Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 6/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci M.H., zastoupeného advokátkou JUDr. M.K., takto: Návrh se odmítá.
Navrhovatel podal dne 6. 1. 1998 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 8. 1. 1998. Vzhledem k tomu, že podaný návrh nesplňoval náležitosti stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, pro návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, byl navrhovatel vyzván k odstranění vad podání ve lhůtě k tornu určené. Z doplněného podání navrhovatele ze dne 7. 2. 1998, doručeného Ústavnímu soudu dne 9. 2. 1998 vyplynulo, že ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, čj. 11 To 249/94, ze dne 30. 8. 1995, jímž byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze, čj. 40 T 1/94, ze dne 2. 9. 1994 a vydáno nové rozhodnutí ve věci samé. Podle názoru navrhovatele byla uvedeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a v čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Pro podání návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stanoví zák. č. 182/1993 Sb. podmínky, které musejí být splněny proto, aby řízení mohlo být zahájeno. Jednou ze stanovených podmínek je i včasnost podání návrhu, která je stanovena v § 72 odst. 2 cit. zákona tak, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Uvedená lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Pokud je ústavní stížnost podána 1 .
III. ÚS 6/98 po uvedené lhůtě, musí Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. b) cit. zákona návrh odmítnout jako opožděně podaný.
V předmětné věci ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, který rozhodoval jako soud odvolací ve věci samé podle § 259 odst. 3 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") na základě odvolání navrhovatele proti rozsudku soudu I. stupně. Odvolání proti rozsudku soudu I. stupně je posledním procesním prostředkem, který tr. ř. navrhovateli k ochraně jeho práva poskytuje ve smyslu § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. Navrhovatel sám ve svém podání uvedl, že byl odvolacím soudem poučen o tom, že proti rozhodnutí odvolacího soudu není odvolání přípustné.
Navrhovatel však podal Nejvyššímu státnímu zastupitelství ČR podnět ke stížnosti pro porušení zákona, který byl Ministerstvem spravedlnosti odložen vzhledem k tomu, že nebyly shledány důvody pro jeho podání. Vzhledem k podmínce stanovené v § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., je však nutno uvést, že v tr. ř. upravená stížnost pro porušení zákona není procesním prostředkem, který je zákonem poskytnut navrhovateli k ochraně jeho práva. Stížnost pro porušení zákona je procesním prostředkem poskytnutým zákonem ministru spravedlnosti ČR, jeho použití není závislé na vůli navrhovatele samotného.
Jestliže podle § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon poskytuje navrhovateli k ochraně jeho práva, je nutno v předmětné věci za takový prostředek považovat odvolání a lhůta pro podání ústavní stížnosti počíná běžet dnem právní moci rozhodnutí o odvolání. Rozsudek Vrchního soudu v Praze nabyl právní moci dne 30. 8. 1995 a tímto dnem počala běžet lhůta pro podání ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána až dne 6. 1. 1998, je zcela zřejmé, že byla podána po lhůtě pro její podání stanovené.
Na základě výše uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání cit. zákonem.
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. JUDr.Vladimír JURKA V Brně dne 4. března 1998 soudce Ústavního soudu ČR