Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Sázková kancelář, a. s. se sídlem Jaktáře 1475, Uherské Hradiště - Mařatice, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Novákem, Ph.D., advokátem se sídlem Trojanova 12, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2010, č. j. 5 Afs 82/2010-63, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2010, č. j. 10 Ca 165/2008-38, rozhodnutím Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 12. 5. 2008, č. j. 7367/08-1300-105163, č. j. 7372/08-1300-105163, č. j. 7371/08-1300-105163, a ze dne ze dne 10. 9. 2008, č. j. 13747/08-1300-105163, a rozhodnutím Finančního úřadu pro Prahu 3 ze dne 31. 10. 2007, č. j. 193206/07/003511/4269, č. j. 193226/07/003511/4269, č. j. 193248/07/00351l/4269, a ze dne 12. 2. 2008, č. j. 32863/08/003511/4269, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí správních orgánů a soudů, vydaná v daňovém řízení a v řízení o žalobě proti rozhodnutím správního orgánu.
Ústavní stížností napadenými rozhodnutími Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, byla zamítnuta odvolání stěžovatele proti též ústavní stížností napadeným rozhodnutím Finančního úřadu pro Prahu 3 a to dodatečnému platebním výměru na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období březen 2006 a platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období březen 2007, červenec 2007 a říjen 2007, jež vydal správce daně poté, co neuznal stěžovatelem uplatněný nárok na nadměrný odpočet na dani z přidaného hodnoty u vybraných loterií a jiných podobných her.
Odvolací orgán se přitom ztotožnil s právním závěrem správce daně prvního stupně, že tato přijatá zdanitelná plnění v rozhodných zdaňovacích obdobích byla osvobozena od daně bez nároku na odpočet daně, když ve shodě s ním (a na rozdíl od stěžovatele) dospěl k závěru, že podle ustanovení § 113 písm. b) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen "zákona o DPH"), pozbylo ustanovení § 68 odst. 10 tohoto zákona platnosti dnem 31. 12. 2004, a proto byla od 1. 1. 2005 činnost stěžovatele podle ustanovení § 51 odst. 1 písm. j) zákona o DPH osvobozena od daně bez nároku na její odpočet; přitom nepřisvědčil tvrzení stěžovatele, že zrušením ustanovení § 113 písm. b) zákona o DPH (zde zákonem č. 109/2006, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o sociálních službách), "oživla" ustanovení § 51 odst. 1 písm. i) a § 68 odst. 10 zákona o DPH.
O žalobě stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že ji jako nedůvodnou zamítl a jako zjevně nedůvodná byla posouzena i kasační stížnost, již proti tomuto rozsudku stěžovatel podal, pročež ji Nejvyšší správní soud rovněž ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že podstatou sporu je otázka právní aplikace § 113 písm. b) zákona o DPH a účinků tohoto ustanovení ve vztahu k ustanovením § 51 odst. 1 písm. i) a § 68 odst. 10 téhož předpisu, přičemž setrvává v názoru, že zrušením ustanovení § 113 zákona o DPH [jež stanovil že "ustanovení § 51 odst. 1 písm. i) a § 68 odst. 10" pozbývají platnosti dnem 31. 12. 2004] - zde zákonem č. 109/2006 Sb. - došlo současně k rehabilitaci ustanovení § 68 odst. 10 zákona o DPH. Má tudíž za to, že od 1.
4. 2006 až dosud skýtá zákon o DPH obecnou a speciální úpravu pro provozovatele loterií a jiných podobných her, neboť "zde platí ona obecná ustanovení § 51 odst. 1 písm. j) a § 60, na jejichž základě je provozování loterií a jiných podobných her osvobozeno od daně z přidané hodnoty", avšak "pro určité druhy loterií a jiných podobných her, konkrétně pro loterie a jiné podobné hry provozované podle § 2 písm. a), c), d), f), g), h) a hry provozované na základě povolení Ministerstva financí ČR ve smyslu § 50 odst. 3 zák. č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších právních předpisů, platí úprava speciální, a sice úprava dle § 51 odst. 1 písm. i) a § 68 odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty".
Podle stěžovatele však orgány daňové správy a následně i soudy ustanovení § 51 odst. 1 písm. i) a § 68 odst. 10 zákona o DPH nevzaly v potaz a řídily se výhradně úpravou obecnou, již "aplikovaly na všechny druhy her bez výjimky".
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.
Klíčové je, že nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska vymezení rozhodné materie, jakož i otevřeného výkladového sporu, zcela identifikuje se stížnostmi, o nichž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to jmenovitě nálezy ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 1696/09 , ze dne 21. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 504/10 a sp. zn. I. ÚS 1927/09 , tak, že ústavní stížnosti zamítl, a dále usneseními ze dne 14. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1903/10 , ze dne 17. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 371/10 , ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 579/11 a sp. zn. II. ÚS 899/10 , ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 1319/10 , a ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2281/10 , kterými byly ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné odmítnuty. Totéž platí i o shodných ústavních stížnostech podaných stěžovatelem; jako zjevně neopodstatněné je usneseními ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 565/11 , sp. zn. II. ÚS 776/11 a sp. zn. II. ÚS 720/11 , odmítl.
To je významné potud, že se závěry obsažené v těchto rozhodnutích (zvláště pak vydaných ve formě nálezů) uplatní i v dané věci; není totiž důvodu se od nich zde jakkoliv odchýlit, a co do vykonatelných nálezů platí, že jejich závaznost ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy zásadně dopadá i do rozhodovacích poměrů Ústavního soudu samého. Na příslušná (výše označená) rozhodnutí (nálezy) Ústavního soudu, resp. jeho plná odůvodnění, jakož i na rozhodnutí vydané v týchž právních věcech stěžovatele, zde tudíž postačí již jen odkázat.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost - ve smyslu objasněném výše - jako zjevně neopodstatněnou, a podle vyloženého ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. dubna 2011
Jiří Mucha předseda senátu