Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti LOROFY LTD, sídlem Dardanelion 4, Strovolos, Kyperská republika, zastoupené JUDr. Lukášem Bohuslavem, Ph.D., advokátem, sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. ledna 2021 sp. zn. 0 Nt 20065/2020 a usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 15. října 2020 č. j. 3 ZN 3152/2020-104, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 (dále jen "státní zastupitelství") ze dne 15. 10. 2020 č. j. 3 ZN 3152/2020-104 bylo v trestní věci vedené pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 a 5 písm. b) trestního zákoníku rozhodnuto tak, že podle § 79f odst. 2 a 3 trestního řádu se žádost stěžovatelky o zrušení zajištění věci, a to celkem 6 092 233 kusů ve výroku usnesení blíže označených akcií, k němuž došlo usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, 1. oddělení, ze dne 11. 2. 2020 č. j. KRPA-45728-5/TČ-2020-000091 a následně usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 6. 2020 sp. zn. 0 Nt 20024/2020, zamítá.
3. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 1. 2021 sp. zn. 0 Nt 20065/2020 byla jako nedůvodná zamítnuta stěžovatelčina stížnost proti usnesení státního zastupitelství.
4. Stěžovatelka považuje zajištění, respektive jeho trvání, za svévolné. Celé trestní řízení je od počátku založeno na spekulacích a absentují skutková zjištění, která by mohla dokládat, že zajištěné akcie mohou být výnosem z trestné činnosti. Závěry vyslovené v odůvodnění napadených rozhodnutí postrádají relevanci. Z pouhé neprůhlednosti vlastnické struktury nelze dovozovat důvodnost zajištění majetku. Není též na stěžovatelce, aby prokazovala původ zajištěných akcií, kdy jsou to naopak orgány činné v trestním řízení, které musejí prokázat, že jejich podezření není výsledkem svévole.
5. Stěžovatelka není spokojena ani s rychlostí řízení, které probíhá víc než rok, aniž by pokročilo do další fáze, a aniž by se objevila relevantní zjištění k údajné trestné činnosti. Stěžovatelka upozorňuje, že případné průtahy nemohou jít k její tíži a vést k prodlužování trvání zajištění.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že již v nálezu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95
(N 78/4 SbNU 243) vyslovil tezi, dle níž ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Konstatoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Co do své zákonnosti a ústavnosti prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, zejména při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu.
Ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení je proto nutno považovat, s výjimkou mimořádné situace, za nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Její možnost je tak v těchto souvislostech nutno vykládat restriktivním způsobem. Své místo má pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.
8. V řadě druhé lze uvést, že majetkové hodnoty zajišťované podle § 79a a násl. trestního řádu představují majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a zajištění samotné je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jde ovšem o opatření dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nejde tudíž o "zbavení majetku" podle čl. 1 odst. 1 věty druhé Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření, jež se týká "užívání majetku" podle odst. 2 tohoto článku (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému království, č. 5493/72, § 62). Na druhou stranu skutečnost, že jde pouze o časově omezené opatření, nevylučuje jeho způsobilost zasáhnout do ústavně zaručených práv osob.
9. Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v § 79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění je institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské, kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků vlastníkovi, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k takovému jejich užití, které by mařilo průběh a výsledek probíhajícího trestního řízení. Jde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů (§ 1 odst. 1 trestního řádu) i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.
10. Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot dle § 79a a následujících trestního řádu z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval do následujících tezí: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci; při naplnění uvedených požadavků další přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší, a to zejména z toho důvodu, že by předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení (obdobně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9.
10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07 , dostupné na http://nalus.usoud.cz). Kromě toho i za situace, kdy orgány činné v trestním řízení, ač povinny při svém rozhodování respektovat ústavně zaručená lidská práva a svobody, tomuto požadavku nedostojí, platí, že důvodnost trestního stíhání a oprávněnost úkonů, které s ním souvisejí, je v prvé řadě posuzována v soustavě orgánů činných v trestním řízení, a to tak, aby v případě pochybení mohly zjednat nápravu již na této úrovni. Nutno zdůraznit, že je možné i následně kdykoli žádat o zrušení zajištění.
Zároveň zákon stanoví, že pokud zajištění pro účely trestního řízení již není nutné, orgán činný v trestním řízení je zruší nebo omezí i bez podnětu.
11. Zajištění (a platí to přiměřeně i při zajišťování náhradní hodnoty) lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určité majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byly použity, nebo jsou výnosem z trestné činnosti. Vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, postačí. Na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu.
Z preventivní povahy zajišťovacích institutů vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti, nikoli jistoty, ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že majetkové hodnoty mají uvedené určení, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, neboť může být dalším šetřením vyvrácen (srov. též např. Šámal, P. a spol., Trestní řád. Komentář, I. díl, 4. vydání 2002, str. 477). Přitom výsledky trestního řízení Ústavní soud nemůže svým rozhodnutím předjímat.
12. Ústavní soud se vzhledem k uvedenému zaměřil zejména na posouzení, zda rozhodnutí o zajištění má zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem, a zda není projevem svévole, to vše posuzováno s přihlédnutím k možnostem stěžovatelky dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě. Důvody k vyhovění ústavní stížnosti přitom neshledal.
13. Předmětná rozhodnutí zákonný podklad nepostrádají, když zajištění akcií probíhá v režimu dle § 79a a násl. trestního řádu. Rozhodováno je přitom orgány k tomu trestním řádem určenými. Stejně tak Ústavní soud ve věci neshledal existenci svévole. I když lze připustit, že o některých stěžovatelkou napadaných aspektech věci hovoří napadená usnesení jen poněkud obecně, Ústavní soud nemá za to, že by jejich odůvodnění snad byla natolik strohá, že by svědčila o libovůli v rozhodování, která by mohla být důvodem k jeho zásahu.
Třeba totiž zdůraznit, že stěžovatelkou uváděné nedostatky odůvodnění nutno hodnotit ve světle toho, že závěry v této fázi trestního procesu činěné nemusejí být postaveny najisto, a nároky, jaké lze na rozhodnutí o zajištění a jeho odůvodnění, s přihlédnutím k jejich toliko zatímnímu charakteru, klást, nelze srovnávat s nároky vznášenými například na konečná rozhodnutí o vině a trestu. Řádově roční trvání trestního řízení a zajištění pak ještě nelze považovat za značnou dobu, zejména pak ve věci, kde je vyžadována mezinárodní právní pomoc.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. června 2021
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu