Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., t. č. Vazební věznice Praha Ruzyně, zastoupeného Mgr. Karlem Kolářem, advokátem, sídlem Pařížská 227/20, Ústí nad Labem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. února 2025 sp. zn. 61 To 131/2025, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel navrhuje zrušit v záhlaví uvedené rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je trestně stíhán pro drogovou trestnou činnost. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 28. 1. 2025 sp. zn. 1 Nt 2303/2025 bylo rozhodnuto, že podle § 72 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) se stěžovatel propouští z vazby na svobodu za současného přijetí záruk, stanovení probačního dohledu a uložení povinností a zákazů blíže vymezených v jeho výroku.
3. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo ke stížnosti Městského státního zastupitelství v Praze usnesení obvodního soudu zrušeno a bylo nově rozhodnuto, že podle § 72 odst. 1 trestního řádu se stěžovatel ponechává i nadále ve vazbě z důvodů podle § 67 písm. a), c) trestního řádu, podle § 73 odst. 1 písm. a) trestního řádu a contrario se nabídka na převzetí záruky za další chování stěžovatele nepřijímá, podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu a contrario se písemný slib stěžovatele nepřijímá, podle § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu a contrario se návrh stěžovatele na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka nepřijímá, podle § 73 odst. 1 písm. d), § 88b odst. 1, 2 trestního řádu za použití § 88c písm. e) trestního řádu a contrario se stěžovateli neukládá předběžné opatření ve formě zákazu vycestování z území České republiky a podle § 73 odst. 4 trestního řádu a contrario se nepřijímá nabídka stěžovatele na nahrazení vazby elektronickou kontrolou při plnění povinností uložených probačním dohledem.
4. Stěžovateli není jasné, proč prvostupňové rozhodnutí nemohlo obstát. Městský soud důvodnost vazby odůvodňuje stejným způsobem jako při svém dřívějším rozhodování, což je ovšem rozporné s doktrínou zesílených důvodů (srovnej nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2987/22 a IV. US 170/25). Při svých úvahách soud vyšel z paušalizujícího přístupu "jednou narkoman, navždy narkoman", ač již současná vazba na stěžovatele zapůsobila výchovně. Soud pomíjí, že stěžovatel se doznal a spolupracuje s orgány činnými v trestním řízení a není tak jasné, proč by postup v trestním řízení měl mařit. Možnost nahrazení vazby jinými prostředky byla soudem odmítnuta povšechně, zejména pak není jasné, proč by nepostačoval výkon elektronické kontroly. Vývoj důkazní situace v přípravném řízení nadto nepotvrzuje hrozbu uložení vysokého trestu. Stěžovatel se též podivuje nad tím, že spoluobviněný M. A. K., se kterým měl tvořit organizovanou skupinu a který ani není občanem EU, z vazby propuštěn byl.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
6. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby není povolán k přezkumu správnosti použití běžného zákona a zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje zásadu sebeomezení, která při posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazbou umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, jsou-li závěry soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo není-li rozhodnutí odůvodněno (např. usnesení ze dne 13. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 161/04 ).
7. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví (čl. 91 odst. 1 a čl. 92 Ústavy). Vazbě, jakožto legitimní ústavní výjimce z obecného pravidla nepřípustnosti zásahu do osobní svobody jednotlivce (čl. 8 odst. 5 Listiny), však je v judikatuře Ústavního soudu věnována mimořádná pozornost. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť jej izoluje od rodinného a sociálního prostředí a nezřídka jej stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické a ekonomické důsledky, spočívající v pozbytí možnosti pracovat a tím i zdroje příjmů. Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním vyslovením její viny [srov. nález ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08
(N 139/50 SbNU 235)].
8. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu podle § 67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v § 67 trestního řádu (tedy u tzv. vazby útěkové že uprchne nebo se bude skrývat, u tzv. vazby koluzní že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání a v případě tzv. předstižné vazby že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil) a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak.
Rozhodování o vazbě přitom nelze pojímat jako rozhodování o vině obviněného a jemu uloženém trestu.
9. Z čl. 36 Listiny a z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vyplývá, že rozhodnutí soudu, na jehož základě došlo k zbavení osobní svobody, musí být náležitě odůvodněno, což znamená, že z něj musí být seznatelné důvody, pro které soud považoval za splněné ústavněprávní požadavky pro tento zásah [srov. nálezy ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11
(N 6/72 SbNU 83), ze dne 27. 3. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3441/11
(N 61/64 SbNU 723) nebo ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10
(N 231/59 SbNU 357)]. Argumenty použité soudy k odůvodnění existence reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku. Jen tak je možné ověřit, zda byly dodrženy uvedené ústavněprávní požadavky. Výklad podústavních norem přitom nesmí být svévolný či nerozumný, nebo vybočující z obecně akceptovaných pravidel výkladu právních předpisů [např. nálezy ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11
(N 178/63 SbNU 69), ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98
(N 98/15 SbNU 17) nebo ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2654/10
(N 94/61 SbNU 453)].
10. V posuzované věci městský soud uvážil, že stěžovatel je ohrožen úhrnným trestem odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby 8-12 let, jakož i charakter trestné činnosti, které se měl dopustit, a jeho dosavadní životní styl narkomana, včetně toho, že nelegální obchod s kokainem pro něj měl být pravděpodobně jediným zdrojem příjmů. Z napadeného rozhodnutí též plyne, že před uvalením vazby se stěžovatel pokusil odcestovat na Bali, přičemž byl zadržen na letišti s tím, že byl u něj nalezen kokain.
Soud se blíže vyjádřil i k možnosti nahrazení vazby jiným způsobem, když uvážil, že jejich přijetí je problematické s ohledem na již zmíněný životní styl stěžovatele a jeho stíhání pro dlouhodobou úmyslnou trestnou činnost a ohrožení vysokým trestem odnětí svobody, bude-li uznán vinným. V případě nabízené záruky rodičů soud poukázal na to, že lze stěží očekávat, že by dokázali příznivě ovlivnit svého syna, když se tak nestalo doposud. Dohled probačního úředníka shledal nedostatečným, neboť by nebyl nepřetržitým osobním dohledem nad stěžovatelem.
Do určité míry lze se stěžovatelem souhlasit, že by bylo vhodné, aby soud konkrétněji rozebral, proč by dostatečnost tohoto dohledu nebyla zaručena ani spojením s jeho elektronickou kontrolou. Slabina odůvodnění v tomto směru se Ústavnímu soudu nicméně nejeví ještě natolik zásadní, aby dávala důvod k jeho zásahu. Elektronickou kontrolu je možné spojit pouze s náhradními opatřeními, jimiž se soud výslovně zabýval (§ 73 odst. 4 trestního řádu). Navíc je zřejmé, že nasazení elektronického monitorovacího náramku například nemůže zabránit, aby se stěžovatel dopouštěl drogové trestné činnosti i v lokacích, ve kterých by se měl v souladu s omezeními nahrazujícími vazbu zdržovat, a rovněž nesnižuje možnost pokusu o útěk či skrývání v takové míře, jako je tomu u vazby.
Za této situace Ústavní soud neshledává, že by se napadené rozhodnutí příčilo ústavněprávním požadavkům. Riziko naplnění důvodů útěkové či předstižné vazby u stěžovatele přitom nevylučuje ani jeho případné doznání. Rozhodující ani není skutečnost, zda nějaký spoluobviněný již byl z vazby propuštěn.
11. Též odkaz stěžovatele na tzv. doktrínu zesílených důvodů nelze považovat za opodstatněný. Podle této doktríny konkrétní skutečnosti z počáteční fáze trestního řízení mohou ztrácet na významu a pro ospravedlnění dalšího trvání vazby už nemusí postačovat. Soudy tak nemohou jen rekapitulovat závěry předchozího rozhodování, aniž by zvážily, zda původní důvody pro vzetí do vazby neztratily časem na přesvědčivosti, a aniž by vysvětlily, proč je trvání vazby i nadále nutné. To však současně neznamená, že ony konkrétní skutečnosti nemohou být i nadále přesvědčivé a další trvání vazby ospravedlňovat.
Dosavadní důvody musí být při prodloužení vazby buď nadále dostatečně silné, nebo musí být posíleny dalšími důvody. Jsou-li přítomny stejné (relevantní a postačující) důvody pro ponechání obviněného ve vazbě po celou dobu jejího trvání, přičemž byla zákonnost vazby předmětem několikerého přezkoumání, není namístě soudům vytýkat, že tyto důvody v odůvodnění svého rozhodnutí s náležitým vysvětlením zopakují (obdobně usnesení ze dne 15. 8. 2024 sp. zn. I. ÚS 1903/24 , bod 16, či ze dne 8. 1. 2025 sp. zn. IV.
ÚS 3297/24 , bod 16).
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu