U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce JUDr. J. N.,
zastoupeného Mgr. Michalem Štrofem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké
náměstí 135/19, za účasti České republiky – Ministerstva financí se sídlem v
Praze 1, Letenská 525/15, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 15/2011, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2014, č. j. 24 Co 67/2013-75,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
12.330.000,- Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Podle soudu již ze samotných žalobních tvrzení a odůvodnění napadených
správních aktů vyplynulo, že správní orgány, které žalobci odepřely nárok na
náhradu za majetek jeho právních předchůdců, jenž byl nejprve zkonfiskován
během druhé světové války a posléze znárodněn dle zákona č. 311/1948 Sb., o
národních dopravních podnicích (dále jen „zákon č. 311/1948 Sb.“), rozhodly
správně. Domnívá-li se žalobce, že mu náleží náhrada v souladu s § 3 tohoto
zákona, respektive na základě § 7 a násl. dekretu prezidenta republiky č.
100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků (dále jen
„dekret č. 100/1945 Sb.“), pomíjí, že se jedná o předpisy, které již v
současnosti nezakládají žádná hmotná práva. Z tohoto důvodu musela být žaloba
zamítnuta.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 2. 2014, č. j. 24 Co 67/2013-75, k
odvolání žalobce potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl
o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud zdůraznil, že v
předmětné věci není sporu o tom, že soubor vozidel náležející právním
předchůdcům žalobce byl výměrem říšského protektora v roce 1943 převeden na
ředitelství státních drah. Rovněž je nesporné, že daný majetek byl poté na
základě zákona č. 311/1948 Sb. začleněn do majetku Československé automobilové
dopravy, národního podniku. Jelikož byly zmíněné věci znárodněny v období po
25. 2. 1948, řídí se nároky žalobce zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“).
Konstantní judikatura vychází ze závěru, že účelem restitučních zákonů je
zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo mezi lety 1948 a
1989. Je přitom věcí suverénního rozhodnutí státu, jež soudy nemohou než
respektovat, která z bezpráví nastalých v tomto období budou kompenzována,
proti státu tudíž lze uplatnit jen ty nároky, jež jsou upraveny v restitučních
předpisech. Zákon č. 87/1991 Sb. je předpisem speciálním vůči zákonům
upravujícím poskytování náhrady za znárodnění, a to včetně zákona č. 311/1948
Sb. Jestliže se žalobce ve svých nárocích opíral o posledně citovaný zákon,
nebylo mu možno vyhovět.
Proti tomuto rozsudku brojí žalobce dovoláním, jehož přípustnost má zakládat
judikaturou Nejvyššího soudu dosud neřešená otázka, zda byly soudy povinny
překlenout mezeru v právu a vyhovět nároku žalobce na poskytnutí náhrady za
znárodnění vyplývajícímu z poválečného zákonodárství. Dovolatel upozorňuje, že
protiprávnost zabavení řečeného vozového parku výměrem říšského protektora byla
soudně deklarována již v roce 1951, jelikož však byl tento majetek v mezidobí
přičleněn k národnímu podniku, nerozhodoval soud o poskytnutí náhrady a odkázal
právní předchůdce žalobce na postup podle předpisů o znárodnění. Jejich nárok
na náhradu dle zákona č. 311/1948 Sb. a dekretu č. 100/1945 Sb. ovšem ani
později nebyl uspokojen, protože vláda nikdy nevydala nařízení, jež by
poskytování náhrady podrobně upravilo.
Aby se mohl dovolatel dožadovat vyplacení náhrady za znárodnění, respektive
uplatnit nárok podle současných restitučních zákonů, musel by získat výměr
vymezující rozsah takto postiženého majetku a výši náhrady za něj, jak
předvídal příslušný dekret. Žalobce nezpochybňuje oprávnění státu stanovit meze
restitučního procesu, nemá ale za to, že by bylo tento princip v předmětném
sporu možné aplikovat. Nárok dovolatele na poskytnutí náhrady za znárodnění byl
totiž právním řádem jednoznačně konstituován, leč stát následně nepřijal
prováděcí právní předpis, s odvoláním na nějž by se žalobce mohl domoci vydání
výměru o konkrétní výši náhrady. Stát tak nesplnil svůj závazek k vyplacení
kompenzace za znárodněný majetek, který zakotvil v dekretu č. 100/1945 Sb., což
soudy odmítly vzít v potaz. Dovolatel se nesnaží rozšířit rozsah restitučních
předpisů vydaných po roce 1989, ale požaduje splnění povinnosti státu stanovené
citovaným dekretem. Jelikož předpoklady vzniku nároku na náhradu za znárodnění
vyplývaly z onoho dekretu, měly soudy eventuálně aplikovat restituční předpisy
jen analogicky, aby vyčíslily výši náhrady, na niž vzniklo žalobci právo,
neměly však s jejich pomocí popřít samotnou existenci nároku žalobce.
S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky obou
soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu
řízení.
K dovolání žalobce se vyjádřila Česká republika, jež uvedla, že podle
konstantní judikatury Nejvyššího soudu restituční zákony vyloučily možnost
uplatnění práva k majetku, který stát získal znárodněním, podle obecných
právních předpisů. Je přitom zřejmé, že k přechodu vlastnictví k vozidlům
právních předchůdců žalobce na stát došlo nejdříve ke dni 22. 12. 1948, pročež
se jedná o křivdu nastalou v rozhodném období z hlediska zákona č. 87/1991 Sb.,
jenž tvoří vůči dekretu č. 100/1945 Sb. lex specialis. Vyhovění nároku žalobce
by představovalo překročení suverénně vyjádřené vůle zákonodárce k nápravě
toliko některých křivd vypočtených v restitučních předpisech. Česká republika
proto navrhuje předmětné dovolání odmítnout, případně zamítnout.
Dovolatel připojil k vyjádření České republiky repliku, v níž upozornil na
fakt, že mu nikdy nevznikl nárok na náhradu za znárodněný vozový park podle
restitučních předpisů, neboť zákon č. 87/1991 Sb. se nevztahoval na již
neexistující movité věci, čímž se řešená kauza odlišuje od případů, v nichž
dovolací soud vyloučil poskytnutí náhrady za znárodnění osobám, které byly
nadány restitučním nárokem dle zákona č. 87/1991 Sb. Žalobce uplatňuje právo
založené přímo dekretem č. 100/1945 Sb., a nepřekračuje tedy rámec vytyčený
restitučním zákonodárstvím.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12.
2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce ovšem přípustné není.
Nejvyšší soud vychází z nerozporovaného skutkového zjištění odvolacího soudu,
že majetek právních předchůdců žalobce byl v období po 25. 2. 1948, tj. v
rozhodném období ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., znárodněn na
základě zákona č. 311/1948 Sb., jenž předpokládal, že za toto odnětí
vlastnického práva bude poskytnuta náhrada v souladu s přiměřeně aplikovanými
ustanoveními dekretu č. 100/1945 Sb., tato náhrada však nikdy nebyla vyplacena.
Ačkoli je nutno připomenout, že nevydání výměru o rozsahu znárodnění v principu
neznemožňovalo uplatnění restitučního nároku podle zákona č. 87/1991 Sb., jak
se snad dovolatel mylně domnívá (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. 2. 1999, sp. zn. 20 Cdo 342/98), akceptuje Nejvyšší soud jeho tvrzení, že
mu na vyplacení kompenzace za znárodnění dnes již neexistujících vozidel
nevznikl nárok dle zákona č. 87/1991 Sb., neboť tento předpis právo na finanční
náhradu za státem převzatý soubor movitých věcí, jenž nepředstavoval celý
majetek občana, skutečně neupravuje (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28. 7. 1998, sp. zn. 2 Cdon 611/97). Je-li nicméně dovolatel toho mínění, že se
za nastíněných okolností může domáhat poskytnutí náhrady přímo podle předpisů z
poválečného období upravujících znárodnění, podává se z dosavadní rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu, že mu nelze dát za pravdu.
Dovolací soud v první řadě opakuje, že po listopadu 1989 řešil tehdejší
československý stát prostřednictvím svého nejvyššího zastupitelského sboru
otázku odčinění majetkových křivd, které nastaly po 25. 2. 1948. Nejvyšší
zákonodárný sbor nezaujal stanovisko, že budou odčiněny všechny křivdy, nýbrž
pouze některé, a to v rozsahu a za podmínek, které stanoví zákon. Bylo věcí
suverénního rozhodnutí státu, zda vůbec a v jakém rozsahu budou majetkové
křivdy odčiněny. Nelze proto mít za to, že účelem restitučního zákonodárství
bylo odčinit všechny majetkové křivdy spáchané totalitním režimem (srovnej
kupř. nález pléna Ústavního soudu ze dne 25. 3. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 45/97,
usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 11. 1998, sp. zn. IV. ÚS 1/98, či usnesení
Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 531/07), ježto je úplná
náprava veškerých bezpráví nemožná, přičemž není žádného ústavně zaručeného
práva na restituci majetku (srovnej kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 27.
9. 2000, sp. zn. II. ÚS 311/98). Jelikož zákonodárcem stanovené podmínky a
rozsah restitučních nároků reflektují rovnováhu mezi zájmem na efektivním
zmírnění některých v minulosti vzniklých majetkových újem a jinými v kolizi
stojícími zájmy, kupříkladu na ekonomické únosnosti částečné nápravy daných
křivd pro společnost (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2015, sp.
zn. II. ÚS 2610/14, bod 22), je na restituční legislativu nutno nahlížet jako
na celek, který z hlediska časového i věcného přesně vymezuje okruh minulých
majetkových příkoří, jež mají být zmírněna, a restituční nároky tak upravuje
způsobem v zásadě uzavřeným a vyčerpávajícím (srovnej kupř. nález Ústavního
soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, či nález Ústavního soudu ze
dne 2. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 1255/13, bod 36).
V kontextu řešené věci z uvedeného vyplývá, že pokud bylo v § 2 odst. 3, větě
druhé, zákona č. 87/1991 Sb. pamatováno na případy, v nichž došlo k odnětí
vlastnického práva podle znárodňovacích předpisů z let 1945 až 1948 v období po
25. 2. 1948, aniž by za tento zásah byla poskytnuta příslušná náhrada (v
podrobnostech viz např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 1997, sp. zn. II.
ÚS 192/96, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 1999, sp. zn. 2 Cdon
1325/96, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 28 Cdo
253/2005), byla možnost vznášení nároků na vyplácení náhrad přímo na základě
poválečných předpisů o znárodnění tímto zvláštním restitučním mechanismem
nápravy vytěsněna, pročež se již v současnosti uspokojení práv založených
kupříkladu zákonem č. 311/1948 Sb., potažmo dekretem č. 100/1945 Sb. s úspěchem
domáhat nelze (viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2004, sp.
zn. 28 Cdo 1944/2003, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn.
28 Cdo 321/2013). Tento závěr se přitom musí prosadit i tehdy, nelze-li na
dovolatele žádný z restitučních titulů upravených v zákoně č. 87/1991 Sb.
vztáhnout, neboť výklad, podle nějž zákonodárce zamýšlel prostřednictvím
restitučních zákonů ve výslovně upravených případech provést částečnou nápravu
majetkových křivd, nezřídka za striktních podmínek a v omezeném rozsahu,
zatímco v případech restituční legislativou neupravených by měly být bez
dalšího poskytovány náhrady předvídané předpisy o znárodnění, by zcela popíral
smysl restitučního zákonodárství jako nástroje nápravy některých majetkových
bezpráví spáchaných totalitním režimem v době nesvobody.
Skutečnost, že se majetek právních předchůdců žalobce stal předmětem konfiskace
již v roce 1943 a že byla protiprávnost tohoto zásahu do vlastnického práva po
válce soudně deklarována, předeslané teze nikterak neoslabuje, neboť se tak či
onak jedná o historickou křivdu, jejíž náprava v režimu předpisů vydaných v
letech 1945 až 1948 je s ohledem na specialitu restitučního zákonodárství z
doby po roce 1989 vyloučena. Pro úplnost se sluší též připomenout, že nárok na
poskytnutí náhrady za majetek znárodněný v poválečném období nelze mimo rámec
restitučních předpisů uplatňovat ani z titulu náhrady škody (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 600/2007).
Vzhledem k tomu, že dovolací soud dospěl k závěru, že žalobce se uspokojení
nároku na náhradu za znárodnění dle zákona č. 311/1948 Sb. a dekretu č.
100/1945 Sb. dožadovat nemůže, je otázka, zda byly soudy povinny svou úvahou
překlenout absenci prováděcího nařízení k dekretu č. 100/1945 Sb., bez nějž
nebylo možné provést přesný výpočet náhrady za znárodnění, bezpředmětnou.
Poukazuje-li však dovolatel na ústavněprávní dimenzi tohoto problému, lze
zmínit, že Ústavní soud již ve věci nikoli nepodobné předmětnému sporu odmítl,
že by soudům příslušelo vytyčovat meze nápravy majetkových křivd mimo jiné
suplováním neexistující podzákonné normotvorby upravující rozsah kompenzace za
majetek znárodněný po druhé světové válce (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
4. 5. 2006, sp. zn. II. ÚS 308/05).
Z výše popsaných důvodů přistoupil Nejvyšší soud v souladu s § 243c odst. 1,
větou první, o. s. ř. k odmítnutí dovolání žalobce coby nepřípustného.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. s tím, že České republice žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. července 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu