Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 669/04
Ústavní soud rozhodl dne 13. ledna 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci navrhovatele P. G., zastoupeného Mgr. M. U. advokátem o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2004 sp. zn. 7 Tdo 901/2004, Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. září 2003 sp. zn. 6 To 338/2003 a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 26. listopadu 2002 sp. zn. 4 T 288/98, t a k t o : Návrh se odmítá.
O d ů v o d n ě n í
Navrhovatel se domáhal zrušení výše označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčen v právech zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v čl. 14 odst. 1, 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jakož i v čl. 10 Ústavy. Uvedl, že k zásahu do jeho práv došlo již postupem řízení a rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 26. listopadu 2002, jímž byl uznán vinným trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1, 2 tr.
zákona, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců s podmíněným odkladem na dobu 12 měsíců a k náhradě škody ve výši 130.000,-Kč, když podle jeho přesvědčení soud takto rozhodl aniž provedl všechny potřebné důkazy a ty, které provedeny byly, nehodnotil nestranně, Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací, stejně tak i Nejvyšší soud v řízení o dovolání beze změny protiústavní pochybení soudu I. stupně přejaly, aniž by se věcí blíže zabývaly. Dále pak popsal jednání své, jakož i osob, které se tohoto zúčastnily, a popřel, že by šlo o jednání podvodné.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu stížností napadených rozhodnutí zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. srpna 2004 sp. zn. 7 Tdo 901/2004 odmítl dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání obviněného stěžovatele, důvodně shledal jeho zjevnou neopodstatněnost, když se také vypořádal se všemi námitkami obsaženými v dovolání a s poukazem na skutková zjištění a na znění § 250 odst. 1, 2 tr. zákona vyčerpávajícím způsobem vyložil, proč dovolání obviněného zjevně neopodstatněné je.
Pokud jde o rozhodnutí soudu I. stupně, lze konstatovat, že stížností napadený rozsudek se opírá o skutkový stav zjištěný v souladu s § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu, soud II. stupně, který rozsudek přezkoumal dle § 254 odst. 1, 3 tr. řádu, opodstatněně dospěl k závěru, že odvolání obžalovaného je nedůvodné a ve smyslu § 256 tr. řádu je proto zamítl. Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně, dne 13. ledna 2005