K výkladu pojmu rozhodnutí správního orgánu procesní povahy podle § 248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, dne 13. července 2000 v senátě ve věci ústavní stížnosti Ing. J. F. ml., zastoupeného JUDr. M. S., advokátem, za účasti vedlejšího účastníka Finančního ředitelství v Brně, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. září 1999, č. j. 29 Ca 32/99-31, o zastavení řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 2. prosince 1998, č. j. 5961/98/FŘ/150, o výzvě k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem, takto: Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. září 1999, č. j. 29 Ca 32/99-31, se zrušuje.
Odůvodnění
1999, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. září 1999, č. j. 29 Ca 32/99-31, o zastavení řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 2. prosince 1998, č. j. 5961/98/FŘ/150, o zaplacení daňového nedoplatku. Uvedeným rozhodnutím soudu se cítí být dotčen v základních právech a svobodách, plynoucích z čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále Listina). Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 32/99, jejž si Ústavní soud vyžádal, jakož i z příloh ústavní stížnosti, bylo zjištěno následující:
Žalobou Krajskému soudu v Brně se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 2. prosince 1998, č. j. 5961/98/FŘ/150, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu Brno-venkov ze dne 22. července 1998, č. j. 93199/98/293940/2246 - výzvě k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem podle § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, jakož i zrušení uvedeného rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
V řízení správním, jakož i v řízení soudním, stěžovatel namítal zejména tu skutečnost, že v předmětném právním vztahu ručitelem není. Krajský soud v Brně dne 1. září 1999 usnesením č. j. 29 Ca 32/99-31 řízení zastavil. Rozhodnutí odůvodnil tím, že řízení o žalobě nemohlo proběhnout, neboť žalobou je napadeno rozhodnutí, které se opírá o ustanovení § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., jež upravuje sekundární povinnost k úhradě daňové povinnosti jiné osobě než daňovému subjektu. Jedná se o ustanovení procesní povahy, protože toto ustanovení samo o sobě nezakládá právní vztah správce daně a ručitele.
Formuluje pouze vztah ručení v daňovém řízení jako subjektivní povinnost ručitele k zaplacení daňového nedoplatku daňového dlužníka. Vydáním výzvy k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě vzniká ručiteli povinnost uhradit daňový dluh daňového subjektu v případě, že daňový dlužník, který je primárním nositelem daňové povinnosti, svůj závazek vůči správci daně včas nesplní. V daňovém řízení má ručení podpůrnou funkci, je závislé na existenci hlavního závazku daňového subjektu. Podle § 244 odst. 3 o.
s. ř. se rozhodnutími správních orgánů rozumí rozhodnutí vydaná jimi ve správním řízení, jakož i další rozhodnutí, která zakládají, mění nebo ruší oprávnění a povinnosti fyzických nebo právnických osob. Podle § 248 odst. 1 o. s. ř. soudy nepřezkoumávají rozhodnutí správních orgánů, která nemají povahu rozhodnutí o právu či povinnosti fyzické nebo právnické osoby a další rozhodnutí uvedená v § 248 odst. 2 o. s. ř. Z přezkumné činnosti soudů jsou vyloučena mimo jiné rozhodnutí správních orgánů předběžné, procesní nebo pořádkové povahy.
Procesní rozhodnutí jsou taková, která se nedotýkají přímo práv účastníka, vyplývajících z práva hmotného, ale zasahují do práv daných pro vlastní vedení řízení.
V tomto smyslu je napadené rozhodnutí rozhodnutím procesním, je proto z přezkumné činnosti soudů vyloučeno. Uvedené rozhodnutí krajského soudu o zastavení řízení napadl navrhovatel ústavní stížností, v níž, jak již bylo konstatováno, namítá porušení základních práv a svobod, plynoucích z čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Poukazuje na skutečnost, že výzva správce daně podle § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. se dotýká přímo jeho práv a povinností, je rozhodnutím v daňovém řízení, a proto je proti ní přípustný soudní přezkum, ačkoliv obecně proti výzvám v daňovém řízení takovýto přezkum přípustný není.
V § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. je výslovně stanoveno, co pouze lze v tomto odvolání namítat, mimo jiné tu skutečnost, že stěžovatel není ručitelem. A právě námitku, že není ručitelem, vznesl navrhovatel ve všech procesních prostředcích k ochraně práva, včetně správní žaloby. Soud se tedy měl žalobou zabývat meritorně. Jestliže tak neučinil, porušil, dle přesvědčení stěžovatele, jeho základní práva vpředu označená. Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne 6.
března 2000 Krajský soud v Brně k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž předseda senátu 29 Ca uvedl, že se při svém rozhodování neodchýlil od zákonem stanoveného postupu a odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. K tvrzenému zásahu do ústavních práv stěžovatele soud konstatoval, že každý, kdo se u soudu domáhá ochrany svého subjektivního práva, musí respektovat zákonem stanovený způsob jeho ochrany, v tomto případě zákonnou úpravu části páté, hlavy druhé, o. s. ř. Z ustanovení § 248 odst. 2 písm. e) o.
s. ř. plyne, že z přezkumné pravomoci soudu jsou vyňata mimo jiné rozhodnutí procesní povahy. Podle ustanovení § 250d odst. 3 o. s. ř. předseda senátu usnesením řízení zastaví, jestliže žaloba směřuje proti rozhodnutí, jež nemůže být předmětem přezkoumání soudem. Za těchto podmínek účastník řízení dospívá k závěru, dle něhož jsou-li rozhodnutí správních orgánů procesní povahy vyloučena zákonem z přezkumné pravomoci soudu, nelze zastavení řízení o žalobě v dané věci považovat za odepření soudní ochrany ve smyslu ústavně zaručených práv stěžovatele.
Z uvedených důvodů Krajský soud v Brně ve svém vyjádření navrhuje, aby předmětná ústavní stížnost byla podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. K výzvě Ústavního soudu dle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne 27. dubna 2000 k předmětné ústavní stížnosti vyjádření i vedlejší účastník - Finanční ředitelství v Brně. Poukazuje v něm zejména na skutečnost, že Ústavnímu soudu byly podány rovněž ústavní stížnosti dalších společníků obchodní společnosti F.
a H., spol. s r. o., obsahově shodné s ústavní stížností Ing. J. F. ml., přičemž o jedné z nich již bylo rozhodnuto nálezem sp. zn. III.
ÚS
594/99, ve kterém Ústavní soud dospěl k závěru, že při extenzivním výkladu pojmu procesní rozhodnutí by zůstal stěžovatel bez soudní ochrany. Za těchto okolností vedlejší účastník výslovně prohlásil, že se k obsahu ústavní stížnosti nevyjadřuje. Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, tj. stěžovatel v podání ze dne 2. června 2000 a účastník řízení v podání ze dne 14. dubna 2000, jakož i vedlejší účastník, a to v rámci svého vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 27. dubna 2000, vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.
práv a svobod se skládá z několika komponentů (
,
III. ÚS 114/94,
III. ÚS 84/94 ,
III. ÚS 142/98 ,
III. ÚS 224/98 a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva. V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování ústavnosti aplikovaného procesního práva, a to ustanovení § 248 odst. 2 písm. e) o. s. ř.
Z pohledu ústavněprávního pak v dané věci za klíčovou otázku považuje Ústavní soud posouzení ústavní konformity interpretace a aplikace dotčených ustanovení občanského soudního řádu, a to zejména z pohledu základního práva, plynoucího z čl. 36 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud se k interpretaci základního práva na soudní přezkum rozhodnutí orgánů veřejné správy v daném kontextu vyjádřil zejména v nálezech ve věci sp. zn. III. ÚS 373/98 a III. ÚS
594/99. V návaznosti na právní názor vyjádřený v uvedených rozhodnutích v posuzované věci Ústavní soud považuje za nezbytné konstatovat následující:
Podle ustanovení § 244 a dalších o. s. ř. přezkoumávají soudy ve správním soudnictví zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy. Podle ustanovení § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. se může ručitel odvolat proti výzvě k plnění platební povinnosti. V odvolání může namítat pouze skutečnost, že není ručitelem nebo že ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu nebo že již bylo zaplaceno. Navrhovatel v předmětné věci ve svém odvolání u Finančního ředitelství v Brně mimo jiné uvedl, že není ručitelem, uplatnil tedy zákonný důvod pro odvolání. Jak již bylo uvedeno, nadřízený správní orgán odvolání zamítl a následně Krajský soud Brno (k podané žalobě na přezkum tohoto rozhodnutí) řízení zastavil.
V případě rozhodnutí instančně vyššího správce daně jde vždy o posouzení právních a skutkových okolností případu, které se týkají postavení ručitele z hlediska namítaného ručení (případně tvrzení, že ručitelem není). V rozhodnutí o povolení přezkumu musí proto pečlivě zvážit dodržení zákonnosti rozhodnutí a zejména i skutkový stav v podobě existence skutečností, které alespoň naznačují, že ten, kdo je označen za ručitele, jím být nemusí. Pokud by instančně vyšší správce daně nepřihlédl k porušení právního předpisu, tedy podstatné vadě řízení, nebo k tomu, že skutkové okolnosti alespoň nasvědčují tomu, že ten, kdo je označen za ručitele, jím nemusí být, zůstal by při extenzívním výkladu pojmu "procesní rozhodnutí" stěžovatel v tomto řízení bez soudní ochrany, která je mu Listinou v čl.
36 odst. 1 a 2 zaručena. Porušení základních práv a svobod takto spočívalo v neposkytnutí soudní ochrany, když Krajský soud v Brně se přidržel výkladu pojmu "procesní rozhodnutí" v rozsahu, který vedl k namítanému zásahu do základních práv a svobod stěžovatele. Je věcí obecného soudu, aby zvážil, zda ke zkrácení práv skutečně došlo a zda rozhodnutí instančně vyššího správce daně skutečně odpovídá zákonu a zda skutečně zde nejsou okolnosti, které by vedly k nesprávnému označení ručitele.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížností napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. září 1999, č. j. 29 Ca 32/99-31, z důvodu porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, zrušit [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
K stěžovatelem tvrzenému rozporu ústavní stížností napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně s čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 Listiny Ústavní soud odkazuje na svou již konstantní judikaturu, dle níž v případě uvedených ustanovení Listiny o úpravu samostatných základních práv a svobod nejde: Ústavní soud v nálezu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 12/94 čl. 4 odst. 1 Listiny interpretoval v tom smyslu, že "toto ustanovení totiž neuvádí samostatná jednotlivá základní práva, ale stanoví pouze nutnost ukládat obecné povinnosti toliko na základě zákona při zachování základních práv a svobod.
Tohoto ustanovení se lze tedy domáhat pouze v návaznosti na další ustanovení Listiny základních práv a svobod, Ústavy nebo mezinárodních smluv ve smyslu čl. 10 Ústavy, která obsahují konkrétní základní práva nebo svobody, k jejichž porušení došlo." Shodné konstatování pak Ústavní soud vyslovil i pro ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy (nález sp. zn. III. ÚS 31/97 ). Tato ustanovení, zjevně inspirována čl. 5 Deklarace práv člověka a občana z 26. srpna 1789, vymezujíc v návaznosti na čl.
1 Listiny prostor svobodného jednání jednotlivce, patří mezi ty ústavní normy, které v reakci na zkušenosti totalitní minulosti stanovují principiální rámec vztahu jednotlivce a státu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 13. července 2000