U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18.
března 2015 dovolání obviněných Mgr. M. H. a Mgr. H. Č., proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 1 To 45/2014, v trestní
věci vedené u Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, pod sp. zn. 61 T
18/2013, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu se dovolání obviněného Mgr. M.
H. o d m í t á .
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné Mgr.
H. Č. o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 31. 3. 2014,
sp. zn. 61 T 18/2013, byli uznáni vinnými:
- obviněný Mgr. M. H. trestným činem zneužívání pravomoci veřejného
činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb.,
trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“) a
trestným činem přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, 2, 4 písm. a), b) tr.
zákona,
- obviněná Mgr. H. Č. trestným činem zneužití pravomoci veřejného
činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona,
- obviněný J. Š. trestným činem podplácení podle § 161 odst. 1, 2 písm.
b) tr. zákona,
kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustili tím,
že:
I. Mgr. M. H. a Mgr. H. Č.:
Mgr. M. H. a Mgr. H. Č. jako úřední osoby při výkonu své pravomoci, Mgr. M. H.,
tehdy služebně zařazen na Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, Služby
kriminální policie a vyšetřování Praha, expozitura Brno, a Mgr. H. Č., tehdy
služebně zařazena na OHK SKPV Správy Jihomoravského kraje Brno, pracoviště
Zlín, v rozporu s ustanovením § 52 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb., o policii
ČR, a v rozporu s ustanovením § 45 odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2003 Sb., o
služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších
předpisů, v přesně nezjištěné době v měsíci listopadu až prosinci 2007 v K.,
požádal Mgr. M. H. R. V. o úplatek ve výši 7.000.000 Kč, za což mu nabídl, že
mu zajistí kopii spisového materiálu, v rámci něhož mělo být dle ním
poskytnutých informací policejním orgánem Policie ČR vedeno trestní řízení
proti němu a proti jeho synovi R. V., pro údajné podezření z úkladné vraždy,
podvodu a krácení daně, a „kladné vyřešení“ tohoto trestního řízení, a když
požadoval R. V. důkaz o existenci tohoto trestního řízení, kontaktoval Mgr. M.
H. svoji známou Mgr. H. Č., která si zapůjčila od svého kolegy kpt. Bc. P. Z.
spisový materiál ČTS: PJM-758/TČ-03-2007, v rámci něhož bylo policejním orgánem
Policie ČR, Správy Jihomoravského kraje, odboru hospodářské kriminality Brno,
pracoviště Zlín, vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání trestných činů
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 148 odst. 1, odst. 3
písm. a) tr. zákona, účasti na zločinném spolčení dle § 163a odst. 1 tr. zákona
a legalizace výnosů z trestné činnosti dle § 252a odst. 1, odst. 2 písm. a),
písm. b) tr. zákona, kterých se měla dopustit skupina pachatelů: M. Č., O. B. a
R. V., tento spisový materiál dne 14.12.2007 kolem 8:00 hod. ve Z., nám.
T.G.M., v její tehdejší kanceláři, bez jakéhokoliv právního důvodu společně
prostudovali s Mgr. M. H., následně Mgr. H. Č. vybrané písemnosti v rozsahu 10
– 20 listů ze spisu v kanceláři sekretariátu okopírovala a předala je bez
právního důvodu Mgr. M. H., který je téhož dne v odpoledních hodinách v lese u
obce Z. za obcí Ch. předal R. V., za což od něj obdržel jako zálohu na celkovou
požadovanou částku finanční hotovost ve výši 700.000 Kč, kdy R. V. si takto
pořízené kopie z policejního spisu ponechal pro svoji další potřebu a
vyhodnocení,
II. Mgr. M. H. a J. Š.:
Mgr. M. H. jako úřední osoba při výkonu své pravomoci, tehdy služebně zařazen
na Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, Služby kriminální policie a
vyšetřování Praha, expozitura Brno, v rozporu s ustanovením § 115 zákona č.
273/2008 Sb., o Policii ČR, a v rozporu s ustanovením § 45 odst. 1 písm. c)
zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve
znění pozdějších předpisů, se dopustil následujícího jednání:
A) Mgr. M. H. v přesně nezjištěné době v lednu 2009 v K., na ulici V. poskytl
R. V. informaci o tom, že je na jeho syna R. V. plánován policejními orgány
„velký zátah“, že jsou jeho obchodní partneři odposloucháváni policií a že je
mu schopen poskytnout konkrétní informace o plánované realizaci, v rámci níž
budou provedeny domovní prohlídky v objektech, které jeho syn užívá, za což
požadoval po R. V. jako úplatek částku ve výši 600.000 Kč, a když mu ji tento v
přesně nezjištěný den v lednu 2009 v lese u obce Z. za Ch. předal, poskytl mu
Mgr. M. H. informaci, kterou získal od dosud neustanoveného příslušníka Policie
ČR, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, SKPV Praha,
expozitura Brno, či příslušníka Celní správy ČR, kteří se podíleli na provádění
těchto prohlídek, o tom, že v průběhu ledna 2009 bude provedena ze strany
policejního orgánu Policie ČR, Útvaru pro odhalování korupce a finanční
kriminality, SKPV Praha, expozitura Brno, realizace, při které budou provedeny
domovní prohlídky v bydlišti, firmách a dalších objektech jeho a jeho syna,
čehož využil R. V. tak, že veškeré podklady, které mohly sloužit policejnímu
orgánu jako důkazní prostředky důležité pro trestní řízení, odvezl a ukryl na
neznámém místě, čímž bylo zmařeno či přinejmenším ztíženo probíhající trestní
řízení, v rámci kterého byly prohlídky realizovány, vedeného Policií ČR,
Útvarem pro odhalování korupce a finanční kriminality, SKPV Praha, expozitura
Brno, pod sp. zn. OKFK-421/TČ-2008, pro podezření z trestného činu zkrácení
daně, poplatku a jiné podobné povinné platby dle § 148 odst. 1, odst. 4 tr.
zákona,
B) Mgr. M. H. v přesně nezjištěné době v polovině roku 2009 na přesně
nezjištěném místě na území ČR, na základě žádosti J. Š., požádal dosud přesně
neustanoveného příslušníka Policie ČR, Národní protidrogové centrály Praha,
expozitura Brno, aby pro něj neoprávněně, bez zákonného důvodu provedl
odposlech a záznam telekomunikačního provozu telefonního čísla, uživatele R. Š.
– bratra J. Š., k čemuž předložil pracovníkům NPC Brno smyšlený úřední záznam,
do kterého záměrně uvedl, že toto telefonní číslo R. Š. užívá jiná osoba, jejíž
totožnost je v současné době vedena ve stupni utajení „VYHRAZENÉ“, o níž věděl,
že ji policejní orgán NPC v té době prověřoval, a poté, co byly tyto
odposlechy a záznamy pod ČTS: NPC-34/TČ-2009-21-E5 na základě příkazu Městského
soudu v Brně v srpnu 2009 provedeny, získal je od výše zmíněného neustanoveného
policisty a za úplatu 30.000 Kč je předal po předchozí dohodě J. Š.,
C) Mgr. M. H. v přesně nezjištěném období od února do konce října roku 2009, v
době, kdy byl ještě ve služebním poměru příslušníka Policie ČR, po dobu nejméně
devíti měsíců, opakovaně zjistil a následně ve Z. i na dalších místech na území
ČR, za úplatu předal J. Š. informace o probíhajících či plánovaných úkonech
trestních řízení, vedených útvary Policie ČR proti jeho osobě, když si ho za
tímto účelem zavedl dne 24.2.2009 v evidenci policejního orgánu IS Blokace, kde
byl veden J. Š. jako jeho informátor s krycím názvem „K.“, na základě čehož byl
neprodleně informován o jakémkoliv dotazu na jeho osobu v informačních
systémech Policie ČR, za což si nechával od J. Š. platit jako úplatu měsíční
platby ve výši 20.000 Kč, a postupně od něj takto přijal částku ve výši 180.000
Kč, přestože formálně byl J. Š. veden jako policejní informátor, přinášející
informace z kriminálně závadového prostředí, což se ve skutečnosti nedělo, a J.
Š. za tyto služby nedostával ani žádnou odměnu,
D) Mgr. M. H. v témže období od února do konce října 2009 opakovaně provedl v
informačních systémech Policie ČR pro J. Š. lustraci telefonních čísel jeho,
jeho známých a obchodních partnerů, za účelem zjištění, zda jsou tato policejní
orgány odposlouchávána, a to jak osobně u nejméně sedmi telefonních čísel, tak
prostřednictvím dosud přesně neustanoveného příslušníka Policie ČR u dalšího
přesně nezjištěného počtu telefonních čísel, za což si nechával od J. Š. platit
5.000 Kč za jedno takto lustrované telefonní číslo, což představovalo měsíčně
částku ve výši nejméně 25.000 Kč, a postupně od něj takto přijal částku ve výši
nejméně 225.000 Kč,
III. Mgr. M. H. a J. Š.:
Mgr. M. H. v přesně nezjištěné době od prosince roku 2009 a zřejmě i v průběhu
roku 2010 ve Z., v době, když již nebyl ve služebním poměru příslušníka Policie
ČR, opakovaně nejméně ve dvou případech zjistil a následně za úplatu předal J.
Š. informace o probíhajících úkonech trestních řízení, vedených útvary Policie
ČR a orgány Celní správy ČR proti jeho osobě, případně proti jeho
spolupracovníkům či obchodním partnerům, a to konkrétně:
A) Mgr. M. H. za úplatu ve výši 300.000 Kč předal J. Š. informaci o úkonech
trestního řízení spojených se sledováním provozovny obchodního partnera J. Š. v
U. B., s nejvyšší pravděpodobností osoby L. U., prověřovaného v rámci trestního
řízení vedeného policejními orgány Celního ředitelství Olomouc pod sp. zn.
1331-TS-15/2009, kterou získal od dosud neustanoveného příslušníka Celní správy
ČR či příslušníka Policie ČR, kdy J. Š. si ověřil pravdivost informací o těchto
úkonech trestního řízení,
B) Mgr. M. H. za úplatu ve výši 200.000 Kč předal J. Š. informaci o trestním
řízení vedeném proti spolupracovníkovi J. Š. P. D., v rámci trestního řízení
Policie ČR v Bruntále pod sp. zn. KRPT-8131/TČ-2010-070171, které se týkalo
prověřování drogové trestné činnosti P. D. a dalších osob, a přislíbil mu, že
zajistí, aby informace zjištěné v rámci odposlechů P. D., pořízených v rámci
tohoto trestního řízení, svědčící o nezákonných obchodních aktivitách J. Š.,
nebyly v souladu se zákonem postoupeny na věcně a místně příslušný útvar
Policie ČR, ale budou ignorovány.
Za to byl obviněný Mgr. M. H. odsouzen podle § 160 odst. 4 tr. zákona a
§ 35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro
jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou.
Podle § 53 odst. 1 a § 54 odst. 1, odst. 3 tr. zákona mu byl dále uložen
peněžitý trest ve výměře 2.500.000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý
trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí
svobody v trvání 250 dnů. Obviněná Mgr. H. Č. byla odsouzena podle § 158 odst.
1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon jí byl
podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu
v délce tří let. U obviněného J. Š. bylo podle § 37 tr. zákona upuštěno od
uložení souhrnného trestu s ohledem na rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka
ve Zlíně, ze dne 18. 2. 2013, č. j. 61 T 32/2012-6294, ve spojení s rozsudkem
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 7. 2013, č.j. 6 To 32/2013-6745.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 31. 3.
2014, sp. zn. 61 T 18/2013, podali odvolání obvinění Mgr. M. H., Mgr. H. Č. a
státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočka ve Zlíně. O
podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. 10.
2014, sp. zn. 1 To 45/2014, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce
napadený rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu částečně
zrušil ohledně obviněného Mgr. M. H. v celém rozsahu a za splnění podmínek §
259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že jmenovaného obviněného uznal vinným:
- trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1
písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákona a trestným činem přijímání úplatku podle
§ 160 odst. 2, odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákona (v bodě I.),
- trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1
písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákona a trestným činem přijímání úplatku podle
§ 160 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákona (v bodě II.),
- trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1
písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákona [v bodě III./1-3)] a trestným činem
přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, odst. 3 písm. a) [v bodě III./1-5)],
písm. b) [v bodě III./1-3)] tr. zákona,
kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
I.
jako úřední osoba při výkonu své pravomoci, tehdy služebně zařazen na Útvaru
pro odhalování organizovaného zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování
Praha, expozitura Brno, v rozporu s ustanovením § 52 odst. 1 zákona č. 283/1991
Sb., o Policii ČR, a v rozporu s ustanovením § 45 odst. 1 písm. c) zákona č.
361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění
pozdějších předpisů,
v přesně nezjištěné době v měsíci listopadu až prosinci 2007, v K., požádal R.
V. o úplatek ve výši 7.000.000 Kč, za což mu nabídl, že mu zajistí kopii
spisového materiálu, v rámci něhož mělo být dle ním poskytnutých informací
policejním orgánem Policie ČR vedeno trestní řízení proti němu a proti jeho
synovi R. V., pro údajné podezření z úkladné vraždy, podvodu a krácení daně, a
„kladné vyřešení“ tohoto trestního řízení, a když požadoval R. V. důkaz o
existenci tohoto trestního řízení, kontaktoval Mgr. M. H. svoji známou Mgr. H.
Č., která si zapůjčila od svého kolegy kpt. Bc. P. Z. spisový materiál, ČTS:
PJM-758/TČ-03-2007, v rámci něhož bylo policejním orgánem Policie ČR, Správy
Jihomoravského kraje, odboru hospodářské kriminality Brno, pracoviště Zlín,
vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání trestných činů zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby dle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr.
zákona, účasti na zločinném spolčení dle § 163a odst. 1 tr. zákona a legalizace
výnosů z trestné činnosti dle § 252a odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) tr.
zákona, kterých se měla dopustit skupina pachatelů: M. Č., O. B. a R. V., tento
spisový materiál dne 14.12.2007 kolem 8:00 hod. ve Z., nám. T.G.M., v její
tehdejší kanceláři, bez jakéhokoliv právního důvodu společně prostudovali,
následně Mgr. H. Č. vybrané písemnosti v rozsahu 10 – 20 listů ze spisu v
kanceláři sekretariátu okopírovala a předala je bez právního důvodu Mgr. M. H.,
který je téhož dne v odpoledních hodinách v lese u obce Z. za obcí Ch. předal
R. V., za což od něj obdržel jako zálohu na celkovou požadovanou částku
finanční hotovost ve výši 700.000 Kč, kdy R. V. si takto pořízené kopie z
policejního spisu ponechal pro svoji další potřebu a vyhodnocení,
II.
jako úřední osoba při výkonu své pravomoci, tehdy služebně zařazen na Útvaru
pro odhalování organizovaného zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování
Praha, expozitura Brno, v rozporu s ustanovením § 115 zákona č. 273/2008 Sb., o
Policii ČR, a v rozporu s ustanovením § 45 odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2003
Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších
předpisů,
v přesně nezjištěné době v lednu 2009, v K. na ulici V., poskytl R. V.
informaci o tom, že je na jeho syna R. V. plánován policejními orgány „velký
zátah“, že jsou jeho obchodní partneři odposloucháváni policií a že je mu
schopen poskytnout konkrétní informace o plánované realizaci, v rámci níž budou
provedeny domovní prohlídky v objektech, které jeho syn užívá, za což požadoval
po R. V. jako úplatek částku ve výši 600.000 Kč, a když mu ji tento v přesně
nezjištěný den v lednu 2009 v lese u obce Z. za Ch. předal, poskytl mu Mgr. M.
H. informaci, kterou získal od dosud neustanoveného příslušníka Policie ČR,
Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, SKPV Praha, expozitura
Brno, či příslušníka Celní správy ČR, kteří se podíleli na provádění těchto
prohlídek, o tom, že v průběhu ledna 2009 bude provedena ze strany policejního
orgánu Policie ČR, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, SKPV
Praha, expozitura Brno, realizace, při které budou provedeny domovní prohlídky
v bydlišti, firmách a dalších objektech jeho a jeho syna, čehož využil R. V.
tak, že veškeré podklady, které mohly sloužit policejnímu orgánu jako důkazní
prostředky důležité pro trestní řízení, odvezl a ukryl na neznámém místě,
III.
jako úřední osoba při výkonu své pravomoci, tehdy služebně zařazen na Útvaru
pro odhalování organizovaného zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování
Praha, expozitura Brno, v rozporu s ustanovením § 115 zákona č. 273/2008 Sb., o
Policii ČR, a v rozporu s ustanovením § 45 odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2003
Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších
předpisů,
1) v přesně nezjištěné době v polovině roku 2009 na přesně nezjištěném místě na
území ČR, na základě žádosti J. Š., požádal dosud přesně neustanoveného
příslušníka Policie ČR, Národní protidrogové centrály Praha, expozitura Brno,
aby pro něj neoprávněně, bez zákonného důvodu, provedl odposlech a záznam
telekomunikačního provozu telefonního čísla uživatele R. Š. – bratra J. Š., k
čemuž předložil pracovníkům NPC Brno smyšlený úřední záznam, do kterého záměrně
uvedl, že toto telefonní číslo R. Š. užívá jiná osoba, jejíž totožnost je v
současné době vedena ve stupni utajení „VYHRAZENÉ“, o níž věděl, že ji
policejní orgán NPC v té době prověřoval, a poté, co byly tyto odposlechy a
záznamy pod ČTS: NPC-34/TČ-2009-21-E5 na základě příkazu Městského soudu v Brně
v srpnu 2009 provedeny, získal je od výše zmíněného neustanoveného policisty a
za úplatu 30.000 Kč je předal po předchozí dohodě J. Š.,
2) v přesně nezjištěném období od února do konce října roku 2009, v době, kdy
byl ještě ve služebním poměru příslušníka Policie ČR, po dobu nejméně devíti
měsíců, opakovaně zjistil a následně ve Z. i na dalších místech na území ČR za
úplatu předal J. Š. informace o probíhajících či plánovaných úkonech trestních
řízení, vedených útvary Policie ČR proti jeho osobě, když si ho za tímto účelem
zavedl dne 24.2.2009 v evidenci policejního orgánu IS Blokace, kde byl veden J.
Š. jako jeho informátor s krycím názvem „K.“, na základě čehož byl neprodleně
informován o jakémkoliv dotazu na jeho osobu v informačních systémech Policie
ČR, za což si nechával od J. Š. platit jako úplatu měsíční platby ve výši
20.000 Kč, a postupně od něj takto přijal částku ve výši 180.000 Kč, přestože
formálně byl J. Š. veden jako policejní informátor přinášející informace z
kriminálně závadového prostředí, což se ve skutečnosti nedělo, a J. Š. za tyto
služby nedostával ani žádnou odměnu,
3) v témže období od února do konce října 2009 opakovaně provedl v informačních
systémech Policie ČR pro J. Š. lustraci telefonních čísel jeho, jeho známých a
obchodních partnerů za účelem zjištění, zda jsou tato policejními orgány
odposlouchávána, a to jak osobně u nejméně sedmi telefonních čísel, tak
prostřednictvím dosud přesně neustanoveného příslušníka Policie ČR u dalšího
přesně nezjištěného počtu telefonních čísel, za což si nechával od J. Š. platit
5.000 Kč za jedno takto lustrované telefonní číslo, což představovalo měsíčně
částku ve výši nejméně 25.000 Kč, a postupně od něj takto přijal částku ve výši
nejméně 225.000 Kč,
v přesně nezjištěné době od prosince roku 2009 a zřejmě i v průběhu roku 2010
ve Z., v době, kdy již nebyl ve služebním poměru příslušníka Policie ČR,
opakovaně, nejméně ve dvou případech, zjistil a následně za úplatu předal J. Š.
informace o probíhajících úkonech trestních řízení, vedených útvary Policie ČR
a orgány Celní správy ČR proti jeho osobě, případně proti jeho spolupracovníkům
či obchodním partnerům, a to konkrétně:
4) za úplatu ve výši 300.000 Kč předal J. Š. informaci o úkonech trestního
řízení spojených se sledováním provozovny obchodního partnera J. Š. v U. B., s
nejvyšší pravděpodobností osoby L. U., prověřovaného v rámci trestního řízení
vedeného policejními orgány Celního ředitelství Olomouc pod sp.zn.
1331-TS-15/2009, kterou získal od dosud neustanoveného příslušníka Celní správy
ČR či příslušníka Policie ČR, kdy J. Š. si ověřil pravdivost informací o těchto
úkonech trestního řízení,
5) za úplatu ve výši 200.000 Kč předal J. Š. informaci o trestním
řízení vedeném proti spolupracovníkovi J. Š. P. D., v rámci trestního řízení
Policie ČR v Bruntále pod sp.zn. KRPT-8131/TČ-2010-070171, které se týkalo
prověřování drogové trestné činnosti P. D. a dalších osob, a přislíbil mu, že
zajistí, aby informace zjištěné v rámci odposlechů P. D., pořízené v rámci
tohoto trestního řízení, svědčící o nezákonných obchodních aktivitách J. Š.,
nebyly v souladu se zákonem postoupeny na věcně a místně příslušný útvar
Policie ČR, ale budou ignorovány.
Za to mu byl uložen podle § 160 odst. 4 tr. zákona a § 35 odst. 1 tr.
zákona úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let a podle § 39a odst. 2
písm. d) tr. zákona byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se
zvýšenou ostrahou. Podle § 53 odst. 1 a § 54 odst. 1, odst. 3 tr. zákona mu byl
současně uložen peněžitý trest ve výměře 3.500.000,- Kč, přičemž pro případ, že
by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest
odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců.
Odvolání obviněných Mgr. M. H. a Mgr. H. Č. byla předmětným rozsudkem
podle § 256 tr. řádu zamítnuta. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 1
To 45/2014, podali obvinění Mgr. M. H. a Mgr. H. Č. prostřednictvím svých
obhájců dovolání.
Mgr. M. H. v obsáhlém dovolání deklaroval dovolací důvody uvedené v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. V rámci podaného dovolání
namítá, že se soudy dopustily „několika závažných pochybení“. Jde především o
pochybení v oblasti důkazního řízení, kdy dostatečně neobjasnily skutkový stav
věci, opomenuly hodnotit provedené důkazy, důkazy hodnotily v extrémním rozporu
s jejich faktickým obsahem a obviněnému byl uložen trest, který zákon
nepřipouští. Tím došlo dle obviněného k zásahu do jeho práva na spravedlivý
proces. Dovolatel je přesvědčen, že krajský soud svá skutková zjištění
vybudoval především na výpovědích spoluobžalovaných R. V. a J. Š., tedy osob,
které se dopustily rozsáhlé trestné činnosti, za kterou byly také odsouzeny k
mnohaletým trestům odnětí svobody. Za tohoto stavu se dle něj jeví výpovědi
jmenovaných svědků, které podrobně hodnotí a rozebírá, jako nevěrohodné, jež
jako takové nemohou sloužit za základ skutkových zjištění. Obviněný se proto
domnívá, že by bylo na místě, aby soud jako předběžnou otázku hodnotil zejména
věrohodnost zmíněných svědků. Dodal, že v rámci dovolání proti rozsudku
nalézacího soudu navrhoval doplnění dokazování psychologickým znaleckým
zkoumáním těchto svědků za účelem zjištění, zda u nich není snížena schopnost
řádně vnímat a vypovídat a dále navrhoval provedení výslechů dalších svědků
(tj. zejména R. Š., M. Š., D. Š. a JUDr. D.). Soud však v tomto směru
dokazování vyčerpávajícím způsobem neprovedl. Podle názoru dovolatele pokud
nalézací soud i přes skutečnosti svědčící o nevěrohodnosti svědků R. V. a J. Š.
hodnotí oba jako osoby věrohodné, došlo jeho postupem k extrémnímu rozporu mezi
obsahem dokazování a hodnocením důkazů. Dále obviněný opětovně rozebírá
jednotlivé skutky a vytýká příslušným soudům neprovedení důkazu spisem pol.
informátora zvaný „K.“ vedený na expozituře ÚOOZ Brno pod sp. zn.
V8/2009-UOOZ/E5 na osobu J. Š. Zdůraznil, že pokud by tento spis byl k důkazu
před soudem proveden celý, tak by bylo prokázáno, že J. Š. mu nosil informace
pravidelně a dlouhodobě, tj. že J. Š. nebyl informátorem jen naoko a účelově,
jak nyní tvrdí, ale že byl skutečně policejním informátorem.
V další části dovolání obviněný uvádí, že stran výroku č. I. rozsudku
odvolacího soudu mělo být jeho jednání, k němuž došlo na konci roku 2007,
kvalifikováno dle zákona č. 140/1961 Sb., ve znění zákona č. 178/2007 Sb., tedy
co se týče konkrétně § 160 tr. zákona ve znění novely provedené zákonem č.
96/1999 Sb. účinným do 30. 6. 2008, kdy trestný čin přijímání úplatku byl
ohrožen sazbou od 2 do 8 let OS, nikoliv sazbou 5 až 12 let.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu pak dovolatel v
rámci dovolací argumetace uvádí, že nebyla splněna zákonná podmínka pro uložení
peněžitého trestu, a to jeho dobytnost. Tvrdí, že peněžitý trest není v jeho
případě dobytný, neboť nedisponuje žádným majetkem mimo pozemku v hodnotě
200.000,- Kč. Peněžitý trest ve výměře 3.500.000,- Kč je k tomuto majetku
obviněného ve zjevném nepoměru. Kromě toho platí, že peněžitý trest je ve
srovnání s částkou, kterou měl získat trestnou činností, více než dvojnásobný.
Z uvedených důvodů obviněný v závěru svého mimořádného opravného
prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek i rozhodnutí
soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc Krajskému soudu v Brně, pobočka ve
Zlíně, k novému projednání a rozhodnutí, a to v jiném složení senátu. Současně
navrhl, aby mu Nejvyšší soud ještě před rozhodnutím o dovolání přerušil výkon
trestu odnětí svobody.
Obviněná Mgr. H. Č. podala dovolání s odkazem na dovolací důvod uvedený
v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dle jejího mínění se soudy nevypořádaly s
jednotlivými znaky trestného činu, jímž byla uznána vinnou, nezabývaly se
otázkou, v rozporu se kterými zákony měla vykonávat svou pravomoc a nevyřešily
ani problém zavinění. Podle dovolatelky z popisu skutku nevyplývá, v čem je
spatřován úmysl způsobit jinému škodu a opatřit jinému neoprávněný prospěch.
Zdůraznila, že jednáním, které je jí kladeno za vinu, nevykonávala žádnou
pravomoc a pokud obviněnému H. poskytla určité informace, nemohlo se jednat o
porušení povinnosti mlčenlivosti, protože povinnost mlčenlivosti rozhodně nelze
vykládat tak, že by policista nesměl poskytovat informace jiným svým kolegům
při vzájemné spolupráci, byť neformální. Dále obviněná rozebírá průběh
skutkového děje a dospívá k závěru, že učiněná skutková zjištění nemají oporu v
provedených důkazech. Dodala, že v podstatě jediný důkaz, ze kterého učinily
příslušné soudy závěr o její vině, je výpověď svědka V., jehož ona sama hodnotí
jako nevěrohodného. Takový postup je podle jejího názoru v rozporu s praxí i
judikaturou při posuzování důkazů, které stojí proti sobě. Nesouhlas vyjádřila
i s tím, že soud připustil provedení důkazů přehráním záznamu o sledování osob
pořízeným v jiné trestní věci a přepisem obsahu tohoto záznamu v této trestní
věci.
Z uvedených důvodů obviněná závěrem dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud
dovoláním napadený rozsudek i rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích
týkajících se její osoby zrušil a sám ji předmětné obžaloby zprostil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého
zákonného práva a k dovolání obou obviněných se vyjádřil. Ve svém vyjádření
stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a k dovolání obviněného Mgr.
M. H. uvedl, že se vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním ztotožňuje s
uložením peněžitého trestu tomuto obviněnému tak, jak rozhodl odvolací soud a
obviněnému nepřisvědčil ani v namítaném extrémním rozporu ani v otázce
opomenutých důkazů. Podotkl, že i když vrchní soud neakceptoval veškeré důkazní
návrhy činěné ze strany obviněného, řádným způsobem zdůvodnil, proč ten který
důkaz neprovedl, proto jeho rozhodnutí nemůže být označeno jako projev
libovůle. Jediná námitka, ve které státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství obviněnému přisvědčil, byla námitka, že jeho jednání mělo být
posouzeno podle § 160 tr. zákona ve znění novely provedené zákonem č. 96/1999
Sb. Dodal však, že se jedná o pouhý formální nedostatek výroku rozhodnutí
odvolacího soudu, který je v odůvodnění výslovně a správně řešen. Navíc se toto
pochybení nijak neprojevilo na právním postavení obviněného, protože právní
kvalifikace jeho jednání jako taková zůstala nedotčena a zároveň se toto
pochybení nijak nepromítlo do výroku o trestu, protože obviněnému byl ukládán
úhrnný trest ve smyslu § 35 odst. 1 tr. zákona za čin nejpřísněji trestný, tedy
již podle § 160 odst. 4 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, který stanovil
trest odnětí svobody v rozmezí 5 – 12 let.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Nejvyšší
soud dovolání obviněného Mgr. M. H. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr.
řádu a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném
zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyjádřil
souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí
bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Pokud se týká dovolání obviněné Mgr. H. Č., dle státního zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství soudy nikterak nepochybily, když uznaly
obviněnou vinnou trestným činem zneužití pravomoci veřejného činitele podle §
158 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Pokud jde o výtku, že není zřejmé, komu
obviněná zamýšlela způsobit škodu a opatřit neoprávněný prospěch, lze jí
přisvědčit, že znak způsobení škody nemá v provedených skutkových zjištěních
oporu, nicméně naplnění alternativního znaku opatření neoprávněného prospěchu
je v tzv. skutkové větě rozsudku krajského soudu vyjádřeno dostatečně jasně. O
úmyslu obviněné také podle jeho mínění nelze pochybovat, neboť její jednání
bylo takové povahy, že nutně muselo být vedeno úmyslem. K námitce, že obviněná
nevykonávala žádnou pravomoc, uvedl, že obviněná zákonný znak „výkonu
pravomoci“ chápe příliš úzce. Obviněná znak výkonu pravomoci naplnila, neboť
její jednání nepochybně mělo vliv na další postup a rozhodování policejního
orgánu v dotčené věci (viz nález Ústavního soudu sp. zn.
III. ÚS 371/99). Za nedůvodnou považuje státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství i námitku obviněné, že poskytnutím informace kolegovi nemohla
porušit povinnost mlčenlivosti. Nejednalo se totiž o poskytování informací při
výkonu služby, jak v rozporu se zjištěným skutkovým stavem naznačuje obviněná.
Stejně tak nepřisvědčil ani jejímu tvrzení o extrémním rozporu zjištěného
skutkového stavu s obsahem důkazů. Má naopak za to, že soudy postupovaly v
souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. řádu a odůvodnění rozsudků
splňuje požadavky vyplývající z § 125 odst. 1 tr. řádu. Obviněná se
prostřednictvím svých námitek domáhá jiného hodnocení důkazů, nabízí své
vlastní, alternativní hodnocení, snaží se prosadit svou vlastní verzi
skutkového děje, což je ale v dovolacím řízení vyloučeno. Konečně státní
zástupce Nejvyššího státního zastupitelství neshledal žádné pochybení ani ve
„využití sledování osob jako důkazu v tomto trestním řízení“. V souladu s
vrchním soudem se domnívá, že byly dodrženy veškeré zákonné požadavky na
uplatnění tohoto důkazu.
Z uvedených důvodů státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné Mgr. H. Č. odmítl jako zjevně
neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a aby tak učinil za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ
odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyjádřil souhlas podle § 265r
odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v
neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že obě podaná
dovolání jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], byla podána
obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1
písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit
(§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti
stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán
k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou
argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem –
advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný Mgr. M. H. v dovolání deklaroval důvody dovolání podle § 265b odst. 1
písm. g) a h) tr. řádu.
Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno
namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho
právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o
vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže
odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících
řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem
nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán
(srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky
týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování
apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu
ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního
nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a
námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v
intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu zjistil, že
obviněný Mgr. M. H. v podstatné části svého dovolání ve skutečnosti nevytýká
rozhodujícím soudům nižších stupňů nesprávné právní posouzení skutku ani jiné
nesprávné hmotně právní posouzení, nýbrž zpochybňuje správnost a úplnost
provedeného dokazování. Jeho skutkové námitky zaměřené proti výsledkům
provedeného dokazování a hodnocení důkazů však neodpovídají uplatněnému hmotně
právnímu dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci
deklarovaného dovolacího důvodu nelze akceptovat ani námitky ohledně údajného
extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a
ohledně opomenutých důkazů.
Ve smyslu tvrzeného extrémního nesouladu nevznesl obviněný žádný argument,
který by takový závěr mohl relevantně odůvodnit. Extrémní rozpor mezi
skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán tehdy, pokud skutková
zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s provedenými důkazy, tj.
tehdy, pokud skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky
přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem
toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna,
pokud jsou výsledkem dezinterpretace obsahu důkazů, jsou-li pro skutková
zjištění rozhodné důkazy zcela pominuty, apod. Kritériem pro úsudek na tzv.
extrémní nesoulad je zákaz svévole, resp. svévolného rozhodnutí. Otázku svévole
však nelze redukovat výlučně na polemiku se skutkovými závěry a skutkovými
zjištěními nalézacího soudu, extrémní nesoulad nelze shledávat ve faktu, že
skutková zjištění soudů učiněná na základě vyhodnocení důkazů splňující
kritéria upravená ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu jsou odlišná od představ
obviněného, který důkazy hodnotí způsobem odlišným (srov. např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 6 Tdo 646/2014).
Vzhledem k tomu, že extrémní rozpor ve významu jeho judikatorního výkladu
(očividný nesoulad skutkových zjištění s obsahem důkazů) v posuzované věci
nevznikl, proto dovolání obviněného v tomto smyslu není možno pokládat ani za
formálně naplňující jím deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. řádu.
Obviněnému nelze přisvědčit ani v námitce opomenutých důkazů. Obviněný Mgr. M.
H. i obviněná Mgr. H. Č. byli ze spáchání dané trestné činnosti usvědčeni
především na základě výpovědí R. V. a J. Š., a to za situace, kdy si byl soud
vědom trestné činnosti, pro kterou byl stíhán R. V. a trestné činnosti spáchané
J. Š. Současně je ale třeba zdůraznit, že výpověď těchto svědků nestojí
osamoceně, ale je podporována i výpověďmi dalších svědků a v řízení provedenými
listinnými důkazy. Dohromady tak důkazy tvoří ucelený řetězec svědčící o vině
obou obviněných. Rozhodující soudy ve svých rozhodnutích, na která je v tomto
směru možno beze zbytku odkázat, jasně a srozumitelně zdůvodnily, z jakých
důvodů nepochybovaly o věrohodnosti výpovědí jmenovaných svědků a na druhé
straně proč výpovědi obviněných vyhodnotily jako ryze účelové, učiněné pouze se
snahou vyhnout se trestní odpovědnosti.
Návrhy na doplnění dokazování uplatněné v dovolání obviněný Mgr. M. H.
deklaroval již ve svém řádném opravném prostředku proti rozsudku nalézacího
soudu. Jedná se o výtky, že příslušný soud odmítl nařídit ve věci vypracování
znaleckých posudků za účelem objasnění věrohodnosti svědků R. V. a J. Š., že
odmítl provést výslechy dalších obviněným navrhovaných svědků (R. Š., M. Š., D.
Š., JUDr. D.) nebo že neprovedl důkaz celým spisem „K.“. K tomu soud druhého
stupně uzavřel, že nalézacímu soudu nelze vytknout, že by neprovedl některé z
podstatných a dostupných důkazů, jež by mohly přispět k objasnění věci, neboť
rozsah provedeného dokazování ve věci je rozsahem dostatečným k objasnění věci
z pohledu § 2 odst. 5 tr. řádu, tj. z hlediska zjištění skutkového stavu věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti. Své rozhodnutí, tj. z jakého důvodu dané
návrhy na doplnění dokazování zamítl, podrobně odůvodnil (viz str. 22, 23
rozsudku odvolacího soudu) a Nejvyšší soud se s jeho názorem ztotožnil. Na
okraj Nejvyšší soud připomíná, že posouzení věrohodnosti svědka je otázkou
výsostně právní, nikoli znaleckou, a tudíž není vadou dokazování, pokud soudy
dospěly při hodnocení důkazů k jednoznačným závěrům o věrohodnosti svědků, aniž
potřebovaly tyto závěry podložit znaleckými posudky.
Pro úplnost je třeba dodat, že pokud obviněný v dovolání opakuje
námitky, které uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení i v
odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, jde v podstatě pouze o opakování
obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy nižších stupňů.
Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu
sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v
podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v
odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a
správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve
smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor
rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Obecně námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů nejsou
svojí povahou námitkami hmotně právního charakteru, ale dle soudní judikatury
je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních
práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho
účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání
svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak
odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také
(pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z
jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní,
zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních
předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté
Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České
republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo
soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného
hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost
vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud
není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý
proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na
náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr.
řádu nebo § 134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky
sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.).
Dle názoru Nejvyššího soudu je na základě provedeného dokazování zřejmé, že v
posuzované věci se o případ tzv. opomenutých důkazů nejedná, neboť za opomenuté
byly označeny takové důkazní návrhy, se kterými se příslušný odvolací soud již
řádně zabýval, avšak rozhodl, že dalšího dokazování v tomto směru není již
třeba, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení
provedenými důkazy a příslušné obviněným Mgr. M. H. navrhované důkazy by neměly
na posouzení skutkového stavu a jeho viny žádný vliv. Takové rozhodnutí je
zcela v kompetenci rozhodujících soudů a Nejvyšší soud se s rozsahem
provedeného dokazování i s odůvodněním odvolacího soudu ztotožnil.
Jedinou námitkou, kterou lze z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu posoudit jako právně relevantní, je námitka obviněného, že
stran výroku č. I. rozsudku odvolacího soudu mělo být jeho jednání, k němuž
došlo na konci roku 2007, kvalifikováno dle zákona č. 140/1961 Sb., ve znění
zákona č. 178/2007 Sb., tedy co se týče konkrétně § 160 tr. zákona ve znění
novely provedené zákonem č. 96/1999 Sb. účinným do 30. 6. 2008, kdy trestný čin
přijímání úplatku byl ohrožen sazbou od 2 do 8 let OS, nikoliv sazbou 5 až 12
let.
Obviněnému je třeba přisvědčit v tom, že odvolací soud v napadeném rozsudku
jeho jednání popsané v bodě I. výrokové části skutečně kvalifikoval podle
trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 s trestní sazbou pět až dvanáct let,
ačkoliv k němu došlo za účinnosti právní úpravy, která na uvedený trestný čin
stanovila trestní sazbu od dvou do osmi let, tedy trestní sazbu mírnější (§ 160
odst. 4 tr. zákona ve znění zákona č. 96/1999 Sb.). V odůvodnění rozsudku však
odvolací soud již správně konstatoval, že zákonem č. 122/2008 Sb., který nabyl
účinnosti dne 1. 8. 2008, došlo k úpravě trestní sazby u trestného činu podle §
160 odst. 1, 2, 4 tr. zákona z původních dvou až osmi let na pět až dvanáct let
odnětí svobody. Dále odvolací soud dodal, že tato skutečnost je zmiňována z
toho důvodu, aby bylo patrné, že jednání v bodě I. bylo spácháno za účinnosti
zákona s nižší trestní sazbou, zatímco jednání pod body II. a III. již za
účinnosti zákona s trestní sazbou od pěti do dvanácti let odnětí svobody.
I s přihlédnutím ke shora zmíněnému formálnímu pochybení odvolacího soudu však
Nejvyšší soud, ve shodě s názorem státního zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství, neshledal důvody, pro které by bylo nutno dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu ohledně obviněného Mgr. M. H. zrušit, a to z toho
důvodu, že i při zpřesněné právní kvalifikaci by se v zásadě postavení
obviněného nijak nezměnilo, neboť by mu byl ukládán trest podle totožného
zákonného ustanovení § 160 odst. 4 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 s
trestní sazbou v rozmezí od pěti do dvanácti let. Právní kvalifikace jednání
obviněného by tak zůstala nedotčena [§ 160 odst. 2, 3 písm. b), odst. 4 tr.
zákona]. Zároveň se dané pochybení nijak nepromítlo ani do výroku o trestu,
protože obviněnému byl ukládán úhrnný trest ve smyslu § 35 odst. 1 tr. zákona
za čin nejpřísněji trestný, tedy již podle § 160 odst. 4 tr. zákona účinného do
31. 12. 2009, který stanovil trest odnětí svobody v rozmezí od pěti do dvanácti
let.
Obviněný Mgr. M. H. ve svém dovolání uplatnil dále dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen
takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře
mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán
vinným. Má-li dojít k jeho naplnění, musí být v dovolání namítána existence
jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu
trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou
trestní sazbu.
Obviněný namítá, že nebyla splněna zákonná podmínka pro uložení peněžitého
trestu, a to jeho dobytnost. Tvrdí, že nedisponuje žádným majetkem mimo pozemku
v hodnotě 200.000,- Kč a uložený peněžitý trest ve výměře 3.500.000,- Kč je k
tomuto majetku ve zjevném nepoměru. Z obsahu trestního spisu jsou však zmíněné
skutečnosti uváděné obviněným v rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními. V
průběhu řízení byly zjištěny zcela jiné majetkové poměry obviněného, než tvrdí
on sám. Soud při stanovování trestu vycházel jak z majetkových, tak i osobních
poměrů obviněného a dle názoru Nejvyššího soudu je uložený trest trestem zcela
adekvátním povaze a závažnosti způsobeného trestného činu. Ani tyto námitky tak
nelze považovat za důvodné.
Na základě výše uvedených skutečností Nejvyšší soud dovolání obviněného Mgr. M.
H. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu, neboť s ohledem na povahu
shora specifikované formální vady je zcela zřejmé, že projednání dovolání by
nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu
dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
Obviněná Mgr. H. Č. podala dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. řádu a v dovolání také většinou opakuje námitky uplatněné již v
předchozích stádiích trestního řízení, se kterými se rozhodující soudy řádně
vypořádaly. Uvedla, že soudy dostatečně nezhodnotily subjektivní stránku jejího
jednání, nezabývaly se otázkou, v rozporu se kterými zákony měla vykonávat svou
pravomoc, že příslušným jednáním nevykonávala žádnou pravomoc a nemohlo se
jednat ani o porušení mlčenlivosti a že z popisu skutku nevyplývá, v čem je
spatřován její úmysl způsobit jinému škodu a opatřit jinému neoprávněný
prospěch.
Trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm.
a) tr. zákona se dopustil ten veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému
škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonával svou
pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Z hlediska zavinění musí úmysl pachatele
kromě jednání zahrnovat i úmysl způsobit někomu škodu nebo opatřit sobě nebo
jinému neoprávněný prospěch. Přitom okolnost, že ze dvou alternativních znaků
příslušné skutkové podstaty je naplněn pouze jeden, neznamená vadu zvolené
právní kvalifikace. O překročení pravomoci ve smyslu ustanovení § 158 tr.
zákona šlo tehdy, když pachatel vykonával činnost, která patřila do pravomoci
jiné úřední osoby, popř. jiného orgánu (nadřízeného nebo podřízeného), pokud
úřední osoba neměla právo vztáhnout vyřízení věci na sebe.
Ač obviněná spáchání trestné činnosti popírá, dle výsledků provedeného
dokazování se vytýkaného jednání dopustila, a to po domluvě s obviněným Mgr. M.
H. Z popisu skutku v tzv. skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu
vyplývá, že trestnou činnost páchala jako veřejný činitel podle § 89 odst. 9
tr. zákona, v rozhodné době byla příslušníkem bezpečnostního sboru a právě jako
příslušník policie si mohla vyžádat k zapůjčení spis, který následně s
obviněným Mgr. M. H. prostudovala, zcela neoprávněně okopírovala a bez
jakéhokoliv právního důvodu předala Mgr. M. H. Ten jej poté předal R. V.
Předmětné jednání obviněných tak nepochybně svědčilo ve prospěch R. V., resp.
jeho syna R. V. Ač znak způsobení škody nemá v provedených skutkových
zjištěních oporu, naplnění alternativního znaku opatření neoprávněného
prospěchu je v tzv. skutkové větě vyjádřen dostatečně. Vzhledem k důkazní
situaci muselo být obviněné zřejmé, že svým postupem může jinému opatřit
neoprávněný prospěch. Minimálně musela být srozuměna s tím, že obviněný Mgr. M.
H. využije získané materiály ve svůj prospěch, a to včetně prospěchu
finančního. Pokud si obviněná vypůjčila spis, studovala ho, okopírovala z něj
příslušné části a tyto následně předala jinému, není pochyb o tom, že se z její
strany jednalo o jednání úmyslné a že mezi jejím jednáním a následkem v podobě
prokázaného prospěchu obviněného Mgr. M. H. je dána příčinná souvislost.
Jednala tak v úmyslu „opatřit jinému neoprávněný prospěch“ ve smyslu znaků
trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm.
a) tr. zákona.
Za nedůvodné je nutno označit i námitky obviněné, že nevykonávala žádnou
pravomoc a že poskytnutím informace kolegovi nemohla porušit povinnost
mlčenlivosti, neboť jiný policista není „nepovolanou osobou“.
O tom, že je třeba posoudit jako naprosto nepřijatelnou praxi, při které
policista působí jako prostředník při zajišťování údajů z veřejně nepřístupných
zdrojů pro potřeby jiného, není dle názoru Nejvyššího soudu třeba pochybovat.
Obviněná si zapůjčila spis jako policistka a osoba v postavení veřejného
činitele. Bez těchto skutečností by jí žádný spis zapůjčen nebyl. Realizovala
tak zákonem jí přiznané právo nahlížet do policejního spisu jiných příslušníků
policie. Není tak pochyb o tom, že jednala v souvislosti s oprávněním, kterým
byla nadána v rámci plnění pracovních úkolů. Zde je třeba připomenout, že
výkonem pravomoci není jen rozhodování o právech a povinnostech fyzických či
právnických osob, ale v pojmu pravomoc je vždy obsažen i prvek moci a
rozhodování.
Dle rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 371/99, jak
zmínil již státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, proces
rozhodování zahrnuje fázi přípravnou, fázi vlastního přijetí rozhodnutí a fázi
výkonu tohoto rozhodnutí. Je-li s pojmem pravomoci spojena fáze druhá a třetí,
potom i věcná příprava takového rozhodnutí, bez níž by nemohlo být přijato,
musí pod pojem pravomoc nutně rovněž spadat. Pokud je projevem pravomoci i
výkon přijatých rozhodnutí, logicky jím musí být i podmínka, bez které by
takového rozhodnutí ani jeho výkonu nebylo. V kontextu citovaného rozhodnutí
obviněná zákonný znak „výkonu pravomoci“ bezpochyby naplnila.
Tvrzení obviněné, že poskytnutím informace kolegovi nemohla porušit povinnost
mlčenlivosti, neboť jiný policista není „nepovolanou osobou“, by bylo možno dát
za pravdu tehdy, pokud by se jednalo o poskytování informací v rámci plnění
služebních povinností, což však nebyl případ posuzované věci. Obviněná
neposkytovala informace obviněnému Mgr. M. H. při výkonu služby, nýbrž bez
jakéhokoliv právního důvodu, proto ani tato námitka nemůže obstát.
Pochybení neshledal Nejvyšší soud ani v důkazu pořízeným záznamem o sledování
osob. Oba soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí zdůvodnily, proč
byly námitky o nezákonnosti tohoto záznamu vyhodnoceny jako irelevantní a
Nejvyšší soud se s jejich názorem ztotožnil.
Ostatní v dovolání uplatněné námitky jsou námitkami čistě skutkovými, které
směřují výhradně proti výsledkům provedeného dokazování a proti hodnocení
důkazů. Takové námitky však neodpovídají uplatněnému hmotně právnímu dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ani u obviněné Mgr. H. Č.,
stejně jako u obviněného Mgr. M. H., neshledal Nejvyšší soud relevantním
tvrzení o extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými
zjištěními, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně
existenci žádného extrémního nesouladu dovodit nelze.
Je tak třeba dát za pravdu závěru nalézacího i odvolacího soudu v tom, že
obviněná Mgr. H. Č. svým jednáním naplnila všechny zákonné znaky trestného činu
zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona,
příslušný skutek byl bez pochybností objasněn, nalézací soud zvolil
odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným
kritériím.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněné Mgr. H. Č. odmítl podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
O obou podaných dovoláních bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst.
1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. března 2015
Předsedkyně
senátu:
JUDr. Danuše Novotná