U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 28. 7. 2016 dovolání obv. M.
Š. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 7 To
209/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 4 T
81/2014, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1, odst. 2 věta první tr. ř. s e usnesení
Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 7 To 209/2015, z r u š u j
e v části, v níž bylo zamítnuto odvolání obviněného, pokud se týká výroku
podle § 102 tr. zákoníku o zabrání náhradní hodnoty, a to finanční hotovosti ve
výši 56 200 Kč, zajištěné dne 1. 11. 2014 při prohlídce prodejny společnosti
Grow shop greenhome s.r.o., na adrese P., K., a zabrání veškerých finančních
prostředků nacházejících se ke dni 28. 1. 2015 na bankovním účtu č. ..........
vedeném u ČSOB a.s., a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. 1. 2015,
sp. zn. 4 T 81/2014, ve výše uvedených výrocích o zabrání náhradní hodnoty.
Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. s e z r u š u j í také další
rozhodnutí na zrušenou část navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Okresnímu soudu Plzeň-město p ř i k
a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 4 T
81/2014, byl obv. M. Š. (společně s dalšími spoluobviněnými) uznán vinným
přečinem šíření toxikomanie podle § 287 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku
ve formě spolupachatelství podle § 23 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §
287 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti)
měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců. Soud prvního
stupně podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku též rozhodl o zabrání věcí
specifikovaných ve výroku rozsudku v bodech 1) – 156) a dále podle § 102
rozhodl o zabrání náhradní hodnoty, a to zajištěné finanční hotovosti, finanční
částky vydané obv. M. Š. a veškerých finančních prostředků na účtu, jež byly
rovněž podrobně specifikovány ve výroku rozsudku.
Podle skutkových zjištění popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně se
obv. M. Š. (společně s dalšími spoluobviněnými) dopustil trestné činnosti tím,
že ,,nejméně od května 2010, obžalovaný N. od 1. 1. 2012, a to J. S. a M.
Š. jakožto společníci a jednatelé obchodní společnosti Grow shop greenhome
s.r.o., IČ: 28001109, se sídlem v Tachově, K. H. Borovského 1177, provozující
mimo jiné prodejnu G. s. g. v P. , K. , J. R. a M. Š. , jakožto
prodavači této prodejny a J. N. , jakožto provozní a prodavač této prodejny,
všichni do 4. 11. 2013, v této prodejně a dále prostřednictvím e-shopu
umístněného na internetové doméně www.........., jejímž držitelem je obžalovaný
S. , nabízeli a prodávali kompletní pěstební zařízení, hnojiva a další
prostředky pro pěstování rostlin konopí s vysokým obsahem účinné látky
D-9-tetrahydrokanabinol (THC), a to včetně semen různých kultivarů konopí pod
názvy Fair Seeds, Dutch Passion, Buddha Seeds, Royal Queen Seeds, Paradise
Seeds, Barneyś Farm, Mr. Nice, Dinafem a Bulldog Seeds, dále prodávali a
poskytovali návody na pěstování, konkrétně knihy „Jak pěstovat Indoor“, „Jak
pěstovat Outdoor“, katalogy semen Dinafem Seeds s návody k pěstování a účinky,
tiskoviny „Sinsemilla under Artificial Light“ včetně překladu do českého
jazyka, „Nirvana“, magazín „Legalizace“, „Konoptikum“, kopie knih „Domácí
pěstování marihuany“ a atd., přičemž v těchto tiskovinách jsou kromě návodů na
pěstování konopí popisovány i účinky užívání části rostlin na lidský organismus
a obsah THC v jednotlivých kultivarech, dále předměty ke zpracování a užívání
takto vypěstovaných rostlin konopí, a to předměty na sušení, drcení a kouření
marihuany, když marihuana je slangový název pro sušenou rostlinu konopí a
konopí je zařazeno mezi omamné látky v Seznamu č. 3 přílohy č. 3 k nařízení
vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek.“
Výše uvedený rozsudek Okresního soudu Plzeň-město však nenabyl právní
moci, neboť proti němu podali obv. M. Š. , J. S. a J. N. odvolání.
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 7 To 209/2015,
byla podaná odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obv. M. Š. prostřednictvím advokáta
JUDr. Miloše Holuba dovolání, a to proti výrokům o vině i o trestu, s odkazem
na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b), písm. g) a písm. l) tr. ř.
Ve svém dovolání obviněný namítl, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze
považovat za spravedlivé a nemohlo rovněž naplnit žádný z účelů trestního
řízení, neboť ze skutkové věty nebylo zřejmé, že se v dané věci jednalo o
společné jednání obviněných a rovněž zde nebyla zjištěna úloha jednotlivých
spolupachatelů. V návaznosti na to obviněný dále uvedl, že soud prvního stupně
pochybil, když nezkoumal společný úmysl zahrnující jak jejich společné jednání,
tak sledování společného cíle. Výše uvedený závěr navíc nebyl opřen o obsah
provedených důkazů, a to navzdory tomu, že subjektivní stránku možno zkoumat
pouze tehdy, když je jednoznačně stanoveno, jakého jednání se měl který ze
spolupachatelů dopustit.
Obv. M. Š. dále namítl, že za zásadní část skutkového děje považoval soud
prvního stupně okolnost, že obvinění prodávali a poskytovali návody na
pěstování a konkrétní knihy, přičemž opomněl, že časopis ,,Legalizace“ a kniha
,,Jak pěstovat Indoor“ jsou na území České republiky řádně registrovanými a
volně dostupnými tiskovinami, a jejich distribuce tudíž nemůže být považována
za součást trestného činu šíření toxikomanie. Obviněný dále shledal vadným i
výrok rozsudku soudu prvního stupně, neboť údajnou trestnou činnost, k níž mělo
docházet od roku 2010 do 4. 11. 2013, nelze poměřovat podle právního předpisu,
který nebyl v dané době účinný, a to nařízení vlády č. 463/2013 Sb., jehož
účinnost nastala až 1. 1. 2014.
Ve vztahu k uplatnění institutu zabrání věci podle § 101 odst. 1 písm. c) tr.
zákoníku obviněný namítl, že toto ochranné opatření lze uložit pouze v
případě, pokud hrozí nebezpečí zločinu, kterým však pěstování konopí kýmkoliv,
s ohledem na trestní sazby, být nemůže. K výroku o zabrání finančních
prostředků dle § 102 tr. zákoníku pak namítl, že toto opatření bylo učiněno v
rozporu s hmotným právem, neboť se jednalo o majetek obviněného, v daném
případě nebyl zmařen trest propadnutí věci podle § 70 odst. 4 tr. zákoníku a
nebyly splněny ani podmínky stanovené § 101 tr. zákoníku. Obviněný rovněž
namítl, že další zabrané finanční prostředky patřily společnosti Grow shop
greenhome s.r.o., která v rozporu s ustanovením § 42 tr. ř. nevystupovala v
řízení jako zúčastněná osoba, a ze strany orgánů činných v trestním řízení
nebyla společnost nijak kontaktována nebo informována. Proto nemohla bránit
svůj obchodní majetek a tím bylo zasaženo jejího práva vlastnit majetek. K
původu finančních prostředků navíc nebylo provedeno odborné vyjádření ani
znalecký posudek, a závěr soudu o tom, co a v jaké míře pochází z trestné
činnosti, je tedy pouze spekulativní.
Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. pak obviněný
shledal jak v poznámce učiněné soudem prvního stupně o tom, že ,,obv. M. Š.
sám pěstování konopí holdoval“, tak i v některých dalších pasážích odůvodnění
rozhodnutí, neboť tato vyjádření zakládají pochybnost o nestrannosti soudu, a
to obzvlášť za situace, kdy obviněný za nic podobného nebyl v daném trestním
řízení stíhán ani odsouzen.
Závěrem dovolatel upozornil na zásadu beneficium cohaesionis, a poté Nejvyššímu
soudu navrhl, aby jako soud dovolací podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil
napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku o vině pod bodem I. 1 ohledně všech obviněných a v celém rozsahu ve
výrocích o trestu a o ochranných opatřeních, a věc vrátil soudu prvního stupně
k dalšímu řízení.
K dovolání obv. M. Š. se písemně vyjádřil státní zástupce činný u
Nejvyššího státního zastupitelství (sp. zn. 1 NZO 107/2016-9 ze dne 22. 2.
2016). Ve svém vyjádření státní zástupce poukázal, že pokud jde o námitky, že
jednání obviněných nesměřovalo ke zneužívání konopí, tak tyto směřují pouze do
oblasti skutkových zjištění, a tudíž nemůžou naplnit dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z rozhodnutí soudu prvního stupně je navíc zřejmé,
že obvinění veřejně prezentovali, nabízeli a prodávali, a to jak v kamenném
obchodě, tak i prostřednictvím internetu, v souhrnu zcela specifický sortiment
sloužící ke kouření marihuany, tedy ke škodlivému užívání THC. Objektivní
stránka trestného činu šíření toxikomanie byla tedy bezezbytku naplněna a
přiléhavě vyjádřena v rozhodnutí soudu prvního stupně.
Námitka ohledně neexistence spolupachatelství z důvodu absence společného
jednání i společného úmyslu rovněž nemohla obstát, protože společný úmysl nelze
ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, neboť tato není vyžadována a
postačí pouze dohoda konkludentní. Jak navíc vyplývá ze spisového materiálu,
všichni obvinění, jakožto majitelé provozující společnost či jako její
zaměstnanci, si museli být vědomi alespoň možnosti, že jejich jednání směřovalo
k spáchání trestné činnosti, a byli s tím pro tento případ srozuměni. Dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl rovněž naplněn ani námitkami,
že ze skutkové věty ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně nebyla
zřejmá přesná úloha a jednání obviněných, neboť tomuto bylo učiněno zadost v
jeho odůvodnění.
Za jedinou relevantně uplatněnou hmotněprávní námitku považuje státní
zástupce tu, v níž obviněný poukázal na nesprávný formální odkaz soudu na
nařízení vlády č. 463/2013 Sb., jehož účinnost nastala až 1. 1. 2014. S touto
námitkou sice státní zástupce souhlasí, nicméně tento nesprávný odkaz považuje
pouze za formální pochybení, které nemůže změnit nic na trestnosti jednání
obviněných, a to tím spíše, že nelegálnost rostliny konopí, resp. marihuany,
jakožto návykové omamné látky je stanovena zákonem č. 167/1998 Sb., ve znění
pozdějších předpisů.
Ve svém vyjádření se státní zástupce neztotožnil ani s námitkou obviněného, že
ve věci rozhodl vyloučený orgán, neboť z trestního spisu nevyplynul žádný poměr
konkrétního samosoudce k projednávané věci či účastníkům a osobám zúčastněným
na řízení, pro který by ve věci nemohl nestranně rozhodovat. Obviněný navíc
předmětnou námitku neuplatnil ani v původním řízení a v dané věci proto nelze
shledat splnění podmínek pro úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle státního zástupce se tedy jedná o argumentaci ryze
účelovou a právně irelevantní.
Státní zástupce dále nesouhlasil ani s námitkou obviněného, že ochranné
opatření ve formě zabrání věci nemohlo být uloženo, neboť se obvinění
nedopustili zločinu, ale byli uznání toliko přečinem, což nekoresponduje s
dikcí § 101 odst. 1 tr. zákoníku. V této souvislosti státní zástupce připomněl,
že s ohledem na povahu, konkrétní určení a účel věci nebo jiné majetkové
hodnoty, ale i množství zabraných věcí vyplývá, že jejich určením bylo využití
při pěstování i kouření marihuany, a tudíž není pochyb, že jejich užitím mohlo
dojít ke spáchání zločinu (např. podle § 283 odst. 2 až odst. 5 tr. zákoníku).
Není proto rozhodné, že pachatel byl uznán vinným přečinem, ale důležité je, že
zabrané věci nebo jiné majetkové hodnoty mohou sloužit ke spáchání závažnější
trestné činnosti zákonem posuzované jako zločin. V daném případě tedy soudy
obou stupňů postupovaly důvodně a zcela v souladu se zákonem.
Vzhledem k výše uvedenému je pak zřejmé, že uplatnění dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě nemohlo být rovněž
úspěšné, neboť tento důvod přepokládá, že byl zamítnut řádný opravný
prostředek, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §
265b odst. 1 písm. a) až písm. k) tr. ř. Žádnou takovou vadu však státní
zástupce v rozhodnutí soudu prvního stupně neshledal, a proto nemůže být
naplněn ani tento uplatněný důvod dovolání.
Dle státního zástupce lze uzavřít, že dovolání obviněného je v tom rozsahu, v
jakém odpovídá uplatněným dovolacím důvodům, zjevně neopodstatněné, a proto
navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obv. M. Š. podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. odmítl. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí o
podaném dovolání učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr.
ř., případně i podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je
dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu.
To znamená – zda dovolání bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, odst. 2 písm.
a), písm. h) tr. ř., zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na
příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s § 265e odst.
1, odst. 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s § 265d odst. 1 písm. b),
odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní
obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší
soud shledal, že dovolatel výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval,
a nic nebrání jeho projednání.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se dovolání
opírá, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná existence
tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
V podaném dovolání obviněný své argumenty subsumoval pod dovolací důvody podle
§ 265b odst. 1 písm. b), písm. g) a písm. l) tr. ř.
V obecné rovině je nutné zdůraznit, že naplnění dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. b) tr. ř. je podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to
že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa
již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím
orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy,
jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen
senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30
tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř. Přitom musí jít
o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl,
tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b
odst. 1 písm. b) tr. ř.
Obv. M. Š. namítl, že tento dovolací důvod byl naplněn poznámkou soudu
prvního stupně o tom, že obviněný údajně holdoval pěstování konopí, přičemž on
sám nebyl za nic podobného v daném trestním řízení stíhán ani odsouzen.
Předpojatost soudu pak vyplývá rovněž i z argumentace užité v odůvodnění jeho
rozhodnutí ohledně výkladu slova ,,growshop“. Všechny tyto skutečnosti proto
vedly k důvodné pochybnosti o nestranném rozhodování soudu prvního stupně v
předmětné trestní věci.
Podle § 30 tr. ř. jsou důvody pro vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního
řízení pochybnosti o jeho podjatosti pro poměr k projednávané věci, k osobám,
jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům
nebo k jinému orgánu činnému v trestním řízení. Takové vyloučení však nemůže
být založeno pouze na pochybnostech o poměru k projednávané věci nebo k osobám,
jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i na hmotněprávním rozboru skutečností, které
k těmto pochybnostem vedly. Důležitá je i časová otázka vzniku těchto
pochybností.
Nejvyšší soud v souladu s výše uvedeným konstatuje, že v postupu a složení
soudu prvního stupně neshledal žádné důvody, jež by měly za následek vyloučení
jmenovaného soudce z projednávané věci. Nestrannost soudce je totiž třeba
posuzovat jak ze subjektivního, tak objektivního hlediska, přičemž subjektivní
hledisko obžalovaného je pouhým impulsem k přezkoumání nestrannosti soudce,
zatímco samotné rozhodnutí je determinováno objektivním hlediskem, neboli zda
pochybnosti o nestrannosti jsou objektivně odůvodnitelné. Jinými slovy, musí
být evidentní, že vztah dotčené osoby k dané věci, účastníkům nebo jejich
zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že nebude moci nezávisle a
nestranně rozhodnout (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013, sp. zn.
I. ÚS 4285/12). Z trestního spisu však nevyplynul žádný osobní vztah a poměr
konkrétního samosoudce k projednávané věci, k osobám, kterých se úkon přímo
dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, nebo zmocněncům, nebo poměr k
jinému orgánu činnému v trestním řízení, pro který by nemohl nestranně
rozhodovat. Pouhá poznámka soudu o údajném pěstování konopí obviněným tedy
nemůže objektivně založit pochybnost o podjatosti soudce k osobě obviněného.
Navíc nutno poukázat na skutečnost, že ačkoliv nebyl obv. M. Š. v předmětném
trestním řízení stíhán pro trestný čin nedovoleného pěstování konopí, rozsudkem
Okresního soudu v Tachově ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 9 T 89/2014 (č. l. 894
897), byl uznán vinným přečinem nedovoleného pěstování rostlin obsahujících
omamnou nebo psychotropní látku podle § 285 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž
tohoto jednání se měl dopouštět i v období, kdy provozoval tzv. grow shop
prodejnu a internetový e-shop. Úvaha soudu prvního stupně tedy v této věci
nebyla zcela neopodstatněná. Výklad slova ,,growshop“, který dále učinil soud
prvního stupně, také nelze hodnotit jako důvodnou pochybnost o podjatosti
soudu, neboť ten ve svém odůvodnění řádně hodnotil i komplexnost jednání
obviněných ve vztahu k naplnění skutkové podstaty trestného činu šíření
toxikomanie podle § 287 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný tedy
vytrhnul jednotlivé skutečnosti ze souvislostí, aniž by zohlednil příslušný
kontext. Nejvyšší soud dále nad rámec uvedeného připomněl, že výroky obviněného
směřující obecně proti soudcům nejsou samy o sobě důvodem k tomu, aby bylo
rozhodnuto, že určitý konkrétní soudce je vyloučen z vykonávání úkonů trestního
řízení podle § 30 odst. 1 tr. ř. z důvodu podjatosti (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 23. 10. 1996, sp. zn. 2 Tzn 173/96).
Existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je navíc
podmíněna – vedle rozhodnutí učiněného vyloučeným soudcem – i tím, že o
důvodech k vyloučení soudce, který rozhodl ve věci samé, dovolatel buď nevěděl
v době konání původního řízení, anebo dovolatel znal tuto okolnost a namítl ji
ještě před rozhodnutím soudu druhého stupně, ale nebylo mu vyhověno. Jestliže
tedy dovolatel věděl, že soudce, který ve věci meritorně rozhodl, byl vyloučen
z vykonávání úkonů trestního řízení, a nenamítl tuto okolnost v původním
řízení, nýbrž učinil tak až v podaném dovolání, nelze úspěšně uplatňovat
dovolací důvod podle citovaného ustanovení.
S ohledem na výše uvedené okolnosti Nejvyšší soud uzavřel, že obviněným
namítané skutečnosti nejsou způsobilé vytvořit základ pro konstatování, že by
byla naplněna některá z okolností uvedených v § 30 tr. ř., která by opravňovala
závěr pro vyloučení soudce rozhodujícího v dané věci. Obviněný navíc předmětnou
námitku o údajné podjatosti soudce neučinil před rozhodnutím soudu druhého
stupně, a tudíž nebyly splněny předpoklady pro úspěšné naplnění dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda
skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj.
zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného
práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit
správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného
dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.
(viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání
skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV.
ÚS 73/03).
Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy
nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém
zjištění. Dovolací soud má povinnost vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl
zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku
odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v
souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného
činu.
Obv. M. Š. v souvislosti s výše uplatněným dovolacím důvodem namítl,
že popis skutku v rozhodnutí soudu prvního stupně neobsahuje obligatorní
náležitosti z hlediska právní kvalifikace, a to konkrétně zavinění ve formě
společného úmyslného jednání obviněných ve vztahu k propagaci zneužívání
omamných a psychotropních látek a právní závěry soudů obou instancí navíc nelze
opřít o obsah provedených důkazů.
Přečinu šíření toxikomanie podle § 287 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku se dopustí ten, kdo svádí jiného ke zneužívání jiné návykové látky než
alkoholu nebo ho v tom podporuje anebo kdo zneužívání takové látky jinak
podněcuje nebo šíří a spáchá-li tento čin tiskem, filmem, rozhlasem, televizí,
veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem.
Nejvyšší soud považuje dále za vhodné v obecné rovině připomenout, že objektem
tohoto trestného činu je zájem na ochraně společnosti a lidí proti možnému
ohrožení, které vyplývá ze zneužívání návykových látek jiných než alkoholu.
Pojem návykové látky je definován v § 130 tr. zákoníku tak, že se jimi rozumí
alkohol, omamné látky, psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě
ovlivnit psychiku člověka, jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo
sociální chování. Trestný čin šíření toxikomanie podle § 287 tr. zákoníku patří
mezi úmyslné ohrožovací trestné činy. Jejich pojmovým znakem je ohrožení a
následkem je vyvolání situace, při níž hrozí reálné nebezpečí a chybí vlastní
vznik takové poruchy, k níž vyvolaný stav směřuje. U zavinění zde postačuje,
zahrnuje-li možnost poruchy, a není třeba, aby se vztahovala na poruchu samu.
Pachatelem tohoto trestného činu může být kterákoliv fyzická osoba. Trestný čin
šíření toxikomanie s ohledem na tuto svou povahu je dokonán již samotným
sváděním, podporováním, podněcováním nebo šířením. Pro naplnění jeho objektivní
stránky není třeba, aby právem předvídaný účinek (jiná osoba zakázanou drogu
užila) skutečně nastal. Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby
spočívá v tom, že čin byl spáchán mimo jiného i veřejně přístupnou počítačovou
sítí, jakou je internet.
O podporování v zneužívání návykových látek půjde v případě, kdy pachatel jedná
v úmyslu podporovat v oslovené osobě rozhodnutí užívat návykové látky, přičemž
není podstatné, zda se jedná o osobu dosud nezneužívající návykové látky nebo
začínající s jejich zneužíváním, tak osobou již dlouhodobě takové látky
zneužívající. Podporování takové osoby může mít formu fyzické i psychické
podpory. Podoby psychické podpory může mít poskytování rad takové osobě
týkajících se zneužívání návykových látek nebo její utvrzování v pokračování v
jejich zneužívání. Projevem fyzické podpory může být zase opatření instrumentu
pro aplikaci návykové látky, vyhledání prostoru pro takovou osobu, v němž je
možné návykové látky užívat nebo aplikovat, atd.
Podněcováním ke zneužívání návykové látky jiné než alkohol je třeba rozumět
projev, kterým pachatel zamýšlí ovlivnit rozhodnutí jiných osob tak, aby
zneužily jiné návykové látky než alkohol. Nezáleží na formě projevu (ústní,
písemná, konkludentní aj.). Podněcování se může stát přímo, nepřímo i skrytě
(např. vychvalování pozitivních účinků zneužívání drog nebo poskytování návodů
k dosažení vyšší efektivity v této činnosti). Na rozdíl od svádění zde není
projev pachatele zaměřen na konkrétní osobu nebo osoby, i když i zde jeho snaha
míří k vyvolání zneužívání návykových látek u těch, jimž je jeho projev určen.
Šíření zneužívání takové látky je jakékoli další jednání směřující k
rozšíření zneužívání návykových látek jiných než alkohol (může např. jít o
propagaci tzv. drogové subkultury apod.). Může být provedeno i formou
schvalování spáchání trestných činů nedovolené výroby a jiného nakládání s
omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku a výroby a
držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §
286 tr. zákoníku. Podobně jako podněcování směřuje vůči blíže nekonkretizovaným
osobám.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v
trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl
přímý /§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku/, nebo věděl, že svým jednáním může
takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím
srozuměn – úmysl nepřímý, eventuální (§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku).
Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním
zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§ 15 odst. 2
tr. zákoníku).
V návaznosti na shora stručně rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud
konstatuje, že ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě
výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (viz její doslovná citace v úvodu
tohoto usnesení) a podrobně rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů
je evidentní, že obvinění svým jednáním naplnili všechny zákonné znaky přečinu
šíření toxikomanie podle § 287 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve formě
spolupachatelství podle § 23 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustili tím, že
společným jednáním podporovali, podněcovali a šířili zneužívání omamné látky a
spáchali takový čin veřejně přístupnou počítačovou sítí a jiným obdobně účinným
způsobem. Je třeba připomenout, že soud prvního stupně výstižně vyjádřil znaky
předmětného přečinu tak, že všichni obvinění, jakožto společníci a jednatelé
provozující obchodní společnost či jako její zaměstnanci koordinovaně, s
rozdělením dílčích úkolů, v kamenné prodejně i na e-shopu nabízeli a prodávali
kompletní pěstební zařízení a další prostředky (semena různých kultivarů,
předměty k sušení, drcení, kouření marihuany, návody, tiskoviny, apod.) pro
pěstování a další zpracování a užívání rostlin konopí s vysokým obsahem účinné
látky THC, přičemž přesnou úlohu a konkrétní jednání jednotlivých
spolupachatelů vymezil soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí.
Jednání obviněných tedy bylo cílené a směřovalo k osobám, které si mohly v
kamenné prodejně i prostřednictvím internetu zakoupit komplexně vše, co bylo
třeba k vypěstování, výrobě i následnému užití marihuany, když tímto způsobem
poskytli morální i materiální podporu a ovlivňovali rozhodování předem
neurčeného okruhu osob k tomu, aby zneužívaly návykovou látku, jakou nepochybně
marihuana je. V posuzovaném případě byly v rozhodnutí soudu prvního stupně, s
jehož závěry se plně ztotožnil i soud odvolací, bezezbytku naplněny i přiléhavě
vyjádřeny znaky objektivní stránky přisouzené skutkové podstaty, neboť pakliže
obvinění popsané prostředky nabízeli, tj. předkládali o takových předmětech
propagující, pozitivní informace, kterými se snažili dosáhnout dalšího šíření
takových prostředků mj. právě se zřetelem k tomu, aby sloužily ke zneužívání
návykových látek, včetně poskytnutí kompletního vybavení pro případnou
intenzivní produkci takových látek, poskytli tím širokému okruhu osob
materiální zajištění pro jejich zneužívání návykové látky THC, lze toto jejich
počínání jednoznačně chápat jako podněcování k jejímu zneužívání (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS 934/13, rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1206/2012, sp. zn. 11 Tdo 935/2014, sp. zn. 3
Tdo 1218/2014, sp. zn. 11 Tdo 879/2015 a č. 34/2015-I. Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud považuje za nutné nad rámec již dříve uvedeného k námitkám
obviněného zdůraznit, že oba soudy zcela správně ve svých úvahách pro právní
závěry vycházely z povahy všech zjištěných skutečností, když především
posuzovaly účel, k jakému byly nabízené předměty a prostředky určeny a k čemu
reálně měly sloužit. Právě tyto komplexní úvahy soudů obou stupňů dostatečně
postihly skutečnou povahu provozované obchodní činnosti, že nabízené zboží mělo
za účel přilákat především zájemce o marihuanu jakožto nejsnazší toxikomanické
užití konopí formou kouření částí vzrostlé rostliny. Pokud jde o naplnění
subjektivní stránky posuzovaného trestného činu, bylo podle Nejvyššího soudu v
jednání obviněných správně oběma soudy shledáno zavinění nejméně ve formě
úmyslu nepřímého podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, které kromě shora
uvedeného jednoznačně vyplývá ze způsobu páchání trestné činnosti, kdy se
nejednalo o jednorázový či náhodný čin, nýbrž o promyšlené a komplexní jednání,
které nutně předpokládá existenci k tomu směřující vůle obviněných.
V návaznosti na shora uvedené závěry soudů nižších stupňů pak Nejvyšší soud
shledal bezpředmětnou i námitku, že prodej a poskytování návodů na pěstování a
konkrétních knih, jež jsou na území České republiky řádně registrovanými a
volně dostupnými tiskovinami, nemůže být považováno za součást trestného činu
šíření toxikomanie. Obviněný totiž v této souvislosti opomněl, že skutečnost,
že předmětné propagační materiály a tiskoviny jsou volně dostupné, ještě
neznamená, že tyto materiály nejsou způsobilé přispívat k šíření či podněcování
ke zneužívání návykových látek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10.
2012, sp. zn. 8 Tdo 1206/2012). Tím, že zájemcům, svým zákazníkům, obvinění
předkládali jednoduchý návod a možnost zakoupit si v kamenné prodejně nebo
prostřednictvím e-shopu v zásadě vše, co je k pěstování konopí a k vypěstování
této rostliny zapotřebí, a to i tím, že vedle těchto prostředků směřujících k
pěstování konopí současně nabízeli i další prostředky sloužící ke kouření
marihuany, snažili se v potenciálních zájemcích vyvolávat zcela konkrétní a
zřejmé nutkání uvedené zboží zakoupit a vlastním přičiněním si posléze tuto
rostlinu pro její využití jako drogy bez větších potíží vypěstovat. Pakliže
tedy obvinění popsané prostředky nabízeli, tj. předkládali o takových
předmětech propagující, pozitivní informace, kterými se snažili dosáhnout
dalšího šíření takových prostředků mj. právě se zřetelem k tomu, aby sloužily
ke zneužívání návykových látek, včetně poskytnutí kompletního vybavení pro
případnou intenzivní produkci takových látek, poskytli tím širokému okruhu osob
materiální zajištění pro jejich zneužívání návykové látky THC, což lze
jednoznačně chápat jako podněcování k jejímu zneužívání (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS 934/13).
Nejvyšší soud se sice ztotožnil s námitkou obviněného, že trestnou
činnost obviněných nebylo možné posuzovat podle nařízení vlády č. 463/2013 Sb.,
jehož účinnost nastala 1. 1. 2014, tedy až po spáchání předmětného trestného
činu, nicméně tento postup lze považovat toliko za pochybení formální, jež
nemůže změnit nic na postavení a trestnosti jednání obviněných podle § 287
odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť konopí je omamnou látkou
zařazenou na seznamu IV přílohy č. 3 zákona č. 167/1998 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 1999.
S poukazem na rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud zkonstatoval, že skutková
zjištění učiněná v soudním řízení objasňují všechny potřebné okolnosti pro
posouzení jednání obviněných jako přečinu šíření toxikomanie podle § 287 odst.
1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Je tak možno učinit závěr, že příslušný
skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil
odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným
kritériím. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická
návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými
zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž
dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Napadené rozhodnutí soudů obou
stupňů tedy netrpí hmotněprávní vadou, s níž obviněný spojoval nesprávné právní
posouzení předmětného skutku.
V dovolání obviněný také namítl, že bylo rozhodnuto o uložení ochranných
opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jejich uložení podle
§ 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a podle § 102 tr. zákoníku. Přestože
obviněný tuto výhradu neopřel výslovně o dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. j) tr. ř., který dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o uložení
ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho
uložení, bylo by možné tvrzené vady pod tento obviněným výslovně neuvedený
dovolací důvod obsahově podřadit.
K uvedené problematice je nejprve potřebné uvést, že podle ustanovení § 101
odst. 1 písm. c) tr. zákoníku platí, že nebyl-li uložen trest propadnutí věci
uvedené v § 70 odst. 1 tr. zákoníku, může soud uložit, že se taková věc zabírá,
ohrožuje-li bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě společnosti, anebo hrozí
nebezpečí, že bude sloužit ke spáchání zločinu.
Ustanovení § 102 tr. zákoníku se užije, jestliže ten, komu náleží věc nebo jiná
majetková hodnota, která by mohla být zabrána podle § 101 odst. 1 nebo odst. 2
tr. zákoníku, ji před rozhodnutím o zabrání zničí, poškodí nebo jinak
znehodnotí, zcizí, učiní neupotřebitelnou, odstraní nebo zužitkuje, zejména
spotřebuje, nebo jinak její zabrání zmaří, anebo jestliže zmaří trest
propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty jednáním porušujícím zákaz podle §
70 odst. 4 tr. zákoníku, popřípadě zmaří zabrání věci nebo jiné majetkové
hodnoty jednáním porušujícím zákaz podle § 104 odst. 2 tr. zákoníku, může mu
soud uložit zabrání náhradní hodnoty až do výše, která odpovídá hodnotě takové
věci nebo jiné majetkové hodnoty.
Zabrání věci je právním následkem trestného činu nebo činu jinak trestného,
které poskytuje ochranu společnosti tím, že odnímá pachatelům, ale i jiným
osobám obecně nebezpečné věci (zbraně, střelivo, výbušniny, jedy, atd.) nebo
jiné věci sloužící k páchání trestných činů anebo odčerpává výnosy z trestné
činnosti s cílem odstraňovat prostředky sloužící k páchání nebo podporování
trestné činnosti. Zabrání věci je druhem ochranného opatření, jehož podstatou
je, že se výrokem soudu odnímá vlastnické právo pachatele nebo jiné osoby k
věcem, které jsou v určitém vztahu, byť zprostředkovaném, k jím spáchanému
trestnému činu (k činu jinak trestnému), a toto vlastnické právo či obdobné
právo přechází na stát. U možnosti uložení ochranného opatření podle § 101
odst. 1 písm. c) tr. zákoníku je rozhodný vztah zabírané věci, ohledně níž
přichází v úvahu její zabrání, k projednávanému trestnému činu, a nevyžaduje
se, aby věc nebo jiná majetková hodnota náležela pachateli (srov. § 135 tr.
zákoníku), proto může náležet komukoli, bez ohledu na to, zda měl vůbec nějaký
vztah k trestnému činu a jeho pachateli. Podmínkou zde však je, aby taková věc
splňovala kritéria uvedená v § 70 tr. zákoníku. Pro to, aby mohlo být toto
ochranné opatření uloženo, je dále nutné, aby byla splněna některá z dalších
dvou alternativně stanovených podmínek, a to jednak, že taková věc ohrožuje
bezpečnost lidí nebo majetku, popř. společnosti, vyjadřující zájem jednotlivců
a společnosti na ochraně těchto statků, jež je třeba chránit zabráním takových
věcí, a jednak že jde o věc, která slouží ke spáchání zločinu.
Pokud obviněný v dovolání namítl, že nebyly splněny zákonné podmínky pro
uložení ochranného opatření ve formě zabrání věcí zajištěných při prohlídce
kamenného obchodu společnosti Grow shop greenhome s.r.o., v P. podle § 101
odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, neboť uložení tohoto ochranného opatření
nevyžadovala bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě společnosti ani nehrozilo
nebezpečí, že bude sloužit ke spáchání zločinu, k tomu je třeba uvést, že
stanovená podmínka dle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku neznamená, že takové
věci již pachatel k činu, kterým byl uznán vinným, užil, ale vyjadřuje se v ní
obecná možnost, že s uvedenými věcmi může být nějaký jiný závažný trestný čin –
zločin spáchán. Vychází se přitom z povahy, konkrétního určení a účelu věci, k
němuž svou povahou slouží. Právě charakter a z něho vycházející předpoklad
užití takové věci může být pro spáchání kdykoliv jindy a kýmkoliv jiným
určující.
Uvedení zmíněné podmínky podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku do trestního
zákoníku jako kritéria pro uložení ochranného opatření rozšířilo původní
možnosti zabírat věci. Záměrem zde byla právě snaha využití tohoto ochranného
opatření u drogových deliktů, ale i jiných závažných trestných činů (např.
dětské pornografie), aby byla pokryta potřeba zabrat i věci (popř. jiné
majetkové hodnoty), které sice bezprostředně neohrožují bezpečnost lidí nebo
majetku, popř. společnosti, ale jsou určeny nebo mohou být určeny k spáchání
zločinu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1201.).
Není pochyb, že věci, které byly v projednávané věci při prohlídce jiných
prostor zajištěny a jsou ve výroku o uložení uvedeného ochranného opatření
vymezeny, mohou sloužit ke spáchání např. zločinů podle § 283 odst. 2 až odst.
5 nebo podle § 287 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (nedovolená výroba a jiné
nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, šíření toxikomanie),
apod. Takový závěr lze učinit z povahy konkrétního určení a účelu věcí, které
byly zabrány, neboť z charakteru a množství těchto věcí je zřejmé, že by jejich
případné užití mohlo vést k činům svojí povahou i rozsahem dosahujícím
nebezpečnosti naznačených kvalifikovaných trestných jednání, tj. zločinů (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1217/2014). Na
základě těchto právních úvah Nejvyšší soud dospěl ke shodnému závěru, který
soudy obou stupňů učinily v napadených rozhodnutích, že zákonné podmínky
vyplývající z ustanovení § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku byly ve věci
splněny. Nejvyšší soud proto shledal v tomto směru napadená rozhodnutí zcela
správnými a korespondujícími se zákonem.
Námitky, jimiž obviněný soudům dále vytkl, že opominuly nutnost odborného
vyjádření nebo znaleckého posudku pro stanovení míry zabrání finančních
prostředků podle § 102 tr. zákoníku, rovněž nemohly obstát, neboť se jimi snaží
namítnout chybný postup při provádění důkazů, čímž však zcela míjí meze
uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (jakož i
výslovně neuvedeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř.). V
této souvislosti si totiž obviněný nesprávně vyložil smysl § 102 věty druhé tr.
zákoníku, kde je stanoveno, že hodnotu věci nebo jiné majetkové hodnoty, jejíž
zabrání mohl soud uložit, může soud stanovit na základě odborného vyjádření
nebo znaleckého posudku. Z dikce tohoto ustanovení však jasně vyplývá, že
zákonodárce zde stanovil možnost a nikoli povinnost soudu stanovit hodnotu
zabrané věci na základě odborného vyjádření nebo znaleckého posudku.
K výroku o zabrání náhradní hodnoty podle § 102 tr. zákoníku obviněný poté
namítl, že orgány činné v trestním řízení nijak nekontaktovaly společnost Grow
shop greenhome s.r.o., o jejímž majetku bylo rozhodováno, a této společnosti
tak nebylo umožněno uplatnit práva zúčastněné osoby a bránit se vůči zabrání
jejího majetku. Předmětná námitka svým obsahem naplňuje dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. j) tr. řádu, i když na něj obviněný výslovně neodkazuje a je
podle Nejvyššího soudu důvodná. Soudy se při rozhodování o zabrání náhradní
hodnoty totiž nezabývaly otázkou, komu dotčený majetek patří a zda je nutno z
hlediska případného uložení tohoto ochranného opatření poskytnout nějaké osobě
práva zúčastněné osoby. Soud prvního stupně se omezil pouze na obecné vyjádření
k uložení tohoto ochranného opatření. V daném případě však bylo minimálně od
podání obžaloby zřejmé, že některé zabrané peněžní prostředky mají patřit
společnosti Grow shop greenhome s.r.o., a tudíž bylo povinností orgánů činných
v trestním řízení se touto otázkou zabývat a případně zabezpečit příslušná
procesní oprávnění stanovená zákonem pro zúčastněnou osobu (srov. § 42 odst. 1,
odst. 2 tr. ř.), neboť zabrání zajištěné finanční hotovosti i veškerých
finančních prostředků na účtu společnosti představuje zásah do jejího ústavně
zaručeného práva vlastnit majetek (srov. článek 11 Listiny základních práv a
svobod). Bude tedy třeba objasnit, kdo je oprávněn za uvedenou společnost
vykonávat práva zúčastněné osoby a v této souvislosti jaký význam přikládat
případnému zjištění, že tato společnost byla založena jen obviněnými, kteří v
ní působili jako jediní jednatelé a jediní společníci, a kteří ji založili
výhradně za účelem páchání posuzované trestné činnosti.
Co se týče dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ten obsahuje
dvě alternativy důvodů dovolání. Pod první variantu spadají případy, kdy byl
zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního
stupně z ryze formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř., bez věcného
přezkoumání podle § 254 tr. ř. Pod druhou alternativu spadají případy, kdy bylo
zamítnuto podané odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupem podle §
256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 256 tr. ř. s
tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
Podstatou druhé alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr.
ř., na niž odkázal i obv. M. Š. , je skutečnost, že dovolateli sice nebylo
odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném
opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a
řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném
prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající
některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Vzhledem
k tomu, že odvolací soud zamítl odvolání obviněného podle § 256 tr. ř., ačkoli
jím bylo důvodně namítáno, že rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto o
uložení ochranného opatření podle § 102 tr. zákoníku ve vztahu k majetku
společnosti Grow shop greenhome s.r.o., aniž byly splněny zákonné podmínky pro
jeho uložení, pak svým rozhodnutím založil dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. a Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání obviněného v této části
vyhovět.
Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného důvodným v části, v níž bylo
zamítnuto jeho odvolání, pokud se týká výroku podle § 102 tr. zákoníku o
zabrání náhradní hodnoty, a to finanční hotovosti zajištěné při prohlídce
prodejny společnosti Grow shop greenhome s.r.o., a zabrání veškerých finančních
prostředků nacházejících se na bankovním účtu této společnosti, zrušil napadené
usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 7 To 209/2015, a
rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 4 T 81/2014,
ve výše uvedených výrocích o zabrání náhradní hodnoty, stejně jako také všechna
další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř.
přikázal Okresnímu soudu Plzeň-město, aby věc obv. M. Š. v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl. Na základě tohoto rozhodnutí Okresní soud Plzeň-
město tedy věc znovu projedná a posoudí ji v intencích tohoto závazného
usnesení Nejvyššího soudu, neboť je jeho právním názorem vázán v souladu s §
265s tr. ř. Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v § 265r
odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 7. 2016
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu