Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Z. Ch., zastoupeného Mgr. Davidem Raifem, advokátem, sídlem Krameriova 503/9, Jeseník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2016 č. j. 8 Tdo 589/2016-29 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 11. května 2015 č. j. 68 To 82/2015-1290, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť podle jeho názoru jimi došlo k porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Jeseníku (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 3. 2. 2015 sp. zn. 2 T 176/2013 stěžovatele uznal vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a pokračujícím zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Za to mu uložil podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti provozování loterií a jiných podobných her podle § 2 zákona České národní rady č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o loteriích"), v trvání tří roků. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku mu uložil rovněž ochranné opatření zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty a podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), mu též stanovil povinnost zaplatit poškozené náhradu škody ve specifikované výši. Oproti tomu okresní soud podle § 226 písm. b) tr. řádu zprostil stěžovatele obžaloby pro jiný skutek (blíže popsaný ve výroku tohoto rozhodnutí), v němž byl obžalobou spatřován trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v rozhodném znění. V návaznosti na tento výrok odkázal poškozenou podle § 229 odst. 3 tr. řádu s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Uvedený rozsudek okresního soudu napadl odvoláním jednak stěžovatel, jednak státní zástupce (v neprospěch stěžovatele) a rovněž poškozená. Na základě odvolání státního zástupce Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem v bodě I. zrušil podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek v celém výroku o trestu, a podle § 259 odst. 3 tr. řádu při nezměněném výroku o vině stěžovatele nově odsoudil podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v provozování loterií a jiných podobných her podle § 2 zákona o loteriích v trvání tří let (tj. shodně jako v rozsudku okresního soudu). Nově stěžovateli podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uložil, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. V ostatním zůstal napadený rozsudek okresního soudu nezměněn. V bodě II. výroku rozsudku krajský soud odvolání stěžovatele podle § 256 tr. řádu zamítl, a v bodě III. zamítl podle § 253 odst. 1 tr. řádu odvolání poškozené.
4. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu coby zjevně neopodstatněné odmítl.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy porušily zásadu subsidiarity trestněprávní represe (princip ultima ratio) tím, že kvalifikovaly jako trestné činy skutky, které jimi ve skutečnosti nejsou.
6. Ku podpoře úsudku, že nebyly splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. tyto předpoklady nebyly zcela nepochybně zjištěny, stěžovatel popisuje praxi své podnikatelské činnosti, kdy v daném oboru je na vypořádání vzájemných závazků třeba pohlížet z perspektivy delšího časového období než dvouměsíčního, z něhož soudy u vymezených skutků vycházely. V některých obdobích totiž výnosy z výherních loterijních terminálů nepostačují ani na úhradu nákladů na provoz heren, který je pak nutné určitým způsobem dotovat. Jindy naopak výnosy tyto náklady významně převyšují; za této situace dochází k dorovnání dluhu. Těchto skutečností si byli všichni zúčastnění vědomi a na tomto základě k nesrovnalostem ve vyúčtováních přistupovali. Vyúčtování podílů z předmětných přístrojů fungovalo v praxi jinak, než bylo dohodnuto písemnou smlouvou, ovšem s vědomím a souhlasem všech zúčastněných. Sporné záležitosti mezi sebou tyto společnosti řešily (a vyřešily) obvykle formou splátkového kalendáře, což představovalo postup fungující až do vzetí stěžovatele do vazby.
7. Jak vyplývá rovněž z výpovědí jednatele poškozené společnosti Miroslava Pekárka a jejího zaměstnance Antonína Paprskáře, bylo známo, že stěžovatel používá peníze z automatů pouze k udržení provozu herny, což bylo ku prospěchu všech zainteresovaných stran.
8. Stěžovatel zdůrazňuje, že dohody mezi ním a poškozenými fungovaly až do doby, než byl v souvislosti s touto věcí vzat do vazby. Údajní poškození s ním v takto ohraničeném období řešili uspokojení svých pohledávek jinými právními prostředky, a žádný z nich k uspokojení svých nároků nevyužil cestu občanského soudního řízení, natožpak postupy trestněprávní; všichni zúčastnění se na způsobu úhrady závazků dohodli a v intencích svých ujednání postupovali. K trestnímu řízení se poškození připojili se svými nároky na náhradu škody až na výzvu Policie České republiky. Učinili tak nepochybně z obavy, že v důsledku tohoto řízení budou upřednostněni ti poškození, kteří se k němu se svými nároky připojí. Takto ovšem došlo k neopodstatněné kriminalizaci jednání, které má ryze soukromoprávní povahu.
