Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele O. H., t. č. Vazební věznice Ostrava, zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 9/2025-4066 ze dne 21. ledna 2025 a usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 37 T 15/2023-4026 ze dne 24. října 2024, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě bylo podle § 72 odst. 3 trestního řádu rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) trestního řádu. Krajský soud rozhodl poté, co dne 1. srpna 2024 vyhlásil ve věci odsuzující rozsudek, jímž uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 trestního zákoníku.
3. Stěžovatel proti napadenému usnesení krajského soudu podal stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
4. Stěžovatel namítá, že po vyhlášení odsuzujícího rozsudku, proti kterému ihned podal odvolání, již krajský soud neměl podle § 72 odst. 4 trestního řádu mandát k rozhodování o prodloužení vazby, neboť od té chvíle mohl o této otázce rozhodovat jen vrchní soud jako soud prvního stupně. V návaznosti na odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu vyjadřuje přesvědčení, že rozhodování o vazbě nepatří mezi nezbytné úkony, které může po vyhlášení rozsudku ve věci činit soud prvního stupně. Dále tvrdí, že v důsledku pochybení předsedkyně senátu krajského soudu trvalo písemné vyhotovení rozsudku pět měsíců a spis nebyl předložen nadřízenému soudu v přiměřené lhůtě. Má za to, že je v současné době nezákonně omezován na osobní svobodě, neboť rozhodnutí obou obecných soudů je nezákonné. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v prodlužování lhůty pro vypracování rozsudku.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
7. Stěžejní stěžovatelova námitka směřuje vůči příslušnosti krajského soudu rozhodnout o prodloužení vazby v situaci, kdy tento soud již ve věci samé vyhlásil odsuzující rozsudek, který stěžovatel ihned napadl odvoláním. Stěžovatel uvedenou námitku odvozuje z § 74 odst. 2 trestního řádu, podle něhož je k rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě nebo o jeho propuštění z vazby příslušný nadřízený soud, jestliže tříměsíční lhůta pro rozhodnutí soudu o dalším trvání vazby skončí v průběhu řízení o opravném prostředku před tímto nadřízeným soudem. Toto ustanovení dále stanovuje povinnost soudu, proti jehož rozhodnutí byl podán opravný prostředek, aby vyrozuměl nadřízený soud o konci této lhůty při předložení spisu.
8. Stěžovatel nepřesně interpretuje argumentaci, o kterou vrchní soud opřel zamítnutí uvedené námitky. Vrchní soud v bodě 5 usnesení sice zmiňoval nezbytné úkony, které soud prvního stupně vykonával po vyhlášení odsuzujícího rozsudku (vyhotovení protokolu o hlavním líčení, písemné odůvodnění rozsudku a dalších rozhodnutí učiněných v hlavním líčení, doručování stranám), avšak netvrdil, že takovým nezbytným úkonem je i rozhodnutí o prodloužení vazby. Poukazem na zmíněné nezbytné úkony totiž vrchní soud dovozoval, že se daná "trestní věc nenachází v režimu odvolacího řízení", takže nebyly splněny výše uvedené předpoklady vyplývající z § 72 odst. 4 trestního řádu k tomu, aby o prodloužení vazby rozhodl (v prvním stupni) odvolací soud.
9. Ústavní soud považuje tuto (byť stručnou) argumentaci za racionální a ústavněprávní souladnou. Podáním odvolání se zahajuje odvolací řízení, které probíhá dílem u soudu prvního stupně a z převážné části u odvolacího soudu (srov. např. PÚRY, F. In FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D., GŘIVNA, T. a kol. Trestní právo procesní. 8. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2024, s. 568). Nachází-li se trestní řízení ve fázi, kdy bylo proti rozsudku soudu prvního stupně podáno odvolání, avšak soud prvního stupně ještě vykonává výše uvedené nezbytné úkony a dosud nepředložil podané odvolání nadřízenému soudu, sice nelze tvrdit (jak to učinil vrchní soud), že se "věc nenachází v režimu odvolacího řízení", avšak současně nelze hovořit ani o tom, že by se řízení o opravném prostředku (zde o odvolání) nacházelo "před nadřízeným soudem" ve smyslu § 72 odst. 4 trestního řádu.
10. Bylo by jednoznačně neracionální a procesně neekonomické, kdyby soud prvního stupně musel v popsané situaci předávat veškerý spisový materiál potřebný k rozhodnutí o vazbě odvolacímu soudu, přestože ještě ve věci činí úkony, které je nezbytné vykonat před předáním podaného odvolání nadřízenému soudu. Výklad § 72 odst. 4 trestního řádu, ke kterému dospěl vrchní soud, je navíc podporován samotným zněním citovaného ustanovení, konkrétně jeho částí za středníkem. V ní je (jak již bylo zmíněno) stanovena povinnost soudu, proti jehož rozhodnutí byl podán opravný prostředek, vyrozumět nadřízený soud o konci tříměsíční lhůty pro rozhodnutí o dalším trvání vazby, a to při předložení spisu. I z toho je zřejmé, že trestní řád spojuje přenesení funkční příslušnosti k rozhodování o dalším trvání vazby na nadřízený soud až s okamžikem, kdy je věc se spisem předložena nadřízenému soudu.
11. Trestní spis byl (po podání odvolání) podle databáze infoSoud Ministerstva spravedlnosti (https://infosoud.justice.cz/) odeslán vrchnímu soudu dne 13. ledna 2025. Jestliže tedy krajský soud rozhodl napadeným usnesením o prodloužení vazby dne 24. října 2024, rozhodoval v době, kdy se řízení o opravném prostředku (odvolání) ještě nenacházelo před nadřízeným (odvolacím) soudem, nýbrž bylo stále ještě před soudem prvního stupně, takže nebyly splněny předpoklady vyplývající z § 72 odst. 4 trestního řádu. Krajský soud za této situace byl příslušný k rozhodnutí o prodloužení vazby.
12. Ostatní námitky stěžovatele Ústavní soud vyhodnotil jako irelevantní. Doba vyhotovování rozsudku ve věci samé, resp. prodlužování lhůty k vypracování rozsudku, nemá vliv na ústavněprávní souladnost napadených vazebních usnesení. Trestní spis byl přitom vrchnímu soudu předložen tak, že vrchní soud rozhodl o stížnosti stěžovatele proti napadenému usnesení krajského soudu ještě před uplynutím tříměsíční lhůty stanovené § 72 odst. 1 a 3 trestního řádu k přezkumu podmínek dalšího trvání vazby (srov. k tomu i usnesení sp. zn. III. ÚS 425/25 ze dne 24. února 2025; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
13. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 5. března 2025
Jan Svatoň v. r. předseda senátu