Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 362/98-15
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl, mimo ústní jednání , a bez přítomnosti účastníků, dne 7. ledna 1999 v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, ve věci ústavní stížnosti P.B., zastoupeného advokátem JUDr. V.J., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 5 To 301/98, ze dne 18. června 1998, t a k t o : Návrh se odmítá.
Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 13. srpna 1998, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. června 1998, sp. zn. 5 To 301/98. Vyslovil přesvědčení, že označený soud, který zamítl odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, porušil jeho práva, zakotvená v Listině základních práv a svobod v čl. 36 odst. 1, když mu nebyl poskytnut řádný a spravedlivý proces. Vytýká Krajskému soudu v Ostravě to, že se ztotožnil s rozsudkem soudu I. stupně, převzal veškerá jeho skutková zjištění a neodstranil závažné procesní vady, na které v odvolání poukázal.
Šlo o vady, související s výslechem obž. B., s výslechy S.M., L.C., M. K., J.K. a J.S., k nimž nebyl vyšetřovatelem přizván jeho advokát, jmenovaní byli vyslýcháni bez řádného a vyčerpávajícího poučení zejména pokud jde o možnost odepřít výpověď, v protokolech není výslovně uvedeno, zda takového práva svědci využili či nikoliv, jsou označeny pouze paragrafy, upravující jejich poučení. Pokud jde o odsouzení pro pokus trestného činu krádeže, uvedl, že mu nebylo obvinění z takového činu doručeno, konečně k rozhodnutí soudu došlo na základě rozporných důkazů, bez řádného objasnění konkrétního skutku.
S ohledem na uvedené, s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu a bývalého Nejvyššího soudu federálního, navrhl zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 5 To 301/98 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 23. února 1998, sp. zn. 8 T 136/97.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním III. ÚS 362/98-16 zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, návrh usnesením odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu spisu Okresního soudu v Karviné sp. zn. 8 T 136/97 bylo zjištěno, že vyšetřování trestné činnosti stěžovatele vedla Policie České republiky, O.Ú., pod ČVS: OVV-872/96-04. S obsahem vyšetřovacího spisu byl advokát obviněného seznámen dne 28. listopadu 1997, obviněný sám se na výzvu k prostudování spisu nedostavil, návrh na doplnění vyšetřování nepodal, právo na podání žádosti o odstranění vad v postupu vyšetřovatele státnímu zástupci dle § 167 tr. řádu neuplatnil. Pokud jde o to, zda v průběhu vyšetřování bylo proti stěžovateli vzneseno obvinění z pokusu trestného činu krádeže, je třeba poukázat na protokol o jeho výslechu ze dne 6.
listopadu 1997, v němž potvrzuje převzetí sdělení obvinění ze dne 1. dubna 1997, a to obvinění ze skutku, kterého se měl dopustit ve S. Z upozornění státní zástupkyně ze dne 8. prosince 1997 o právní kvalifikaci trestné činnosti stěžovatele a obsahu obžaloby vyplývá, že obviněný byl upozorněn na právní kvalifikaci skutku mj. podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zákona - jako pokusu o trestný čin krádeže, pro který byl také dne 8. prosince 1997 obžalován.
Na základě obsahu protokolu o veřejném zasedání a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. června 1998 nebyl postup soudu shledán v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Krajský soud se vypořádal se všemi odvolacími námitkami stěžovatele, odstranil pochybení, jehož se soud I. stupně dopustil při hodnocení výpovědi mladistvého M.B., pochybení pak neshledal při výslechu svědků v průběhu hlavního líčení Okresního soudu v Karviné. Jak vyplývá z protokolů o hlavním líčení, svědci byli vyslechnuti za přítomnosti obhájce stěžovatele, byli také řádně o právech a povinnostech poučeni, konečně pak v průběhu hlavního líčení nebyly proti způsobu poučení ani proti protokolaci námitky vzneseny.
Odůvodnění rozhodnutí obou soudů je vyčerpávající a přiléhavé a svědčí o tom, že soudy i při hodnocením důkazů postupovaly v souladu s § 2 odst. 6 tr. zákona. S ohledem na výše uvedená zjištění byl návrh, jako zjevně neopodstatněný, podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 7. ledna 1999 JUDr. Vladimír Jurka předseda III. senátu Ústavního soudu