9. Podle stěžovatele správnost jeho argumentace o bezdůvodnosti a nepřiměřenosti použití prostředků trestního práva dále dokládá skutečnost, že jeho společnost Topplayer s. r. o., a specifikované poškozené společnosti bez ohledu na trestní řízení nadále korektně spolupracují.
10. Stěžovatel rovněž obrací pozornost k dalším specifikovaným osobám podílejícím se na provozování herny včetně výběrů peněžních prostředků z výherních loterijních terminálů, jejichž roli však soudy bez řádného odůvodnění bagatelizovaly.
11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, pokud takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.
13. Přes odkazované ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
14. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
15. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
16. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
17. Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů.
Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritických skutků (resp. jeho pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou se soudy, které se s uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podloženy, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
18. Stěžovatelova argumentace, že není právně přípustné jej sankcionovat za způsob provozního financování, s nímž souhlasily všechny zúčastněné podnikatelské subjekty, postrádá praktický dosah tím, že soudy založily svá rozhodnutí na - ústavně konformním způsobem přijatých - zjištěních odlišných, respektive v souvislosti s konkretizovanými skutky nedospěly k závěru o existenci právně relevantní dohody, v jejichž mezích stěžovatel postupoval.
19. Podle soudů stěžovatel téměř po celé sledované období neodváděl řádně jemu svěřené prostředky, což vylučuje jím tvrzený záměr o použití prostředků náležících poškozeným společnostem k udržení chodu heren za účelem pozdějších úhrad dluhů v předpokládaných ziskových obdobích. Jedna z poškozených společností (SLOT Group, a. s.) podala sama ve věci trestní oznámení.
20. Stěžovatel se podle soudů trestné činnosti dopouštěl v období od 1. 12. 2011 do 1. 1. 2012, a dále v období od 1. 4. 2012 do 25. 3. 2013, kdy permanentně neodváděl jemu svěřené prostředky postupně třem poškozeným společnostem a jeho dluh se navyšoval, a to za situace, kdy nedodržel splátkový kalendář ohledně úhrady dluhu vůči jedné z poškozených společností za první období z prosince 2011.
21. Soudy též dovodily, že stěžovatelovo jednání vykazuje znaky předem promyšleného a plánovaného jednání za účelem vlastního obohacení se a zastření toho, kdo je skutečným pachatelem trestných činů. V konkretizovaném případě totiž při páchání trestné činnosti použil jako tzv. bílého koně osobu, z níž formálně ("papírově") učinil provozovatele herny s povinností odvádět poškozeným statisícové částky pocházející z výherních a loterijních terminálů. Ve skutečnosti byl faktickým provozovatelem herny a tím, kdo rozhodoval o nakládání s výhrami a o dalších finančních tocích právě on sám, nikoli osoby, na něž v ústavní stížnosti odkazuje.
22. Soustředí-li stěžovatel pozornost k zásadě ultima ratio, nedoceňuje skutečnost, že objekt trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku vždy představuje vlastnictví věci nebo obdobné majetkové právo k jiné majetkové hodnotě, v důsledku čehož lze očekávat přítomnost rovněž soukromoprávní roviny daného případu.
23. Neobstojí stěžovatelova výhrada týkající se zásady subsidiarity trestní represe, která se odvíjí z obecného poukazu na soukromoprávní základ stíhaného jednání. Jak Ústavní soud opakovaně dovodil ve své judikatuře (viz usnesení ze dne 30. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2529/13 , ze dne 12. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 3547/12 , ze dne 19. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 2157/13 a ze dne 17. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 3225/15 , obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003 sp. zn. 5 Tdo 265/2003, uveřejněné pod č. 575 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 24/2003, dále ze dne 21.
12. 2005 sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 22/2006), ani tato zásada nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení smluvních povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní právo chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob. Závěr, že jednání popsané ve výroku o vině v posuzované věci přesáhlo svou intenzitou stupně společenské nebezpečnosti předvídané trestněprávními předpisy, nevykazuje ústavněprávní diskrepance, které by stěžovatelovu věc činily souměřitelnou jak se skutkovými východisky, tak i s právním hodnocením ve smyslu nálezů Ústavního soudu ze dne 5.
8. 2010 sp. zn. III. ÚS 2278/07
(N 157/58 SbNU 335) a ze dne 4. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 1098/10
(N 155/58 SbNU 321).
24. Stěžovatel sice do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Postačí již jen stručně zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání coby zjevně neopodstatněného [§ 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] je adekvátní, z hlediska zákona obstojí a pro úsudek o ústavněprávně významném "omylu" není zjevně místa.
25. Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
26. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. listopadu 2016
Josef Fiala v. r. předseda senátu