Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Městská část Praha - Šeberov, se sídlem K Hrnčířům 160, Praha 4 - Šeberov, zastoupené JUDr. Ivanou Slivkaničovou, advokátkou se sídlem Na Příkopě 988/31, Praha 1, a 2) Hlavní město Praha, se sídlem Mariánské náměstí 1, Praha 1, zastoupené JUDr. Kateřinou Mullis, Ph.D., advokátkou se sídlem Na Slupi 15, Praha 2, proti výroku III. a IV. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2018, č. j. 54 Co 27/2017-604 ve znění rozsudku ze dne 28. 2. 2018, č. j. 54 Co 27/2017-613, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
1. Ústavní stížností stěžovatelé 1) Městská část Praha - Šebrov a 2) Hlavní město Praha, kdy řízení v těchto dvou věcech byla usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2018 spojena ke společnému řízení, napadli výrokové části III. a IV. rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 14. 2. 2018, č. j. 54 Co 27/2017-604, ve znění rozsudku ze dne 28. 2. 2018, č. j. 54 Co 27/2017-613.
2. Stěžovatelka Městská část Praha - Šeberov (dále jen "městská část") spravuje pozemky svěřené jí jejich vlastníkem (tj. druhým stěžovatelem - Hlavním městem Prahou), včetně pozemků, jejichž vlastnictví se stalo předmětem sporu před obecnými soudy, v němž stěžovatelé vystupovali na straně žalovaných. Vlastnictví pozemků se stalo sporným při provádění obnovy katastrálního operátu a zjištění chyby v provedených zápisech vlastnického práva. Katastrální úřad proto vyznačil duplicitní vlastnictví ke sporným pozemkům a vyzval právního předchůdce žalobců k podání žaloby o určení jejich vlastnictví. Tato žaloba byla dne 12. 2. 2010 podána a řízení bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 45/2010. Obecné soudy v této věci meritorně rozhodly, avšak k dovolání právní předchůdkyně jedné ze žalobkyň Věry Dvořákové byla napadená rozhodnutí zrušena a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k novému projednání a rozhodnutí. Ve vztahu k ostatním žalobcům nabyly rozsudky právní moci, neboť tito dovolání nepodali a řízení tak bylo nadále vedeno pouze o ideální polovině pozemků vlastněných Věrou Dvořákovou (dále jen "žalobkyně"). Dalším rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 10. 2016, č. j. 10 C 45/2010-492, byla žaloba na určení vlastnictví žalobkyně k ideální polovině pozemků znovu zamítnuta. Proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 podala žalobkyně odvolání, následně ale zemřela a do řízení vstoupili její právní nástupci. V odvolacím řízení byl rozsudek soudu prvního stupně výrokem II. nyní napadeného rozsudku městského soudu změněn tak, že žalobkyně ke dni své smrti byla vlastnicí ideální poloviny pozemku p. č. 1407/29. Současně bylo ve výroku III. určeno, že stěžovatelé mají povinnost právním nástupcům žalobkyně uhradit na náhradě nákladů řízení částku ve výši 1 289 156 Kč, a ve výroku IV. bylo určeno, že stěžovatelé nemají právo na náhradu nákladů.
3. Proti nákladovým výrokům III. a IV. (přesněji: stěžovatel - městská část brojí petitem toliko proti výroku III. napadeného rozsudku, zatímco stěžovatel - Hl. město Praha proti výroku III. a IV.) podali stěžovatelé ústavní stížnost.
4. Současně je z obsahu spisu zřejmé, že dne 18. 6. 2018 podali dovolání žalobci (A. Procházková, K. Dvořáková a J. Irving), a to eventuálně proti výroku III. i proti celému napadenému rozsudku městského soudu. Stěžovatel - Hlavní město Praha podal rovněž dovolání, a to proti výrokům II. a III. napadeného rozsudku městského soudu.
5. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou posuzované věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, se jím totiž může zabývat také věcně.
6. Ústavní soud ve své judikatuře dodržuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není již příslušný žádný jiný orgán. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález
sp. zn. III. ÚS 117/2000
ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)] a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (srov. kupř. usnesení
sp. zn. IV. ÚS 2891/08
ze dne 3. 4. 2009).
7. Pokud by totiž Ústavní soud v rozporu se zásadou subsidiarity rozhodoval sám, aniž by předtím byly vyčerpány všechny možnosti, jak dosáhnout nápravy protiprávního stavu, mohl by nepřípustně zasáhnout do kompetence jiných státních orgánů (zde obecných soudů). Proto v případech, kdy stěžovatel nevyužije všechny dostupné procesní prostředky nápravy ve smyslu vyčkání na rozhodnutí o nich, považuje Ústavní soud ústavní stížnost za nepřípustnou (srov. např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 3507/10
ze dne 12. 9. 2012). Probíhá-li proto před obecnými soudy stále řízení, v jehož rámci se mohou stěžovatelé domoci svých práv, není pro zásah Ústavního soudu v této procesní situaci důvod; naopak by takový postup byl v rozporu jak s již zmíněnou zásadou subsidiarity, tak se zásadou minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů. Pokud by pak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by tím prodlužoval řízení o ústavní stížnosti (v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny) a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, aniž by pro to byl dán nějaký racionální důvod (srov. usnesení,
sp. zn. IV. ÚS 29/18
ze dne 17. 1. 2018). Takové řešení přitom zjevně nevyhovuje požadavku právní jistoty (srov. usnesení
sp. zn. I. ÚS 2162/11
ze dne 29. 7. 2011 či
sp. zn. IV. ÚS 234/11
ze dne 10. 2. 2011).
8. Jak se podává ze shora uvedeného, v nyní projednávané věci stěžovatel - Hlavní město Praha napadl dovoláním ze dne 7. 6. 2018, ve znění jeho opravy z téhož dne, ústavní stížností napadený rozsudek městského soudu ve věci samé (výrok II.), a to včetně nákladového výroku III., který nyní napadá rovněž ústavní stížností. S ohledem na shora uvedené proto vyhodnotil Ústavní soud námitky směřující do výroku III. napadeného rozsudku městského soudu obou stěžovatelů jako předčasné a tedy nepřípustné.
9. Jakkoliv je totiž pravdou, že novelou provedenou zákonem č. 296/2017 Sb., kterou došlo ke změně zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), a která nabyla účinnosti ke dni 30. 9. 2017, došlo k rozšíření důvodů nepřípustnosti dovolání i proti rozhodnutím v části týkající se nákladů řízení [viz § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v aktuálním znění], a právě proto stěžovatelé zřejmě podávají proti nákladovým výrokům ústavní stížnost již nyní, platí podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř., že zruší-li dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, vrátí mu věc k dalšímu řízení, přičemž může takto zrušit rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně. Zrušením těchto rozhodnutí se přitom zjevně rozumí jejich zrušení jako celku, jelikož tzv. nákladový výrok je závislým na rozhodnutí o věci samé (viz zejm. § 142 a násl. o. s. ř.). Jinak řečeno, za procesní situace, kdy stěžovatel - Hlavní město Praha podal dovolání k Nejvyššímu soudu ve věci samé (tzn. proti výroku II. napadeného rozsudku městského soudu), Ústavní soud nemůže již nyní přezkoumávat ústavnost tzv. nákladových výroků, jelikož by tím "předbíhal" rozhodování dovolacího soudu.
10. Výklad, který by vedl k oddělení meritorního a nákladového výroku a - po zmíněné novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. - by tedy připouštěl současné podání dovolání k Nejvyššímu soudu ve věci samé a ústavní stížnosti k Ústavnímu soudu (toliko) ohledně nákladového výroku, je třeba považovat za značně nelogický a neefektivní. Jednoduše vyjádřeno, v jeho důsledku by totiž Ústavní soud mohl nepřípustně předjímat rozhodování Nejvyššího soudu, když by se sice na straně jedné nemohl vyjádřit k samotné podstatě věci (jelikož je vázán petitem návrhu a k této podstatě věci se musí nejprve případně vyslovit Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení), nicméně na straně druhé by při posuzování nákladů řízení nemohl pominout úspěšnost jednotlivých účastníků řízení, jelikož právě od této úspěšnosti v meritu věci se zásadně odvíjí otázka nákladů řízení. Nemluvě o tom, že takový výklad by ve svých důsledcích značně degradoval význam Ústavního soudu, který by se v těchto případech stal jakýmsi "nákladovým soudem", byť podle dosavadní judikatury je Ústavní soud při rozhodování o nákladech řízení maximálně zdrženlivý, neboť ve většině případů nemůže rozhodnutí o nákladech řízení doznat takové míry protiústavnosti, aby to opodstatňovalo kasační zásah ze strany Ústavního soudu.
11. Ústavní soud proto dovozuje, že platí-li podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., že dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení, je třeba toto ustanovení vykládat tak, že dovolání není proti výroku o nákladech řízení přípustné samostatně, tedy pokud dovolatel napadne dovoláním výhradně výrok o nákladech řízení. V tomto případě by proto skutečně mohl podat přímo procesně projednatelnou ústavní stížnost. V případě, kdy dovolatel napadá dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jako celek, ovšem Nejvyšší soud přezkoumává, byť třeba i jen implicitně, rovněž tyto akcesorické výroky, jelikož v případě kasačního zásahu Nejvyššího soudu, kterým bude zrušen meritorní výrok, by mělo logicky dojít i ke zrušení nákladového výroku.
12. Na těchto závěrech nic nemění ani okolnost, že stěžovatel Hl. město Praha (na rozdíl od druhé stěžovatelky) v ústavní stížnosti brojil i proti výroku IV. napadeného rozsudku městského soudu, kterým bylo určeno, že stěžovatelé nemají právo na náhradu nákladů řízení, když namítá, že i Hl. městu Praze vznikly účelně vynaložené náklady právního zastoupení, a to ve vztahu k žalobcům, kteří nebyli ve věci úspěšní. V daném případě totiž platí, že pokud stěžovatel Hl. město Praha nesouhlasí ani s tímto nákladovým výrokem, měl být zahrnut do podaného dovolání. Jakkoliv je totiž pravdou (viz výše), že samostatně nelze proti výroku o nákladech řízení brojit dovoláním, nic nebránilo stěžovateli v tom, aby dovolání podal proti celému rozsudku městského soudu, tedy včetně jeho nákladových výroků. Ostatně ve vztahu k nákladovému výroku III. tak stěžovatel učinil a zůstává tedy poněkud s podivem, že stejný postup nezvolil i ve vztahu k výroku IV. Za dané procesní situace tak nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že ani v tomto ohledu stěžovatel nevyčerpal všechny dostupné opravné prostředky, které mu právní řád skýtá.
13. Nad tento rámec Ústavní soud uvádí, že vychází přiměřeně i z ustanovení § 104 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), podle kterého není kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení, přípustná. Z dikce tohoto ustanovení s. ř. s. a z relevantní judikatury je tak zřejmé, že za situace, kdy je výrok o nákladech řízení napaden kasační stížností spolu s výrokem ve věci samé, Nejvyšší správní soud meritorně přezkoumá též nákladový výrok (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2010, č. j. 7 Afs 1/2007-64, www.nssoud.cz). Výluka z přípustnosti kasační stížnosti se tak vztahuje pouze na situaci, kdy stěžovatel napadá pouze a jedině výrok o náhradě nákladů řízení, aniž by zároveň brojil proti výroku o věci samé.
14. Závěrem Ústavní soud uvádí, že nebudou-li stěžovatelé spokojeni s výsledkem dovolacího řízení, nic jim nebrání v případném podání ústavní stížnosti nové, v níž mohou zohlednit rovněž průběh a výsledky dovolacího řízení, i kdyby bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné pro nesplnění podmínek ustanovení § 237 o. s. ř. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti tak stěžovatele nijak nepoškozuje na jejich právech. Jak Ústavní soud opakovaně judikoval (viz např. usnesení
sp. zn. IV. ÚS 29/18
ze dne 17. 1. 2018), není oprávněn odmítnout stěžovatelovu případnou novou ústavní stížnost proti rozhodnutím soudů nižšího stupně pro opožděnost (pokud by Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustné ze zákona), neboť to by zakládalo odepření spravedlnosti. Pokud tedy nyní Ústavní soud deklaruje, že ústavní stížnosti jsou nyní předčasné, není oprávněn posléze říci, že (případná) pozdější ústavní stížnost je zase opožděná. To ostatně plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
15. Z těchto důvodů Ústavní soud shledal obě ústavní stížnosti nepřípustnými podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto soudcem zpravodajem ústavních stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2018
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj