6 Tdo 880/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. září
2010 o dovoláních, která podali obvinění S. B., a Z. A., proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2008, sp. zn. 5 To 332/2008, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 8 T
230/2007, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných S. B. a Z. A. o d
m í t a j í .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 5. 2008, sp. zn. 8 T 230/2007,
byl obviněný S. B. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1
písm. b), odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) ve spolupachatelství podle § 9 odst.
2 tr. zák., a obviněná Z. A. byla uznána vinnou jednak trestným činem krádeže
podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. dílem samostatně, dílem
ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., částečně ve stadiu pokusu
podle § 8 odst. 1 tr. zák., jednak trestným činem neoprávněného držení platební
karty podle § 249b tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.,
neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „obžalovaný S. B.
bod 4) obžaloby spolu s obž. Z. A. dne 08. 08. 2006 od 05.00 hodin do 05.10
hodin na P., odcizili osobní motorové vozidlo tovární značky Citroën Berlingo,
čímž J. M., nar způsobili škodu ve výši 249.960,- Kč,
bod 5) obžaloby spolu s obž. Z. A. dne 15. 08. 2006 od 05.45 hodin do 05.55
hodin v P., odcizili osobní motorové vozidlo tov. zn. Citroën BX 19, čímž R.
S., způsobili škodu ve výši 27 770,-- Kč,
bod 7) obžaloby spolu se dvěma dosud neztotožněnými spolupachateli dne 29. 08.
2006 od 07.00 do 07.10 hodin, v P., odcizil osobní motorové vozidlo tov. zn.
Peugeot 206 MPZ: „P”, čímž R. B., způsobil škodu ve výši 194.620,-- Kč,
bod 8) obžaloby spolu s obž. M. K. dne 19. 09. 2006 od 06.15 hodin do 06.25
hodin na P., odcizili osobní motorové vozidlo tov. zn. Citroën Xsara Picasso
čímž společnosti L. A. M., s. r. o., způsobili škodu ve výši 185 700,-- Kč,
bod 9) obžaloby spolu s obž. Z. A. a obž. M. H. dne 06. 10. 2006 v době od 19
hodin do 07. 10. 2006 do 10 hodin v P., odcizili osobní motorové vozidlo tov.
zn. Peugeot Partner čímž společnost GE M. B., a. s. způsobili škodu ve výši 247
750,-- Kč, čímž způsobil celkově škodu ve výši 905 800,-- Kč,
obžalovaná Z. A.
bod 2) obžaloby dne 26. 05. 2006 od 17.00 hodin do 17.15 hodin na P., se
vloupala do osobního motorového vozidla tovární značky Honda CR-V, ze kterého
odcizila finanční hotovost ve výši 12.000,- Kč a černou látkovou tašku s
technickým průkazem, osvědčením o registraci vozidla, dokladem o evidenční
prohlídce, rodným listem V. S., výpisem z rejstříku trestů V. S. a stavební
dokumentací společnosti Katcher, s.r.o., čímž V. S., způsobila škodu ve výši 12
000,- Kč,
bod 10) obžaloby spolu s obž. M. H. se dne 10. 10. 2006 v době od 18.00 hodin
do 18.10 hodin v M. B., na parkovišti před prodejnou koberců B. se samostatně
stíhaným J. F., vloupaly do osobního motorového vozidla tovární značky Hyundai
Getz, ze kterého odcizily kabelku značky M. s peněženkou a finanční hotovostí
700,- Kč, klíčem od domu, osobními doklady a s platební kartou MasterCard
vydanou Českou spořitelnou a.s., na jméno V. K., se kterou v době od 18.24
hodin dne 10. 10. 2006 do 00.40 hodin dne 11. 10. 2006 navštívily bankomaty
České spořitelny v B. n. J., Komerční banky v B. n. J. a Komerční banky v L. n.
L., z platební karty vybraly finanční hotovost ve výši 15.000,- Kč a pokusily
se vybrat dalších 29.500,- Kč, čímž V. K., způsobily škodu ve výši 17.200,- Kč
a pokusily se způsobit další škodu ve výši 29 500,- Kč,
bod 11) obžaloby se dne 23. 10. 2006 od 17.10 hodin do 20.30 hodin na P., na
parkovišti před veřejnou ubytovnou S. vloupala do osobního motorového vozidla
tovární značky Škoda Felicia Combi, jehož majitelem je L. V., ze kterého
odcizila koženkový kufr černé barvy, razítko firmy L. P., finanční hotovost ve
výši 2000,- Kč, kalkulačku, nabíječku na mobilní telefon a dva živnostenské
listy, čímž L. P., škodu ve výši 3 500,- Kč,
bod 12) obžaloby se dne 16. 11. 2006 od 09.00 hodin do 11.15 hodin na lesní
cestě u motorestu U č. k. poblíž obce H. v okrese M. B. vloupala do osobního
motorového vozidla tovární značky Škoda Felicia, ze kterého odcizila koženkovou
tašku s léky v hodnotě 100,- Kč ke škodě J. V., koženkovou kabelku, koženou
peněženku, finanční hotovost ve výši 4.000,- Kč, osobní doklady, platební kartu
Poštovní spořitelny, klíče s čipem a průkazkou České pošty, čímž M. Š.,
způsobila škodu ve výši 4.500,- Kč,
bod 13) obžaloby se dne 01. 12. 2006 v době od 12.15 hodin do 13:00 hodin na
P., vloupala do osobního motorového vozidla tovární značky Opel Corsa, jehož
majitelem je společnost Stomix Praha, s.r.o., ze kterého odcizila černou
koženou tašku s písemnostmi, čímž M. P., způsobila škodu ve výši 3 000,--Kč,
obž. Z. A. spolu s obž. S. B.
bod 4) obžaloby dne 08. 08. 2006 od 05.00 hodin do 05.10 hodin na P., odcizili
osobní motorové vozidlo tovární značky Citroën Berlingo, čímž J. M., způsobili
škodu ve výši 249 960,- Kč,
bod 5) obžaloby spolu s obž. S. B. dne 15. 08. 2006 od 05.45 hodin do 05.55
hodin P., odcizili osobní motorové vozidlo tov. zn. Citroën BX 19 čímž R. S.,
způsobili škodu ve výši 27 770,-- Kč,
bod 6) obžaloby spolu s obž. I. G. dne 28. 08. 2006 od 04.00 hodin do 06.00
hodin na P., odcizily osobní motorové vozidlo tovární značky Peugeot 106, MPZ:
„SK”, čímž K. W., způsobily škodu ve výši 58 540,- Kč,
bod 9) obžaloby společně s obž. S. B. a obž. M. H. v době od 19.00 hodin dne
06. 10. 2006 do 10.00 hodin dne 07. 10. 2006 na P., odcizili osobní motorové
vozidlo tovární značky Peugeot Partner, čímž společnosti GE Money Bank, a. s.,
způsobili škodu ve výši 247 750,-- Kč“.
Za to byl obviněný S. B. podle § 247 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí
svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2
písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 226 písm. c) tr. ř.
byl jmenovaný obviněný zproštěn obžaloby pro skutek v rozsudku blíže popsaný.
Obviněná Z. A. byla odsouzena podle § 247 odst. 3 tr. zák. za použití § 35
odst. 1, 2 tr. zák. k úhrnnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř
let, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazena do
věznice s ostrahou, přičemž současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 44 T 2/2007, a z
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 8. 2007, sp. zn. 31 T 50/2007,
jakož i další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 226 písm. c) tr. ř. byla
jmenovaná obviněná zproštěna obžaloby pro skutek v rozsudku blíže popsaný.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněných M. H., I.
G. a M. K.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti všech výše uvedených
obviněných k náhradě škody.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění S. B., Z. A., I. G. a
M.K., rozhodl Městský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 3. 10. 2008, sp. zn. 5 To
332/2008, podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr. ř. napadený
rozsudek zrušil ohledně obviněných S. B., Z. A., I. G. a M. K. ohledně bodů 2)
a 4) až 13) a podle § 261 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v bodech 9) a 10)
ohledně obviněné M. H. Podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. [při nezměněných
zprošťujících výrocích napadeného rozsudku ohledně bodů 1) a 3)] znovu rozhodl
tak, že obviněného S. B. uznal vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst.
1, 3 písm. b) tr. zák. a obviněné Z. A. a M. K. uznal vinnými trestným činem
krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák., neboť „1) (bod 4. obžaloby) obžalovaný
S. B. a Z. A. dne 08. 08. 2006 od 05.00 hodin do 05.10 hodin na P., odcizili
osobní motorové vozidlo tovární značky Citroën Berlingo, čímž J. M., způsobili
škodu ve výši 249.960 Kč,
2) (bod 7. obžaloby) obžalovaný S. B. spolu se dvěma dosud neztotožněnými
spolupachateli dne 29. 08. 2006 od 07.00 do 07.10 hodin, v P., odcizil osobní
motorové vozidlo tovární značky Peugeot 206 MPZ: „P”, čímž R. B., způsobil
škodu ve výši 194.620 Kč,
3) (bod 8. obžaloby) obžalovaný S. B. a M. K. dne 19. 09. 2006 od 06.15 hodin
do 06.25 hodin na P., odcizili osobní motorové vozidlo tov. zn. Citroën Xsara
Picasso čímž společnosti L. A. M., s. r. o., způsobili škodu ve výši 185 700
Kč“. Za to obviněného S. B. odsoudil podle § 247 odst. 3 tr. zák. k trestu
odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §
39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Obviněné Z. A.
podle § 247 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. uložil souhrnný
trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon ji podle § 39a
odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, přičemž současně
zrušil výroky o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 4.
2007, sp. zn. 44 T 2/2007, a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31.
8. 2007, sp. zn. 31 T 50/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Dále rozhodl o trestu obviněného M. K. a podle § 259 odst. 1 tr. ř.
ohledně bodů 2), 5), 6), 9), 10), 11), 12) a 13) obžaloby vrátil věc soudu
prvního stupně, aby ji stran obviněných S. B., Z. A., M. H. a I. G. v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podali obvinění S. B. a Z. A.
dovolání, přičemž oba uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. a obviněný S. B. pak ještě důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b)
tr. ř.
Obviněný S. B. v odůvodnění svého dovolání k uplatněnému dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedl, že výrok rozsudku soudu druhého
stupně je po právní stránce nesprávný, neboť v řízení které mu předcházelo,
nebylo postupováno v souladu se zákonem, když o věci v prvním stupni rozhodoval
soudce, u něhož lze mít důvodné pochybnosti, že pro jeho osobní poměr k
projednávané věci i k jeho osobě (obviněnému S. B.), nemůže nestranně
rozhodovat. Upozornil, že předseda senátu soudu prvního stupně JUDr. Ondřej
Havlín v rozporu se zákonem opominul prodloužit trvání jeho vazby a byl tak
nucen jej v průběhu hlavního líčení propustit z vazby na svobodu. Podle jeho
informací byla z podnětu státního zástupce na jmenovaného soudce podána kárná
žaloba, přičemž kárné řízení probíhalo souběžně s hlavním líčením v posuzované
trestní věci. Prohlásil, že má za to, že JUDr. Ondřej Havlín byl v průběhu
hlavního líčení nepravomocně shledán vinným z kárného provinění a byla mu
uložena sankce, a proto jsou zde důvodné pochybnosti, zda bylo v jeho případě
rozhodováno nestranným soudem. Dále uvedl, že podle § 32 odst. 2 tr. ř. je po
podání obžaloby vyloučen soudce, který v přípravném řízení rozhodoval o vazbě,
přičemž poznamenal, že se zde sice jedná o rozhodování o vazbě po podání
obžaloby, avšak nelze přehlédnout přísnost § 32 odst. 2 tr. ř. a fakt, že právě
pro pochybení při rozhodování o vazbě bylo proti předsedovi trestního senátu
vedeno kárné řízení. Dodal, že okolnost, že šlo o vyloučený orgán, mu byla
známa již v původním řízení, že tato byla před rozhodnutím soudu prvního i
druhého stupně namítnuta, a že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22.
7. 2008, sp. zn. 8 T 230/2007, a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 9.
2008, sp. zn. 5 To 333/2008, bylo rozhodnuto, že se v daném případě o důvod
vyloučení nejedná.
Stran důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný S. B.
poznamenal, že postup, při kterém byla rozhodnutím provedena subsumpce jeho
jednání pod skutkovou podstatu konkrétního trestného činu je zcela mimo zásadu
lex specialis derogat legi generali. Vyjádřil přesvědčení, že kvalifikace podle
§ 247 odst. l písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. nemá oporu ve zjištěném
skutku a provedeném dokazování, když nebylo prokázáno, že si předmětná vozidla
přisvojil. Zdůraznil, že vozidla (ani jejich části) u něho nebyla nalezena a
nebylo prokázáno, že s nimi disponoval v úmyslu si je přisvojit. Proto lze z
pohledu uvedené zásady speciality maximálně zvažovat podezření z trestného činu
neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1, 2 tr. zák. Podotkl, že
jednání popsané mj. v obou odsuzujících rozsudcích neodpovídá skutkové podstatě
trestného činu krádeže, neboť je pouze konstatováno, že došlo k odcizení
nezjištěným způsobem, aniž by bylo jeho jednání blíže specifikováno z hlediska
subjektivní stránky - úmyslu si cizí věc přisvojit. S poukazem na nález
Ústavního soudu publikovaný pod č. ÚS 43/1996-n uvedl, že ignoroval-li
policejní orgán v usnesení o zahájení trestního stíhání subjektivní stránku
trestného činu, neboť netvrdil, že byla naplněna a ani v tomto směru neuvedl
žádné skutkové okolnosti, pak v daném usnesení chybí podstatná náležitost,
takže je nelze považovat za zákonné zahájení trestního stíhání podle § 160
odst. 1 tr. ř. Prohlásil, že vzhledem k tomu, že se orgány činné v trestním
řízení nevypořádaly se všemi znaky skutkové podstaty trestného činu, došlo k
vadné subsumpci jednání pod skutkovou podstatu trestného činu krádeže podle §
247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Podle § 220 tr. ř. může soud rozhodovat jen o
skutku, který je uveden v obžalobním návrhu, a jelikož popis skutku by event.
mohl přiléhat pouze skutkové podstatě trestného činu neoprávněného užívání cizí
věci podle § 249 odst. 1, 2 tr. zák., nelze použitou právní kvalifikaci
považovat za právně konformní. Uvedl, že u skutku popsaného ad 1) bylo
prokázáno, že vozidlo měla krátkodobě použít k cestě do Ř. a následně jej
odstavit spoluobviněná A., resp. ohledně skutku ad 2) je vzat za prokázaný
skutkový stav, že neznámý muž vozidlo po krátkém použití odstavil v P. H. a on
(obviněný) osobně s předmětným vozidlem nikdy nenakládal. Skutek ad 3) pak
vychází ze skutkového stavu, kdy měl spoluobviněný K. vozidlo po krátkém
použití odstavit v P. Z. Žádné další skutkové okolnosti, nebo důkazy o nich
nejsou uváděny a především není nikterak prokazována subjektivní stránka u jeho
osoby.
Nesprávné posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení Městského
soudu v Praze shledal také v tom, že ve výrokové části rozsudku odvolacího
soudu schází kvalifikace formy trestné součinnosti, když ve výroku odvolacího
soudu není vůbec uveden § 9 odst. 2 tr. zák., který vymezuje znaky
spolupachatelství. Namítl, že v daném případě není z výroku rozsudku odvolacího
soudu patrno, jakým jednáním se měl ten který z pachatelů dopustit naplnění
skutkové podstaty trestného činu, resp. zda každý z pachatelů naplnil skutkovou
podstatu trestného činu beze zbytku, nebo působil jako článek řetězu. Městskému
soudu v Praze dále vytkl, že jeho výrok o skutku ad 1) spočívá na odůvodnění:
„Podstatné zde ovšem je, že vůz vůbec nebyl nalezen a při zjištěních k profilu
obžalovaného B. jakožto automechanika francouzských vozů (k čemuž se sám
hlásil) a při sledováním a odposlechy zaznamenaných indiciích o dalším odvozu
vozů ilegálním odběratelům, nutno verzi o této relativně méně závažné formě
„přechodného odcizení vozu“ ve smyslu 249 tr. zák. odmítnout.“ Z uvedeného
totiž podle něho vyplývá, jaký je skutečný prokázaný skutkový stav věci -
vozidlo nebylo nalezeno. Z toho dovodil, že z hlediska přisvojení a následné
dispozice s věcí se o naplnění skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §
247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. nemůže jednat. Vyslovil názor, že
trestněprávní kvalifikace byla provedena orgány činnými v trestním řízení
účelově, a to s ohledem na důkazní nouzi. Povolení a následně i použití záznamů
telekomunikačního provozu podle § 88 odst. 1 tr. ř. je totiž podmíněno
spácháním zvlášť závažného trestného činu, přičemž trestný čin neoprávněného
užívání cizí věci podle § 249 odst. 1, 2 tr. zák., příp. trestný čin
podílnictví podle § 251 odst. 1, 2 tr. zák. zvlášť závažnými trestnými činy
nejsou.
Z těchto důvodů obviněný S. B. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále
jen „Nejvyšší soud“) rozsudek odvolacího soudu zrušil a podle § 265l odst. 3
tr. ř. věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně a
zároveň nařídil, aby věc byla přikázána k projednání a rozhodnutí jinému soudu
a jinému státnímu zástupci, neboť jsou zde důležité důvody, spočívající v
porušení základních zásad vedení trestního řízení (především zásady provedení
řádného zákonného procesu a zásady rovnosti zbraní, když řízení nebylo vedeno
způsobem stanoveným zákonem, tak jak stanoví § 2 odst. 1 tr. ř., resp. čl. 6
Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod).
Obviněná Z. A. pak ve svém mimořádném opravném prostředku uvedla, že se k
jednání ze dne 8. 8. 2006 doznala a že její výpověď v tom smyslu, že si u
předmětného vozidla povšimla klíčků zapomenutých ve dveřích, resp. že se vozem
pouze projela a následně jej odstavila v Ř. u P., nebyla provedenými důkazy
vyvrácena. Přesto soud dospěl k závěru, že došlo ke spáchání trestného činu
krádeže a nikoliv trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle § 249
odst. 1 tr. zák. Upozornila, že mezi znaky skutkové podstaty trestného činu
krádeže patří úmysl pachatele získat věc do své trvalé dispozice a vyloučit z
dispozice s věcí jejího majitele, a v této souvislosti namítla, že takový úmysl
jí dokázán nebyl. Zdůraznila, že předmětným vozidlem se pouze přemístila do Ř.,
vozidlo užívala po dobu několika desítek minut, neměnila jeho barvu, SPZ, ani
žádným jiným způsobem do vozidla nezasahovala, nepokoušela se změnit jeho
identitu či přisvojit si součásti vozidla. Prohlásila, že pro posouzení skutku
jako trestného činu krádeže je podstatné, aby pachatel znemožnil vlastníkovi
obnovení dispozičního práva s vozidlem natrvalo, nebo aby jej výrazně ztížil
např. odstavením vozidla na odlehlém místě, kde jeho navrácení poškozenému je
závislé na náhodě (viz např. rozhodnutí Vrchního soudu sp. zn. 4 To 97/2000).
Podle ní fakt, že zanechala vozidlo na veřejně přístupném místě, prokazuje její
vůli k tomu, aby se vozidlo vrátilo do dispozice jeho vlastníka. Pokud by si
chtěla vozidlo ponechat, snažila by se jej ukrýt, k čemuž měla i příležitost,
avšak nevyužila jí právě z důvodu, že nebylo v jejím úmyslu jakýmkoliv způsobem
se vozidlem, případně jeho součástmi, obohatit. Šlo jí pouze o užitek z věci,
nikoliv o věc samotnou. V této souvislosti též zmínila výpověď svědka F. s tím,
že tato je schopna vyvinit nejen jí, ale i spoluobviněného B., kterého údajně
utajení svědkové viděli s její osobou u předmětného vozidla ještě v Praze. Za
zarážející označila, že se soudy s touto výpovědí ve svých rozsudcích nijak
nevypořádaly. Soudy tak stavěly pouze na výsledcích sledování a na výpovědích
osob sledování provádějících, a to i za situace, kdy samy uznaly, že jejich
práce vykazovala v mnoha ohledech značné nedostatky a nepřesnosti.
V souvislosti s otázkou důvěryhodnosti důkazů získaných sledováním obviněná Z.
A. poukázala na věc vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T
6/2007, kde podle ní došlo v rámci důkazního řízení k zásadním pochybením
orgánů činných v trestním řízení, vzbuzujícím důvodnou obavu, že protokoly o
sledování byly vytvářeny uměle a údaje nebyly získány přímým sledováním.
Následně akcentovala, že obě věci vyšetřovali stejní pracovníci kriminální
služby spolupracující s největší pravděpodobností se stejnými policisty, kteří
měli provádět sledování. Dodala, že i když se ve své výpovědi doznala, doznání
obviněného nezbavuje soudy povinnosti zjišťovat všechny skutečnosti potřebné
pro rozhodnutí. Skutečnost, že vozidlo nalezla i s klíčky, což podstatně
snižuje společenskou nebezpečnost trestného činu, a že jej zanechala v Ř., v
každém momentu nasvědčuje úmyslu získat dočasně užitek z věci, tudíž dopravit
se do určitého místa, konkrétně do Ř. Nebylo zjištěno, že by vozidlo užívala
pro další cesty, nelze proto usuzovat na dlouhodobé užívání věci, jež by
skutečně mohlo nasvědčovat spáchání trestného činu krádeže. Soudy svá
rozhodnutí stavějí pouze na skutečnosti, že s vozidlem odjela a že vůz nebyl
nalezen, což vede k závěru, že v dané věci došlo k nesprávnému požití hmotně
právního ustanovení. Spojitost mezi jeho zmizením z Ř. a jednáním její osoby
nebyla dokázána. Uzavřela, že jí nebyl dokázán úmysl ponechat si vozidlo a že
již nenaplnění jediného formálního znaku trestného činu, v daném případě
subjektivní stránky, má za následek, že její jednání nelze kvalifikovat jako
trestný čin krádeže. Mohla spáchat toliko trestný čin neoprávněného užívání
cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zák.
Vzhledem k tomu obviněná Z. A. navrhla, aby Nejvyšší soud postupem
podle § 265l odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 3.
10. 2008, sp. zn. 5 To 332/2008, a vrátil věc soudu k novému rozhodnutí.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření
nejvyšší státní zástupkyně k uvedeným dovoláním ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou
výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami,
zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro
věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2008, sp. zn. 5
To 332/2008, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a)
tr. ř. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k
podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich
bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání
podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v
souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1
tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením, resp. ustanovením § 265e
odst. 3 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b
tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody,
resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze považovat za důvody
uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci
rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod však nelze použít, když tato okolnost byla
tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před
rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou
podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla
dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím
před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený
orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj.
samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů
uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr.
ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve
věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o
důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
V návaznosti na skutečnosti shora stručně rozvedené Nejvyšší soud konstatuje,
že dovolací námitky obviněného S. B. vztažené k dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. b) tr. ř. jsou z pohledu tohoto dovolacího důvodu formálně právně
relevantní.
Z předloženého trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že obviněný S. B.
uplatnil obsahově shodnou námitku podjatosti předsedy senátu JUDr. Ondřeje
Havlína již v průběhu řízení před nalézacím soudem. O této námitce v prvním
stupni rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. 8
T 230/2007, přičemž podle § 31 odst. 1 tr. ř. vyslovil, že jmenovaný předseda
senátu není ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. z rozhodování v předmětné trestní
věci vyloučen. O stížnosti obviněného S. B. proti tomuto usnesení následně
rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 5 To
333/2008, jímž podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. tuto stížnost zamítl. S
ohledem na skutečnost, že namítaná okolnost podjatosti byla obviněnému S. B.
známa již v původním řízení a že jím byla před rozhodnutím orgánu druhého
stupně namítnuta, lze považovat i negativní podmínku důvodu dovolání podle §
265b odst. 1 písm. b) tr. ř. za splněnou.
Nevyšší soud předesílá, že rozhodnutí o vyloučení soudce z vykonávání úkonů
trestního řízení postupem podle § 31 odst. 1 tr. ř. je průlomem do ústavně
stanovené zásady popsané v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
(dále jen „Listina“), podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.
Vyloučení soudce z projednávání již přidělené věci je tudíž nutno považovat za
postup výjimečný, jenž musí být odůvodněn závažnými skutečnostmi, které
odpovídají průlomu ústavní zásady.
Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen
soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm
služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci
nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným
zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním
řízení nemůže nestranně rozhodovat. Soudce nebo přísedící je dále ve smyslu
odst. 2 citovaného zákonného ustanovení vyloučen z vykonávání úkonů trestního
řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní
orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo
poškozeného, přitom po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního
řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní
prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla
poté podána obžaloba. Podle § 30 odst. 3 tr. ř. platí, že z rozhodování u
soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se
zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o
stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené
rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn.
Nutno doplnit, že poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon přímo
dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být
dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové
osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně (srov. přiměř.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001, obdobně
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001).
V souladu s ustálenou judikaturou poměr k projednávané věci může záležet např.
v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení sám nebo osoba jemu blízká
byly projednávanou trestnou činností poškozeny, případně byly jinak této
činnosti účastněny (např. jako svědci, tlumočníci) nebo v případech, kdy vzniká
pochybnost, že orgány činné v trestním řízení mají z jiných důvodů zájem na
výsledku trestního řízení. Za poměr k projednávané věci podle § 30 odst. 1 tr.
ř. ovšem nelze považovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním
názoru, resp. hodnocení důkazů, a z něj vycházejícím přístupu k projednávané
věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor
týkající se právního posouzení skutku, resp. hodnocení důkazů (srov. přiměř.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001, či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001).
Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich
obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním
řízení), bude vyloučen soudce nebo přísedící, který je k uvedeným osobám
zejména v poměru příbuzenském, popř. ve vztahu úzce přátelském, anebo naopak
nepřátelském. Pochybnosti o možnosti soudce nestranně rozhodnout tak může
vzbudit jedině velice blízký osobní poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká
(viz přiměř. rozhodnutí č. 30/2007 Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na rozvedená teoretická východiska aplikace § 30 odst. 1 tr. ř.
lze učinit závěr, že soudy dříve ve věci činné se s námitkou podjatosti
předsedy senátu JUDr. Ondřeje Havlína vznesenou obviněným S. B.v průběhu
nalézacího řízení, jakož i s jeho následnou stížností proti usnesení, kterým
bylo o této námitce rozhodnuto, vypořádaly zákonným způsobem a že odůvodnění
jejich rozhodnutí (zmíněných shora) jsou jasná, logická a přesvědčivá. Nejvyšší
soud ve shodě s Městským soudem v Praze zdůrazňuje, že způsobilými k naplnění
některého ze zákonných důvodů vyloučení soudce ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř.
nejsou výhrady zaměřené proti vedení řízení ze strany soudce nebo vůči jeho
nezávislé rozhodovací činnosti, jinými slovy, důvodem vyslovení podjatosti
soudce není jeho případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení trestního
procesu či případný nesprávný právní názor na právní řešení věci. Nápravu
takových vad řízení či vlastního soudcovského rozhodování primárně zajišťuje
vícestupňové rozhodování soudů. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že skutečnost, že
proti předsedovi senátu soudu prvního stupně bylo pro jeho procesní pochybení v
předmětném trestním řízení zahájeno kárné řízení, jež skončilo upuštěním od
uložení kárného opatření podle § 88 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, není možno subsumovat pod žádný z důvodů podjatosti soudce
ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř.
Z výše předestřeného výkladu ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. je též zřejmé, že
relevantními pro rozhodnutí o vyloučení soudce nejsou bez dalšího subjektivní
pocity libosti či nelibosti soudce k tomu či onomu účastníku řízení. Podjatost
ve smyslu citované zákonného ustanovení zakládají toliko objektivní osobní
vztahy typicky neprofesní, soukromé povahy. Takový objektivní osobní vztah
předsedy senátu soudu prvního stupně JUDr. Ondřeje Havlína (popř. osoby jemu
blízké) vůči obviněnému S. B., jež by mohl tvořit způsobilý základ pro závěr,
že u dotyčného předsedy senátu byla naplněna některá z okolností uvedených v §
30 tr. ř., z dovolacích námitek obviněného nevyplývá. Nutno dodat, že pouhá
existence kárného řízení proti předsedovi senátu soudu prvního stupně z důvodů
obdobných, jako v posuzované trestní věci, by nebyla sto založit podjatost
soudce ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. ani tehdy, jestliže by kárné řízení
inicioval sám obviněný, což se však v daném případě nestalo, neboť zde návrh na
zahájení kárného řízení vyšel z podnětu státního zástupce.
Namítl-li obviněný S. B. existenci důvodu vyloučení JUDr. Ondřeje Havlína s
odkazem na ustanovení § 32 odst. 2 tr. ř. (zjevně ovšem měl na mysli ustanovení
§ 30 odst. 2 tr. ř., podle něhož po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání
úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení
rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba) s tím, že zde se
sice jedná o rozhodování o vazbě po podání obžaloby, avšak nelze přehlédnout
přísnost § 32 odst. 2 tr. ř. a fakt, že právě pro pochybení při rozhodování o
vazbě bylo proti předsedovi trestního senátu vedeno kárné řízení, pak je třeba
zdůraznit, že tato námitka je zcela irelevantní. Citovaná alternativa
ustanovení § 30 odst. 2 tr. ř. (konkrétně zmíněný důvod vyloučení soudce)
dopadá výlučně na případy, kdy soudce rozhodoval o vazbě obviněného v
přípravném řízení. V tomto směru zákon nepřipouští jiný výklad. Jak již shora
řečeno, rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v § 30 tr. ř.
představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému
zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny). Proto s ohledem na tento ústavní
rámec lze rozhodnout o výjimce z uvedené ústavní zásady toliko na podkladě
výslovného zmocnění obsaženého v zákoně, a nikoli analogickým postupem např.
podle obdobného použití ustanovení § 30 odst. 2 věty druhé tr. ř. (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2001, sp. zn. 5 Tvo 34/2001). Skutečnost, že
soudce rozhodoval o vazbě obviněného po podání obžaloby, tedy není důvodem pro
vyloučení tohoto soudce z vykonávání úkonů daného trestního řízení.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně
relevantní argumentaci obviněného S. B. vztažené k dovolacímu důvodu podle §
265b odst. 1 písm. b) tr. ř. žádné opodstatnění.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě. Dovolací soud
ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí
soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže
posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat
provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v
řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím
řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat
Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog
dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného
prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem
(viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i
další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného
práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněných, jimiž deklarovali
naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřují z
podstatné části právě do oblasti trestního řízení a skutkových zjištění.
Obvinění totiž orgánům činným v trestním řízení vytýkají též (v případě
obviněné Z. A. převážně) pochybení při provádění důkazního řízení, nesprávné
hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění a obviněný S.B. pak ještě
nezákonnost zahájení trestního stíhání a porušení § 220 odst. 1 tr. ř., přitom
současně prosazují vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a
vlastní (pro ně příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů
odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Zvláště z uvedených skutkových
(procesních) výhrad pak vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutku,
resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto směru nenamítají
rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů
a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy
zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnými ve
skutečnosti spatřován též (z podstatné části) v porušení procesních zásad
vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a § 220 odst. 1 tr. ř.
Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
obvinění uplatnili, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná
aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o
hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně
jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje
hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §
2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže
tedy obvinění namítali nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné
nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti
dovozovali též z tvrzených pochybení při provádění důkazního řízení,
nezákonného zahájení trestního stíhání, nerespektování § 220 odst. 1 tr. ř.,
nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak orgánům činným
v trestním řízení, zvláště soudům nižších stupňů, nevytýkali vady při aplikaci
hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých
procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených
jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), c), d), f) a l
) tr. ř.], které však obvinění neuplatnili a svou argumentací ani věcně
nenaplnili (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5
Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného
skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svých dovoláních domáhají obvinění,
musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k
nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob
rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše
Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a
aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je
souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných
rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28.
6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního
soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud
konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu
výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho
ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud
(srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud
konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě
dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle
kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení
důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Obviněný S. B. však rovněž namítl absenci objektivní a subjektivní stránky
trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. s tím, že lze v
souvislosti s předmětným jednáním zvažovat maximálně podezření z trestného činu
neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1, 2 tr. zák., a dále pak
odvolacímu soudu vytkl, že ve výrokové části jeho rozsudku schází kvalifikace
formy trestné součinnosti, konkrétně, že zde není uvedeno ustanovení § 9 odst.
2 tr. zák. Obdobně obviněná Z. A. namítla, že její jednání lze kvalifikovat
nejvýše jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1
tr. zák. Takové námitky lze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. subsumovat. Současně je ovšem nutno uvést, že se jedná o námitky zjevně
neopodstatněné (viz níže).
Trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo
si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, způsobí-li takovým činem značnou
škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Přisvojením věci se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s věcí a současně
vyloučení vlastníka nebo oprávněného držitele z držení, užívání a nakládání s
věcí. Pachatel si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, jestliže věc odejme z
dispozice vlastníka či oprávněného i faktického držitele a jestliže si tak
zjedná možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle sám (pachatelství) nebo
zjedná takovou možnost společně s dalšími osobami buď jenom sobě, nebo jenom
další osobě či osobám anebo sobě i dalším osobám (spolupachatelství). Po
subjektivní stránce jde (v jeho základní skutkové podstatě) o úmyslný trestný
čin.
Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a
úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze
spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného
činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen
některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen
souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je
aspoň článkem řetězu přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k
přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou
podstatu a působí současně (srov. např. rozh. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy
však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat
znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K
naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé
zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba
i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních
pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém
celku trestné jednání („spolupachatelem jest také ten, kdo přispěl k provedení
činu částečně, třebas v roli podřízené, jen když byl veden týmž úmyslem, jako
ostatní pachatelé“ - viz rozhodnutí č. Rt 786/1922 Sb. rozh. NS). Podle
ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním
dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.
Jsou-li skutková zjištění soudu první a druhé instance hodnocena v kontextu s
výše rozvedenými teoretickými východisky, je možno konstatovat, že odvolací
soud nepochybil, pokud skutek obviněného S. B. kvalifikoval jako trestný čin
krádeže podle § 247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a skutek obviněné Z. A. jako
trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák.
Z popisu skutku dostatečně zřetelně plyne, že obvinění S. B. a Z. A., resp. též
M.K. jednali způsobem, který naplňuje znak přisvojení si cizí věci [(viz
zejména výrazy „… odcizili …, čímž způsobili … škodu ….“, resp. „… odcizil …,
čímž způsobil … škodu ….“ – již sám výraz „odcizit“ vyjadřuje (a v tomto smyslu
je také běžně užíván) nikoli zmocnění se věci za účelem toliko přechodného
užití, nýbrž přisvojení si věci; škodou byla hodnota (cena) jednotlivých
automobilů]. Za daných okolností je zřejmá i subjektivní stránka trestného činu
– zavinění ve formě společného úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák.,
zahrnující jednání, následek (účinek) i příčinný vztah mezi jednáním a
následkem. Je totiž zjevné, že obviněný S. B. společně se Z. A., resp. s M.K.
(popř. s dosud neztotožněnými spolupachateli) jednali tak, jak je popsáno v
tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně, vědomě,
cíleně a záměrně právě proto, aby cizí věc(-i) získali do časové nelimitované
dispozice.
Lze přitom pro úplnost poznamenat, že z důkazů, jež soudy obou stupňů
vyhodnotily jako věrohodné a způsobilé prokázat skutkový stav věci, o němž
nejsou důvodné pochybnosti, plyne, jak konkrétně se jednotliví obvinění
podíleli na spáchání jednotlivých dílčích útoků. V prvním případě obviněný S.
B. přijel společně s obviněnou Z. A. k místu činu, zjevně vytipoval vozidlo, do
něhož poté společně vnikli - na místo řidiče usedla Z. A., na místo spolujezdce
obviněný S. B. a společně jím odjeli k místu, kde stálo vozidlo obviněného S.
B., zde dotyčný vystoupil a v další jízdě s odcizeným vozidlem pokračovala Z.
A. Ve zbývajících dvou případech obviněný S. B. přijel společně s dalšími
osobami [buď dosud neznámými – viz bod 2) či se spoluobviněným M. K. – viz bod
3)] na místo činu a po zjevném rozdělení úloh zajišťoval, aby osoba, která
přistoupila k odcizení vozidla, mohla tuto činnost zdárně realizovat.
Tento způsob provedení jednotlivých dílčích skutků potvrzuje, že ze strany
obviněných (a dalších dosud nezjištěných osob) šlo o úmysl přisvojit si
jednotlivá vozidla jejich zmocněním se.
Námitku obviněných, že jejich jednání mělo být kvalifikováno jako trestný čin
neoprávněného užívání cizí věci (podle první aliney § 249 odst. 1 tr. zák. se
tohoto deliktu dopustí ten, kdo se zmocní mj. motorového vozidla v úmyslu je
přechodně užívat), nelze akceptovat, neboť z jednání shora popsaného je
nepochybné, že úmysl pachatelů nesměřoval k užívání cizí věci jen „přechodně“.
V tomto směru je nezbytné poukázat na skutečnost, že „přechodné užívání cizí
věci“ znamená dispozici s věcí dočasně, po relativně krátkou dobu (jinak by
nešlo o užívání přechodné, ale o užívání, jež by bylo nutné považovat již za
přisvojení ve smyslu krádeže nebo zpronevěry). Vedle pojmu užívání věci po
relativně krátkou dobu však nelze odhlížet od způsobu, jak se věc vrátí do
dispozice vlastníka či oprávněného držitele (významná je tedy nejen doba
užívání). Právě zde je třeba zásadním způsobem hodnotit počínání obviněných.
Aby totiž bylo možno dovodit závěr, že pachatel měl v úmyslu věc užívat po
relativně krátkou dobu – přechodně, musel by tuto věc poškozenému jakýmkoliv
způsobem vrátit, nebo ji zanechat na takovém místě a za takových okolností, aby
nad ní vlastník nebo oprávněný držitel mohl svá práva snadno obnovit (úmysl
pachatele musí zahrnovat přechodné užívání věci včetně záměru vrátit věc tomu,
komu byla odňata, nebo alespoň umožnit, aby se snadno obnovilo jeho dispoziční
právo). O přechodné užívání ani úmysl k němu proto nepůjde za situace sice
krátkodobého užívání věci, avšak takového, že pachatel s věcí naloží tak, že
vlastníkovi nebo oprávněnému držiteli je na delší dobu znemožněno obnovení moci
nad věcí či její obnovení je značně znesnadněno nebo závislé jen na náhodě. Za
takto zjištěného skutkového stavu věci již nejde o trestný čin neoprávněného
užívání cizí věci podle § 249 tr. zák., ale o trestný čin krádeže podle § 247
tr. zák. Tak tomu bylo v předmětné věci.
Dále je na místě uvést, že shora jmenovaní obvinění (a dalších dosud nezjištěné
osoby) jednali podle popsaných skutečností jako spolupachatelé, neboť jejich
jednání bylo součástí společného celkového jednání učiněného po dohodě,
naplňujícího skutkovou podstatu trestného činu krádeže, přičemž nelze
pochybovat ani o společném úmyslu. Jednání obviněného S. B. lze charakterizovat
jako významný článek řetězu, který ve spojení se současně prováděným jednáním
ostatních pachatelů vedl ke spáchání trestného činu. Ke spolupachatelství
trestného činu přitom není nezbytné, aby činnost všech spolupachatelů byla
rovnocenná, stačí, že více osob vědomě spolupůsobí za stejným cílem (srov.
přiměř. dosud aplikovatelné rozhodnutí č. Rt 3371/1929 Sb. rozh. NS). Obviněná
Z. A. v rámci spolupachatelství naplnila všechny znaky trestného činu, jímž
byla uznána vinnou.
K tomu je potřeba dodat, že není nutné vyjadřovat zvlášť ve výroku rozsudku, že
obviněný se trestného činu dopustil jako spolupachatel (srov. § 9 odst. 2 tr.
zák.), neboť nejde o samostatnou formu trestného činu, nýbrž jen o formu
trestné činnosti (§ 89 odst. 1 tr. zák.) [srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád.
Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání, Praha: C. H. Beck 2008,
s. 1013]. Nebylo-li tedy ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu citováno
ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák., nejedná se o vadu rozsudku.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti je závěr odvolacího soudu o naplnění
znaků trestného činu krádeže obviněnými správný.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr.
ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona
dovolání obviněných S. B. a Z. A.odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a)
tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 8. září 2010
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý