Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Lucií Dolanskou Bányaiovou o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Marečka, zastoupeného Mgr. Robertem Plickou, advokátem, se sídlem Národní 58/32, Praha 1 - Nové Město, proti výrokům II a III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2023 č. j. 25 Co 276/2023-210 a výroku II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. března 2023 č. j. 14 C 1/2022-105, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, zastoupeného JUDr. Janem Nemanským, advokátem, se sídlem Těšnov 1059/1, Praha 1 - Nové Město, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení výroků o náhradě nákladů řízení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na právní pomoc v řízení podle čl. 37 odst. 2 Listiny a zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. V řízení o zaplacení částky ve výši 6 050 502 Kč s příslušenstvím, kterou stěžovatel (žalobce) požadoval po vedlejším účastníkovi řízení (žalovaném) z titulu vydání bezdůvodného obohacení za neoprávněné užívání pozemku ve vlastnictví stěžovatele, potvrdil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") výrokem I rozsudku ze dne 7. 12. 2023 č. j. 25 Co 276/2023-210 rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 9. 3. 2023 č. j. 14 C 1/2022-105 ve výroku I ve věci samé, jímž bylo vedlejšímu účastníkovi řízení uloženo zaplatit uvedenou částku. Výrokem II změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku II o náhradě nákladů řízení tak, že vedlejší účastník řízení je povinen nahradit stěžovateli náklady řízení před obvodním soudem ve výši 660 153,60 Kč (oproti obvodním soudem původně stanovené částce ve výši 938 308,40 Kč). Výrokem III uložil vedlejšímu účastníkovi řízení zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 158 945,60 Kč.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí pouze proti výrokům o náhradě nákladů řízení, neboť mu nebyla přiznána jejich náhrada v plné výši, ačkoliv byl procesně zcela úspěšný. Namítá především, že obecné soudy nesprávně posoudily účelnost jednotlivých úkonů právní služby.
4. Ústavní soud vyzval účastníky řízení a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti a od obvodního soudu si rovněž vyžádal příslušný spis (sp. zn. 14 C 1/2022).
5. Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, z jakých důvodů je ústavní stížnost neopodstatněná a proč nepovažuje některé stěžovatelem, resp. jeho právním zástupcem, učiněné úkony právní služby za účelně vynaložené.
6. Obvodní soud rovněž považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou a také se vyjadřuje k jednotlivým stěžovatelem rozporovaným úkonům právní služby, za něž mu nebyla poskytnuta odměna.
7. Vedlejší účastník řízení se taktéž vyjadřuje k námitkám stěžovatele ohledně posouzení účelnosti jednotlivých úkonů právní služby. Dále podotýká, že proti rozsudku městského soudu ve věci samé podal dovolání k Nejvyššímu soudu.
8. Stěžovatel v replice reaguje zejména na vyjádření obvodního soudu a rozebírá jednotlivé úkony právní služby s tím, že je považuje za účelně vynaložené.
9. Soudce zpravodaj, ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, což mj. v sobě zahrnuje i posouzení, zda podání splňuje též podmínku přípustnosti ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V nyní posuzované věci soudkyně zpravodajka shledala, že tomu tak není.
10. Ústavní soud ve své judikatuře dodržuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není již příslušný žádný jiný orgán. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000
(N 111/19 SbNU 79; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)] a je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (srov. usnesení ze dne 3. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2891/08
a další).
11. Ústavní stížnost proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení považuje Ústavní soud za předčasně podanou, a tudíž nepřípustnou, tehdy, podá-li (týž) účastník řízení souběžně s ústavní stížností i dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Za této situace Ústavní soud považuje oddělení meritorního a nákladového výroku za nelogické a neefektivní, neboť by při posuzování nákladů řízení nemohl pominout úspěšnost jednotlivých účastníků řízení, když právě od této úspěšnosti v meritu věci se zásadně odvíjí otázka nákladů řízení (srov. usnesení ze dne 15. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 2075/18
a další).
12. V nyní posuzované věci stěžovatel dovolání do věci samé nepodal, neboť rozhodnutí městského soudu respektoval (stěžovateli bylo ostatně ve věci samé zcela vyhověno), a vzhledem k tomu, že dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není podle § 238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") přípustné, neměl již k dispozici žádný procesní prostředek, kterým by se mohl proti rozhodnutí městského soudu i obvodního soudu o náhradě nákladů bránit.
13. Přípustnost jeho ústavní stížnosti však vylučuje skutečnost, že dovolání podal vedlejší účastník řízení, což Ústavní soud zjistil až z vyjádření vedlejšího účastníka řízení a obvodním soudem zaslaného spisu. V době podání ústavní stížnosti (a rozhodnutí o ní) přitom ještě nebylo skončeno řízení o dovolání proti výroku ve věci samé. Nelze přehlédnout, že pokud by Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, mohl by nejen zrušit nebo změnit rozsudek městského soudu, popř. i obvodního soudu, ve výroku ve věci samé, ale také zrušit akcesorické výroky o nákladech řízení (§ 243e o.
s. ř.). Tím by otevřel prostor k tomu, aby se městský soud, popř. obvodní soud, opětovně zabývaly i náklady řízení a aby v rámci rozhodování o nich přihlédly k námitkám uplatněným stěžovatelem v ústavní stížnosti. Pokud by tedy Ústavní soud přezkoumal výroky rozhodnutí městského soudu a obvodního soudu o nákladech řízení ještě před tím, než bude ze strany Nejvyššího soudu rozhodnuto o dovolání proti výroku ve věci samé, nejenže by nerespektoval subsidiaritu ústavní stížnosti k jiným zákonným procesním prostředkům k ochraně práva, nýbrž by tím, byť jen nepřímo, mohl předjímat i výsledek řízení o dovolání, což mu nepřísluší (srov. například usnesení ze dne 18.
2. 2019 sp. zn. II. ÚS 1700/18
, usnesení ze dne 10. 4. 2019
sp. zn. II. ÚS 1033/19
, usnesení ze dne 24. 4. 2019
sp. zn. II. ÚS 870/19
aj.).
14. Závěr, že ústavní stížnost účastníka řízení podaná proti výrokům rozhodnutí městského soudu a obvodního soudu o nákladech řízení předtím, než Nejvyšší soud rozhodne o jeho dovolání proti výroku ve věci samé, je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, lze plně vztáhnout i na situaci, kdy dovolání do věci samé podá (jiný) účastník řízení, jehož zájem na výsledku řízení ve věci samé je ve střetu se zájmem stěžovatele (viz unesení ze dne 28. 3. 2023 sp. zn. IV. ÚS 1074/23
). Odporovalo by principu efektivity a hospodárnosti řízení, kdyby Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti, kterou je samostatně napaden pouze výrok o nákladech řízení, již nyní přezkoumával její důvodnost.
15. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatele nepoškozuje na jeho právu na přístup k soudu, protože podle výsledku dovolacího řízení bude mít po jeho ukončení možnost podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby případně zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Tato ústavní stížnost pak (v případě splnění ostatních podmínek řízení) bude věcně projednatelná Ústavním soudem, a to i v případě, bude-li jí napaden výhradně nákladový výrok. Není totiž přijatelné, aby Ústavní soud (zjednodušeně řečeno) prvotní ústavní stížnost odmítl jako "předčasnou" a následnou jako "opožděnou".
16. Z tohoto pohledu tak není relevantní, že stěžovatel s mimořádným opravným prostředkem nedisponuje, neboť i když Nejvyšší soud dovolání meritorně, resp. quasimeritorně neposoudí, stěžovateli stále zůstává zachována možnost obrátit se na Ústavní soud, avšak až po skončení dovolacího řízení.
17. Z uvedených důvodů Ústavní soud soudkyní zpravodajkou ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. května 2024
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
soudkyně zpravodajka