11 Tdo 935/2014

11 Tdo 935/2014-19

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2014

dovolání podané obviněným Ing. V. K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze

dne 25. 3. 2014, sp. zn. 4 To 101/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci

vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 1/2014 a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. V. K.

o d m í t á .

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 11 T 1/2014, byl

obviněný Ing. V. K. uznán vinným přečinem šíření toxikomanie podle § 287 odst.

1, 2 písm. c) tr. zákoníku a podle § 287 odst. 2 tr. zákoníku byl odsouzen k

trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 81 odst.

1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou

let. Dále byl podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí

věcí, kterých bylo užito ke spáchání trestného činu.

Podle skutkových zjištění se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti

tím, že od blíže nezjištěného dne až do 4. 11. 2013 jednak prostřednictvím

kamenného obchodu na adrese B., B. …, jednak prostřednictvím svého

internetového obchodu www.my-garden.cz, jako osoba samostatně výdělečně činná

nabízel a veřejně prezentoval ucelený sortiment finálních výrobků, počínaje

semeny různých odrůd konopí, z nichž některé blíže specifikoval a vychvaloval,

přes technické části pěstíren, kterými jsou komponenty vzduchotechniky, elektro

zařízení, osvětlení, ventilace, regulace a měření, jakožto i produkty

podporující růst, až po výrobky, které slouží ke zpracování a uchování

vypěstovaných produktů a jejich aplikaci, i přesto, že se na svých stránkách

formálně distancoval od případného zneužití, což je právě vzhledem k nabízenému

sortimentu a věcí zcela zjevným zastíracím manévrem, kdy i na internetu

uveřejněné vyobrazení rostlin indického konopí, vyšlechtěných odrůd, jakož i

často používaný symbol vyobrazení listu konopí a potřeb ke kouření a úpravě je

zcela evidentní podporou produktů marihuany, které je přístupné širokému okruhu

veřejnosti, kdy je zřejmé že jeho jednání směřovalo k tomu, aby si jeho

zákazníci kupovali semena konopí za účelem jejich pěstování a následného

kouření v podobě marihuany, čímž tak podněcoval rozhodnutí návykovou látku

užít, přičemž THC (obecně známý jako marihuana) je uveden v příloze č. 4 k

zákonu číslo 167/1998 Sb., v platném znění, jako psychotropní látka zařazená do

seznamu I podle Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 62/1989 Sb.).

Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, na jehož základě rozhodl

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 4 To 101/2014, tak,

že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve

výroku o uložených trestech a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že

obviněnému uložil podle § 70 odst. 1 písm. a), § 72 tr. zákoníku trest

propadnutí věci, nebo jiné majetkové hodnoty, a to věcí v rozsudku blíže

specifikovaných, převážně semen konopí, vybavení k jeho pěstování a kouření.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím svého

obhájce Mgr. Zbyňka Babíka, kterým je napadl v celém rozsahu. Ohledně

dovolacího důvodu odkázal na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že

rozhodnutí soudu I. stupně i odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním

posouzení skutku.

Obviněný v první části svého dovolání uvádí, že k tomu aby došlo k naplnění

všech znaků skutkové podstaty přečinu šíření toxikomanie podle § 287 odst. 1,

resp. kvalifikované skutkové podstaty tohoto přečinu podle odst. 2 písm. c) tr.

zákoníku je nutné, aby se jiná osoba dostala do faktického stavu zneužívání

návykové látky rozdílné od alkoholu, tedy začala drogu užívat. Nebyl však

proveden žádný důkaz či indicie, které by prokazovaly, že obviněný V. K. svou

činností svedl, podněcoval či se pokusil jiného svést, podněcovat ke zneužívání

drogy. Ve skutkové větě napadeného výroku není jediná zmínka o tom, jakým

způsobem došlo k naplnění všech znaků předmětného přečinu, a pouhý výčet

činností obviněného neozřejmuje, jakým jednáním došlo k naplnění jeho skutkové

podstaty. Obviněný dále zpochybňuje, že by šíření jakýchkoli informací mělo mít

účinky nabádání nebo propagování „nějaké látky za účelem jejího zneužívání“ s

odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, který zastavil trestní stíhání

obviněného z šíření tiskoviny Main Kampf, a poukazuje na svobodu šíření

informací a svobodu projevu s odkazem na Ústavu a Listinu základních práv a

svobod.

V druhé části dovolání obviněný uvádí, že až do 4. listopadu 2013 bylo

podnikání v předmětném oboru naprosto legální, státními orgány tolerované a

obviněnému bylo uděleno orgány státní správy povolení k podnikání, přestože jim

bylo známo, o jakou podnikatelskou činnost se jedná. Až posléze mělo ex post

dojít ke kriminalizaci jednání a stát tedy trestá jednání, které dříve nebylo

trestné. Z tohoto důvodu mělo dojít k obdobné situaci, jaká nastává při změně

dlouhodobě uznávané judikatury, tedy neměla by změna jít k tíži osob, které se

řídí dosavadní judikaturou a za dodržování dosavadní judikatury by těmto osobám

neměla vznikat žádná újma. Podle názoru obviněného takto nelze v právním státě

postupovat, nelze ze dne na den z podnikání dovoleného udělat podnikání nejen

zakázané či nedovolené, ale podnikání, v němž je spatřováno trestné jednání ve

smyslu norem trestního práva. Podle názoru odvolatele došlo k hrubému porušení

zásady „co není zakázáno je dovoleno“.

Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1

tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2014 a

aby podle § 265l odst.1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby v potřebném

rozsahu věc znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím

státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí

předchozího průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání nejprve uvedl,

že dovolací námitky uplatněné v dovolání považuje za relevantní z hlediska

uplatněného dovolacího důvodu, avšak neztotožňuje se s nimi. Přečin šíření

toxikomanie podle § 287 tr. zákoníku je podle státního zástupce svou povahou

deliktem ohrožovacím. Trestný čin je tedy dokonán samotným aktem pachatele,

jímž jinou osobu podněcuje ke zneužívání návykové látky, aniž je třeba, aby

jiná osoba takovýto podnět reflektovala. Námitka obviněného, že nebylo

prokázáno, že by se v důsledku jeho jednání jiná osoba dostala do faktického

stavu zneužívání, tak nemůže mít hmotněprávně význam, neboť obviněným

zpochybňovaný následek není složkou uvedeného přečinu. Souhlasit nelze ani s

námitkou obviněného, že z výroku rozsudku nevyplývá konkrétní jednání, kterého

se měl dopustit a které by naplňovalo skutkovou podstatu přisouzeného přečinu.

Z rozsudku vyplývá, že byl uvedený přečin přisouzen v té variantě, že měl

jiného podněcovat ke zneužívání jiné návykové látky než alkoholu, a takovýto

čin spáchal veřejně přístupnou sítí. Skutková zjištění soudu se přitom

nevyčerpávají pouhým popisem skutku v tzv. skutkové větě rozsudku, ale jsou

dále rozvedena rovněž v jeho odůvodnění. Z těchto skutkových zjištění pak

vyplývá, že obviněný provozoval elektronický obchod, v jehož rámci nabízel

ucelený sortiment evidentně sloužící k nedovolené produkci rostliny konopí.

Znak podněcování pak naplnil tím způsobem, že vedle předmětů sloužících pro

pěstování konopí nabízel i semena rostlin konopí, včetně semen kultivarů, které

nebyly určeny k technickým účelům, přičemž na svých internetových stránkách

vychvaloval takové vlastnosti svých produktů, které jsou specifické právě s

ohledem na jejich případné škodlivé užívání jakožto návykové látky. Je tedy

zřejmé, že nejméně v úmyslu nepřímém podněcoval odběratele k užívání takovýchto

látek. Podle názoru státního zástupce tak byly znaky objektivní stránky

přisouzené skutkové podstaty bezezbytku naplněny a v rozsudku nalézacího soudu

i přiléhavě vyjádřeny.

Druhá část vyjádření státního zástupce se zabývá okruhem námitek směřujících ke

zpochybnění ústavnosti postihu obviněného s odkazem na legální licenci

vyplývající z čl. 2 odst. 4 Ústavy, resp. z čl. 2 odst. 3 Listiny základních

práv a svobod. Podle státního zástupce je nutno odmítnout úvahu obviněného o

tom, že došlo k podstatné „změně judikatury“ v tom směru, že by jednání,

dřívější judikaturou považované za beztrestné, bylo náhle považováno za

trestné, narážeje tak na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 8 Tdo 1206/2012.

K takovéto situaci podle státního zástupce nedošlo. Skutečnost, že do roku 2013

byla takováto činnost stranou pozornosti orgánů činných v trestním řízení,

nebyla způsobena předchozím výkladem, který by trestnost takového jednání

vylučoval, ale pouze faktickou tolerancí takových aktivit. Okolnost, že určitá

trestná činnost zůstává po nějaké období latentní, přitom není okolností, která

by mohla jakkoli vylučovat protiprávnost takové trestné činnosti. Obviněnému

podle státního zástupce nesvědčí ani jím prosazovaná legální licence, neboť tu

lze vztahovat na jeho obchodní činnost pouze v tom rozsahu, v jakém neodporuje

zákonu. Je to však právě zákon, který všem osobám zapovídá podněcovat jiné

osoby ke zneužívání návykových látek jiných, než alkoholu. Právě a pouze v

tomto rozsahu pak činnost obviněného, byť i ve zbytku legální, ústavněprávní

ochrany nepožívá. V tomto rozsahu je nutno důrazně odmítnout i námitku

obviněného, že úkolem státu by mělo být vhodné usměrnění takového

podnikatelského prostoru, neboť si lze jen stěží představit, že by se stát

podobným „usměrňováním“ de facto sám podílel na páchání trestné činnosti. Výrok

o vině obviněného přečinem šíření toxikomanie podle § 287 odst. 1, 2 písm. c)

tr. zákoníku tak státní zástupce považuje za správný a zákonu odpovídající.

Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání

podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání

obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], že bylo podáno

oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě,

jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.).

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §

265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem

uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení

zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného

rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve

vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném

hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání

vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v

předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska

hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným

skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém

rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto

směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména

ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při

zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se

pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných

právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost

může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že

buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní

předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může

rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v

žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod

dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém

zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i

v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale

ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.

S námitkou obviněného, podle které je pro naplnění všech znaků skutkové

podstaty trestného činu šíření toxikomanie podle § 287 odst. 1, resp. odst. 2

písm. c) tr. zákoníku nutné, aby jednání pachatele vedlo k tomu, aby se jiná

osoba dostala do faktického stavu zneužívání návykové látky rozdílné od

alkoholu, se nelze ztotožnit. K naplnění zákonných znaků trestného činu šíření

toxikomanie podle § 287 odst. 1 tr. zákoníku není nutné, aby osoby, jimž je

jednání pachatele popsané v této skutkové podstatě určeno, jím byly skutečně

ovlivněny. Jde tedy o trestný čin ohrožovací a jiná osoba se nemusí v jeho

důsledku dostat do faktického stavu zneužívání, ale k naplnění tohoto trestného

činu stačí, aby pachatel jinou osobu ke zneužívání jiné návykové látky než

alkoholu sváděl, podporoval, podněcoval či zneužívání šířil. Podle skutkového

stavu zjištěného soudem prvního stupně obviněný podněcoval k rozhodnutí

návykovou látku užít, a toto spáchal prostřednictvím veřejné počítačové sítě.

Pakliže obviněný namítá, že ve skutkové větě trestního příkazu resp. rozsudku

soudu prvního stupně je pouze strohý výčet činností, které v postavení majitele

obchodu my-garden prováděl, ale není zde jediná zmínka o tom, jakým způsobem

došlo k naplnění všech znaků předmětného trestného činu, zejména pak z čeho

soud dovozuje, že obviněný jiného podněcoval k zneužívání návykové látky, jde o

námitku bezpředmětnou. V popisu skutku jsou uvedeny všechny znaky skutkové

podstaty trestného činu šíření toxikomanie podle § 287 odst. 1, resp. odst. 2,

písm. c) tr. zákoníku, jsou v něm vyjádřeny všechny skutečnosti významné pro

právní kvalifikaci, a tyto jsou dále rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí.

Nalézací soud výstižně a konkrétně vyjadřuje znaky trestného činu tak, že

obviněný „…jednak prostřednictvím kamenného obchodu na adrese B., B. …, jednak

prostřednictvím svého internetového obchodu www.my-garden.cz, jako osoba

samostatně výdělečně činná, nabízel a veřejně prezentoval ucelený sortiment

finálních výrobků, počínaje semeny různých odrůd konopí, z nichž některé blíže

specifikoval a vychvaloval, přes technické části pěstíren, kterými jsou

komponenty vzduchotechniky, elektro zařízení, osvětlení, ventilace, regulace a

měření, jakožto i produkty podporující růst až po výrobky, které slouží ke

zpracování a uchování vypěstovaných produktů a jejich aplikaci…“.

Podněcováním ke zneužívání návykové látky je třeba rozumět projev, kterým

pachatel zamýšlí vzbudit u jiných osob rozhodnutí nebo náladu vedoucí ke

zneužívání návykových látek jiných než alkohol. Nezáleží na formě projevu

(ústní či písemná aj.). Podněcování se může stát přímo, nepřímo i skrytě (např.

výsměšné poznámky nebo ironizování na adresu osoby, která nezneužívá takové

návykové látky). Na rozdíl od svádění zde není projev pachatele zaměřen na

konkrétní osobu nebo osoby, i když i zde jeho snaha míří k vyvolání zneužívání

návykových látek u těch, jimž je jeho projev určen. (srov. Šámal, P. a kol.

Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2903).

V případě obviněného pak jak z popisu ve skutkové větě, tak odůvodnění

rozhodnutí, zcela jednoznačně vyplývá, že se výše citovaného podněcování ke

zneužívání návykové látky dopustil, a to i s ohledem na to, že informace

uváděné na stránkách jeho internetového obchodu byly zaměřeny na specifický

okruh zákazníků, tj. tyto informace byly adresovány poučeným lidem, kteří

nepotřebují návod k tomu, jak obviněným nabízená konopná semena pěstovat, ale

naopak pro ně mohou být důležité konkrétní informace o jednotlivých

specifických odrůdách rostlin, tedy informace, o kterých obviněný hovoří jako o

„popise vlastností jednotlivých odrůd“. Obviněný navíc nabízel celý sortiment

zboží, které je potřebné k pěstování, následnému zpracování či užívání konopí

čímž širokému okruhu osob poskytl materiální zajištění pro jejich zneužívání

návykové látky THC, což lze jednoznačně chápat jako podněcování k jejímu

zneužívání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS

934/13).

K tvrzení obviněného, který zpochybňuje, že by šíření jakýchkoli informací mělo

samo o sobě mít účinky nabádání nebo propagování „nějaké látky za účelem jejího

zneužívání“, a poukazuje na svobodu šíření informací a svobodu projevu

zakotvených v Ústavě a Listině základních práv a svobod, je nutno uvést, že

stejně jako všechna ostatní ústavně garantovaná politická práva má i svoboda

projevu své meze. Obviněný svým tvrzením vychází z předpokladu, že ústavně

zaručené svobody plynoucí z Listiny základních práv a svobod jsou zcela

neohraničené. Právo na svobodné vyjádření názoru končí tam, kde začíná

převažovat zájem na ochraně práv ostatních. „Ústavně zaručené právo vyjadřovat

své názory bez ohledu na případné možné omezení zákonem je již obsahově omezeno

právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního

pořádku republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské

zájmy a hodnoty“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 1997, sp. zn. III.

ÚS 359/96). Je také třeba uvést, že z předchozích rozsudků soudů nevyplývá, že

by byl obviněný souzen pouze na základě šíření informací či propagování látky

THC, ale celkový charakter jím konané činnosti zahrnoval jak šíření či

propagování, tak nabízení, veřejné prezentování a prodej, celého sortimentu

výrobků a zboží, sloužícího k zpracování, uchování a užívání rostliny konopí.

Pokud obviněný poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2005, sp.

zn. 3 Tdo 1174/2004, je třeba uvést, že dané rozhodnutí se týká trestného činu

podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka,

zejména pak jeho subjektivní stránky, a to spáchaného vydáním knihy, která

obsahuje ideje podněcující k rasové nenávisti. V tomto rozhodnutí nebylo

dovozeno tvrzení, které uvádí obviněný, tedy „že pouhým šířením historických

textů se těžko někdo může dopouštět trestné činnosti“, nýbrž Nejvyšší soud

učinil závěr, že nelze dospět k závěru o vině vydavatele, „pokud u vydavatele

nejsou zjištěny žádné sklony k diskriminaci lidí podle rasy, k politickému

extremismu, ani sympatie k nějakému hnutí uvedenému v § 260 tr. zák., vydání

knihy bylo součástí jeho dalších legálních podnikatelských aktivit, které

zahrnovaly i vydávání publikací jiného zaměření a jejichž účelem bylo dosažení

zisku, přičemž vydavatel se před vydáním takové knihy informoval u advokáta na

případnou trestní odpovědnost a vycházel též z toho, že stejná kniha již byla

vydána v jiných zemích atd.“. V případě obviněným uváděného rozhodnutí tedy šlo

o osobu, která vydala knihu s projevy rasistické nesnášenlivosti a rasistickými

a antisemitskými výroky a provedením vazby s nacistickými symboly, nicméně s

ohledem na další okolnosti v této věci, nešlo dospět k závěru, že vydavatel

sledoval ještě další záměr, a to propagaci hnutí uvedeného v § 260 tr. zák.

(zákon č. 140/1961 Sb.). V případě obviněného se však o obdobnou věc nejedná a

nelze tak v jeho věci argumentovat analogií s jím uváděným rozhodnutím. Jak

vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, obviněný pouze

neprezentoval „informace specifického druhu“, ale vykonával činnost tj.

nabízení, prezentace, prodej konopných semen a zařízení sloužících k pěstování

a zpracování konopí, jejíž celkový charakter naplnil skutkovou podstatu

trestného činu podle § 287 tr. zákoníku. Obviněným uváděné rozhodnutí tedy nemá

v jeho věci žádný význam.

K námitce obviněného, podle které bylo podnikání v předmětném oboru až do 4.

11. 2013 naprosto legální a státními orgány tolerované, čili nastala situace,

jako při změně dlouhodobě uznávané judikatury, Nejvyšší soud uvádí, že nelze

argumentovat analogií se změnou dlouhodobé judikatury, neboť před rozhodnutím

Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1206/2012, neexistovala

žádná judikatura, která by říkala, že činnost vykonávaná obviněným je

beztrestná. Ze samotného faktu, že byla tato činnost stranou pozornosti orgánů

činných v trestním řízení, tj. nebyla těmito orgány stíhána, nelze vyvozovat

závěr o legálnosti této činnosti. Nelze tedy vyvodit ani závěr že došlo k

situaci, při které se ze dne na den z podnikání dovoleného stává podnikání

nejen zakázané či nedovolené, ale podnikání, v němž je spatřováno trestné

jednání ve smyslu norem trestního práva, ani že došlo k hrubému porušení zásady

„co není zakázáno je dovoleno“.

Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným

rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu

uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo.

Dovolání obviněného Ing. V. K. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §

265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst.

1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení

opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. září 2014

Předseda senátu:

JUDr. Karel Hasch