustí od potrestání
pachatele označeného jako spolupracující obviněný, jsou-li splněny podmínky
stanovené v § 178a odst. 1 a 2 tr. řádu a podal-li spolupracující obviněný jak
v přípravném řízení, tak v řízení před soudem úplnou a pravdivou výpověď o
skutečnostech, které jsou způsobilé významně přispět k objasnění zločinu
spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo
ve prospěch organizované zločinecké skupiny; ustanovení § 48 odst. 1 tr.
zákoníku tím není dotčeno. Takto však nelze upustit od potrestání pachatele
označeného jako spolupracující obviněný, jestliže jím spáchaný trestný čin je
závažnější než zločin, k jehož objasnění přispěl, pokud se podílel jako
organizátor nebo návodce na spáchání zločinu, k jehož objasnění přispěl,
jestliže jím způsobil úmyslně těžkou újmu na zdraví nebo smrt nebo jsou-li dány
důvody pro mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody (§ 59 tr. zákoníku). Konečně
je třeba zmínit i ustanovení § 58 odst. 4 tr. zákoníku, které soudu umožňuje
snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby také pachateli
označenému jako spolupracující obviněný, jsou-li splněny podmínky stanovené v §
178a odst. 1 tr. řádu a podal-li spolupracující obviněný jak v přípravném
řízení, tak v řízení před soudem úplnou a pravdivou výpověď o skutečnostech,
které jsou způsobilé významně přispět k objasnění zločinu spáchaného členy
organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch
organizované zločinecké skupiny; přitom vezme v úvahu povahu trestného činu
uvedeného v jeho doznání v porovnání se zločinem spáchaným členy organizované
skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované
zločinecké skupiny, k jehož objasnění přispěl, dále význam takového jeho
jednání, osobu pachatele a okolnosti případu, zejména zda a jakým způsobem se
podílel na takovém zločinu, k jehož objasnění se zavázal, a jaké následky svým
jednáním případně způsobil. Omezením stanoveným v § 58 odst. 3 tr. zákoníku
přitom soud není vázán.
66. Jak vyplývá z výroku o trestu v rozsudku soudu prvního stupně ve
spojení s rozsudkem odvolacího soudu, obviněnému R. Z. byl ukládán trest mimo
jiné za použití ustanovení § 58 odst. 4 tr. zákoníku o mimořádném snížení
trestu odnětí svobody v případě spolupracujícího obviněného. Jde o alternativu
k ustanovení § 46 odst. 2 tr. zákoníku, jejíž použití logicky vylučuje možnost
upustit od potrestání podle posledně citovaného ustanovení, kterého se domáhá
obviněný ve svém dovolání. Přitom tomuto obviněnému byly uloženy výrazně nižší
tresty odnětí svobody i zákazu činnosti než ostatním obviněným a na rozdíl od
nich nebyl postižen ani žádným majetkovým trestem. Takže soudy nižších stupňů
tím dostatečně vyjádřily všechny rozhodné okolnosti, které bylo třeba zohlednit
při ukládání trestu spolupracujícímu obviněnému. Navíc tvrzení obviněného, že
mu měl být uložen ještě mírnější trest nebo mělo být upuštěno od jeho
potrestání neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu
ani jinému důvodu dovolání, neboť jde o argumentaci týkající se jen
přiměřenosti trestu (viz výše pod bodem 59. tohoto usnesení).
III./G) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu
67. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který
rovněž uplatnili obvinění Ro. V., J. H. a R. Z. ve svých dovoláních, Nejvyšší
soud připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je
tento dovolací důvod dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku podaného proti rozsudku nebo usnesení
uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní
podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o
procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k
druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného
opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání
všech obviněných (i státního zástupce) však byla v souladu se zákonem a v řádně
provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. řádu věcně přezkoumána a za
dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud jednak podle § 258 odst. 1
písm. d) a e), odst. 2 tr. řádu tr. řádu z podnětu odvolání státního zástupce
a některých obviněných znovu rozhodl o trestech obviněných (s výjimkou
obviněného R. Z.), a jednak podle § 256 tr. řádu zamítl odvolání obviněných Ro.
V. a R. Z. jako nedůvodná. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí
odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněných v
přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného
dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
68. Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1
písm. l) tr. řádu shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání
napadeného rozhodnutí, byl dán některý jiný z důvodů dovolání obsažených v
ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obvinění spatřovali v
řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí odvolacího soudu diferencovaně též
některé další důvody dovolání, jak byly konkretizovány výše. K nim se již
Nejvyšší soud podrobně vyjádřil, přičemž zjistil, že námitky obviněných jim
zčásti neodpovídají a ve zbytku jsou neopodstatněné.
IV. Závěrečné shrnutí
69. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že obvinění Ra. V., Ro. V., D. G., J. H., T. Š. a E. U. podali svá
dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle
§ 265b odst. 1 písm. b), g), h) a l) tr. řádu. Protože však jejich dovolání se
částečně opírají o námitky, které jim zčásti odpovídají, ale Nejvyšší soud je
neshledal opodstatněnými, odmítl dovolání těchto obviněných podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná, takže nepřezkoumával zákonnost
a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího.
Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na
podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření
dovolatelů či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení
provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.
70. Pokud jde o dovolání obviněného R. Z., i přes jeho formální poukaz
na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. řádu podal
dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle §
265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání tohoto obviněného, aniž byl
oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a
správnost řízení, které mu předcházelo.
71. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud
rozhodnout o dovoláních všech obviněných v neveřejném zasedání, proto tak
učinil.
72. Pokud jde o podněty obviněných Ra. V., Ro. V. a E. U., aby předseda
senátu Nejvyššího soudu rozhodl o přerušení výkonu rozhodnutí napadeného
dovoláním, je třeba zmínit, že předseda senátu soudu prvního stupně neučinil
návrh ve smyslu § 265h odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí
o podaných dovoláních ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k
postupu podle § 265o odst. 1 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s
výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 26. 7. 2016
JUDr. František P ú r y , Ph.D.
předseda senátu