Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Rouse, zastoupeného Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou, sídlem Brněnská 104, Miroslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2018 č. j. 25 Cdo 1643/2018-108, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. prosince 2017 č. j. 17 Co 43/2017-90 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 28. listopadu 2016 č. j. 11 C 195/2016-48, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Zemědělského družstva Jiřice u Miroslavi, sídlem v Jiřicích u Miroslavi 147, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 12. 12. 2017 č. j. 17 Co 43/2017-90 výrokem I. potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") ze dne 28. 11. 2016 č. j. 11 C 195/2016-48, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel (žalobce) domáhal po vedlejším účastníkovi řízení (žalovaném) zaplacení částky 59 265 Kč z titulu náhrady škody a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; II. výrokem krajský soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Škodu měl stěžovateli způsobit vedlejší účastník řízení postřikem na svých pozemcích. Postřik byl následně větrem a prachem zanesen na sousední pozemek ve vlastnictví stěžovatele, kde choval koně. Žalovanou částku představoval souhrn nákladů vynaložených stěžovatelem na likvidaci krmného ječmene a ovsa ve výši 51 000 Kč, na zajištění nekontaminovaného krmiva pro koně ve výši 4 000 Kč a za rozbor vzorku pastevního porostu ve výši 4 265 Kč. Žaloba byla zamítnuta, neboť stěžovatel ani přes poučení soudu podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neprokázal základní předpoklady odpovědnosti vedlejšího účastníka řízení za škodu, neboť z provedeného rozboru pastevního porostu jílku anglického bylo zjištěno pouze "mírné anorganické znečištění" a z úředního záznamu Policie České republiky nevyplynulo žádné protiprávní jednání vedlejšího účastníka řízení.
3. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 č. j. 25 Cdo 1643/2018-108 odmítnuto jako nepřípustné. Dovolání proti zamítnutí žaloby na zaplacení částek 4 000 Kč a 4 265 Kč nebylo přípustné pro jeho bagatelnost [srov. § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Ohledně částky 51 000 Kč pak námitky uplatněné v dovolání zcela postrádaly povahu právní otázky, kterou by mohl a měl Nejvyšší soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), když nesměřovaly proti právnímu posouzení věci krajským soudem, ale v podstatě proti zjištěnému skutkovému stavu. Jestliže stěžovatel v řízení neprokázal, že by vedlejší účastník řízení byl původcem jakéhokoliv znečištění jeho pozemku, a neprokázal ani samotné znečištění, pak posouzení oprávněnosti jeho nároku na náhradu jeho výdajů je pouze otázkou hypotetickou. Nejvyšší soud k tomu doplnil, že daná věc nepředstavuje ani odklon od právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2004 sp. zn. 25 Cdo 1360/2003, na který stěžovatel v dovolání poukazoval, a to pro rozdílný skutkový stav. Jak se totiž podává z uvedeného rozhodnutí, šlo v něm o situaci, že žalovaná obec při výstavbě sídliště porušila stavební předpisy, následkem toho došlo k sesuvu půdy na sousední pozemek žalobce a nadále hrozilo soustavné splachování zeminy na jeho pozemek.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného práva na soudní ochranu. Poukazuje na to, že svojí žalobou se domáhal náhrady na účelně vynaložené náklady při preventivním odvracení hrozící škody podle § 415 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, resp. podle § 2900 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Soudům vytýká, že jeho nárok posoudily jako "právní institut odpovědnosti za škodu", který zaměnily s institutem obecné prevenční povinnosti. Při posuzování oprávněnosti nároku se mělo vycházet z konstantní judikatury (např. výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1360/2003) ohledně nároků na úhradu nákladů preventivního opatření. Rovněž nesouhlasí s tím, že v řízení neprokázal, že by vedlejší účastník řízení byl původcem znečištění. V této souvislosti podotýká, že pro toto tvrzení předložil dostatek důkazních materiálů.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Stěžovatel především nesouhlasí se závěrem obecných soudů o prokázání splnění předpokladů odpovědnosti za škodu, tedy ohledně posouzení skutkového stavu. V této souvislosti Ústavnímu soudu předkládá vlastní verzi hodnocení provedených důkazů, když oproti obecným soudům dovozuje, že v řízení bylo prokázáno, že ke znečištění došlo a že to byl právě vedlejší účastník řízení, který byl jeho zdrojem. K tomu Ústavní soud podotýká, že k řešení námitek spočívajících toliko v polemice se zjištěným skutkovým stavem, není příslušný. Hodnocení skutkového stavu je záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996
sp. zn. II. ÚS 81/95
(U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva) a která zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z těchto závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
8. Neunesl-li stěžovatel důkazní břemeno, když z provedených důkazů nevyplynulo, že by původcem znečištění byl vedlejší účastník řízení nebo že by vůbec k nějaké kontaminaci na pozemcích stěžovatele došlo (srov. důkaz provedeným rozborem vzorku pastevního porostu Ústředním kontrolním a zkušebním ústavem zemědělským), nelze považovat závěry obecných soudů o nenaplnění předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu za svévolné či extrémně vybočující ze zjištěného skutkového stavu. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že ve sporném řízení se primárně uplatňuje zásada projednací; tvrzení skutečností a navrhování důkazů toto prokazujících je zásadně věcí účastníků řízení. Nedošlo-li ke vzniku škody, resp. z důkazů ani nevyplynulo, že by stěžovateli vznik nějaké škody hrozil, nemá pak rozlišování mezi prevenční povinností a povinností jako předpokladu vzniku obecné odpovědnosti za škodu žádný význam.
9. Namítal-li stěžovatel rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1360/2003, lze k tomu uvést, že Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí s touto námitkou vypořádal, když poukázal na odlišný skutkový stav oproti stávající věci a neshledal v rozsudku odvolacího soudu odklon od svého právního názoru.
10. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy se celou věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. S námitkami stěžovatele se náležitě vypořádaly. Ústavní soud považuje jejich odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu