Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 29. dubna 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. D. S., zastoupeného JUDr. Klárou Veselou Samkovou, advokátkou se sídlem Španělská 6, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2007 č. j. 18 Co 197/2007-52, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. ledna 2007 č. j. 5 C 147/2006-35, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ke skutkové stránce věci stěžovatel uvádí, že je vlastníkem domu na ulici Sochařská 318/6, v Praze 7 - Bubenči, kde se nachází rovněž byt č. 11, a to v 5. nadzemním podlaží (dále jen "předmětný byt"). Proti nájemci předmětného bytu - Mgr. Z. Z. podal stěžovatel žalobu o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1 000,- Kč za každý měsíc, v němž jeho nájemce (dále jen "žalovaný") předmětný byt s regulovaným nájemným údajně nad rámec běžného užívání užíval i "k účelům podnikání bez vědomí a souhlasu vlastníka". Stěžovatel tvrdí, že nájemce nemá právo bez souhlasu vlastníka v bytě jím užívaném podnikat a uvádět adresu bytu jako místo podnikání, provozovny podle živnostenského zákona či sídlo společnosti.
Porušení svého vlastnického práva spatřuje stěžovatel v tom, že i když toto jeho právo k domu i bytu bylo jím dobrovolně omezeno ve prospěch nájemce dohodnutým způsobem - nájemní smlouvou, jejímž obsahem bylo právo nájemce užívat předmětný byt k bydlení, nebylo obsahem smluvních ujednání umožnění výdělečné činnosti nájemce, která je údajně s obsahem pojmu "bydlení" ve zjevném rozporu. Podle názoru stěžovatele je právní úprava institutu "nájemní smlouvy" tak, jak je v současnosti vymezena příslušnými právními předpisy, zejména občanským zákoníkem, ve vztahu k právům stěžovatele jako pronajímatele (vlastníka) "nevyvážená a diskriminační". V této souvislosti odkazuje stěžovatel na právní závěry Ústavního soudu uvedené v jeho nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05
.
Výše označeným soudům, včetně soudu dovolacího stěžovatel vytýká, že ve svých rozhodnutích nepřípustným způsobem vyložily právo nájemce umístit místo podnikání do bytu, čímž prý omezily stěžovatelovo vlastnické právo rozhodovat o svém majetku.
Ústavní soud nezjistil žádný důvod pro meritorní projednání předmětné ústavní stížnosti, neboť v souladu se svou judikaturou (např. usnesení ze dne 8. 4. 2010 sp. zn. III. ÚS 466/10 , ze dne 8. 4. 2010 sp. zn. III. ÚS 508/10 , obě dostupná na http://nalus.usoud.cz) i v tomto případě konstatuje, že podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavnímu soudu přísluší v rámci racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem o Ústavním soudu stanovené procesní náležitosti, přesto je však zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že návrhu nelze vyhovět.
Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter kontradiktorního a meritorního řízení.
Ústavní soud s ohledem k výše uvedenému předesílá, že ústavní stížností napadená rozhodnutí posuzuje specifickým kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody. Není proto jeho věcí, aby předestřenou věc sám přezkoumával z pozice práva podústavního, a to jednak proto, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad tzv. jednoduchého práva a jeho aplikace na jednotlivý případ, je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl.
83 Ústavy ČR), stojí mimo tuto soustavu obecných soudů, jednak i z toho důvodu, že porušení některé z norem tzv. jednoduchého práva v důsledku svévole anebo interpretace, která by byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a zakládala by tak porušení ústavně zaručených práv, Ústavní soud neshledal. Napadená rozhodnutí byla odpovídajícím způsobem odůvodněna a příslušná ustanovení tzv. jednoduchého práva byla obecnými soudy (jakož i soudem dovolacím) vyložena standardně a ústavně konformně.
V souvislosti s námitkami stěžovatele předestřenými v předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že ve skutkově obdobných věcech téhož stěžovatele, spočívajících na stejném právním základu, vedených Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 589/09 a
I. ÚS 2287/08 , se Ústavní soud ztotožnil s právním názorem dovolacího soudu vyjádřeným v jeho rozsudku ze dne 15. 5. 2008 č. j. 28 Cdo 964/2008-72 v otázce tam definovaných rozdílů mezi registrovaným místem podnikání a provozovnou v souvislosti s charakterem příslušného podnikání, a zdůraznil, že "pouhou registrací místa podnikání nemohla stěžovateli vzniknout škoda - což ani netvrdil - a nemohla mu vzniknout ani jiná újma, jejíž náhradu by mohl stěžovatel po právu požadovat". Ani nyní neshledal Ústavní soud důvod se odchýlit od již dříve vysloveného právního názoru akceptujícího judikaturu Nejvyššího soudu ČR, že ukládání povinnosti nájemci žádat o souhlas s registrací místa podnikání podle živnostenského zákona i při absenci výslovného smluvního ujednání v této otázce by vedlo k bezdůvodnému omezení nájemcovy ústavně chráněné svobody podnikání (ve smyslu čl.
26 Listiny). Ústavní soud neshledal žádný zásah do vlastnického práva ve smyslu článku 11 Listiny. Závěrem Ústavní soud poznamenává, že určitá "nevyváženost zvláštních ustanovení o nájmu bytu", namítaná stěžovatelem, byla v nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05
(uveřejněném pod č. 252/2006 Sb.) posuzována z hlediska chybějící odpovídající právní úpravy umožňující pronajímatelům bytů jednostranné zvýšení nájemného v bytech podléhajících tzv. regulovanému nájemnému, tedy v jiném kontextu, než v nynější věci.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony či mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. dubna 2010
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu