Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti obchodní korporace Social Media Insights s.r.o., sídlem Javorová 3096, Most, zastoupené Mgr. Bohuslavem Lichnovským, LL.M., advokátem, sídlem Dlouhá 827, Vrané nad Vltavou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2023, č. j. 23 Cdo 2067/2023-92, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2023, č. j. 2 Co 69/2022-55, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2022, č. j. 9 C 5/2022-20, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a FTV Prima, spol. s r.o., sídlem Vinohradská 3217/167, Praha 10, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva, a to právo na nedotknutelnost soukromí (čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; dále i jen "Listina") právo na soukromý a rodinný život (čl. 10 odst. 2 Listiny), právo na tajemství písemností a záznamů uchovávaných v soukromí či zasílaných (čl. 13 Listiny právo na svobodu projevu (čl. 17 Listiny), právo na podnikání (čl. 26 Listiny) a konečně i právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny.
2. Stěžovatelka uvádí, že obecné soudy jí uložily objektivně nesplnitelnou povinnost zajistit dokonalou filtraci souborů ukládaných uživateli dle jejich obsahu, názvu a přípony, a to na vybraných doménách, včetně domény ulozto.sk. K vydání rozsudku pro uznání došlo v důsledku procesního pochybení stěžovatelky (resp. její právní předchůdkyně).
3. Stěžovatelka v prvé řadě uvádí, že nikdy nebyla vlastnicí domény ulozto.sk ani provozovatelem služeb na této doméně, nebyla a není tak schopna nijak ovlivnit výskyt souborů na této doméně. Pokud jde o obecnou filtrační povinnost, není stěžovatelka schopna zajistit stoprocentní filtraci souborů dle obsahu, která jí byla rozsudkem uložena. Toto za současného stavu techniky zajistit nelze a nedokázala to dosud žádná z obdobných služeb.
4. Stěžovatelka v tomto kontextu odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/16 , který se týkal možnosti uložení provozovateli vozidla povinnost "zajistit", že s užitím vozidla nebude porušován zákon o silničním provozu. Tehdy Ústavní soud rozhodl, že nikomu nelze uložit nesplnitelnou povinnost, jelikož v takovém případě by povinný byl vždy v pozici jejího porušovatele a mohl být kdykoli sankcionován; jednalo by se tak o nástroj bezpráví. Jelikož je zavedení požadované dokonalé filtrace souborů dle obsahu technicky nemožné, může stěžovatelka činit pouze následující: a) Rozhodnutí obecných soudů ignorovat, popř. se je pokoušet do určité míry plnit (avšak vždy z povahy věci nedokonale), b) zavést výrazně širší filtraci souborů, tj. blokovat všechny soubory s 23 slovy obsaženými kdekoli v názvu, včetně slov typu "Duch", "Du", "Kry", "Pra" apod. a video příponami, což by však vedlo k omezení využitelnosti služby, nadměrnému monitoringu jednání uživatelů, a v konečném důsledku k odlivu uživatelů či c) ukončit poskytování služby.
5. Za tohoto stavu podle stěžovatelky nemělo dojít k vydání rozsudku pro uznání. Jediné procesní pochybení její právní předchůdkyně ji totiž postavilo do výše rozebrané situace, v níž se po ní chce nesplnitelné.
6. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
7. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Ústavní soud také připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Po prostudování napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatelky Ústavní soud nemá ústavněprávních námitek proti postupu soudu prvního stupně spočívajícímu ve vydání rozsudku pro uznání, a rovněž proti tomu, že vyšší soudy tento postup následně akceptovaly. Obecné soudy totiž přípustnost vydání rozsudku pro uznání řádně zvažovaly, přičemž se zabývaly i závěry plynoucími z judikatury Ústavního soudu (srov. zejména nález ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15 či nález ze dne 18. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1298/17 ).
10. Z této judikatury plyne, že institut rozsudku pro uznání redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného a zejména jeho práva rozporovat žalovaný nárok či tvrzení žalobce. Proto jeho vydání musí být vázáno na řádné, nepochybné a prokazatelné naplnění zákonných podmínek dle § 153a občanského soudního řádu. Při postupu podle ustanovení § 114b odst. 5 občanského soudního řádu jde navíc o právní fikci, jejímž důsledkem je vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 občanského soudního řádu, ačkoliv žalovaný nárok fakticky neuznal [nález sp. zn. II.
ÚS 230/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 38/36 SbNU 419)]. Z judikatury Ústavního soudu současně vyplývá, že právní fikce je právně technický postup, pomocí něhož se považuje za existující situace, jež je zjevně v rozporu s realitou a která dovoluje, aby z ní byly vyvozeny odlišné právní důsledky než ty, které by plynuly z pouhého konstatování faktu. Z tohoto důvodu se jedná o nástroj výjimečný, striktně určený k dosažení právní jistoty jako jednoho z hlavních ústavních postulátů v podmínkách právního státu.
Aby přitom mohla právní fikce svůj takto vymezený účel splnit, musí respektovat všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje. Nejsou-li všechny právní náležitosti splněny, není soud oprávněn naplnění fikce konstatovat.
11. V projednávané věci se však stěžovatelka skutečně k věci nijak nevyjádřila a zůstala zcela procesně nečinná, přestože jí (resp. její právní předchůdkyni) kvalifikovaná výzva podle § 114b občanského soudního řádu byla řádně doručena (a stěžovatelka to ani nepopírá). Podmínky vydání rozsudku pro uznání tak byly splněny a postup obecných soudů byl v tomto rozsahu ústavně konformní.
12. Stěžovatelka ovšem činí sporným, zda k vydání rozsudku uznání obsahující předmětné povinnosti mohlo dojít za situace, kdy je splnění uložených povinností stěžovatelkou údajně nemožné.
13. Ústavní soud v prvé řadě nemá námitek proti argumentaci Nejvyššího soudu, podle níž by překážkou vydání rozsudku pro uznání nebyla ani případná skutečnost, že žalovaná (zde právní předchůdkyně stěžovatelky) není subjektivně schopná dostát obsahu výroku rozhodnutí, který "uznala". Samotná otázka faktické vykonatelnosti soudního rozhodnutí je totiž pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí irelevantní, stejně jako interpretace dopadů soudního rozhodnutí do praxe, neboť tyto otázky se budou řešit až v případném vykonávacím či exekučním řízení (zde jde navíc o ustálenou judikaturu dovolacího soudu, srov. např. jím odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1438/2017).
14. V rámci vykonávacího či exekučního řízení tak bude stěžovatelce zachována možnost namítat tvrzenou faktickou nevykonatelnost. S touto otázkou se bude moci - bude-li to třeba - obrátit opětovně i na Ústavní soud, již však v příznivější procesní situaci.
15. Ústavní soud však zároveň dodává, že prakticky stejně formulovaná povinnost jako v nyní projednávané věci byla právní předchůdkyni stěžovatelky, společnosti petacloud, a. s. (která nyní vystupovala jako žalovaná ještě před odvolacím soudem) uložena ve věci, kterou se Ústavní soud zabýval pod sp. zn. III. ÚS 3077/22
. I v této věci byla právní předchůdkyni stěžovatelky uložena povinnost zdržet se umožnění veřejného zpřístupňování digitálních souborů s určitými příponami (".avi", ".mkv", ".mk3d", ".mp4" atd.) obsahujících jiná audiovizuální díla, pokud můžou členové veřejnosti tyto soubory vyhledat zadáním titulu díla (s diakritikou či bez ní) ve vyhledávači, který poskytla veřejnosti (srov. výrok III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2019 č. j. 34 C 5/2017-360, který byl vydán ve vztahu k právní předchůdkyni stěžovatelky, a je jí tedy znám). Právě splnění takové povinnosti přitom nyní stěžovatelka označuje za nemožné. K uložení povinnosti v citované věci přitom došlo nikoliv rozsudkem pro uznání, nýbrž po standardním průběhu řízení. Právní předchůdkyně stěžovatelky proti uložení této povinnosti uplatnila podobné argumenty, avšak Ústavní soud napadená rozhodnutí z ústavněprávních hledisek akceptoval (srov. usnesení ze dne 18. 7. 2023, sp. zn. III. ÚS 3077/22 ).
16. Za dané situace proto Ústavní soud neshledal důvod pro zpochybnění ústavnosti napadených soudních rozhodnutí. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2024
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu