Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele S. P. C., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, zastoupeného JUDr. et Mgr. Pavlem Klímou, advokátem, sídlem Hradčanské nám. 60/12, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2023 č. j. 11 Tdo 994/2023-2019, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. června 2023 č. j. 15 To 49/2023-1933 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 17. března 2023 č. j. 53 T 14/2022-1738, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
O podaném odvolání rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením Vrchní soud v Praze tak, že jej zamítl. Následně podané dovolání Nejvyšší soud odmítl.
Stěžovatel namítá, že ve věci nebyla spolehlivě prokázána jeho vina ve smyslu skutkové podstaty trestného činu dle § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Stěžovatel měl podle obecných soudů svým jednáním naplnit tři způsoby nakládání s omamnými a psychotropními látkami - vývoz, distribuce a přechovávání. K otázce vývozu nebyl zjištěn obsah vozidla při jeho přejezdech z České republiky do Polské republiky. Závěr o vývozu dotčených látek je pouhou domněnkou bez jakéhokoliv důkazu. Vývozy omamných a psychotropních látek jsou prokazovány toliko úředním záznamem ze dne 23. 11. 2021 a 13. 6. 2022. Závěry obecných soudů jsou podle stěžovatele v rozporu s těmito záznamy, v čemž spatřuje nepřípustné porušení zákazu deformace důkazu.
Stran distribuce omamných a psychotropních látek stěžovatel namítl, že ve věci nebyl předložen a proveden jediný důkaz, který by prokazoval jakékoliv skutečnosti související s distribucí těchto látek či úmyslem tak učinit. Úmysl stěžovatele dál zmíněné látky distribuovat nebyl prokázán žádným ať již přímým či nepřímým důkazem. Stěžovatel se tak nemůže bránit proti nepodloženému tvrzení o jeho úmyslu omamné a psychotropní látky distribuovat.
Závěr obecných soudů o naplnění znaku přechovávání pro jiného je podle stěžovatele nesprávný a v rozporu s provedenými důkazy, čímž porušuje princip presumpce neviny. Jsou-li omamné a psychotropní látky přechovávány pro vlastní potřebu v množství větším než malém, je takové jednání postihováno jako trestný čin podle § 284 tr. zákoníku. Stěžovatel považuje podřazení skutkových zjištění pod skutkovou podstatu trestného činu dle § 283 tr. zákoníku za nesprávné posouzení skutku, přičemž rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry je natolik intenzivní, že zasahuje do práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Rozsudek nalézacího soudu tak činí kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle § 284 tr. zákoníku obsolentní. Orgány činné v trestním řízení se bezdůvodně nezabývaly jiným možným skutkovým dějem, a to i přesto, že tento byl objektivně možný. Závěr o naplnění znaku přechovávání pro jiného je činěn pouze na základě velkého množství zajištěných omamných a psychotropních látek a financí na ně.
Odůvodnění jak odvolacího, tak i dovolacího soudu považuje stěžovatel za nedostatečné a neadekvátní. Je tomu tak proto, že se obecné soudy řádně nevypořádaly s jeho argumentací.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů, které provedly obecné soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, podle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20.
6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 5, str.
41).
Stěžovatel namítá, že nebylo prokázáno naplnění skutkové podstaty dle § 283 odst. 1 a 3 tr. zákoníku, přičemž přehlíží, že s jím vytýkaným nenaplněním pojmu vývozu, distribuce a přechovávání se vypořádaly již obecné soudy, zejména soud nalézací. Ve věci bylo spolehlivě prokázáno, že stěžovatel se spoluobviněným přejížděli státní hranici mezi Českou republikou a Polskou republikou a na základě padělaných receptů se snažili v lékárnách na území České republiky získat blíže určené omamné a psychotropní látky.
Přitom pokud stěžovatel, případně spoluobviněný nekonzumovali tyto látky na místě, což je s ohledem na jejich množství vyloučeno, není pochyb o tom, že k jejich převozu mimo území České republiky docházelo. Ve věci současně nebylo prokázáno, že by stěžovatel měl v České republice nějakou základnu, kde by tyto látky mohl skladovat. Z toho důvodu se nejeví závěr obecných soudů o převážení těchto látek mimo Českou republiku nijak nepřiléhavý. Je sice pravdou, že dotčené látky nebyly zajištěny přímo ve vozidle pachatelů, nicméně při kombinaci základních zásad logiky na ostatní skutkové okolnosti případu není pochyb o tom, že k jejich převážení docházelo.
Stran distribuce získaných látek lze stěžovatele opět odkázat na odůvodnění nalézacího soudu. Ten v situaci, kdy léky byly převáženy do cizího státu a kde jsou možnosti orgánů činných v trestním řízení limitovány přeshraniční spoluprací s orgány sousedního státu, provedl srovnání množství získaných látek s maximální možnou užitnou (resp. smrtelnou) dávkou pro vlastní potřebu. Po takovémto srovnání se množství získaných látek ukázalo jako nezvykle vysoké, z čehož soud dovodil, že léky nebyly získány jen pro vlastní potřebu (množství zakoupeného léčiva by oběma obžalovaným vystačilo na 464 dní, terapeutická dávka by jim vystačila dokonce na 927 dní). Za tohoto stavu věci opět nelze obecným soudům vytknout, že dospěly k závěru, že léky získané na území České republiky nebyly určeny jen a pouze pro osobní spotřebu, ale též k další distribuci. Na uvedený závěr je pak logicky navázána též otázka přechovávání zajištěných látek.
Dovolává-li se stěžovatel porušení zásady presumpce neviny, je třeba konstatovat, že soud může k uplatnění této zásady přistoupit až tehdy, dospěje-li po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 154/2002 ze dne 11. 11. 2002). Teprve v případě, že v trestní věci lze dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější.
Nedodržením této povinnosti porušuje soud zásadu in dubio pro reo a tím i princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2042/08 ze dne 26. 11. 2009). Přiklonily-li se soudy v posuzované věci na základě podrobně popsaných skutečností k verzi podpořené řádně vyhodnocenými důkazy, nelze jim takový postup vytýkat. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu