Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, právně zastoupeného JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou se sídlem Urbánkova 3360, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013 č. j. 8 Tdo 537/2013-52, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 2013 č. j. 4 To 6/2013-1060 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2012 sp. zn. 39 T 11/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 10. 10. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným, že (zkráceně) dne 18. března 1997 dopoledne v bytě na adrese B., který obývala Alena K. (jedná se o pseudonym), kterou navštívil, po 10:20 hod. se záměrem ji usmrtit a získat tak její peníze, ji opakovaně, nejméně pětkrát udeřil kovovou násadou se čtyřhranem, čímž jí způsobil tři porušení měkkých pokrývek lebních, prolomení zevní vrstvy lebeční kosti a drobnou vpáčenou zlomeninu lebky s dalšími vlasovými puklinami; když se snažila přivolat telefonem pomoc, omotal jí kolem krku telefonní šňůru a škrtil jí, což činil i po opakovaném přetrhnutí telefonní šňůry, poškozená se bránila a snažila se zbavit škrtidla, načež jí uvázal na jednoduchý uzel kolem krku prostěradlo, do úst jí zasunul část textilie, což se zdařilo jen zčásti, protože měla stisknuté zuby a uškrcením jí způsobil smrt; v průběhu násilí vedeného vůči poškozené, které trvalo více jak deset minut, tato prožívala extrémně stupňující se hrůzu a paniku ze smrti, uvědomovala si, že umírá, že její obrana je neúspěšná. D. M. poté poškozené odcizil z kabelky a pokladničky, ze které vytrhl zámek, částku cca 19 000 Kč. Tedy dle rozsudku soudu I. stupně jiného úmyslně usmrtil, čin spáchal zvlášť surovým a trýznivým způsobem a v úmyslu získat majetkový prospěch, čímž měl spáchat trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. h) tr. zákona účinného do 31. prosince 2009, a za to byl odsouzen podle § 219 odst. 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání třinácti let. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zákona byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu mu byla uložena povinnost nahradit způsobenou škodu V. V. ve výši 262 698 Kč a J. V. ve výši 175 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byla V. V. odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně podal stěžovatel i státní zástupce odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci, který rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr. řádu napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Po doplnění a novém zhodnocení skutkových zjištění odvolací soud podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že skutek upřesnil a konstatoval, že stěžovatel je vinen, že dne 18. března 1997 dopoledne v bytě na adrese B., který obývala Alena K., kterou navštívil po jejich předchozí dohodě za účelem pohlavního styku za úplatu, po 10:20 hod., v důsledku afektivně vypjatých okolností vyvolaných jejich hádkou ohledně ceny za poskytnuté sexuální služby, ji opakovaně, nejméně pětkrát udeřil kovovou násadou se čtyřhranem, čímž jí způsobil tři porušení měkkých pokrývek lebních, prolomení zevní vrstvy lebeční kosti a drobnou vpáčenou zlomeninu lebky s dalšími vlasovými puklinami, přičemž věděl, že těmito opakovanými intenzivními údery jí může způsobit smrt a s takovýmto následkem byl srozuměn a následně, když se poškozená snažila přivolat telefonem pomoc, již v úmyslu ji usmrtit, omotal jí kolem krku telefonní šňůru, kterou uvázal na jednoduchý uzel a škrtil ji, což činil i po opakovaném přetrhnutí telefonní šňůry, poškozená se přitom bránila a snažila se zbavit škrtidla, načež pokračoval v jejím škrcení tím, že jí uvázal na jednoduchý uzel kolem krku prostěradlo a do úst jí zasunul část noční košile, což se mu jen zčásti zdařilo, protože měla stisknuté zuby, a tímto opakovaným a protahovaným škrcením jí způsobil smrt. V průběhu násilí vedeného vůči poškozené, z čehož jen vlastní opakované škrcení trvalo více jak deset minut, neboť poškozená se mohla opakovaně nadechnout, což prodlužovalo interval, než upadla do bezvědomí, prožívala extrémně stupňující se hrůzu a paniku ze smrti, trýznivou úzkost, uvědomovala si, že umírá, že její obrana je neúspěšná. Stěžovatel tedy jiného úmyslně usmrtil a čin spáchal zvlášť trýznivým způsobem, tím spáchal trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona, účinného do 31. 12. 2009. Za tento trestný čin a sbíhající se trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákona dílem dokonaný a dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona k § 247 odst. 1 písm. b) tr. zákona a trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zákona, kterými byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 10. 10. 1997 č. j. 3 T 319/97-235, byl stěžovatel podle § 219 odst. 2 tr. zákona, za použití § 35 odst. 2 tr. zákona, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na dobu třinácti let ve věznici se zvýšenou ostrahou. Podle § 35 odst. 2 tr. zákona současně zrušil výrok o trestu uložený stěžovateli trestním příkazem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 10. 10. 1997 č. j. 3 T 319/97 - 235. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené V. V. na náhradě způsobené škody částku ve výši 22 698 Kč a nemajetkové újmy částku ve výši 240 000 Kč a poškozenému J. V. na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 175 000 Kč. Se zbytkem nároku byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. řádu, za použití § 223 odst. 1 tr. řádu a § 11 odst. 1 písm. b) tr. řádu bylo pro nepřípustnost zastaveno trestní stíhání stěžovatele pro skutek spočívající v tom, že po smrti poškozené před svým odchodem z bytu se rozhodl odcizit z její kabelky a pokladničky, ze které vytrhl zámek, částku nejméně 19 000 Kč, čímž jí způsobil škodu v této výši, když v tomto jednání je namístě spatřovat naplnění znaků samostatného trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zákona, účinného do 31. 12. 2009, neboť trestní stíhání je promlčeno.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením tak, že je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
9. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
10. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
11. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
12. Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že obecné soudy ohledně spáchání shora citovaného trestného činu stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu.
13. Námitku stěžovatele ohledně účelovosti zahájení jeho trestního stíhání usnesením policejního orgánu ze dne 20. 3. 2012 nelze v nynějších časových souvislostech brát jako opodstatněnou. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře uvádí, že "... na samém počátku trestního stíhání není ještě možné dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. K závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí v této úvodní fázi trestního řízení vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení. Z tohoto vymezení lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání - s ohledem na důkazní situaci - není možné požadovat po orgánech činných v trestním řízení, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto stadiu spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jak je tomu např. u obžaloby. V této počáteční fázi trestního řízení není u usnesení o zahájení trestního stíhání požadován tak vysoký stupeň konkrétnosti a precizace odůvodnění" ( srov. usnesení ze dne 3. 2. 2005
sp. zn. III. ÚS 647/04
). Ustanovení § 160 odst. 6 tr. řádu umožňuje policejnímu orgánu v případě, že vyjde během vyšetřování najevo, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, je jiným trestným činem, než jak byl v usnesení o zahájení trestního stíhání právně posouzen, upozornit na to obviněného a učinit o tom záznam do protokolu. V daném případě policejní orgán dle svého tvrzení analogicky vyrozuměl stěžovatele o tom, že popis skutku v usnesení se doplňuje o text, který je v souladu s použitou právní kvalifikací. I když je možno považovat postup policejního orgánu v dané věci za ne zcela typický, je zřejmé, že celé trestní řízení proběhlo pro stěžovatele férově a že měl v jeho průběhu zaručena všechna procesní práva ke svojí obhajobě. Je také třeba zdůraznit, že konečná právní kvalifikace skutku je věcí obecných soudů.
14. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že způsob provedení vraždy "zvlášť trýznivým způsobem" se v jeho případě nepodařilo obecným soudů dostatečně prokázat; tato právní kvalifikace byla zvolena účelově proto, aby trestný čin nebyl promlčen a uložený trest je s ohledem na všechny okolnosti případu nepřiměřeně vysoký.
15. Jak však vyplývá z obsahu všech napadených rozhodnutí, právě těmito námitkami se obecné soudy opakovaně zabývaly, a to jak v rámci řízení o odvolání, tak i v rámci dovolacího řízení.
16. Ústavní soud z obsahu napadených rozhodnutí shledal, že "zvlášť trýznivý způsob" vyložily obecné soudy způsobem, který má oporu v provedených důkazech, zejména znaleckých posudcích, a vychází i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k této otázce. Podle napadeného usnesení dovolacího soudu o zvlášť trýznivý způsob vraždy podle právní nauky i praxe soudů půjde, když oběť je vystavena bolestem na hranici snesitelnosti trvajícím třeba i kratší dobu nebo sice méně intenzivním, ale zato déle trvajícím, které velmi citelně zasahují celou osobnost poškozeného. V souladu s respektovanou judikaturou (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010 sp. zn. 11 Tdo 1374/2009; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012 sp. zn. 3 Tdo 964/2012) je pro naplnění tohoto znaku rozhodné zjištění, jak útok pachatele prožívala oběť. Vzhledem k tomu, že v případech dokonaných trestných činů vraždy není výpověď poškozeného k dispozici, je zpravidla pro závěr o naplnění tohoto znaku určující především znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (případně i psychologie) a soudního lékařství.
17. I v daném případě, s ohledem na to, že se jednalo o dokonaný trestný čin vraždy, nezbylo soudům nic jiného, než vycházet z předložených znaleckých posudků a výpovědí znalců. Odvolací soud, který se s právním hodnocením soudu I. stupně ztotožnil co do způsobu provedení vraždy, uvedl v odůvodnění napadeného rozsudku, že "Znalkyně jednoznačně vymezily minimální dobu, po kterou byla poškozená opakovaně a protahovaně škrcena, než mohla upadnout do bezvědomí. Toto vlastní škrcení přitom trvalo nejméně deset minut. Současně znalkyně jednoznačně vyloučily, že se mohlo jednat o intenzivní škrcení. Nelze akceptovat námitku obžalovaného, že by se znalkyně vyjadřovaly pouze obecně k prožívání škrcení a nikoli ke konkrétnímu případu, když znalkyně vycházely při svých úvahách z konkrétních skutečností specifikujících tento případ a na základě toho potom posuzovaly i otázku prožívání škrcení samotnou poškozenou. Spolehlivě bylo prokázané, že poškozená, která byla bolestivě poraněná na hlavě, čelila útoku osoby výrazněji fyzicky zdatnější, byla škrcena dosti neúčinně telefonní šňůrou, která se opakovaně přetrhla, měla možnost se tudíž opakovaně nadechnout, a tím se také prodlužovala doba, než upadla do bezvědomí. U poškozené přitom v průběhu útoku došlo především k vystupňování psychických útrap, kdy pociťovala extrémní strach o svůj život, včetně vědomí bezmoci vzhledem ke zjevné neúčinnosti její obrany a fyzické převaze obžalovaného, ale samozřejmě i fyzických útrap s ohledem na způsobená zranění hlavy a také bolestivost samotného škrcení. Zvlášť trýznivý způsob spáchání činu může spočívat v působení těžce snesitelné bolesti po kratší dobu nebo naopak v dlouhodobém působení bolesti méně intenzivní. Může se přitom jednat o působení útrap fyzických nebo psychických a zpravidla se bude jednat o jejich kombinaci (viz např. usnesení NS ČR ze dne 29. 8. 2012 č.j. 3 Tdo 964/2012-32). Odvolací soud přitom nemá pochybnosti o správnosti znaleckého posudku a závěrů, které znalkyně učinily. Tyto závěry jsou přesvědčivé, vyčerpávajícím způsobem vysvětlené, odůvodněné, vycházející z podrobného znaleckého zkoumání, a také se jedná o erudované znalkyně, které mají v této oblasti bohaté zkušenosti".
18. Uvedené konstatování odvolacího soudu spolu s odůvodněním usnesení Nejvyššího soudu, který se konkrétně vyjádřil k obsahu znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, vyznívá zcela přesvědčivě a v podstatě vyvrací pochybnosti o tom, zda byl naplněn zákonný znak vraždy spáchané podle § 219 odst. 1 a 2 písm. b) tr. zákona. Stěžovatel má zato, že konstatování znalkyň nevycházelo dostatečně z konkrétních okolností a že závěry jsou spíše všeobecné. K tomu je třeba připomenout, že v případě dokonaného trestného činu vraždy, kdy poškozený již nemůže o svých fyzických a psychických pocitech (útrapách), způsobených mu jednáním pachatele, sám vypovídat, je vždy obtížné vycházet striktně pouze z konkrétních okolností tohoto činu. I soudní znalci tak musí vycházet jak ze svých dosavadních zkušeností či publikovaných zkušeností jiných znalců, tak z obecných výkladů "zvlášť trýznivého způsobu" provedení trestného činu vraždy. Stěžovatelem rozporovaná pouhá pravděpodobnost pocitů poškozené, která nehraničí podle jeho názoru s jistotou, je však v daném případě důsledně podložena potřebnými skutkovými okolnostmi a znaleckým zkoumáním.
19. Protože Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy v dané otázce jakkoli vybočily z ustálené judikatury a jejich právní závěry byly v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními, nemohl ani uzavřít, že by byla právní kvalifikace jednání stěžovatele užita pouze účelově. K promlčení trestného činu uplynutím promlčecí doby tak v daném případě nedošlo a trestní stíhání stěžovatele bylo zahájeno po právu.
20. K otázce přiměřenosti uloženého trestu Ústavní soud předesílá, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález
sp. zn. II. ÚS 455/05
ze dne 24. 4. 2008 (N 74/49 SbNU 119)], protože rozhodování obecných soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. článek 90 Ústavy a článek 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by obecné soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu, dle které jen zákon stanoví, jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit (srov. čl. 39 Listiny). Taková situace je identifikovatelná v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, respektive je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence.
21. Žádnou z výše uvedených zásad odvolací soud při ukládání trestu stěžovateli ve výměře 13 roků za trestný čin podle § 219 odst. 1 a 2 písm. b) tr. zákona neporušil. Soud vzal v úvahu závažnost i okolnosti spáchaného trestného činu a přihlédl k polehčujícím i přitěžujícím okolnostem. Stěžovateli se dostalo trestu ve výměře, jež byla pro něj při páchání trestné činnosti předvídatelná a očekávatelná (možnost uložení až výjimečného trestu), a tedy trestu spravedlivého. Pokud stěžovatel namítá, že uplynutím doby patnácti let od spáchání trestného činu již zájem společnosti na jeho potrestání opadl a společenská nebezpečnost (nyní škodlivost) jeho činu je minimální, nelze s ním souhlasit. Závažnost trestného činu vraždy není možno posuzovat pouze plynutím času, ale je třeba vždy přihlédnout k závažnosti jeho následku, jakož i ke způsobu jeho provedení. Pokud v daném případě zákon stanovil maximální promlčecí dobu, a to dvacet let, je zřejmé, že tento čin považuje za výjimečně nebezpečný pro společnost. Jak je z rozsudku vrchního soudu patrno, stěžovateli se dostalo v tomto směru trestu přiměřeného. O mimořádném snížení trestu by v daném případě bylo možno uvažovat zejména v případě, že by trestní stíhání stěžovatele trvalo nepřiměřeně dlouho nebo se v něm vyskytovaly nepřiměřené průtahy. Nic takového však v dané věci konstatovat nelze. Trestní stíhání bylo zahájeno dne 20. 3. 2012 a pravomocně skončeno bylo dne 12. 2. 2013.
22. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že - maje obecnými soudy učiněné skutkové a právní závěry za ústavně souladné - postačí v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Námitky znovu opakované v ústavní stížnosti lze hodnotit jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatel nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavně právní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatele na právní posouzení jeho věci nezakládá porušení práv, jež jsou mu ústavně zaručena.
23. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Brně však bylo nutno ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) jako návrh nepřípustný, neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo toto rozhodnutí zrušeno v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu bylo rozhodnuto nově.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu