Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 486/03
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 15. července 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Michaely Židlické ve věci navrhovatele H. a. s., zastoupeného JUDr. T. P., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. srpna 2003 č. j. 29 Odo 185/2003-92, Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2002 č. j. 14 Cmo 267/2002-74 a Městského soudu v Praze ze dne 11. července 2002 č. j. 54 Cm 28/2001-41, t a k t o : Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Navrhovatel, který se domáhal zrušení výše označených rozhodnutí, odůvodnil ústavní stížnost tím, že se jimi cítí dotčen v právech zakotvených v čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 3, čl. 11 odst. 1, 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl. 1 odst. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Uvedl, že s právními závěry soudů, na základě kterých byla vyslovena neplatnost usnesení mimořádné valné hromady konané dne 18.
prosince 2000, kterým bylo zrušeno její předcházející rozhodnutí ze dne 20. srpna 1997 o zrušení akciové společnosti a jejím vstupu do likvidace, nelze souhlasit, když nová právní úprava výslovně takové rozhodnutí umožňuje a pokud jde o právní úpravu platnou před 31. prosincem 2000, ta je nezakazovala. Vyslovil přesvědčení, že pokud byla valná hromada akciové společnosti oprávněna přijímat usnesení o otázkách náležejících do její působnosti, byla oprávněna taková usnesení svým pozdějších rozhodnutím zrušit.
Proto, jestliže ustanovení § 187 písm. i) obchodního zákoníku účinného do 31. prosince 2000 umožňuje, aby valná hromada akciové společnosti rozhodla mj. o jejím zrušení s likvidací, logickým výkladem tohoto ustanovení nutno dospět k závěru, že byla oprávněna takové rozhodnutí později zrušit.
Z obsahu stížností napadených usnesení zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Nejvyšší soud v řízení o stěžovatelem podaném dovolání vyčerpávajícím způsobem vyložil obsah § 187 obch. zák., ve znění platném do 31. prosince 2000, v němž je působnost valné hromady taxativním výčtem případů vymezena, jakékoli jiné rozhodnutí tedy do její působnosti nepatří a valná hromada o něm nesmí rozhodovat. Pro uvedené pak opodstatněně dovolání směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25.
listopadu 2002 č. j. 14 Cmo 267/2002-74 zamítl, když bylo spolehlivě zjištěno, že valná hromada o zrušení společnosti a jejím vstupu do likvidace rozhodla 20. srpna 1997, poté dne 18. prosince 2000 však nad rámec své působnosti se vyslovila pro zrušení označeného rozhodnutí. Na základě těchto zjištění a citovaného ustanovení § 187 obch. zák. Nejvyšší soud shledal nedůvodnost dovolání proti rozhodnutí, kterým byla potvrzena správnost výroku soudu I. stupně, jímž vyslovil neplatnost usnesení mimořádné valné hromady konané dne 18.
prosince 2000 v části týkající se zrušení citovaného rozhodnutí o zrušení společnosti a jejím vstupu do likvidace ze dne 20. srpna 1997. Na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, jakož i na odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze, lze v dalším odkázat. Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 15. července 2004