U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobců a) MUDr. O. A., b) Ing. P. A., c) A. M., d) R. K., e) M. K., f) M. H.,
g) Ing. J. A., h) F. A., a i) Z. A., žalobců a) až d) a f) až i) zastoupených
JUDr. Petrem Pečeným, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova 74/2, žalobce e)
zastoupen Mgr. Petrem Fučíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova 74/2,
za účasti České republiky – Ministerstva financí se sídlem v Praze 1, Letenská
15, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
1 pod sp. zn. 25 C 54/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 6. října 2014, č. j. 24 Co 126/2014-121, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 1 ze dne 17. února 2014, č. j. 25 C 54/2013-87, jímž tento soud zamítl
žalobu, kterou se žalobci domáhali nahrazení označených rozhodnutí Ministerstva
financí a ministra financí, jimiž byla zamítnuta jejich žádost o poskytnutí
náhrady za znárodněný majetek (dle zákona č. 114/1948 Sb., o znárodnění
některých dalších průmyslových a jiných podniků a závodů a o úpravě některých
poměrů znárodněných a národních podniků).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a) až d) a f) až i), jakož i
žalobce e) obsahově shodná dovolání, jejichž přípustnost (dle § 237 občanského
soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) spatřují v tom, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky dovolacím soudem dosud neřešené, jako dovolací důvod
ohlašují nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a to
zejména v otázce poměru zákona č. 114/1948 Sb. k zákonu č. 87/1991 Sb. coby
restitučnímu předpisu, a dovozují, že zákon č. 114/1948 Sb. jako platný a
účinný právní předpis „nemůže soud neaplikovat“.
Nejvyšší soud odmítl dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první
občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť označené otázky hmotného práva, na
jejich řešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit (k
předpokladům přípustnosti dovolání srov. § 237 o. s. ř.).
I na nyní posuzovaný případ lze vztáhnout dovolacím soudem již dříve
formulovaný závěr, že v situaci, kdy na zmírnění majetkové křivdy oprávněným
fyzickým osobám, k níž došlo neposkytnutím náhrady za znárodněný majetek dle
předpisů o znárodnění z let 1945
- 1948, pamatuje ustanovení § 2 odst. 3, věty druhé, zákona č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích (v podrobnostech srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 2. listopadu 1999, sp. zn. 2 Cdon 1325/96; usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. března 2005, sp. zn. 28 Cdo 253/2005; z judikatury Ústavního
soudu např. nález ze dne 22. října 1997, sp. zn. II. ÚS 192/96), je současně
vyloučena možnost uplatňování nároků na vyplácení náhrad přímo na základě
poválečných předpisů; proto se vyplacení náhrady na základě předpisů o
znárodnění (zde podle zákona č. 114/1948 Sb., co do určení náhrady odkazujícího
však na dekret presidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a
některých průmyslových podniků) s úspěchem již nyní domáhat nelze (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2004, sp. zn. 28 Cdo 1944/2003,
usnesení ze dne 8. dubna 2013, sp. zn. 28 Cdo 321/2013, nebo usnesení ze dne 3.
července 2015, sp. zn. 28 Cdo 137/2015, jež jsou – spolu s ostatními citovanými
rozhodnutím Nejvyššího soudu – dostupná na internetových stránkách Nejvyššího
soudu www.nsoud.cz). Závěr o poměru restitučních předpisů (coby lex specialis)
k ostatním právním předpisům sleduje též principy vyjádřené v judikatuře
Ústavního soudu (přiměřeně srov. např. plenární stanovisko Ústavního soudu ze
dne 1. listopadu 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, uveřejněné pod č. 477/2005
Sb.).
Z uvedeného vyplývá, že odlišný názor dovolatelů – v konfrontaci s výše
uvedenou judikaturou (na jejíž argumentaci lze v podrobnostech odkázat) –
neobstojí a nelze pro něj nalézt oporu ani v dalších v dovolání citovaných
rozhodnutích (nálezy Ústavního soudu ze dne 13. prosince 2007, sp. zn. I. ÚS
318/06, a ze dne 1. září 2010, sp. zn. I. ÚS 2904/07, resp. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. července 2007, č. j. 2 Ans 4/2006-91), jež v rovině
hmotněprávní otázku poskytnutí náhrady za znárodněný majetek podle poválečných
znárodňovacích předpisů neřeší.
Proto Nejvyšší soud neshledal ani důvody pro jiné posouzení v jeho rozhodovací
praxi již dříve vyřešené relevantní právní otázky; z toho plyne, že není
naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů odůvodněno
(srov. § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. října 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu