Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 21. května 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Toma Hromádky, právně zastoupeného Mgr. Martinem Kolářem, advokátem AK se sídlem Masarykovo nám. 3/3, 405 01 Děčín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. července 2012 č. j. 1 Aos 1/2012-30 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. března 2012 č. j. 40 A 1/2012-17, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu a 2) Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. března 2012 č. j. 40 A 1/2012-17 byl odmítnut návrh navrhovatele (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") na zrušení opatření obecné povahy - stanovení místní úpravy provozu na pozemní komunikaci, spočívající v přemístění dopravní značky B 28 Zákaz zastavení. Rozsudek krajského soudu napadl navrhovatel kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 18. července 2012 č. j. 1 Aos 1/2012-30 zamítl.
Tímto postupem prý zákonodárce zasáhl do legitimního očekávání stěžovatele a zkrátil jej na jeho právu na soudní ochranu jeho majetkových práv. Lhůta stanovená novou právní úpravou totiž znamená v daném případě zánik nároku stěžovatele přímo účinností právní normy, což podle stěžovatele není ústavně konformní. Lhůta dle této nové právní úpravy počíná od účinnosti opatření obecné povahy, přičemž prý nebylo možno jednoznačně určit moment účinnosti daného opatření obecné povahy v podobě umístění dopravní značky (i Nejvyšší správní soud tento okamžik dovozuje výkladem). Nová právní úprava prý váže počátek lhůty na okamžik, kdy reálně nebylo možno prostředky právní ochrany využít.
Aplikací přechodného ustanovení článku II, bodu 8 zákona č. 303/2011 Sb. v rozhodnutích, napadených ústavní stížností, prý došlo k tomu, že obecné soudy stěžovateli upřely jeho základní právo domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu, porušily princip právní jistoty a legitimního očekávání a protiústavně zasáhly do stěžovatelova práva na pokojné užívání majetku.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry krajského soudu, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že v projednávané věci byla dopravní značka B 28 Zákaz zastavení umístěna v křižovatce ulic Krušnohorská a Tovární v polovině měsíce září roku 2007. Od tohoto okamžiku bylo toto opatření obecné povahy účinné a účastníci silničního provozu se jím byli povinni řídit. Stěžovatel se touto značkou řídit odmítal a snažil se několik měsíců o její odstranění.
Kasační soud dovodil, že na věc je nutno aplikovat tříletou lhůtu k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy obsaženou v článku II bodu 8 zákona č. 303/2011 Sb. Zjištění přesného data umístění dopravní značky, konstatoval Nejvyšší správní soud, není v této věci podstatné: tříletá lhůta uplynula v měsíci září 2010, přičemž navrhovatel podal návrh na zrušení opatření obecné povahy osobně krajskému soudu dne 20. března 2012, tedy zhruba rok a půl po uplynutí zákonné lhůty. Na okraj věci kasační soud poznamenal, že do konce roku 2011 nebyla pro podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy stanovena žádná zákonná lhůta a z předložených dokumentů neplyne, že by navrhovateli cokoliv bránilo v podání takového návrhu Nejvyššímu správnímu soudu.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvedl, že již v lednu 2009 byl vydán citovaný rozsudek č. j. 2 Ao 3/2008 - 100, který postavil najisto, že umístění dopravní značky lze za jistých podmínek považovat za opatření obecné povahy napadnutelné před Nejvyšším správním soudem. Navrhovatel se tedy vlastní nečinností připravil o možnost soudního přezkumu umístění předmětné značky. Uvedeným závěrům Nejvyššího správního soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. května 2013
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu