Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) MUDr. Olgy Anýžové, 2) Ing. Pavla Anýže, 3) Ing. Aleny Mecové, 4) Richarda Kocourka, 5) Ing. Magdalény Havlíčkové, 6) Ing. Jana Adámka, 7) Františka Adámka, 8) Zuzany Adámkové, všichni zastoupeni JUDr. Petrem Pečeným, advokátem, sídlem Purkyňova 2, Praha 1, vedené u Ústavního soudu pod
sp. zn. III. ÚS 3729/15
, a ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Michala Kocourka, zastoupeným Mgr. Petrem Fučíkem, advokátem, sídlem Purkyňova 2, Praha 1, vedené u Ústavního soudu pod
sp. zn. III. ÚS 3742/15
, takto:
1. Stěžovatelé a) až i) [pozn. stěžovatelé d) a e) byli účastníky až soudního řízení, neboť ve správním řízení vystupovala jako účastnice jejich právní předchůdkyně] podali dne 25. 6. 2012 žádost o přiznání náhrady za znárodněný majetek - podnik Franta Anýž, a. s., a podnik Franta Anýž a spol. Ministerstvo financí rozhodnutím ze dne 15. 2. 2013 č. j. MF-32261/2013/44-64949/2012 výrokem I. zamítlo žádost o náhradu za znárodněný podnik společnosti Franta Anýž, a.s., a výrokem II. zastavilo řízení o žádosti týkající se podniku Franta Anýž a spol. Rozklad stěžovatelů proti tomuto rozhodnutí byl zamítnut rozhodnutím ministra financí ze dne 16. 5. 2013 č. j. MF-42563/2013/03-64949/2012.
2. O následné žalobě stěžovatelů podané dle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 17. 2. 2014 č. j. 25 C 54/2013-87 tak, že výrokem I. zamítl žalobu v části týkající se náhrady za znárodněný majetek - podnik společnosti Franta Anýž, a. s., výrokem II. zastavil řízení o žalobě v části směřující proti zastavení správního řízení ve vztahu uplatněnému nároku na náhradu za znárodněný majetek - podnik Franta Anýž a spol., a výrokem III. obvodní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Obvodní soud svůj výrok o zastavení řízení ve vztahu k části žaloby "opřel" o ustanovení § 104b odst. 1 o. s. ř. a uvedl, že v dané části žaloba napadala nemeritorní rozhodnutí správních orgánů o zastavení správního řízení, proti kterému je možno/třeba brojit žalobou k soudu podanou podle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Ve zbývající části obvodní soud žalobu zamítl po věcném přezkumu; dospěl k závěru, že stěžovatelům nelze přiznat jimi požadovanou náhradu na základě dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků (dále jen "dekret č. 100/1945 Sb."), a zákona č. 114/1948 Sb., o znárodnění některých dalších průmyslových a jiných podniků a závodů a o úpravě některých poměrů znárodněných a národních podniků (dále jen "zákon č. 114/1948 Sb.").
3. K odvolání stěžovatelů rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 6. 10. 2014 č. j. 24 Co 126/2014-121 tak, že napadený výrok I. a na něm závislý nákladový výrok III. prvostupňového rozsudku potvrdil. Ztotožnil se se závěry obvodního soudu a k odvolacím námitkám vyložil, že ke znárodnění majetku došlo na základě § 1 odst. 1, bodu 25. zákona č. 114/1948 Sb., který stran náhrady za znárodnění odkazoval ve svém ustanovení § 6 na příslušná ustanovení dekretu č. 100/1945 Sb. K přechodu majetku na stát mohlo dojít (v souladu se zásadou zákazu retroaktivity) nejdříve dne 28. 4. 1948, neboť tento den byl citovaný zákon vyhlášen. K přechodu tedy došlo v tzv. rozhodném období vymezeném od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, proto je/bylo možno se domáhat požadované náhrady za znárodněný majetek pouze na základě (a dle podmínek) restitučních zákonů, které představují lex specialis (i) vůči právním předpisům upravujícím poskytování náhrad za znárodnění majetku; v daném případě by přicházel v úvahu zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb.").
4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 10. 2015 č. j. 28 Cdo 1484/2015-206 odmítl dovolání stěžovatelů s tím, že městský soud vyřešil položené otázky hmotného práva v souladu s ustálenou judikaturou (příklady takové judikatury uvedl). Konstatoval, že v situaci, kdy na zmírnění majetkové křivdy spočívající v neposkytnutí náhrady za znárodněný majetek podle právních předpisů z let 1945 -1948 pamatuje § 2 odst. 3 věta druhá zákona č. 87/1991 Sb., je současně vyloučena možnost uplatňovat tentýž nárok na náhradu (přímo) na základě poválečných právních předpisů.
5. Stěžovatelé a), b), c), d), f), g), h), i) se ústavní stížností ze dne 21. 12. 2015 a dále stěžovatel e) se separátní ústavní stížností datovanou téhož dne domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí soudů a správních orgánů. Usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 2. 2016
sp. zn. III. ÚS 3729/15
,
15. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy České republiky); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
16. Ve věci stěžovatelů má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí soudů z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelů zasaženo nebylo.
17. Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména opakují svou argumentaci uplatněnou již v předchozích řízeních, na kterou soudy dostatečně reagovaly; je třeba připomenout, že je záležitostí soudů, a nikoliv Ústavního soudu, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly je při řešení konkrétních případů.
18. Z hlediska skutkového, resp. hodnocení provedených důkazů v řízení, stěžovatelé nezpochybňují, že k odejmutí majetku došlo v tzv. rozhodném období. Ve věci rovněž nebylo pochyb o tom, že za znárodněný majetek - podnik nebyla poskytnuta stěžovatelům ani jejich právním předchůdcům náhrada. Podstatou však byla právní otázka, zda se lze účinně domáhat náhrady za znárodněný majetek podle zákona č. 114/11948 Sb., příp. dekretu č. 100/1945 Sb., nebo zda je tu naopak limitem tzv. restituční zákonodárství.
19. Ústavní stížností napadená rozhodnutí se danou otázkou dostatečně zabývala a na námitky stěžovatelů již přehledně a srozumitelně, rovněž s poukazem na přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, odpověděla.
20. Nezbývá než alespoň krátce zopakovat, že systém restitučních předpisů byl výrazem vůle zákonodárce napravit (pouze) některé majetkové křivdy, k nimž došlo v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, a to v rozsahu a za podmínek, které stanoví zákon; bylo jen na vůli státu a od něj poskytnutým beneficiem, zda a jaká protiprávní jednání státu z doby minulé, a to rozporná s demokratickými hodnotami, po roce 1989 napraví a jakým způsobem. V ustanovení § 2 odst. 3 větě druhé zákona č. 87/1991 Sb. je zakotven zvláštní restituční titul pro případy znárodnění majetku bez vyplacení příslušné náhrady, pokud ke znárodnění došlo na základě právních předpisů o znárodnění z let 1945 až 1948. V těchto případech za postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody byl považován nikoliv samotný akt znárodnění, nýbrž prvek neposkytnutí náhrady za znárodněný majetek. Pokud restituční zákonodárství stanovilo, za jakých (osobních, věcných, časových) podmínek se lze domáhat za dobu minulou nápravy újmy, není možno se domáhat nápravy jinými postupy; výjimkou není ani skutečnost, že se stěžovatelé nedovolávají obecných občanskoprávních předpisů, nýbrž poválečného právního předpisu - zákona č. 114/1948 Sb. či dekretu č. 100/1945 Sb. [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 3. 1998
sp. zn. Pl. ÚS 45/97
(N 41/10 SbNU 277), ze dne 26. 4. 1995
sp. zn. I. ÚS 59/93
(N 22/3 SbNU 147), ze dne 22. 10. 1997
sp. zn. II. ÚS 192/64
(N 129/9 SbNU 175), nebo ze dne 11. 6. 2002
sp. zn. II. ÚS 336/01
(N 71/26 SbNU 223), a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2004 sp. zn. 28 Cdo1944/2003, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. 28 Cdo 253/2005, ze dne 8. 4. 2013 sp. zn. 28 Cdo 321/2013, nebo ze dne 3. 7. 2015 sp. zn. 28 Cdo 137/2015].
21. Postup orgánů veřejné moci ve věci stěžovatelů nemůže být považován ani za rozporný s čl. 11 Listiny, resp. čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. S ohledem na dobu, kdy Listina vznikla, je zřejmé, že ustanovení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny bylo především reakcí na předchozí zásahy totalitní moci do vlastnictví a úmyslem tedy bylo zakotvit do budoucna ochranu toho, co bylo dříve v masovém měřítku porušováno. Předobrazem této ústavní úpravy byl Dodatkový protokol k Úmluvě a další mezinárodní dokumenty. Záměrem čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny ani čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě však nebylo poskytnout ochranu právu porušenému dávno v minulosti, resp. ochranu právu bez jakéhokoliv časového omezení (s tím, že by osoba měla být úspěšná se svými nároky na základě aplikace poválečného právního předpisu kdykoliv v budoucnu) a bez ohledu na další podmínky stanovené právním řádem [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493)].
22. Nelze se ztotožnit s argumentací stěžovatelů, podle níž odkazy soudů na jimi citovaná čtyři usnesení Nejvyššího soudu jsou nepřípadné, neboť konstatují toliko specialitu zákona č. 87/1991 Sb. ve vztahu k obecným občanskoprávním předpisům a netýkají se nároku uplatňovaného na základě zákona č. 114/1948 Sb. Naopak lze uvést, že citovaná usnesení Nejvyššího soudu přiléhavě vysvětlují specialitu restitučního zákonodárství (ve vztahu k jiným právním předpisům) a jeho podstatu, navíc vedle těchto usnesení poukázal městský soud i Nejvyšší soud na další k věci přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
23. Stěžovateli poukazované nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007
sp. zn. I. ÚS 318/06
(N 221/47 SbNU 911) a ze dne 1. 9. 2010
sp. zn. I. ÚS 2904/07
(N 178/58 SbNU 555), a usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2007 č. j. 2 Ans 4/2006-91, řešily otázku nečinnosti správního orgánu, resp. otázku pravomoci a působnosti správního orgánu - Ministerstva financí k rozhodnutí o návrhu osoby na poskytnutí náhrady za znárodněný majetek. Podstatou byla otázka, zda podání takové osoby představovalo návrh na zahájení (správního) řízení a zda tedy Ministerstvo financí, ke kterému byl návrh podán, mělo (v souladu s principem právní jistoty) povinnost tomu odpovídajícího procesního postupu a vydání rozhodnutí o návrhu. Citovaná rozhodnutí však neposkytují oporu argumentaci stěžovatelů, dle které, pokud zde byla povinnost vést správní řízení a vydat rozhodnutí o návrhu, byla zde rovněž povinnost v návrhu uplatněnému nároku vyhovět.
24. Pro nadbytečnost se již Ústavní soud nezabýval problematikou běhu promlčecí lhůty či námitkami o rozhodném okamžiku pro posouzení kapitálové účasti na společnosti Franta Anýž, a. s., nebo o důsledcích peněžní reformy pro uplatněný nárok.
25. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu