Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., t. č. ve Věznici Plzeň - Bory, zastoupeného Doc. JUDr. et Mgr. Janem Brázdou, Ph.D., advokátem, sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. ledna 2018 č. j. 50 To 11/2018-34 a usnesení Okresního soudu Plzeň-Jih ze dne 19. prosince 2017 č. j. 13 Nt 307/2017-10, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-Jih, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-Jih, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel je Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Plzeňského kraje, Územním odborem Plzeň-venkov, I. oddělením obecné kriminality (dále jen "policejní orgán"), pod č. j. KRPP-12537/TČ-2017-031171 trestně stíhán pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), spáchaný ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.
3. Usnesením Okresního soudu Plzeň - Jih (dále jen "okresní soud") ze dne 26. 10. 2017 č. j. 13 Nt 115/2017-25 byl stěžovatel podle § 68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. c) tr. řádu. Stejným usnesením bylo rozhodnuto i o vazbě spoluobviněného M. C..
4. Stížnost stěžovatele (i stížnost spoluobviněného) Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 8. 11. 2017 č. j. 50 To 479/2017-42 zamítl.
5. Stěžovatel podal dne 13. 12. 2017 žádost o propuštění z vazby na svobodu spolu se slibem, že v případě propuštění povede řádný život, zejména se nedopustí žádné trestné činnosti, na vyzvání se dostaví, vždy předem oznámí vzdálení se z místa bydliště a splní povinnosti a vydrží omezení, která mu soud uloží.
6. Napadeným usnesením okresního soudu byla podle § 71 odst. 1 tr. řádu žádost stěžovatele zamítnuta a nebyl přijat jeho písemný slib daný podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu.
7. Ke stížnosti stěžovatele krajský soud dalším napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu zrušil a znovu rozhodl tak, že se podle § 71a tr. řádu žádost stěžovatele o propuštění z vazby zamítá a jeho slib podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu se nepřijímá. Důvod pro zrušení usnesení okresního soudu shledal pouze v nesprávném užití § 71 odst. 1 tr. řádu namísto správného § 71a tr. řádu; s věcnými důvody zamítnutí žádosti se ztotožnil.
8. Stěžovatel namítá, že nebyly zjištěny žádné relevantní skutečnosti o tom, že by nějakým způsobem distribuoval psychotropní látky - konopí, případně že by on sám takové konopí pěstoval. Je-li v usnesení okresního soudu o vzetí stěžovatele do vazby uveden jako důkaz výpověď L. P., z níž vyplynulo, že v minulosti pěstoval konopí v jejím domě, který měl pronajatý, poukazuje na to, že jmenovaná uvedené skutečnosti uvedla jen proto, aby měla pokoj, protože policejní orgán chtěl tyto informace slyšet. Rekapituluje průběh dosavadního vyšetřování i obsah napadených rozhodnutí, s argumentací soudů polemizuje a tvrdí, že nemůže obstát zjištění, že dne 23. 11. 2017 došlo k rozšíření jeho trestního stíhání, neboť se tak stalo na podkladě domovní prohlídky ze dne 9. 11. 2017, jejíž důvody byly policejnímu orgánu známy již dříve. Dle jeho názoru nebyly v jeho věci prováděny žádné relevantní úkony a měl být z vazby propuštěn. Sdělila-li dozorová státní zástupkyně soudu, že jsou poznatky o možných dalších spolupachatelích, takové skutečnosti nemají v usnesení o rozšíření trestního stíhání oporu, přičemž dle jeho názoru mělo být prošetření jeho majetkových poměrů provedeno již dávno. Má za to, že soudy řádně nezkoumaly, zda důvody vazby ještě trvají a zda ji nelze nahradit některým z opatření uvedených v § 73 a § 73a tr. řádu. Bez dalšího vyhověly policejnímu orgánu a dozorujícímu státnímu zástupci, i když je obecně známo, že tyto orgány nevěnují vazebním věcem patřičnou pozornost a obvinění jsou tak drženi ve vazbě zbytečně dlouho.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení pouze podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)].
11. Obecně platí, že posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 81, čl. 82 odst. 1 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod § 67 tr. řádu.
12. Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Z povahy věci však vyplývá, že stupeň podezření nemůže být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro odsouzení. Každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoliv jistoty - pokud jde o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, i další vývoj řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 2705/07 , ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 161/16 , dostupná jako další citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz).
13. Z odůvodnění napadeného usnesení okresního soudu se podává, že tento soud posuzoval na základě žádosti stěžovatele o propuštění z vazby, zda je jeho další držení ve vazbě nutné či zda nedošlo ke změně okolností, která by mohla odůvodnit jeho propuštění na svobodu. Dospěl však k závěru, že k žádné změně, jde-li o důvodnost trestního stíhání stěžovatele i důvody tzv. předstižné vazby, nedošlo. Naopak konstatoval, že policejní orgán provádějící potřebné vyšetřovací úkony rozšířil obvinění stěžovatele o nový skutek. I krajský soud přezkoumal z podnětu stížnosti rozhodnutí okresního soudu ze všech v úvahu přicházejících hledisek. Stejně jako okresní soud však dospěl k závěru, že důvod tzv. předstižné vazby je stále dán pro obavu, že stěžovatel by mohl v trestné činnosti, pro niž je stíhán, pokračovat.
14. Stěžovatel ostatně v ústavní stížnosti ani nezpochybňuje zjištění, o něž soudy opřely obavu, že by se zachoval způsobem předvídaným v § 67 písm. c) tr. řádu, neboť jeho argumentace je v podstatě vedena proti důvodnosti jeho trestního stíhání, když tvrdí, že žádnými důkazními prostředky nebylo prokázáno, že by pěstoval či jinému prodával omamnou nebo psychotropní látku, a že orgány činné v přípravném řízení ve věci neprováděly žádné nové úkony, které by důvodnost dalšího trvání vazby posílily.
Jak však vyplývá z rozhodnutí krajského soudu, stížnostní soud řádně posoudil podle zásad trestního řízení a zásad rozhodování o vazbě nejen trvání důvodu tzv. předstižné vazby, ale i všechny relevantní okolnosti nasvědčující tomu, že se stal skutek, pro nějž bylo zahájeno trestní stíhání, a že je dáno podezření, že jej spáchal stěžovatel. Své závěry také náležitě odůvodnil, včetně jednoznačného zjištění, že účelu vazby nelze dosáhnout jinými opatřeními vzhledem k charakteru a závažnosti stíhané věci.
Pro tyto účely si vyžádal aktuální spisový materiál i zprávu dozorujícího státního zástupce o tom, z jakých důvodů nebylo možné přípravné řízení dosud ukončit. Není přitom rozhodné, že stěžovatel s touto zprávou nesouhlasí a obsáhle s ní polemizuje, neboť je z ní dostatečně zřejmé, jaké úkony jsou v této složité a důkazně náročné kauze průběžně činěny. Dospěl-li krajský soud na základě spisového materiálu k závěru, že je i nadále dáno důvodné podezření, že se stěžovatel trestné činnosti, pro kterou je stíhán, dopustil, je jeho řádně odůvodněný závěr akceptovatelný, neboť je opřen o řadu důkazů tomuto závěru nasvědčujících (vyjmenovaných již v usnesení okresního soudu o vzetí stěžovatele do vazby a dále konkretizovaných v rozhodnutí krajského soudu), přičemž toto podezření je posilováno i tím, že v mezidobí došlo k rozšíření trestního stíhání stěžovatele pro další skutek právně kvalifikovaný jako přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr.
zákoníku.
15. Lze uzavřít, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však nemůže zpochybnit jejich ústavní konformitu. Pochybení takového charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu ve vazebním řízení, shledáno nebylo. Postup soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí, posuzován ve svém celku, nevykazuje žádné protiústavní deficity.
16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. dubna 2018
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu