Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného Mgr. Lenkou Hnilicovou, advokátkou, sídlem Španělská 770/2, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 521/2025-2860 ze dne 27. srpna 2025, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 11 To 46/2024-2596 ze dne 14. října 2024 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 51 T 4/2022-2455 ze dne 16. listopadu 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá ve vztahu ke své osobě zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem byl stěžovatel (společně se třemi spoluobžalovanými) uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, dílem dokonaného, dílem spáchaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku.
3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel, spoluobžalovaní i státní zástupkyně odvolání. Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem odvolání státní zástupkyně zamítl a k odvolání stěžovatele a spoluobžalovaných rozsudek krajského soudu zrušil a nově je uznal vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest propadnutí věci. Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že stěžovatel (se spoluobžalovanými) pěstoval a částečně sklidil a vysušil rostliny konopí se záměrem získat marihuanu, a to ve velkém rozsahu.
4. Stěžovatel rozsudek krajského soudu napadl dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel namítá, že výslechem svědků V. a Š. v hlavním líčení bylo porušeno právo těchto svědků odepřít výpověď. Tvrdí, že jejich výpověď byla po vadném poučení nezákonně vynucena a má tak charakter procesně absolutně nepoužitelného důkazu. Tuto námitku upřesňuje tím, že svědkové jsou v příbuzenském vztahu ke spoluobžalovaným Š. a N., avšak krajský soud je nutil k výpovědi s tvrzením, že lze oddělit trestnou činnost příbuzných osob od trestné činnosti stěžovatele a spoluobžalovaného S. Stěžovatel s tím nesouhlasí a odmítá i argument Nejvyššího soudu, že svědci nesdělili ve vztahu k němu nic podstatného.
6. Stěžovatel má dále za to, že provedené důkazy byly hodnoceny vysloveně v jeho neprospěch, přičemž právní posouzení jeho jednání je extrémně nesouladné s obsahem těchto důkazů. Uvádí, že jeho úmysl směřoval k vypěstování tří konopných rostlin, z nichž měl spoluobžalovaný S. vyrobit za pomoci dalších látek extrakt obecně nazývaný Fénixovy slzy, který má jisté léčebné účinky. Proto svolil k příslibu a faktické pomoci tomuto spoluobžalovanému, což však podle něj nevykazuje znaky spolupachatelství, ale pouze účastenství ve formě pomoci. Dodává, že na vadné právní posouzení jednání navazovalo pochybení při vyměřování trestu. Obecné soudy totiž neakceptovaly jeho návrh aplikovat § 58 odst. 6 trestního zákoníku, jenž umožňuje mimořádně snížit trest odnětí svobody při odpovědnosti za pomoc k trestnému činu. Nejvyššímu soudu v této souvislosti vytýká, že odmítl zohlednit závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 631/2023 ze dne 27. června 2023 a změny v náhledu společnosti na společenskou škodlivost některých deliktů patrné z novely trestního zákoníku zákonem č. 270/2025 Sb., která mj. u § 283 odst. 3 trestního zákoníku snížila dolní hranici trestu odnětí svobody z osmi na pět let.
7. Ústavní stížnost je přípustná a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem s následující výjimkou. Stěžovatel napadá také rozsudek krajského soudu, avšak vrchní soud rozsudek krajského soudu zrušil ve vztahu ke stěžovateli v celém rozsahu a nahradil jej vlastním rozhodnutím. K rozhodování o ústavnosti rozsudku krajského soudu tak není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno).
8. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti. O takovou situaci však zde nejde.
9. Ústavní soud jako neopodstatněnou vyhodnotil námitku stěžovatele směřující proti procesní použitelnosti výpovědí svědků V. a Š. Z napadeného rozsudku krajského soudu vyplývá, že tito svědci neměli v úmyslu odepřít výpověď ve vztahu ke stěžovateli (srov. body 101 a 115 rozsudku krajského soudu). Jestliže by bylo možné hovořit o určitém "donucení" k výpovědi ze strany krajského soudu, bylo by to pouze u svědkyně V. a její výpovědi týkající se obžalovaného S., ve vztahu k němuž svědkyně původně také chtěla výpověď odepřít. Krajský soud dospěl k přesvědčení, že lze oddělit výpověď obou svědků tak, aby nebylo narušeno jejich zákonné právo nevypovídat v neprospěch obžalovaných Š. a N. Tento závěr akceptoval i Nejvyšší soud v bodě 33 napadeného usnesení a ani Ústavní soud nemá důvod jej rozporovat. Stěžovatelovo tvrzení, že neoddělitelnost výpovědi svědků vyplývá z toho, že část vypěstovaných rostlin měla být sušena v domě obžalované Š. a na sklizni těchto rostlin se měl podílet i stěžovatel, je v tomto ohledu zcela irelevantní, protože svědek Š. o pěstování rostlin konopí nebo jejich sušení nevypověděl vůbec nic (srov. body 116 až 120 rozsudku krajského soudu) a svědkyně V. tvrdila, že viděla jen jedinou rostlinu konopí a o sušení těchto rostlin se také nijak nezmiňovala (srov. body 102 až 114 rozsudku krajského soudu). Z odkazovaných bodů rozsudku krajského soudu je konečně patrné, že se oba svědci o stěžovateli vyjádřili jen zcela okrajově a svou výpovědí jej nijak neusvědčovali.
10. Na základě výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že nenachází důvod pro závěr, že by výpovědi svědků V. a Š. byly vyžadovány a učiněny v rozporu se zákonem, byly procesně nepoužitelné a zasahující do stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Obecné soudy navíc ani jednu z uvedených výpovědí fakticky nepoužily jako podklad pro závěr o stěžovatelově vině.
11. Stěžovatel tvrzení, že obecné soudy hodnotily provedené důkazy vysloveně v jeho neprospěch, nijak nepřibližuje. Ústavní soud proto v této souvislosti pouze stručně konstatuje, že ve způsobu, jakým obecné soudy hodnotily provedené důkazy, nezaznamenal žádný logický exces či jiné vážné pochybení. Obecné soudy v napadených rozhodnutích přesvědčivě vyvrátily stěžovatelovu obhajobu, že jeho úmyslem bylo vypěstovat pouze tři rostliny konopí. Jak navíc poznamenal Nejvyšší soud v bodě 38 napadeného usnesení, původní stěžovatelova motivace, kvůli které se do pěstování konopí zapojil, je bezpředmětná, neboť rozhodující je závěr, že se fakticky a úmyslně podílel na pěstování konopí v celém rozsahu, jak jej obecné soudy identifikovaly. Tento závěr je v napadených rozhodnutích rovněž odůvodněn přesvědčivě a racionálním způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o svévolném či nevyváženém hodnocení provedených důkazů (srov. body 224 až 226 rozsudku krajského soudu a bod 39 rozsudku vrchního soudu).
12. Ústavní soud nepřisvědčuje ani stěžovatelově námitce, že jednání nemělo být posuzováno jako spolupachatelství na zvlášť závažném zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, ale pouze jako účastenství ve formě pomoci k tomuto trestnému činu. Stěžovatel tuto svou námitku opírá o vlastní verzi skutkového děje, když bez vysvětlení přehlíží některé vlastní aktivity související s pěstováním a sklízením rostlin konopí, které obecné soudy vzaly za prokázané. Ústavní soud proto v podrobnostech odkazuje zejména na bod 226 rozsudku krajského soudu a na bod 38 usnesení Nejvyššího soudu.
13. Jelikož Ústavní soud neshledal důvody pro rozporování právní kvalifikace stěžovatelova jednání, kterou zvolily obecné soudy, logicky akceptuje i jejich odmítnutí aplikovat vůči stěžovateli ustanovení § 58 odst. 6 trestního zákoníku (ve znění účinném do 31. prosince 2025, od 1. ledna 2026 jde o § 58 odst. 8 trestního zákoníku). Uvedené ustanovení umožňuje mimořádně snížit trest odnětí svobody pachateli přípravy, pokusu nebo pomoci k trestnému činu, takže ve vztahu ke stěžovateli (odsouzenému jako spolupachatel činu dílem dokonaného) jej nebylo možno využít. Žádný význam pro posuzovanou věc tak nemohou mít ani závěry vyplývající z nálezu sp. zn. I. ÚS 631/2023 , na který stěžovatel odkazuje.
14. Zmírnění právní úpravy v oblasti drogových deliktů, k němuž došlo přijetím zákona č. 270/2025 Sb., nemá samo o sobě dopad na ústavněprávní souladnost napadených rozhodnutí. Zmírnění jsou obecné soudy povinny (v souladu s čl. 40 odst. 6 Listiny a s § 2 odst. 1 trestního zákoníku) zohledňovat před pravomocným skončením trestního stíhání. Jelikož novela nabyla účinnosti až 1. ledna 2026, je zřejmé, že k jejím důsledkům obecné soudy ve stěžovatelově trestní věci nemohly přihlížet, jak to ostatně vysvětlil již Nejvyšší soud v bodě 44 napadeného usnesení. Ten také na stejném místě přiléhavě připomenul, že obecné soudy ve vztahu ke stěžovateli využily moderační právo vyplývající z § 58 odst. 1 trestního zákoníku a snížily mu trest odnětí svobody na pět let, tedy tři roky pod dolní hranici zákonné trestní sazby stanovené právní úpravou účinnou do 31. prosince 2025.
15. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 7. ledna 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu