Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška o ústavní stížnosti O. F., t. č. ve Vazební věznici Praha-Pankrác, zastoupeného advokátem Mgr. Viktorem Rytikovem, sídlem náměstí Míru 341/15, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 338/2024 ze dne 14. května 2024, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho práva na osobní svobodu zaručeného čl. 8 odst. 2 a 5 a práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K těmto porušením mělo dojít ponecháním stěžovatele ve vazbě bez řádného odůvodnění.
2. Dne 13. 12. 2023 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku a zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, spáchané ve spolupachatelství. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením č. j. 37 Nt 1662/2023-41 ze dne 15. 12. 2023 vzal stěžovatele do vazby z důvodu podle § 67 písm. c) trestního řádu. Usnesením č. j. 37 Nt 2510/2024-51 ze dne 11. 4. 2024 obvodní soud k návrhu státní zástupkyně rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodu podle § 67 písm. c) trestního řádu, nepřijal záruky za chování stěžovatele ani jeho písemný slib a zamítl návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka.
3. Jak obvodní soud uvedl, dosud zjištěné skutečnosti nadále nasvědčují tomu, že byl trestný čin spáchán a že jej spáchal stěžovatel. Ohledně důvodů předstižné vazby obvodní soud přihlédl mimo jiné k tomu, že se stěžovatel měl trestné činnosti dopustit promyšleně na základě nabídky osoby, kterou pořádně neznal, a s cílem získat finanční prostředky, ačkoli v dané době měl zajištěný příjem. K trvání vazby pak obvodní soud konstatoval, že v postupu orgánů činných v trestním řízení nebyly shledány průtahy, vyšetřování postupuje plynule a jeho dalším výstupem je mimo jiné nalezení těla poškozeného, jakož i následně zahájené trestní stíhání stěžovatele pro zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. i) trestního zákoníku. Trestní stíhání tak s pokračujícím vyšetřováním nabývá na důvodnosti i závažnosti.
4. Stěžovatelovu stížnost proti usnesení obvodního soudu Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením zamítl. Městský soud se ztotožnil s argumenty soudu prvního stupně a dodal, že spoluobviněný S. i svědkyně Y. K. uvedli, že jednání stěžovatele bylo plánováno dlouhodobě a sofistikovaně, přičemž svědkyně Y. K. při výslechu dne 14. 12. 2023 uvedla, že "potom chtěl udělat podobný jako s tím D. Ten L. se s O. neznal. Stalo se to asi před měsícem". Z toho lze dle městského soudu usuzovat, že jednání vůči poškozenému D. A. nebylo ojedinělým a zřejmě ani posledním případem. Důvody pro předstižnou vazbu tedy oproti předchozímu rozhodování v souladu s doktrínou tzv. zesílených důvodů podle městského soudu zesílily.
5. Nad rámec městský soud poznamenal, že u stěžovatele by byly dány i důvody vazby útěkové, a to i s ohledem na nové obvinění ze zvlášť závažného zločinu vraždy, které následovalo po nalezení ostatků poškozeného. Ačkoli stěžovatel svou vinu popírá, provedené důkazy údajně hovoří v jeho neprospěch, např. svědek M. Z. při rekognici poznal obviněného, který se měl nacházet na místě, kde byly ostatky nalezeny.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že na úrovni rozhodování obvodního soudu porušení svých ústavně zaručených práv nespatřuje. Šlo jen o posouzení přiléhavosti argumentů obvodního soudu, se kterými nesouhlasil, a proto proti prvostupňovému rozhodnutí podal stížnost. Ovšem městský soud rozhodnutí o tomto opravném prostředku podle stěžovatele "vzal po svém" a právě zde mělo dojít k flagrantnímu porušení stěžovatelových práv.
7. Stěžovatel poukazuje na to, že městský soud dospěl k závěru o zesílení vazebních důvodů na základě výpovědi svědkyně Y. K., ačkoli k ní došlo 14. 12. 2023, tedy ještě před vzetím stěžovatele do vazby. Stěžovatel se navíc údajně nemohl k tomuto důkazu vyjádřit. Návrh státní zástupkyně na ponechání stěžovatele ve vazbě se o toto svědectví neopírá a obvodní soud je sice zmínil, nevysvětlil ovšem, z jakého důvodu je pro rozhodnutí o vazbě podstatné.
8. Podle stěžovatele navíc z této výpovědi nic, co by svědčilo o naplnění vazebních důvodů, neplyne. Městský soud ve svém rozhodnutí uvádí tři stručné věty, které prezentuje jako citaci, ačkoli má jít o volnou parafrázi, a které navíc soud musel doplnit o vlastní poznámky, aby vůbec byly srozumitelné. Z protokolu o výslechu svědkyně je navíc podle stěžovatele zřejmé, že se vyjadřovala jen neurčitě a rámcově, a pokud městský soud na základě její výpovědi vytvořil novou konstrukci vazebního důvodu, měl stěžovatel právo se k ní vyjádřit.
9. Stěžovatel dále namítá, že se městský soud nad rámec řízení o stížnosti pustil do hodnocení důkazů, činil tak navíc v rozporu se spisem, neboť svědek Z. rozhodně stěžovatele neidentifikoval.
10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud nesouhlasí s námitkou, že se stěžovatel nemohl k důvodům, pro které byl ponechán ve vazbě, resp. konkrétně k výpovědi svědkyně Y. K., vyjádřit. Předně, z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel má přístup k protokolu o výslechu. Obvodní soud pak v rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě výslovně uvedl, že vycházel i z výpovědi této svědkyně. Při podání stížnosti si tedy stěžovatel mohl být vědom, že je tento důkaz vnímán jako relevantní pro vazební rozhodnutí.
12. Je pravda, že obvodní soud nerozvedl, co přesně z tohoto důkazu dovodil, to ovšem neznamená, že by tento případný nedostatek nemohl odstranit městský soud v řízení o opravném prostředku. Stížnostní soud se nemusí omezit jen na prostou reprodukci toho, co již řekl soud první stupně, nýbrž může jeho argumentaci v reakci na stížnostní námitky posílit či rozvést.
13. Namítá-li pak stěžovatel, že uvedený důkaz není dostatečný pro jeho ponechání ve vazbě, Ústavní soud připomíná, že hodnocení důkazů náleží obecným soudům; nevybočuje-li proces dokazování z mezí ústavnosti, Ústavní soud jeho výsledky nepřehodnocuje.
14. Z protokolu o výslechu svědkyně, jak ho cituje stěžovatel v ústavní stížnosti, je patrné, že městský soud při reprodukci toho, co z výpovědi považoval za podstatné, nezměnil její význam, a pokud citované věty doplnil o vlastní vysvětlivky, bylo tomu tak jen ve vztahu k těm slovům a údajům, které se z povahy věci stanou vytržením textu z většího celku nejasnými (zájmena, určení času).
15. Uvedla-li přitom svědkyně, že stěžovatel zamýšlel dopustit se stejného jednání i vůči další osobě, nelze úvaze městského soudu, že je tím posílena argumentace soudu prvního stupně o naplnění podmínek předstižné vazby, z ústavněprávního hlediska nic vytknout. V této souvislosti je ostatně vhodné připomenout, že závěry soudů v rámci vazebního rozhodování jsou činěny jen v určité míře pravděpodobnosti (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 161/16 ze dne 23. 2. 2016).
16. Stěžovateli lze dát za pravdu, že došlo-li k uvedenému výslechu ještě před rozhodnutím o vzetí stěžovatele do vazby, nejde nyní o novou skutečnost. Doktrínu zesílených důkazů ovšem nelze interpretovat tak kategoricky, jak naznačuje stěžovatel, tedy že by při každém novém rozhodování o setrvání ve vazbě musely orgány činné v trestním řízení přijít s novými, dosud neznámými důkazy svědčícími o naplnění vazebních důvodů. V souladu s uvedenou doktrínou vazební důvody v čase slábnou, to ovšem neznamená, že by důvody, které vedly k rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby, nemohly obstát i při následném rozhodnutí o setrvání obviněného ve vazbě, jsou-li tyto dostatečně silné navzdory jejich oslabení plynutím času (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3221/23 ze dne 7. 2. 2024 či sp. zn. I. ÚS 3330/23 ze dne 13. 3. 2024). Jak k tomu uvedl Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 1009/24 ze dne 24. 4. 2024: "Postupem času se důvodnost trvajícího vazebního stíhání snižuje. Konkrétní skutečnosti z počáteční fáze trestního řízení mohou ztrácet na významu a pro ospravedlnění dalšího trvání vazby už nemusí postačovat. Soudy tak nemohou jen rekapitulovat závěry předchozího rozhodování, aniž by zvážily, zda původní důvody pro vzetí do vazby neztratily časem na přesvědčivosti, a aniž by vysvětlily, proč je trvání vazby i nadále nutné. To však současně neznamená, že ony konkrétní skutečnosti nemohou být i nadále přesvědčivé a další trvání vazby ospravedlňovat. Dosavadní důvody musí být při prodloužení vazby buď nadále dostatečně silné, nebo musí být posíleny dalšími důvody. Jsou-li přítomny stejné (relevantní a postačující) důvody pro ponechání obviněného ve vazbě po celou dobu jejího trvání, přičemž byla zákonnost vazby předmětem několikerého přezkoumání, není namístě soudům vytýkat, že tyto důvody v odůvodnění svého rozhodnutí s náležitým vysvětlením zopakují."
17. Rozhoduje-li soud o setrvání obviněného ve vazbě, zkoumá, zda jsou nadále naplněny vazební důvody. Není přitom důvod, aby svůj závěr o existenci vazebních důvodů neposílil např. i o novou argumentaci vztahující se k již známým důkazům.
18. Zde je navíc potřeba upozornit, že při zvažování, zda je namístě stěžovatele nadále ponechat ve vazbě, soudy nevyšly jen z uvedené výpovědi, ale i z dalších skutečností, jak je obvodní soud reprodukuje v bodě 10 svého rozhodnutí. Mezi ně patří mimo jiné nalezení těla poškozeného a vznesení nového obvinění vůči stěžovateli, a to pro zvlášť závažný zločin vraždy. K tomu došlo až poté, co byl stěžovatel vzat do vazby.
19. Vznáší-li konečně stěžovatel námitky proti úvahám městského soudu ohledně toho, zda městským soudem zmíněné důkazy nasvědčují, že se stěžovatel zločinu vraždy dopustil, šlo o úvahy, které neměly na výsledek stížnostního řízení vliv, neboť byly vyřčeny nad rámec rozhodnutí v kontextu úvah o vazebním důvodu tzv. útěkové vazby, který vůči stěžovateli uplatněn nebyl. Toho si je sám stěžovatel vědom. I kdyby tedy měl stěžovatel pravdu ohledně rekognice svědkem Z., nebyl by to důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí.
20. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. srpna 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu