Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti TOPAS Písek s. r. o., sídlem Velké náměstí 7/12, Písek, zastoupené Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou, advokátem, sídlem tamtéž, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. září 2017 č. j. 19 Co 1077/2017-130, a o ústavní stížnosti téže stěžovatelky proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2018 č. j. 20 Cdo 1435/2018-114 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. ledna 2018 č. j. 24 Co 1820/2017-80, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Ing. Marka Osvalda, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka navrhla zrušení výše označených rozhodnutí, neboť jimi měl být porušen čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Řízení o obou stěžovatelčiných ústavních stížnostech bylo usnesením ze dne 4. 12. 2018 č. j.
11. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
12. Ústavní soud se nejprve zabýval ústavní stížností proti usnesení krajského soudu ze dne 14. 9. 2017 č. j. 19 Co 1077/2017-130, kterým krajský soud zrušil usnesení okresního soudu ze dne 20. 6. 2017 č. j. 10 C 99/2017-84, jímž bylo vyhověno stěžovatelčině žalobě z rušené držby.
13. Ústavní soud měl již opakovaně možnost se k soudnímu řízení podle § 176 a násl. o. s. ř. vyjádřit, přičemž např. v usnesení ze dne 12. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 2662/16
(dostupném na http://nalus.usoud.cz) zdůraznil, že k rozhodnutím vydaným v tomto typu řízení je třeba v rámci ústavněprávního přezkumu přistupovat obdobně jako v případě rozhodnutí o předběžném opatření: "Ústavní soud ve své ustálené judikatuře [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98
(N 158/16 SbNU 171), nebo nález ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01
(N 178/24 SbNU 327), resp. usnesení ze dne 12. 3. 2002 sp. zn. III. ÚS 394/01 , či usnesení ze dne 6. 5. 2004 sp. zn. III. ÚS 221/04 ] vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecných soudů. Tyto závěry pak lze plně vztáhnout i na případy řízení o žalobách z rušené držby. Ústavní soud se ani zde necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí obecných soudů o žalobách z rušené držby, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem v tom směru, že držba musí mít svůj původ v právním titulu (zakládat se na něm); teprve vyřešení sporu o něj má ve svém důsledku dopad na další trvání držby. Z povahy věci tak vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o žalobě z rušené držby mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole."
14. Veden uvedeným právním názorem tak musel Ústavní soud v obdobném rozsahu přistoupit k ústavněprávnímu přezkumu napadeného usnesení krajského soudu, kterým v řízení o žalobě z rušené držby krajský soud vyhovující rozhodnutí okresního soudu zrušil a řízení o této žalobě zastavil.
15. Krajský soud k tomuto rozhodnutí přikročil poté, co dospěl k závěru, že v dané věci nejsou dány podmínky řízení, neboť stěžovatelka tvrzenou držbu práva cesty (před jejímž rušením vedlejším účastníkem se žalobou domáhá ochrany) neodvíjí od žádného soukromoprávního titulu (kupř. od vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu), nýbrž od původního obecného užívání veřejné účelové komunikace, tedy od veřejnoprávního titulu, o němž soud v občanském soudním řízení nemůže podle § 7 odst. 1 o. s. ř. rozhodovat.
16. Vůči tomuto klíčovému právnímu závěru krajského soudu přitom stěžovatelka v ústavní stížnosti žádnou procesně významnou oponenturu nepředkládá.
17. Namítá-li stěžovatelka, že napadené rozhodnutí krajského soudu je tzv. překvapivým rozhodnutím a že krajský soud v rozporu s § 214 odst. 1 o. s. ř. rozhodl bez nařízení jednání, postačí připomenout, že podle § 214 odst. 2 písm. d) ve spojení s § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. nebylo třeba jednání nařizovat, jestliže soud dospěl k závěru, že "řízení nemělo proběhnout pro nedostatek podmínek řízení"; za této procesní situace - jakkoli subjektivně mohla stěžovatelka vskutku pociťovat "překvapivost" napadeného rozhodnutí - krajský soud neměl (nejen prizmatem hospodárnosti řízení) důvod nařizovat jednání, neboť v řízení, ve kterém nebyly naplněny podmínky řízení, nebyl dán ani prostor pro stěžovatelkou dovolávané dokazování.
Na výše uvedeném bez dalšího nic nemění skutečnost, že městský úřad již předtím vyjádřil pochybnosti o existenci předmětné veřejné účelové komunikace, neboť ani z ústavní stížnosti není zřejmé, na základě jakého právního důvodu stěžovatelka dovolávané právo cesty držela (a zda jinými slovy nešlo toliko o výprosu - viz § 2189 občanského zákoníku, srov. též § 993 občanského zákoníku).
18. Pro úplnost je vhodné dodat, že ze stěžovatelkou k ústavní stížnosti přiložených listin vyplývá, že ve svých podáních a rovněž v e-mailové komunikaci s vedlejším účastníkem stěžovatelka opakovaně požadovala odstranění překážky z "veřejné účelové komunikace", přičemž - s výjimkou předmětné žaloby - na tvrzenou držbu práva cesty vůbec nepoukazovala.
19. Ústavní soud proto neshledává zjevné ústavněprávní nedostatky na závěru krajského soudu, že v dané věci není dána pravomoc soudů v občanském soudním řízení.
20. Ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu ze dne 14. 9. 2017 je tedy nutno hodnotit jako zjevně neopodstatněnou, a na tomto závěru nemůže nic změnit ani stěžovatelčino tvrzení, že se stala "obětí" negativního kompetenčního sporu.
21. Totožný závěr je pak třeba rovněž učinit v případě ústavní stížnosti proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu a usnesení krajského soudu ze dne 3. 1. 2018. Tvrdí-li totiž stěžovatelka, že tato rozhodnutí jsou nespravedlivá, neboť řádně nezohledňují skutečnost, že protiprávní stav vytvořil svým chováním vedlejší účastník, je třeba zdůraznit, že z odůvodnění usnesení krajského soudu naopak jasně vyplývá, že krajský soud specifičnost dané věci řádně zohlednil, pročež se snažil přijmout pro oba účastníky řízení maximálně spravedlivé řešení nastalé procesní situace (srov. třetí a čtvrtý odstavec na str.
4 napadeného usnesení krajského soudu). Jakkoli proto Ústavní soud nepřehlíží, že stěžovatelka napadené usnesení krajského soudu - v kontextu daných soudních řízení jako celku - patrně může subjektivně vnímat jako nespravedlivé, považuje za nutné zdůraznit, že podle jeho mínění krajský soud postupoval ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny způsobem, aby v nejvyšší možné míře byla šetřena základní práva obou procesních stran.
22. Ústavní soud z výše zaznamenaných důvodů uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena stěžovatelčina základní práva, resp. že se jí porušení jí dovolávaných ustanovení Listiny, Úmluvy a Dodatkového protokolu k Úmluvě nepodařilo prokázat; Ústavní soud proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení obě ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. července 2019
Josef Fiala v.r. předseda senát