Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III.ÚS 433/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 433/03
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele J. F., zastoupeného JUDr. K. V., CSc., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2003, sp. zn. 4 To 128/2002, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností ze dne 12. 8. 2003 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci s tím, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou ochranu, konkrétně právo na projednání věci bez zbytečných průtahů a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům a dosáhnout předvolání a výslechu svědků ve svůj prospěch [čl. 36 až čl. 40 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod]. Kromě toho stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny všechny formální předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost není dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná.
Dle posledně citovaného ustanovení je ústavní stížnost možno podat teprve poté, co stěžovatel vyčerpá všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 36 T 17/98, stěžovatel podal dne 27.
8. 2003 proti rozsudku vrchního soudu, napadenému touto ústavní stížností, rovněž dovolání. To v trestním řízení přitom nepochybně představuje mimořádný opravný prostředek, přičemž přípustnost tohoto opravného prostředku není závislá na úvaze orgánu, který o něm rozhoduje (srov. § 265a trestního řádu). V tom kterém případě může být otázkou, zda se jedná o procesní prostředek ochrany práva, který lze označit jako "efektivní" a jehož vyčerpání je třeba z hlediska ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu po stěžovateli požadovat, k čemuž dlužno dodat, že současná praxe Ústavního soudu stanovisko, že tomu tak před podáním ústavní stížnosti musí být, nezastává.
Poněkud odlišná situace je však tehdy, jestliže stěžovatel dovolání skutečně podá. V takovém případě nutno vycházet z toho, že stěžovatel, zastoupen kvalifikovanou osobou, dovolání za takový "efektivní" procesní prostředek ochrany svých práv pokládá. Jinak řečeno, stěžovatel sám předpokládá, že k nápravě eventuálního porušení jeho práv může dojít v rámci soustavy soudů obecných. Za stavu, kdy je podán opravný prostředek souběžně s ústavní stížností, bylo by v rozporu s postavením Ústavního soudu, principem subsidiarity ústavní stížnosti a zásadou minimalizace jeho zásahů do činnosti soudů obecných, aby přistoupil k ústavně právnímu přezkumu věci stěžovatele, aniž by bylo ukončeno řízení před soudy obecnými (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13.
7. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 , publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, č. 111). Pakliže stěžovatel vyčerpá předmětný mimořádný opravný prostředek, přičemž pod pojmem "vyčerpat" nutno rozumět nejen podání příslušného opravného (či jiného) prostředku, ale i vydání rozhodnutí příslušného orgánu veřejné moci o něm, může vzhledem k ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (nebude-li ovšem dovolacím soudem zrušeno nebo bude-li to pokládat i nadále za důvodné) napadnout (i) předmětný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci prostřednictvím nové ústavní stížnosti.
Z tohoto důvodu soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Pokud se stěžovatel domáhá v ústavní stížnosti toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, je k tomu třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, pokud by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995, sp. zn. IV. ÚS 209/94 , publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, usn. č. 2). Je-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh rovněž osud ústavní stížnosti (v důsledku toho návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí není třeba zmiňovat ve výroku tohoto usnesení, neboť je odmítnut spolu s ústavní stížností).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. března 2005