Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele K. S., t.č. Vazební věznice P.O.BOX 5, Praha 4 - Pankrác, zastoupeného JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Karlovo náměstí 287/18, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2018, č.j. 8 Tdo 1057/2018-31, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 61 To 98/2018, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 3 T 39/2017, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 61 To 98/2018, bylo odvolání stěžovatele podle § 256 trestního řádu zamítnuto.
3. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu usnesením ze dne 25. 10. 2018, č.j. 8 Tdo 1057/2018-31.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obvodní soud pro Prahu 8 podle něj vycházel nikoliv z důkazů, ale z dedukcí. Nesouhlasí s tím, že u poškozené mělo dojít k těžké újmě na zdraví. Poukazuje na rozpor mezi závažností skutku a právní kvalifikací, jakož i na to, že poškozená nebyla v pracovní neschopnosti a již předtím trpěla stresovou poruchou. To, že byl již vícekrát trestán, by podle stěžovatele nemělo mít vliv na výši trestu. Porušení svých práv stěžovatel spatřuje také v upuštění od uložení souhrnného trestu odnětí svobody.
6. Další část ústavní stížnosti pak již zjevně nesouvisí s případem stěžovatele, když se týká skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby.
11. Důvody, pro které by za protiústavní mělo být považováno usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Za této situace proto postačí poznamenat, že odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, tedy coby podaného z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, z ústavněprávních hledisek obstojí.
12. Ústavní soud se neztotožňuje ani s námitkami stěžovatele, které směřují proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 (a potažmo také proti usnesení Městského soudu v Praze). Pokud soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i § 125 trestního řádu, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se podstatnými okolnostmi zabývaly, vycházely z potřebného množství důkazů, které náležitě hodnotily, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech, a odpovídajícím způsobem vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané a proč.
13. Při rozhodování o vině stěžovatele soudy vycházely z výpovědi poškozené, která byla podpořena také výpověďmi dalších svědků, lékařskou zprávou o ošetření poškozené a v širší souvislosti také jednáním stěžovatele popsaným pod body 2. a 3. výroku o vině, proti kterému on sám ničeho nenamítal. Dále soudy vycházely také ze znaleckého posudku k osobě stěžovatele a také ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie k osobě poškozené, jakož i z výslechu znalců.
14. Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se způsobení těžké újmy na zdraví poškozené, tuto stěžovatel uplatnil jak v rámci své obhajoby před soudem prvního stupně, tak také prostřednictvím svého odvolání, přičemž soudy na ni reagovaly a srozumitelně vysvětlily, proč jedenáct měsíců trvající posttraumatickou stresovou poruchu poškozené považovaly za těžkou újmu na zdraví a proč obhajobu stěžovatele posoudily jako vyvrácenou dalšími důkazy. V podrobnostech lze přitom odkázat na zdůvodnění obsažené v ústavní stížností napadených rozhodnutích, jehož opakovanou detailní rekapitulaci Ústavní soud nepovažuje za nezbytnou.
15. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí také proti výroku o trestu. Ústavnímu soudu však vzhledem k jeho postavení nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008 (N 74/49 SbNU 119)], ani v tomto směru korigovat obecné soudy. Podle ustálené judikatury je v pravomoci Ústavního soudu zasáhnout pouze tehdy, pokud by rozhodnutí obecných soudů bylo projevem svévole nebo bylo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz např. usnesení sp. zn. I.
ÚS 3121/13 ze dne 3. 3. 2014; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz), k čemuž však v posuzované věci zjevně nedošlo. Z odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 vyplývá, že také výrok o trestu byl řádně zdůvodněn (jednání se stěžovatel dopustil ve zkušební době jiného odsouzení, k nápravě stěžovatele nepostačovala předchozí odsouzení podmíněnými ani alternativními tresty). Namítá-li stěžovatel, že k porušení jeho práv došlo také upuštěním od uložení souhrnného trestu odnětí svobody, v ústavní stížnosti nijak blíže nespecifikuje, jak k takovému porušení mělo dojít (či spíše jak by k takovému porušení vůbec mohlo dojít).
16. Lze tedy uzavřít, že soudy uspokojivě vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a proč na základě řádně provedeného dokazování dospěly k právě takovým závěrům, které v otázkách skutkového stavu, viny stěžovatele, právní kvalifikace jeho jednání a uloženého trestu učinily. Vypořádaly se také s obhajobou a námitkami stěžovatele a své závěry opřely o argumentaci, na kterou lze v podrobnostech odkázat. Další přehodnocování těchto rozhodnutí Ústavnímu soudu vzhledem k výše naznačeným limitům ústavněprávního přezkumu nepřísluší.
17. Nedostatky, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci stěžovatelem napadených rozhodnutí, Ústavní soud nezjistil. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. července 2019
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu