Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Skupy, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2017 č. j. 25 Co 277/2017-151 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. května 2017 č. j. 25 C 60/2017-117, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") vedeného pod sp. zn. 25 C 60/2017 a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem obvodního soudu ze dne 24. 5. 2017 č. j. 25 C 60/2017-117 byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal uložení povinnosti vedlejší účastnici zaplatit mu částku 45 009 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 14. 4. 2017 do zaplacení (výrok I.), a současně uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 300 Kč (výrok II.).
Žalobou se stěžovatel domáhal na vedlejší účastnici zaplacení předmětné částky jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 1/2003, které trvalo celkem 13 let a 4 měsíce. Tento nárok již uplatnil u vedlejší účastnice dvakrát, jednou za prvních 11 let a 27 dní a jednou za dobu od 31. 12. 2002 do 30. 11. 2009, což projednával obvodní soud pod sp. zn. 11 C 63/2009.
Předmětem žaloby byla doba od 28. 1. 2014 do 20. 4. 2016, tj. do skončení řízení o ústavní stížnosti stěžovatele vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 748/15
(odmítnuté usnesením ze dne 19. 4. 2016, jež je dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Oproti prvním dvěma kompenzačním řízením došlo k prodloužení délky posuzovaného řízení cca o 2 roky a 3 měsíce, stěžovatel v posuzovaném řízení neučinil žádný procesní úkon, kterým by nepřiměřeně prodloužil délku posuzovaného řízení, a bylo vedeno pro částku 4 667 740 Kč s příslušenstvím, což je pro stěžovatele částka velmi významná. Za přiměřené zadostiučinění považoval částku 20 000 Kč za jeden rok řízení.
Vedlejší účastnice navrhla zamítnutí žaloby, neboť dle jejího názoru jsou pro celé posuzované řízení dány důvody pro snížení základní částky odškodnění o 20 % s ohledem na složitost věci, o 40 % za podíl stěžovatele na celkové délce řízení a o 30 % z důvodu nižšího významu věci pro stěžovatele, tak jak k tomu dospěl i soud v předchozím soudním řízení (rozhodnutí soudu prvního stupně bylo potvrzeno odvolacím soudem a dovolání stěžovatele bylo odmítnuto). S tímto dospěla k základní částce 209 667 Kč s tím, že jeden rok řízení náleží částka 17 000 Kč, přičemž za první dva roky náleží částka v poloviční výši.
Po výše uvedeném snížení by mělo podle vedlejší účastnice přiměřené zadostiučinění činit 20 967 Kč, přičemž stěžovatel již obdržel od soudu částku 9 000 Kč a od vedlejší účastnice za druhou fázi řízení částku ve výši 83 334 Kč, tedy celkem částku 92 334 Kč a nárok stěžovatele tak již byl odškodněn. Obvodní soud po provedeném dokazování na věc použil zejména § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."].
Posoudil věc z hledisek uvedených ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn.
Cpjn 206/2010 (dále jen "Stanovisko") a konstatoval, že opětovné uplatnění kompenzačního nároku je myslitelné leda tehdy, kdyby průběh řízení vykazoval nepřiměřenou délku i po vyhlášení rozsudku pravomocně přiznávajícího náhradu. Dospěl k závěru, že v přezkoumávaném období probíhala pouze řízení o mimořádných opravných prostředcích (stěžovatelově dovolání a ústavní stížnosti), v obou byl stěžovatel neúspěšný a že "po tuto dobu nedocházelo k průtahům na straně soudu", o čemž svědčí i fakt, že stěžovatel nepodal stížnost na průtahy v řízení nebo návrh na určení lhůty.
Došlo tedy sice k nesprávnému úřednímu postupu podle § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., avšak soud měl vzhledem k uvedenému za to, že za posuzované období trvající 2 roky a 3 měsíce (od 28. 1. 2014 do 20. 4. 2016) stěžovateli žádná nemajetková újma nevznikla, ačkoli se o tuto dobu prodloužila celková doba řízení, která tak činila 13 let a 4 měsíce. Náhradu nákladů řízení posoudil obvodní soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 9. 11. 2017 č. j. 25 Co 277/2017-151 byl rozsudek obvodního soudu změněn tak, že vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 15 332 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % p. a. od 14. 4. 2017 do zaplacení, vše do 15 dnů od právní moci rozsudku; co do částky 29 677 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % p. a. od 14. 4. 2017 do zaplacení byl rozsudek obvodního soudu potvrzen.
Ve II. výroku bylo rozhodnuto, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 20 570 Kč. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že z pohledu relevantní judikatury nelze považovat rozhodnutí obvodního soudu v předmětné věci za správné. Dovodil-li však obvodní soud pouze ze skutečnosti, že v předmětném období bylo rozhodováno jen o mimořádných opravných prostředcích, tj. o dovolání a o ústavní stížnosti, podaných dle pravomocného rozhodnutí neúspěšným stěžovatelem, přičemž stěžovatel byl i v těchto řízeních nadále neúspěšný, že mu fakticky nevznikla po dobu těchto řízení žádná újma, byť řízení jako celek prodloužené o předmětné období bylo nepřiměřeně dlouhé, dopustil se nesprávného právního posouzení.
4. Městský soud konstatoval, že vzhledem k tomu, že teprve po skončení řízení je možné posoudit všechna případná kritéria k úvaze o výši náhrady, vyšel nejprve z orientačního výpočtu, kolik by činila náhrada za celé řízení, kdyby nebylo v minulosti odškodňováno, tak jak to velmi nadstandardním přístupem ke kompenzaci učinila v předchozí fázi vedlejší účastnice. Na základě zjištěného skutkového stavu městský soud ve svém rozsudku usoudil, že uvedenému stavu odpovídá jako částka přiměřená pro poměry v České republice pro účely výpočtu přiměřeného zadostiučinění za jeden rok trvání řízení částka nikoliv na spodní hranici rozmezí uvedeného ve Stanovisku, ale částka ve výši 16 000 Kč, ze které nakonec vycházela při svém odškodňování i vedlejší účastnice, s poloviční hodnotou za první dva roky, což při délce řízení 13 let a 4 měsíce představuje základní částku 197 332 Kč (2 x 8 000 Kč + 11 x 16 000 Kč + 4 x 1 333 Kč).
Tuto částku městský soud zvýšil s ohledem na kritéria uvedená v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., "za použití manuálu pro aplikaci zákona" č. 82/1998 Sb., o 10 % za postup soudu ve věci, když z průběhu přezkoumávaného řízení je zřejmé, že na počátku řízení i na úrovni městského soudu docházelo k nedůvodným větším časovým intervalům mezi úkony soudu a dále o dalších 20 % za zvýšený význam předmětu řízení pro stěžovatele, kdy nelze již jen z předmětné částky řízení dovozovat zájem pouze průměrný.
Následně však snížil základní částku o 20 % za složitost věci, když je třeba souhlasit se závěry soudu v předchozím kompenzačním řízení, že přezkoumávané řízení představující celkem 11 nároků na náhradu škody či bezdůvodné obohacení nelze považovat za jednoduché, dále o 20 % za značný podíl stěžovatele na trvání sporu v důsledku opakovaných podání, které znesnadňovaly posouzení věci, rozšiřováním žaloby, neujasněním osob na straně vedlejší účastnice, změnou skutkových tvrzení, a to i přes ustanovení zástupce z řad advokátů k ochraně jeho zájmů, jak konstatoval již soud v první fázi kompenzačního řízení, a o dalších 40 % v důsledku projednání věci v přezkoumávaném řízení na čtyřech stupních.
Jako přiměřené zadostiučinění újmy stěžovatele tedy určil částku 98 666 Kč (197 332 - 98 666 Kč představujících 50 % snížení základní částky). Dále pak uvedl, že s ohledem na dobrovolné plnění vedlejší účastnice ve výši 83 334 Kč a plnění vedlejší účastnice na základě rozsudku obvodního soudu ze dne 30. 11. 2009 sp. zn. 11 C 63/2009 ve výši 9 000 Kč tak městský soud "po odečtení těchto částek od celkové zjištěné částky dospěl k závěru, že je třeba žalobě vyhovět ještě co do částky 15 332 Kč".
5. Stěžovatel poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 192/11 (N 55/60 SbNU 677) a ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 1536/11 (N 165/62 SbNU 449), ve kterých jsou mj. definovány základní požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů o výši přiměřeného zadostiučinění za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem státního orgánu a taktéž meze pro stanovení přiměřené výše náhrady škody (nemajetkové újmy). Napadená rozhodnutí soudů podle stěžovatele tato kritéria formulovaná ve výše uvedených nálezech Ústavního soudu nerespektovala a obecné soudy tak pochybily při stanovení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení.
6. Stěžovatel namítá, že městský soud určil výši základní částky zadostiučinění nahodile a na základě libovůle, když základní částku stanovil bez bližšího vysvětlení. Stěžovatel má za to, že by podrobnější odůvodnění výše základní částky zadostiučinění mělo být součástí každého rozsudku v odškodňovacím řízení, tak jak to ostatně vyplývá i ze stávající judikatury Nejvyššího soudu, např. ze Stanoviska.
7. Stěžovatel poukazuje na to, že podle stávající judikatury Nejvyššího soudu se výše základní částky zadostiučinění odvíjí od celkové doby posuzovaného řízení. Dle Stanoviska při stanovení základní částky tak bude hrát roli zejména celková doba řízení; navíc, bylo-li řízení celkově extrémně dlouhé (byla-li jeho délka násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat) bude se přiznaná částka za příslušný časový úsek blížit horní hranici výše uvedených intervalů. V projednávané věci základní částka zadostiučinění proto měla být stanovena ve výši blížící se horní hranici judikaturou určených intervalů.
8. Stěžovatel namítá též nesprávné posouzení důležitosti kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného městským soudem. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016 č. j. 30 Cdo 242/2016 kritérium významu předmětu řízení pro účastníka [§ 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb.], tj. to, co je pro něj v sázce, je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy i výše odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něj význam předmětu řízení.
9. Stěžovatel dále namítá, že městský soud ve svém rozsudku řádně a srozumitelně nevysvětlil, proč snižoval základní částku zadostiučinění právě o 80 %.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Zásah Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy nebo přepjatého formalismu.
14. Městský soud v nyní posuzované věci při svém rozhodování přihlédl ke Stanovisku, ve kterém Nejvyšší soud poukázal na to, že z rozhodnutí velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ELSP") ze dne 29. 3. 2006 ve věci Apicella proti Itálii (stížnost č. 64890/01) je možno dovodit, že ELSP považuje za přiměřené, je-li vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému asi 45 % částky, kterou by přiznal sám. Ministerstvo spravedlnosti při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vychází z částky 15 000 Kč za rok řízení.
Z pohledu těchto údajů pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč (cca 600 až 800 EUR) za jeden rok řízení, tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč (cca 50 až 67 EUR) za jeden měsíc řízení. Nejvyšší soud ve Stanovisku rovněž uvedl, že při stanovení základní částky tak bude hrát roli zejména celková doba řízení. Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba jí přesahující.
Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše; tedy 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky řízení dohromady (za jeden rok pak 7 500 Kč až 10 000 Kč). Částku, k níž se dospěje součinem základní částky za jeden rok řízení (modifikované za prvé dva roky řízení) a celkové doby řízení počítané v letech či měsících, lze následně upravovat v důsledku působení jednotlivých faktorů uvedených v § 31a odst. 3 písmenech b) až e) zákona č. 82/1998 Sb. podle kritérií, která jsou však neuzavřeným výčtem okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení konečné výše odškodnění přihlédnout a základní částku je možno přiměřeně zvýšit či snížit.
Dle názoru Nejvyššího soudu by přitom mělo být v obecné rovině dostačující zvýšení či snížení nepřesahující 50 %, aby byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním. S přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci však lze ve výjimečných případech uvažovat o zvýšení či snížení i ve větším rozsahu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010 sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Nastíněné možnosti procentuálního zvýšení či snížení základního odškodnění podle Nejvyššího soudu nebrání soudu, aby s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, které se vymykají standardním situacím, přistoupil ke zvýšení či snížení základního odškodnění nad či pod jejich rámec.
Nelze zde vyloučit ani zhodnocení např. toho, zda byla poškozenému práva přiznána či povinnosti uloženy, zda šlo v řízení o deklaratorní či konstitutivní rozhodnutí a jaký byl osud uplatnění zjevně bezdůvodného mimořádného opravného prostředku (včetně podání ústavní stížnosti). Uvedeným požadavkům obecné soudy v nyní posuzované věci dostály.
15. Městský soud na základě zjištěného skutkového stavu usoudil, že uvedenému stavu odpovídá jako částka přiměřená pro poměry v České republice pro účely výpočtu přiměřeného zadostiučinění za jeden rok trvání řízení částka nikoliv na spodní hranici rozmezí uvedeného ve Stanovisku, ale o něco výše, ve výši 16 000 Kč, ze které nakonec vycházela při svém odškodňování i vedlejší účastnice, s poloviční hodnotou za první dva roky, což při délce řízení 13 let a 4 měsíce představuje základní částku 197 332 Kč.
16. Po přezkoumání posuzované věci dospěl Ústavní soud k závěru, že městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku logicky a srozumitelně vysvětlil důvody změny rozsudku obvodního soudu a stěžovateli přiznal zadostiučinění ve výši stanovené v rozsudku a ve zbývající části rozsudek obvodního soudu potvrdil. Městský soud přitom vyšel i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, na kterou rovněž stěžovatel ve své ústavní stížnosti odkazuje. Závěr městského soudu, že přiměřenému zadostiučinění za stěžovatelovu újmu lépe odpovídá částka 16 000 Kč, která byla dále z blíže vysvětlených důvodů snížena, je projevem nezávislého soudního rozhodování a je náležitě odůvodněn.
S ohledem na dobrovolné plnění vedlejší účastnice ve výši 83 334 Kč a plnění vedlejší účastnice na základě rozsudku obvodního soudu ze dne 30. 11. 2009 sp. zn. 11 C 63/2009 ve výši 9 000 Kč pak městský soud "po odečtení těchto částek od celkové zjištěné částky dospěl k závěru, že je třeba žalobě vyhovět ještě co do částky 15 332 Kč". Uvedený výpočet provedený městským soudem Ústavní soud neshledal správným, neboť v konečné částce, kterou má stěžovatel ještě obdržet, městský soud nezohlednil (neodečetl) částku 9 000 Kč, kterou vedlejší účastnice, jak výše uvedeno, již plnila.
Na závěr Ústavního soudu, že rozhodnutí městského soudu nevybočilo z mezí ústavnosti, však tato skutečnost nemá vliv, neboť městský soud sice plnění, které má stěžovatel ještě od vedlejší účastnice obdržet, spočetl nesprávně, ale ve prospěch stěžovatele.
17. Závěry městského soudu nejsou v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 192/11 a sp. zn. I. ÚS 1536/11 , na které stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje. V těchto nálezech se Ústavní soud vyjadřoval k výši odškodnění za nemajetkovou újmu a zdůraznil požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí soudů. Napadená rozhodnutí obecných soudů byla však řádně odůvodněna a odpovídají zjištěnému skutkovému ději.
18. Stěžovatelova ústavní stížnost tak představuje pouhou polemiku se závěry městského soudu a stěžovatel nepřípadně očekává, že Ústavní soud podrobí napadené rozsudky běžnému instančnímu přezkumu, což Ústavnímu soudu z výše uvedených důvodů nepřísluší. Soudy rozhodovaly v souladu s Listinou, jejich rozhodnutí nejsou svévolnými, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
19. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2019
Josef Fiala v.r. předseda senátu