Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Jana Musila, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Vojtěcha Šimíčka, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti společnosti 1. Grow shop greenhome s. r. o., sídlem K. H. Borovského 1177, Tachov, zastoupené JUDr. Milošem Holubem, Ph.D., advokátem, sídlem Veletržní 924/14, Praha 7, vedené pod
sp. zn. III. ÚS 3566/16
, a stěžovatele 2. M. Š., zastoupeného JUDr. Milošem Holubem, Ph.D., advokátem, sídlem Veletržní 924/14, Praha 7, vedené pod
sp. zn. II. ÚS 3575/16
, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2016 č. j. 11 Tdo 403/2016-30, usnesení Krajského soudu v Plzní ze dne 30. července 2015 č. j. 7 To 209/2015-873 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. ledna 2015 č. j. 4 T 81/2014-836, takto:
Ústavní stížnosti dosud vedené pod
sp. zn. III. ÚS 3566/16
a
II. ÚS 3575/16
se spojují ke společnému řízení a budou nadále vedeny pod spisovou značkou III. ÚS 3566/16.
Podle ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 zákona č. 99/19963 Sb., občanský soudní řád, může v zájmu hospodárnosti řízení Ústavní soud ke společnému řízení spojit věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků.
Ústavními stížnostmi vedenými dosud pod
sp. zn. III. ÚS 3566/16
a
II. ÚS 3575/16
jsou napadena stejná rozhodnutí obecných soudů a stěžovatelé mají stejného právního zástupce; podmínky pro spojení těchto věcí jsou proto splněny.
V souladu s rozvrhem práce pro rok 2016 je soudcem zpravodajem Jan Filip.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2016
Pavel Rychetský v. r.
předseda Ústavního soudu
5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že prvním procesním úkonem, který vůči ní soudy učinily, bylo doručení usnesení Nejvyššího soudu, ačkoliv se v celém řízení rozhodovalo o jejím majetku. Tento chybný postup byl ostatně jedním z důvodů kasačního zásahu Nejvyššího soudu. Zároveň stěžovatelka namítá, že toto pochybení se promítlo i do výroku soudů o zabrání věcí zajištěných při prohlídce jiných prostor (hnojiv, elektrických zařízení, atd.). Nejvyšší soud však nijak nezdůvodnil, z jakého důvodu tento výrok nezrušil.
6. Dále stěžovatelka nesouhlasí s extenzivním výkladem ustanovení § 101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, jak jej v dané věci provedly soudy. Většina zabraných věcí představovala zboží, které je zcela legálně obchodováno jinými subjekty a lze je zcela legálně použít. Není přitom zřejmé, z čeho soudy dovodily, že by tyto věci měly být použity právě pro pěstování konopí. Na základě extenzivního výkladu obecných soudů je možné zabrat jakoukoliv věc, u níž si lze představit jakékoliv zneužití ke spáchání zločinu, což dle stěžovatelky nebylo úmyslem zákonodárce, zvláště pak v situaci, kdy byl pachatel odsouzen za tzv. ohrožovací delikt. Takový výklad nese dle stěžovatelky znaky libovůle. Zároveň postupem, kdy je zabaveno prakticky veškeré zboží stěžovatelky, mohlo být porušeno právo na svobodné podnikání podle čl. 26 Listiny, když se stejným zbožím jiní podnikatelé běžně obchodují. Z výše uvedených důvodů tedy stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
7. Stěžovatel pak ve své ústavní stížnosti namítá, že odsuzující rozsudky byly vydány v rozporu se zásadou nullum crimen sine lege. V demokratickém právním státě může být za spáchání trestného činu jednotlivec odsouzen pouze tehdy, pokud mohl ze znění zákona poznat, že je jeho jednání v rozporu s trestněprávními předpisy. Tak tomu však v dané věci nebylo, neboť naopak je situace ohledně obdobného jednání značně nejasná. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nedostatečně určitý zákon. Orgány činné v trestním řízení činnosti analogické provozování tzv. growshopů dlouhodobě tolerují a vytváří tak v adresátech právní normy dojem legálnosti dané aktivity (totéž platí např. pro živnostenské úřady). V takové situaci vzniká dle stěžovatele nepřípustná nejistota ohledně možnosti orgánů činných v trestním řízení stíhat ten který konkrétní subjekt, když ve většině případů k žádnému postihu nepřistoupí. V tomto směru stěžovatel poukazuje např. na pravidelně konaný festival Cannafest, kde je prováděna v masovějším měřítku analogická činnost, za níž byl stěžovatel odsouzen. Podle zpráv Policie České republiky však za ní nebyl nikdo postižen. Stěžovatel tak mohl mít za to, že jeho jednání je v souladu se zákonem. I kdyby tolerantní činnost orgánů činných v trestním řízení byla protiprávní, vytvořila by dle stěžovatele situaci tzv. právního omylu podle § 19 trestního zákoníku. Ani praxe soudů není v tomto dle stěžovatele jednotná, jak stěžovatel dokládá zprošťujícími rozhodnutími Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze v obdobné kauze.
8. Podle stěžovatele též soudy dostatečně neodůvodnily jím rozporovaný závěr, že by se v obchodě prodávaly vyjmenované knihy, které v ní byly nalezeny. Navíc stěžovatel poukazuje na skutečnost, že uvedená literatura je běžně legálně dostupná a jde o registrované tituly. Tyto knihy si lze pořídit i ve veřejných knihovnách. Pokud jsou skutečně závadné, což však stěžovatel zpochybňuje, byl by namístě zásah orgánů činných v trestním řízení. V opačném případě lze po jednotlivcích obtížně požadovat vědomost toho, že prodejem nebo držením těchto děl může dojít k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Navíc by takový závěr byl dle stěžovatele v rozporu s ústavním právem na informace a jejich vyhledávání a šíření podle čl. 17 odst. 1 a 4 Listiny.
9. Finanční prostředky ve výši 24 000 Kč pak nebyly stěžovateli zabaveny v souladu se zákonem, resp. kritérii, jež stanovil Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí. Přestože Nejvyšší soud z obdobných důvodů zrušil zabrání věcí a náhradních hodnot v majetku stěžovatelky, stejný výrok o prostředcích stěžovatele ponechal bez povšimnutí. Rovněž tak stěžovatel namítá nepřípustné nevypořádání se s námitkou protiústavního zabrání věcí stěžovatelce, v níž je stěžovatel společníkem. Proto jde o zásah do jeho majetkových práv v rozporu s čl. 11 Listiny. Dále stěžovatel uplatnil zcela totožnou argumentaci jako stěžovatelka ohledně nepřípustně extenzivního výkladu ustanovení § 101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku.
10. Konečně stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud pochybil, když jako nepřípustnou shledal aplikaci nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "nařízení o seznamech návykových látek"), avšak toto pochybení označil pouze za formální. Takový postup dle stěžovatele odporuje čl. 40 odst. 6 Listiny, z nějž vyplývá bezpodmínečná nutnost dodržení formální aplikace správné právní normy. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
11. Usnesením ze dne 15. 11. 2016
sp. zn. III. ÚS 3566/16
plénum Ústavního soudu rozhodlo tak, že obě ústavní stížnosti, tj. ústavní stížnosti stěžovatelky ze dne 27. 10. 2016
sp. zn. III. ÚS 3566/16
a stěžovatele ze dne 27. 10. 2016
sp. zn. II. ÚS 3575/16
se spojují ke společnému řízení, které bude vedeno pod
sp. zn. III. ÚS 3566/16
s tím, že soudcem zpravodajem byl podle rozvrhu práce na rok 2016 ustanoven Jan Filip.
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnosti jsou přípustné (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
13. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že v obou ke společnému řízení spojených věcech jde o návrh zjevně neopodstatněný. Byl přitom veden těmito úvahami.
14. V prvé řadě se Ústavní soud musel vypořádat s námitkami ohledně porušení procesních práv stěžovatelky. Žádné reálné porušení nad rámec toho, které konstatoval (a napravil) Nejvyšší soud, však neshledal. Ústavní záruky dodržení procesních práv neaplikuje Ústavní soud přepjatě formalisticky, nýbrž vždy sleduje smysl jejich uplatnění ve vztahu k předmětu každého konkrétního řízení. V posuzovaném trestním řízení bylo rozhodováno o majetku stěžovatelky jako osoby zúčastněné. Ačkoliv lze konstatovat, že soudy ve vztahu ke stěžovatelce nedodržely všechny zákonné procesní povinnosti (Nejvyšší soud i stěžovatelka zmiňují kupř. povinnost doručovat zúčastněné osobě stejnopis rozhodnutí), nedošlo dle Ústavního soudu k reálnému omezení stěžovatelčiných procesních práv. Za zásadní považuje Ústavní soud skutečnost, že v daném trestním řízení byli stíháni všichni jednatelé stěžovatelky. Ti navíc byli odborně zastoupeni, a v trestním řízení uplatňovali a svou procesní aktivitou rovněž hájili stěžovatelku ve věci omezování jejích majetkových práv. Nelze tedy dojít k závěru, že stěžovatelka, jako právnická osoba, nebyla o průběhu trestního řízení a obsahu rozhodnutí informována a nemohla se proti postupu orgánů činných v trestním řízení účinně bránit. Zároveň si lze jen těžko představit, že by dodržení formálních zákonných povinností vedlo k uplatnění obhajoby odlišné od té, kterou prezentovali stěžovatelčini jednatelé. V uvedeném postupu soudů tak Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelčiných ústavních procesních práv.
15. Co se týče posouzení námitek porušení hmotných práv stěžovatelů, je třeba zdůraznit, že se s otázkou určitosti a legitimity aplikace ustanovení § 287 trestního zákoníku na případy tzv. growshopů již Ústavní soud v minulosti vypořádal zejména v nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2014
sp. zn. III. ÚS 934/13
(N 21/72 SbNU 253). V nyní projednávané věci neshledal Ústavní soud žádný důvod se od závazných závěrů tohoto nálezu odchýlit. K naplňování znaků uvedené skutkové podstaty prostřednictvím šíření knih a obdobných děl se pak Ústavní soud podrobněji vyjádřil v usnesení ze dne 17. 5. 2017
sp. zn. III. ÚS 3489/16
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). I na jeho odůvodnění lze odkázat. Nepřímo z něj vyplývá, že pro naplnění znaků uvedené skutkové podstaty je podstatný úmysl, s nímž pachatel uvedené dílo šíří. Je tedy zcela možné, že určitá kniha může v jednom prostředí kupř. sloužit k získání poznatků o léčivých účincích konopí (např. ve veřejné knihovně), avšak její šíření v jiném prostředí bude představovat pobízení a výzvy k zneužívání návykových látek. Rozlišení těchto situací je otázkou hodnocení zjištěného skutkového stavu. Jen tím může být zachována maximální ochrana svobody projevu za současného legitimního mocenského potírání zneužívání návykových látek. Ústavní soud tedy uzavírá, že právní závěry soudů ohledně naplnění znaků skutkového podstaty trestného činu podle § 287 trestního zákoníku z ústavněprávního hlediska obstojí.
16. Za nepřípustný nelze považovat ani výklad § 101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, provedený obecnými soudy. Tento výklad odpovídá znění zákona, jakož i judikatuře Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 19. 2. 2015
sp. zn. III. ÚS 2301/14
). Dle Ústavního soudu sleduje uvedené ustanovení právě cíl ochrany společnosti před potenciální závažnější trestnou činností ve formě tzv. poškozovacích deliktů, byl-li již spáchán méně závažný tzv. ohrožovací delikt. Zákonodárce dal pro takovou situaci možnost orgánům činným v trestním řízení zabrat věci nebezpečné tímto způsobem. Jejich nebezpečnost přitom není nutně dána pouze jejich podstatou, nýbrž kontextem spáchané trestné činnosti. Možnost jejich potenciálního legálního využití rukou odsouzených pachatelů nepředstavuje sama o sobě překážku jejich zabrání. Proto dochází zcela běžně k zabrání všech věcí užitých k páchání trestné činnosti u tzv. ohrožovacích deliktů týkajících se např. neoprávněného opatření zbraní (oleje, přístroje), napodobenin měny (tiskárny, barvy), výroby drog (hnojiva či jiné chemické přípravky, apod.), atd. Takový postup je přitom dle Ústavního soudu zcela legitimní. Konečně, pokud stojí v podstatě celá koncepce stěžovatelčina podnikání na páchání trestné činnosti (na rozdíl od ostatních podnikatelských subjektů), neobstojí ani námitka omezení práva na svobodné podnikání podle čl. 26 Listiny.
17. Rozdílný účel a smysl § 101 odst. 1 písm. c) a § 102 trestního zákoníku podrobně vysvětlil i Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí. Z výše uvedených důvodů tak považuje Ústavní soud za zcela legitimní postup, jímž Nejvyšší soud vrátil soudům nižších stupňů k novému projednání pouze otázku účelnosti zabrání finančních prostředků v majetku stěžovatelky a nikoliv zabrání věcí, jejichž prostřednictvím byla trestná činnost fakticky páchána. V souladu se závěry Nejvyššího soudu a zněním zákona je pak dle Ústavního soudu i výrok o zabrání tzv. náhradní hodnoty z majetku stěžovatele ve výši 24 000 Kč.
18. Ztotožnit se nelze ani s námitkou porušení čl. 40 odst. 6 Listiny v důsledku formálně chybné aplikace nařízení o seznamech návykových látek. Ústavní soud se k totožné otázce bezpodmínečné aplikace řádně zvoleného formálního právního předpisu vyjádřil, se stejným závěrem jako Nejvyšší soud v projednávané věci, v usnesení ze dne 6. 6. 2017
sp. zn. III. ÚS 1126/15
(viz bod 20 a násl.). Z něj vyplývá, že Ústavní soud neshledá porušení čl. 40 odst. 6 Listiny (a nepřistoupí tak ke kasaci napadených rozhodnutí) toliko z formalistického důvodu aplikace zákona v rozporu s aplikačními zásadami, ať už všeobecnými (kupř. lex specialis derogat legi generali) nebo zvláštními (kupř. čl. 40 odst. 6 Listiny), nedojde-li tímto pochybením současně k zásahu do základních práv v materiálním smyslu. Při posuzování nutnosti kasace napadených rozhodnutí z důvodu porušení čl. 40 odst. 6 Listiny totiž není rozhodující forma (pramen práva), ve které je zakázané chování vyjádřeno, nýbrž samotný zakázaný obsah (materiální právní norma). Právě až změna obsahu právní normy, ať již jde na vrub nebo ku prospěchu pachatele, představuje zpravidla hranici intenzity porušení čl. 40 odst. 6 Listiny, určující nezbytnost zásahu Ústavního soudu v konkrétním případě. Nedojde-li fakticky k takové změně, neshledá Ústavní soud porušení ústavních práv dotčené osoby. Tak tomu bylo i v případě stěžovatele, jak vysvětlil Nejvyšší soud (srov. str. 10 napadeného usnesení).
19. Ve zbytku pak námitky obou ústavních stížností představují pokračující polemiku se skutkovými závěry soudů, např. v otázce prokázání úmyslu obžalovaných, smyslu zabavených knih, atd. Takovým námitkám však Ústavní soud zásadně vyhovět nemůže. Soudy se ostatně s těmito námitkami již opakovaně vypořádaly a stěžovatele lze na tyto závěry (v zásadě nijak adresně nenapadené) zcela odkázat (viz zejména příkladně podrobné odůvodnění odsuzujícího rozsudku okresního soudu na str. 11 až 13). Odůvodnění napadených rozhodnutí tak splňuje všechny ústavněprávní náležitosti.
20. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu