Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 663/01
Ústavní soud rozhodl dne 29. ledna 2002 v senátě složeném z předsedy
JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P.Q., zastoupené JUDr. I.H., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. srpna 2001, sp. zn. 6 Co 1792/2001, a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. července 2001, sp. zn. 30 C 57/2001, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocné usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31.srpna 2001 (6 Co 1792/2001-57), a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. července 2001 (30 C 57/2001-50), proti kterému současně s ústavní stížností podala dovolání. Ve své ústavní stížnosti, s poukazem na ochranu svého vlastnického práva, uvedla, že obecné soudy sice uvažovaly správně, když po smrti žalovaného se členkou družstva stala stěžovatelka, soud však měl v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřit, že na daný případ dopadá ustanovení § 707 odst. 2 věta první a druhá občanského zákoníku analogicky. Z tohoto důvodu navrhla zrušení ústavní stížností napadených usnesení. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Shora označeným usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích bylo zastaveno řízení o zrušení práva společného nájmu k bytu účastníků, neboť žalovaný (bývalý manžel stěžovatelky) v průběhu řízení zemřel (§ 107 odst. 5 o. s. ř.). Podle odůvodnění tohoto usnesení smrtí žalovaného došlo k zániku společného nájmu bytu a členem družstva zůstala stěžovatelka, takže právní vztah, o který v řízení šlo, zanikl.
Na základě odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud odvolací, usnesení soudu I. stupně potvrdil s tím, že za situace, kdy došlo k zastavení řízení, se soud nemůže ani v odůvodnění svého rozhodnutí zabývat tím, kdo se stane nájemcem, členem bytového družstva, příp. jak bude naloženo s členskými právy a povinnostmi v družstvu v rámci dědického řízení po zemřelém žalovaném.
Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, svým usnesením ze dne 20. prosince 2001 (26 Cdo 1956/2001-65) dovolání stěžovatelky zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že úvahy dovolacího soudu, vycházející z ust. § 702 odst. 2 ve spojení s § 705 odst. 2 věta druhá občanského zákoníku, jsou správné.
Odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelky je obsahově shodné s námitkami, které stěžovatelka uplatnila v řízení před obecnými soudy (naposledy před soudem dovolacím) a směřují toliko proti odůvodnění usnesení obecného soudu I. a II. stupně a svou podstatou jsou úsilím o výklad obecného práva. Zde však stěžovatelka přehlíží funkci a postavení Ústavního soudu, jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jenž k podání takového výkladu není oprávněn, a který je nadto oprávněn k přezkumu soudních rozhodnutí pouze za splnění zvláštních podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), které však v dané věci dány nejsou.
Za stavu, kdy Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého usnesení podrobně vyložil důvody, pro které dovolání stěžovatelky zamítl, byla ústavní stížnost stěžovatelky posouzena jako zjevně neopodstatněná; zjevná její neopodstatněnost je dána nejen povahou tvrzení ústavní stížnosti, ale i (a to ne v neposlední řadě) ustálenou rozhodovací praxí, jak příkladmo na ni bylo poukázáno. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 29. ledna 2002