Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 559/02
Ústavní soud rozhodl dne 14. října 2002 v senátě složeném z předsedy
JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. K. S., zastoupeného JUDr.
V. Š., advokátem, proti usnesení Policie ČR, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 19. července 2002, sp. zn. ČTS: ÚOOZ-183/V7-2002, usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 30. července 2002, sp. zn. KZv 47/2002, usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. července 2002, sp. zn. 32 Nt 3/2002, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. července 2002, sp. zn. 23 To 540/2002, spolu se žádostí o projednání návrhu mimo pořadí, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,
§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel jednak rozhodnutí orgánů veřejné moci o zahájení trestního stíhání [usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 30. července 2002 - KZv 47/2002 a jemu předcházející rozhodnutí (usnesení Policie ČR, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 19. července 2002 - ČTS: ÚOOZ-183/V7-2002)] a jednak rozhodnutí orgánů veřejné moci o vzetí do vazby [usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. července 2002 -
23 To 540/2002-61 a jemu předcházející rozhodnutí (usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. července 2002 - 32 Nt 3/2002)] a tvrdil, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva obsažená v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR. Usnesením Policie ČR, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 19. července 2002 (ČTS: ÚOOZ-183/V7-2002) bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro přípravu trestného činu vraždy [§ 7 odst. 1, § 219 odst. 1 a 2 písm. a) tr.
zák.], spáchaného ve formě spolupachatelství pro skutek, jež je obsáhle vymezen ve výroku tohoto usnesení. Dozorující orgán (státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích) stížnost stěžovatele proti označenému rozhodnutí policejního orgánu zamítl a v odůvodnění svého rozhodnutí (usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 30. července 2002, sp. zn. KZv 47/2002) ke stížnostním důvodům stěžovatele jednak konstatoval, že napadené usnesení obsahuje popis skutku, o jehož přehlednosti sice mohou vzniknout pochybnosti, avšak jde o popis podrobný, který rozhodně obsahuje vylíčení skutku, jednak, že usnesení je sice kusé a nekonkrétní, nicméně je věcně správné.
Státní zástupce zdůraznil, že mimo důkazů, podléhajících utajení, byly k dispozici další důkazní prostředky (výslechy v usnesení uvedených svědků), které odůvodňovaly zahájení trestního stíhání stěžovatele, a že bude věcí dalšího vyšetřování, aby se toto podezření buď vyvrátilo, anebo potvrdilo. Usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. července 2002, sp. zn. 32 Nt 3/2002, ve znění potvrzujícího usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. července 2002, sp. zn. 23 To 540/2002, byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v ust.
§ 67 písm. a), b), c) tr. ř. Obecné soudy zdůraznily, že stěžovatel je důvodně podezřelý ze spáchání trestné činnosti vysokého stupně společenské nebezpečnosti, který trestní zákon sankcionuje sazbou v rozpětí 12 až 15 let nebo i výjimečným trestem. Soud poukázal na to, že existuje důvodná obava, že se stěžovatel bude skrývat, nebo že uprchne, neboť je osobou, která se v minulosti pohybovala v nejvyšších kruzích společnosti a byla zaměstnána ve vládních službách. Stěžovatel má potřebné kontakty i finanční prostředky, aby svůj případný záměr uskutečnil.
Zároveň bylo rozhodnuto, že jsou dány i předpoklady koluzní vazby, neboť dosavadní průběh vyšetřování nasvědčuje tomu, že do přípravy trestného činu bylo zapleteno více pachatelů a orgány činné v trestním řízení směřují k odhalení těchto osob. Stěžovatel byl spoluobviněnou T. označen za osobu, která je schopna druhé osoby ovlivňovat ve svůj prospěch, se sklony k vydírání, s tím, že za tímto účelem si právě na tyto zájmové osoby získával tajné informace. Stěžovatel odůvodnil porušení tvrzených ústavně zaručených práv obsažených v čl.
8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR tak, že usnesení policejního orgánu a jeho odůvodnění, jak je vpředu označeno, postrádá zákonem předepsané náležitosti (je v něm ignorována subjektivní stránka věci). Státní zástupce se dopustil stejného pochybení, když uvedené neshledal. Navazující rozhodnutí o vazbě jsou proto nezákonná. Stěžovatel poukázal na nálezy Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 582/99 a
Podle § 160 odst. 1 tr. ř. nasvědčují-li zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání. Výrok usnesení o zahájení trestního stíhání musí obsahovat popis skutku, ze kterého je tato osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonným označením trestného činu, který je v tomto skutku spatřován; obviněný musí být v usnesení o zahájení trestního stíhání označen stejnými údaji, jaké musí být uvedeny o osobě obžalovaného v rozsudku.
Z ústavní stížností napadených rozhodnutí o zahájení trestního stíhání stěžovatele bylo zjištěno, že uvedené zákonné náležitosti obsahují. Skutek je v usnesení vyšetřovatele popsán poněkud obšírněji, což má vliv na přehlednost popisu skutku, nikoliv však na srozumitelnost popisu. Jeho popis ve výrokové části rozhodnutí je částečně spojen i se samotným odůvodněním, v rubrice usnesení označené jako "odůvodnění" se pak vlastní odůvodnění jeví jako nedostatečné. Formální nepřehlednost odůvodnění však nemění nic na tom, že pod aspektem ochrany ústavnosti (čl.
83 Ústavy ČR), jež výlučně zakládá ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, nelze nic vytknout potvrzujícímu závěru státního zástupce, že rozhodnutí je věcně správné, a to i proto, že odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání, ve znění potvrzujícího rozhodnutí státního zástupce, odpovídá zákonným požadavkům na odůvodnění usnesení kladené (§ 134 odst. 2 tr. ř.). Ústavní soud se pak nezabýval tvrzením stěžovatele, že v usnesení o zahájení trestního stíhání je "ignorována subjektivní stránka věci", neboť z připojených příloh, jejichž součástí je i kopie stížnosti stěžovatele proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a z odůvodnění potvrzujícího usnesení státního zástupce je zřejmé, že stěžovatel se tvrzením stran absence subjektivní stránky věci in concreto v řádném řízení nebránil; Ústavní soud se jím proto jako novem dle své konstantní judikatury ani zabývat nemohl (k tomu srov. např. nález ve věci III.
ÚS 359/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8., vydání 1., č. 95, Praha 1998, a další). Protiústavnost dalších ústavních stížností napadených rozhodnutí o vzetí do vazby (usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. července 2002, sp. zn. 23 To 540/2002, a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. července 2002, sp. zn. 32 Nt 3/2002) odvíjel stěžovatel od konstatování protiústavnosti vpředu označeného usnesení policejního orgánu, která však shledána nebyla.
Ostatně i odůvodnění těchto rozhodnutí jsou ústavně konformní (§ 134 odst. 2 tr. ř.) a při jejich vydání nebyly zjištěny tvrzené ani další protiústavní vady. Z takto rozvedených důvodů nebylo shledáno porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele, návrh na zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí, jak jsou ve vpředu označena, byl proto shledán jako zjevně neopodstatněný. Zjevná jeho neopodstatněnost je dána především povahou vývodů ústavní stížnosti.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo nutno rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, aniž by bylo nutné se zabývat žádostí o projednání návrhu mimo pořadí, neboť její odmítavý výrok současně zakládá nedostatek zákonných důvodů pro stěžovatelem navržené přednostní projednání věci.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 14. října 2002