Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 624/04
Ústavní soud rozhodl dne 2. prosince 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy, ve věci navrhovatele M. K. zastoupeného JUDr. J. B. advokátem o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. března 2004 sp. zn. 17 Co 69/2004, 17 Co 70/2004, a o návrhu na zrušení ustanovení § 46 odst. 2 věty třetí, § 47 odst. 3 věty druhé, § 48b odst. 3 věty druhé a § 48c odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, t a k t o :
O d ů v o d n ě n í
V záhlaví citovaným usnesením Krajský soud v Brně (I.) potvrdil usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 20. října 2003 č. j. 12 C 919/2000-87, jímž bylo pro opožděnost odmítnuto odvolání stěžovatele směřující do rozsudku tamního soudu ze dne 15. září 2003 č. j. 12 C 919/2000-83 a dále (II.) potvrdil usnesení téhož soudu ze dne 2. ledna 2004 č. j. 12 C 919/2000-90, kterým tento nevyhověl návrhu stěžovatele na prominutí zmeškání lhůty k odvolání proti citovanému rozsudku.
Předmětné usnesení Krajského soudu v Brně, sluší se dodat, že ve shodě s nesprávným poučením ze strany odvolacího soudu uděleným (což ovšem nelze právně relevantně zohlednit při vyvození následných závěrů stran rozhodnutí Ústavního soudu), napadl stěžovatel dovoláním s tím, že požadoval jeho zrušení ve výroku pod bodem I. (viz výše) a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení. O tomto procesním návrhu rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. srpna 2004 č. j. 22 Cdo 1736/2004-110 tak, že jej pro nepřípustnost odmítl.
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. března 2004 sp. zn. 17 Co 69/2004, 17 Co 70/2004, napadl stěžovatel následně ústavní stížností a s poukazem na blíže rozvedené skutkové okolnosti a namítané nedostatky procesní zákonné úpravy tvrdil, že jím došlo k nepřípustnému zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv plynoucích z čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Současně využil možnosti předpokládané ustanovením § 74 zák. č. 182/1993 Sb. a v rámci petitu ústavní stížnosti rovněž navrhl zrušení § 46 odst. 2 věty třetí, § 47 odst. 3 věty druhé, § 48b odst. 3 věty druhé a § 48c odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Z pohledu rámce daného ustanoveními zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, bylo nutno návrh stěžovatele ve všech bodech jeho žádání odmítnout.
Nejprve je nutno konstatovat, že ve vztahu k výroku II. napadeného usnesení Krajského soudu v Brně se jedná o návrh podaný opožděně (§ 72 odst. 2 cit. zákona ve znění do novelizace provedené zák. č. 83/2004 Sb.). Pokud potom stěžovatel napadá výrok I. předmětného rozhodnutí, je s poukazem na obsah sdělení Ústavního soudu publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 32/2003 Sb. a se zřetelem k tomu, že uvedené rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno 30. března 2004, tj. před novelizací zák. č. 182/1993 Sb., provedenou zák. č. 83/2004 Sb. (účinnou od 1. dubna 2004), ústavní stížnost podána ve lhůtě zákonem požadované. Dle § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
V tomto ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná (čl. 4 Ústavy ČR). Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 117/2000
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, Sv. 19, č. 111).
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. března 2004 sp. zn. 17 Co 69/2004, 17 Co 70/2004, ve výroku I. přitom stěžovatel mohl a měl, chtěl-li si otevřít prostor pro jeho meritorní přezkum cestou ústavní stížnosti, napadnout žalobou pro zmatečnost, neboť ve smyslu § 229 odst. 4 o. s. ř. jí lze napadnout pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání. Stěžovatel tak neučinil, pročež v daném ohledu nedostál požadavku vyjádřenému v ustanovení § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.
Pokud se týče návrhu na zrušení citovaných ustanovení, ten byl posouzen následovně: § 47 odst. 3 věty druhé, § 48b odst. 3 věty druhé a § 48c odst. 3 o. s. ř. nebyly ve věci stěžovatele ze strany obecných soudů aplikovány, proto není osobou oprávněnou k podání návrhu na jejich zrušení (srov. § 74 zák. č. 182/1993 Sb.). Odmítnout bylo třeba i návrh na zrušení § 46 odst. 2 o. s. ř. věty třetí, jenž v projednávané záležitosti stěžovatele sice uplatněn byl, nicméně předmětný návrh, je-li ústavní stížnost odmítnuta z formálních důvodů [§ 43 odst. 1 písm. a) - e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů], ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí osud ústavní stížnosti (srov. obdobně usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 101/95
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, Sv. 4, č. 22).
V této souvislosti Ústavní soud, který není z vyložených důvodů jakkoli oprávněn posuzovat věcnou opodstatněnost návrhu stěžovatele, připomíná, že coby orgán veřejné moci a orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) přirozeně vychází a je povinen při výkonu své jurisdikce důsledně vycházet z principu, že co do případů, mezí a způsobů může uplatňovat státní moc jen v zákonném a ústavním rámci (zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR), což je v právním státě podmínka sine qua non pro jakoukoliv legitimní činnost jeho orgánů. Vzhledem k uvedenému bylo o návrhu stěžovatele rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 1 písm. b), c), e), odst. 2 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně, dne 2. prosince 2004