Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Ing. Mgr. Pavla Karpíška, zast. JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem, sídlem Kamenická 1, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2015 č. j. 30 Cdo 1786/2015-294, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Ladislava Vostrého, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
2. K věci stěžovatel uvedl, že se žalobou domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo vedlejšímu účastníkovi uloženo zaslat stěžovateli omluvu, uveřejnit omluvu a zaplatit částku ve výši 150 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 16. 4. 2014 č. j. 19 C 182/2013-224 byla žaloba zamítnuta a rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 2. 12. 2014 č j. 1 Co 182/2014-267 byl prvostupňový rozsudek potvrzen. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, v němž zejména namítal, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, neboť před soudy obou stupňů bylo prokázáno, že jednáním vedlejšího účastníka byla značně snížena důstojnost a vážnost stěžovatele ve společnosti. Usnesením Nejvyššího soudu, které je napadeno touto ústavní stížnosti, bylo dovolání odmítnuto, neboť není přípustné.
3. Vůči napadenému usnesení brojí stěžovatel tvrzením, že postup Nejvyššího soudu vykazuje vady. Za zcela nepravdivé považuje jeho tvrzení, že stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění přípustnosti dovolání. Připomíná, že ve svém dovolání zcela jasně uvádí, že "Dovolání je přípustné neboť vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak dle § 237 o. s. ř." a následně zcela srozumitelně popisuje, na čem spočívá nesprávné právní posouzení věci vrchním soudem, a to zejména tvrzením, že "Nesprávné právní posouzení ... spočívá ... především v tom, že byla na základě provedeného dokazování před soudy obou stupňů ve značné míře snížena důstojnost žalobce a též i jeho vážnost ve společnosti. A to především tím, že lživé výroky žalovaného v tisku měly za následek zásah do práva na ochranu osobnosti žalobce a s tím spojený vznik újmy. Důkazy - výpovědí svědků - bylo prokázáno, že důstojnost žalobce byla po zveřejnění předmětného lživého článku ve značné míře snížena. Žalobce proto musel značně omezit svůj pobyt ve společnosti. Bylo na něj pokřikováno na ulici, že je zloděj a lhář. Lidé si před žalobcem odplivovali a přecházeli na druhý chodník. A to vše následkem lživého článku žalovaného."
4. Po obecné charakteristice práva na spravedlivý proces, se zaměřením na opravné prostředky a odůvodnění soudního rozhodnutí (IV. část ústavní stížnosti), formuluje stěžovatel konkrétní výtky vůči posouzení jeho dovolání (V. část ústavní stížnosti) a konkretizuje své tvrzení o porušení práva na ochranu osobnosti (VI. část ústavní stížnosti). Nejprve uvádí, že Nejvyšší soud spatřoval nepřípustnost dovolání ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu v tom, že je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, a že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu, přičemž dovolací soud je vázán pouze dovolatelem označenými právními otázkami, které dovolatel v dovolání označil. Konstatuje, že po hodnocení námitek stěžovatele dospěl Nejvyšší soud k závěru, že taková podmínka splněna nebyla, protože nejde o řešení právní otázky ani otázky, jež by měla být řešena jinak. Ze skutečnosti, že Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti a nepřezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu, zatížil své rozhodnutí nejen vážnou vadou, ale současně jednal v rozporu s ústavně zaručeným právem z čl. 36 odst. 1 Listiny. Posléze tvrdí, že žalovaný (tj. v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastník) svými lživými výroky na adresu stěžovatele porušil základní povinnost dle čl. 10 odst. 1 Listiny, proto se stěžovatel domáhal ochrany svého práva před obecnými soudy. Pokud mu soudy právo nepřiznaly, zcela očividně v rozporu s čl. 36 Listiny, ale též v rozporu s čl. 10 Listiny a § 11 a 13 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, porušily jeho základní práva. K tomu reprodukuje část svého dovolání, v níž poukazoval na důsledky protiprávního zásahu žalovaného, zdůrazňuje, že soud prvního stupně mu dal za pravdu v tom, že nemohl vědět o tom, že žalovaný není autorem výroků, že uzavřel, že obecní prostředky a prostředky z dotace rozhodně nebyly zneužity. Odkazuje na konkrétní nález Ústavního soudu a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ohledně přísného přezkumu zásahů do politické diskuse, připomíná, že z relevantní judikatury lze abstrahovat jistá východiska, na jejichž posouzení musejí soudy v případech kolize mezi svobodou projevu a osobnostními právy své rozhodnutí založit, a tvrdí, že k tomuto Nejvyšší soud kvůli formalistickému přístupu nikterak nepřihlížel a porušil tak ústavně zaručené právo stěžovatele na ochranu osobnosti obsažené v čl. 10 odst. 1 Listiny.
5. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil.
13. Proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (nález ze dne 25. 9. 2007
sp. zn. Pl. ÚS 85/06
, N 148/46 SbNU 471).
14. Z tohoto důvodu Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu přezkoumal z hlediska argumentů stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Základem jeho argumentace je tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy postupem Nejvyššího soudu při posuzování přípustnosti dovolání. Ústavní soud však v posuzovaném případě neshledává nic, co by mohlo představovat zásah do tohoto práva. K tomuto závěru vede Ústavní soud zejména samotné stěžovatelovo dovolání. V jeho bodu II. stěžovatel, jak již výše uvedeno, toliko parafrázoval jednu z eventualit přípustnosti dovolání obsaženou v § 237 občanského soudního řádu, když uvedl, že "dovolání je přípustné, neboť vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak ....". Taková formulace dovolacího důvodu má ovšem vskutku takříkajíc blanketní povahu, což neodpovídá ani povaze dovolání jako mimořádného opravného prostředku, ani povinnému zastoupení advokátem v řízení o dovolání (viz též bod 18. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015
sp. zn. I. ÚS 2967/14
). Jde tak o tu eventualitu přípustnosti, podle níž by mělo dojít k judikaturnímu odklonu. Stěžovatel však dále takovou právní otázku nevymezuje a koncentruje se na nesprávné právní posouzení věci žaloby (bod III. dovolání), pravděpodobně pod dojmem již neúčinné právní úpravy, když v ústavní stížnosti zcela nesprávně tvrdí, že Nejvyšší soud nepřípustnost dovolání spatřoval ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, tedy již neúčinného ustanovení, které Nejvyšší soud neaplikoval (viz odůvodnění napadeného usnesení, druhá strana, čtvrtý odstavec).
15. Svým postupem při formulaci přípustnosti dovolání se tak stěžovatel sám zbavil možnosti, aby se Nejvyšší soud mohl věcně zabývat jím uplatněnou žalobou na ochranu osobnosti. Z tohoto důvodu nemohl Nejvyšší soud svým usnesením, ani svým postupem, porušit stěžovatelovo právo garantované v čl. 10 odst. 1 Listiny (do úvahy vůbec nepřipadá, že by toto ustanovení mohl porušit vedlejší účastník - viz stěžovatelovo tvrzení - bod 4.).
16. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu