Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Š. D., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem Sokolovská 32/22, Praha, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2023 č. j. 10 To 86/2023-122 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. srpna 2023 sp. zn. Nt 203/2023, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, Městského státního zastupitelství v Praze a Jitky D. (jedná se o pseudonym), jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. K věci samé pak Ústavní soud především uvádí - aniž by bylo nutno detailně opakovat průběh předchozího trestního řízení vedeného proti stěžovateli - že byl uznán vinným zločinem znásilnění. Za tento trestný čin a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání byl stěžovateli uložen souhrnný trest odnětí svobody v délce trvání osmi let a devíti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. V souvislosti s tím byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 23. 11. 2020 sp. zn. 17 T 5/2020 (v rámci něhož byl stěžovatel uznán vinným právě trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání), jakož i všechna další rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením rozsudku Okresního soudu v České Lípě, pozbyla podkladu. Stěžovatel v návaznosti na meritorní rozhodnutí prvostupňového soudu využil podání odvolání, dovolání a ústavní stížnosti, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2022 sp. zn. IV. ÚS 996/22 odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz).
3. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") podle § 283 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "tr. řád") zamítl návrh stěžovatele jako odsouzeného na povolení obnovy řízení ve věci vedené u městského soudu pod sp. zn. 46 T 1/2021. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že po provedeném dokazování ve veřejném zasedání nemá za prokázané splnění podmínek pro povolení obnovy řízení. Za novou skutečnost nelze podle městského soudu považovat změnu výpovědi stěžovatele, který se v původním hlavním líčení k činu nedoznal; pro rozhodnutí o stěžovatelově vině totiž byly rozhodující jiné důkazy, které soud specifikoval. Stěžovatel se podle městského soudu ani ve své nové výpovědi, která má odůvodňovat připuštění obnovy řízení, ke skutku nedoznává, popírá povědomí o věku poškozené. Nově sice doznává, že k souloži s poškozenou došlo, nebylo to však rozhodně proti její vůli. Podle městského soudu se ovšem ani ve světle této nové výpovědi stěžovatele nemohlo hodnocení stěžovatelova případu změnit. Stěžovatel je usvědčován z jemu za vinu kladené trestné činnosti řadou jiných důkazů nezávislých na výpovědi samotného stěžovatele. Pokud stěžovatel ve svém návrhu na povolení obnovy řízení žádal provedení důkazů prostřednictvím vyšetření na detektoru lži nebo prostřednictvím vyšetření v hypnóze, pak k tomu městský soud uvedl, že takové postupy nejsou z procesního hlediska možné. Důvodem pro povolení obnovy řízení nemůže být podle městského soudu ani stěžovatelem navrhovaný výslech jím uváděných svědků, neboť tito již byli v rámci původního trestního řízení o věci stěžovatele slyšeni; žádný ze stěžovatelem navrhovaných svědků nebyl bezprostředně přítomen souloži mezi stěžovatelem a poškozenou, a proto se k případné dobrovolnosti pohlavního styku nemohl vyjádřit.
4. Následná stížnost stěžovatele podaná podle § 141 a násl. tr. řádu byla ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítnuta. Ani podle vrchního soudu ve věci stěžovatele nejsou dány důvody pro povolení obnovy řízení. Stěžovatel se podle vrchního soudu domáhá toliko doplnění dokazování, které však již bylo z podstatné části a náležitým způsobem v řízení před soudy provedeno. Samotná změna výpovědi (respektive stanoviska) stěžovatele přitom bez dalšího nemůže být považována za novou skutečnost (důkaz) ve smyslu § 278 odst. 1 tr. řádu. I podle vrchního soudu přitom ve věci byly provedeny důkazy, které zcela jednoznačně svědčí o vině stěžovatele skutkem, pro který byl odsouzen již v rámci meritorního rozhodování. S ohledem na námitky ve vztahu k věrohodnosti poškozené se stěžovatel podle vrchního soudu pouze snaží poškozenou znevěrohodnit. Pro takový účel však institut povolení obnovy řízení koncipován není.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje, že jeho návrh na povolení obnovy řízení byl odůvodněn zejména jeho novou výpovědí, kterou před soudem učinil a která měla být na rozdíl od jeho předchozí výpovědi pravdivá. V návaznosti na svoji novou výpověď navrhoval řadu dalších důkazů, zejména přečtením znaleckých posudků zpracovaných k osobě poškozené (a posouzení její věrohodnosti) a dále výslechy svědků J. H., R. K. a L. U. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popisuje okolnosti, za nichž se s poškozenou seznámil, okolnosti jejich vzájemné - a údajně dobrovolné - soulože, jakož i to, jak následně poškozenou doprovodil na její cestě domů.
6. Stěžovatel se domnívá, že argumentace obecných soudů postrádá logiku, neboť skutečnost, že ani tentokrát svoji vinu nedoznává, nemá nic společného s tím, zda jde o novotu, která může odůvodnit vyhovění jeho návrhu na povolení obnovy řízení. Stěžovatel se s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20 (ST 50/99 SbNU 542; 253/2020 Sb.) domnívá, že jím uváděné nové skutečnosti a důkazy nejsou jen hypotetické či zjevně pochybné a sporné, a proto obecné soudy pochybily, pokud se jimi důsledněji nezabývaly a nehodnotily je jednotlivě i v jejich souhrnu. Trestná činnost kladená stěžovateli za vinu je potvrzována jen výpovědí samotné poškozené, byť i znalci se v rámci řízení měli vyjádřit tak, že obecná věrohodnost poškozené je zásadně snížena. To se ostatně projevuje tak, že výpověď poškozené byla nesouladná v tom, v jakém okamžiku při setkání se stěžovatelem bylo venku tma nebo světlo. Pokud stěžovatel navrhoval výpovědi svědků J. H., R. K. a L. U., činil tak proto, že tito svědci se mohli vyjádřit k tomu, jak se poškozená chovala k dospělým mužům. Obecné soudy rovněž nevyhověly ani návrhu stěžovatele, aby v rámci řízení o povolení obnovy byl čten znalecký posudek týkající se poškozené [zde má stěžovatel patrně na mysli znalecký posudek v jiné trestní věci, týkající se toho, že poškozená byla - zjednodušeně řečeno - týrána a (a sexuálně zneužívána) vlastním otcem; pozn. Ústavní soud]. Obecné soudy rovněž nevyhověly stěžovatelovu návrhu na vyšetření detektorem lži nebo vyšetření v hypnóze. Stěžovatelem navrhované důkazy naopak obecné soudy hodnotily toliko izolovaně v kontextu již provedeného dokazování v rámci původního meritorního řízení.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě určující námitka nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. Obnova řízení podle § 277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž jsou založena pravomocná soudní rozhodnutí, za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původních rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je napravení případného justičního omylu a je vyjádřením zásady, že veřejný zájem na správném trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným, původním rozhodnutím [srov. nálezy ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08
(N 174/54 SbNU 193) a ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15
(N 168/78 SbNU 513)].
10. K obnově trestního řízení Ústavní soud připomíná, že jeho úlohou není přezkoumávání správnosti původních rozhodnutí napadených návrhem na povolení obnovy řízení. Ani obecné soudy, tím méně Ústavní soud, nemohou v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení podle trestního řádu přezkoumávat napadené (resp. napadená) meritorní rozhodnutí, ani posuzovat otázku viny či trestu [nález ze dne 22. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 905/17
(N 176/96 SbNU 229)]. Posouzení Ústavního soudu se může týkat pouze toho, zda o existenci důvodů pro obnovu řízení rozhodl obecný soud ústavně souladným způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí. Zamítne-li soud takový návrh, je stěžejní, zda dostatečně odůvodnil, proč předestřené nové skutečnosti neshledal takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly [nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10
(N 70/61 SbNU 89)]. Napadená rozhodnutí ve stěžovatelově věci v porovnání s uvedenými hledisky obstojí.
11. I podle Ústavního soudu totiž obecné soudy podmínky pro přivolení obnovy řízení posoudily správně, tedy v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou, zahrnující mimo jiné i stěžovatelem odkazované stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20. V dané souvislosti je v napadených rozhodnutích jednoznačně vysvětleno, že stěžovatelova nová výpověď skutečně může být oním důkazem, pro který obecný soud obnovu řízení v trestní věci připustí. Obecné soudy však vysvětlily, proč ani nová výpověď stěžovatele - v níž sice rozdílně od původní připouští pohlavní styk s poškozenou, ovšem tvrdí, že takový sexuální kontakt byl oboustranně zcela dobrovolný a chtěný - nemůže změnit původní rozhodnutí ve věci samé (tedy rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o stěžovatelově vině, a byl mu uložen trest).
Ve stěžovatelově případě jsou totiž přítomny důkazy, na základě nichž obecné soudy již v původním řízení dovodily nejen to, že stěžovatel měl s poškozenou pohlavní styk (což nyní stěžovatel nově připouští), ale také to, že takový pohlavní styk nebyl dobrovolný.
12. Změnu meritorního rozhodnutí podle Ústavního soudu nemohlo přivodit nové zhodnocení výpovědí svědků J. H. a R. K., neboť s těmito muži se sice poškozená náhodně setkala, nicméně tito nemají s kontaktem mezi stěžovatelem a poškozenou nic společného a nemohou se tak v principu vyjádřit ani k tomu, zda pohlavní styk mezi stěžovatelem a poškozenou byl dobrovolný. I kdyby Ústavní soud připustil stěžovatelův výklad, že tito svědci by mohli potvrdit, že poškozená údajně byla velmi kontaktní k mužům, nic by to nezměnilo na tom, že ve chvíli, kdy došlo ke znásilnění poškozené ze strany stěžovatele, s ním sexuální kontakt mít nechtěla.
13. Ústavní soud v tomto kontextu pro úplnost připomíná závěry, které vyplynuly z rozhodnutí o stěžovatelově vině a trestu; totiž to, že poškozená vyrůstala ve velmi nepříznivém sociálním prostředí, jedná se o osobu mentálně zaostalou, která byla týrána. Mentální schopnosti poškozené nedovolují, aby si jí tvrzený skutkový děj vymyslela nebo aby stěžovatele křivě obvinila. Okolnost, že si poškozená při popisu skutkového děje nesprávně vybavila, zda bylo v průběhu daného dne světlo nebo tma na její věrohodnosti - jak vysvětlili znalci, posuzují její osobnost v rámci daného řízení - nic nemění. Stěžovatel pak zjevně dezinterpretuje i závěr znalců vyjadřující se k obecné věrohodnosti poškozené. Tito výslovně konstatovali, že obecná věrohodnost poškozené není zásadně snížena (srov. odst. 14 odůvodnění rozsudku městského soudu ze dne 4. 5. 2021 sp. zn. 46 T 1/2021).
14. V případě stěžovatele se nemohou uplatnit ani závěry stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20, neboť důvody obecných soudů, pro které nepřivolily k obnově řízení, nejsou postaveny na tom, že by stěžovatelem tvrzené nové důkazy a skutečnosti byly hypotetické či zjevně pochybné; obecné soudy totiž stěžovatelem tvrzenou dobrovolnost pohlavního styku jednoznačně vyloučily již na základě zjištění získaných v předchozím meritorním řízení. V napadených rozhodnutích je také vysvětleno, proč v rámci řízení o povolení obnovy nebyla znovu slyšena L.
U., která za Městský úřad v Českém Brodě zpracovávala zprávu o sociálním zázemí poškozené. Soudy k návrhu na její výslech i podle Ústavního soudu správně uvedly, že by k věci nemohla sdělit víc, než to co se dozvěděla z dokumentů od ostatních úřadů a institucí, a všechny tyto poznatky vztahující se k poškozené již zahrnula do své zprávy. Obecné soudy také vysvětlily, že už z procesního hlediska nemohou převzít znalecký posudek týkající se poškozené z jiného trestního řízení, v němž byla posuzována trestná činnost otce poškozené, který ji týral.
Dále Ústavní soud odkazuje na důvody, pro které obecné soudy v rámci řízení o přivolení k obnově nemohly přistoupit ke stěžovatelem navrhovanému vyšetření na detektoru lži nebo ve stavu hypnózy; použití těchto důkazních prostředků zkrátka není procesně možné. Neobstojí proto ani závěrečné konstatování stěžovatele, že obecné soudy stěžovatelem nově navrhované důkazy hodnotily toliko izolovaně a v kontextu již proběhlého dokazování v rámci původního (meritorního) řízení, v němž bylo rozhodováno o stěžovatelově vině a trestu.
15. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. března 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu