Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ČEKO IMPORT, a. s., sídlem Klášterní 3, Broumov, zastoupené JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem, sídlem Václavské náměstí 832/19, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2869/2024-148 ze dne 17. prosince 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 74/2024-118 ze dne 11. dubna 2024 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 35 C 122/2019-87 ze dne 2. listopadu 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 35 C 122/2019 vyplývá, že stěžovatelka uzavřela s Regionální radou regionu soudružnosti Severovýchod (poskytovatelka dotace) 4. června 2010 smlouvu o poskytnutí dotace na částku 33 403 150,55 Kč. Poskytovatelka dotace neproplatila v předpokládaném termínu 7. dubna 2014 stěžovatelce k její žádosti závěrečnou šestou platbu ve výši 18 728 194,95 Kč, ale na základě administrativní kontroly prováděné v souvislosti s touto žádostí o platbu zahájila šetření ve věci podezření na nesrovnalost spočívající v porušení rozpočtové kázně stěžovatelkou. Proplacení dotace bylo pozastaveno, v důsledku čehož stěžovatelka neměla finanční prostředky na splnění vlastních závazků (byla nucena uzavřít dodatky k úvěrovým smlouvám financujícím projekt, kterými bylo umožněno úročení půjček sjednanou úrokovou mírou i po jejich splatnosti).
3. Úřad Regionální rady regionu soudružnosti Severovýchod vydal 15. září 2014 platební výměr, kterým stěžovatelce vyměřil odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 39 060 209 Kč. Proti platebnímu výměru stěžovatelka podala odvolání a zároveň požádala o prominutí odvodu za porušení rozpočtové kázně. Rozhodnutím výboru Regionální rady regionu soudružnosti Severovýchod byl stěžovatelce prominut odvod ve výši 37 107 198,55 Kč. Neprominutá část odvodu ve výši 1 953 010,45 Kč byla započtena proti částce požadované stěžovatelkou v její šesté žádosti o platbu. Stěžovatelce tedy bylo 12. prosince 2014 vyplaceno 16 775 184,50 Kč. Ministerstvo financí zrušilo 8. února 2016 platební výměr pro nezákonnost. Stěžovatelce byl nezákonně vyměřený odvod 11. dubna 2016 vrácen. Stěžovatelka se žalobou ze dne 6. srpna 2019 domáhala postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve zněních dalších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), po státu (jednajícího organizační složkou - Ministerstvem pro místní rozvoj, v dalších fází řízení pak Ministerstvem financí) zaplacení částky 894 374,71 Kč, představující náklady na úroky z úvěru ve výši 5 % ročně z nesplacené části úvěru za období od dubna 2014 do dubna 2016.
4. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Neshledal splnění předpokladů pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, neboť ve věci vydaný platební výměr byl zrušen na základě řádného opravného prostředku, v takovém případě lze podle § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody uplatnit jen tehdy, byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc. Tak tomu nebylo, a nešlo ani o situaci předpokládanou v § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (zrušení pravomocného rozhodnutí pro nezákonnost). Obvodní soud uvedl, že žalobě by nebylo možno vyhovět, i kdyby předmětný platební výměr byl nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., neboť nebyly splněny ani další předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za škodu. Jednak náklady na úroky z úvěru za období od dubna 2014 do září 2014 (za první období) ve výši 506 382,93 Kč stěžovatelka vynaložila již před vydáním platebního výměru (absence příčinné souvislosti) a jednak náklady na úroky z úvěru za období od října 2014 do dubna 2016 (za druhé období) ve výši 387 991,78 Kč již byly stěžovatelce na základě rozhodnutí Ministerstva financí z 27. listopadu 2019 poskytovatelkou dotace vyplaceny (absence škody ve stěžovatelkou žalované výši).
5. Proti rozsudku obvodního soudu (pouze v rozsahu částky 506 382,93 Kč) podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé ohledně částky 506 382,93 Kč s příslušenstvím a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil. Souhlasil s jeho závěry o nenaplnění podmínky nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 7 odst. 1 a § 8 zákona č. 82/1998 Sb., i se zjevnou absencí příčinné souvislosti mezi platebním výměrem a stěžovatelkou tvrzenou škodou. Již z časového srovnání období, v němž měla stěžovatelce vzniknout škoda, a data vydání platebního výměru je evidentní, že tvrzená škoda nemohla stěžovatelce vzniknout za období od dubna 2014 do září 2014 z teprve později vydaného platebního výměru. K nevyplacení dotace nedošlo v důsledku platebního výměru, ani je nelze hodnotit jako činnost přímo směřující k jeho vydání, nýbrž mělo svůj základ ve smluvním vztahu stěžovatelky s poskytovatelkou dotace a jejich ujednání o lhůtě pro výplatu dotace a stavení jejího běhu.
6. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání pro vady v části, v níž stěžovatelka podrobila kritice posouzení tvrzeného neoprávněného zadržení dotačních prostředků, aniž by vymezila předpoklady přípustnosti dovolání. V části, v níž dovolání směřuje proti výroku I rozsudku městského soudu, kterým byl rozsudek obvodního soudu potvrzen ve výroku II, a dále proti výroku II rozsudku městského soudu, tedy proti výrokům, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení, odmítl dovolání jako objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu.
Otázku vztahu příčinné souvislosti mezi platebním výměrem a vznikem škody ve formě uhrazených úroků z úvěru neshledal zakládající přípustnost dovolání, neboť městský soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle které by uvedený vztah mohl být dán tehdy, vznikla-li by újma následkem protiprávního úkonu orgánu státu, pročež by jeho jednání a škoda byly ve vzájemném poměru příčiny a následku, nikoliv však v situaci, kdy tvrzený následek této příčině předcházel.
Dodal, že jde-li o další stěžovatelkou položené dovolací otázky, platí, že jestliže obstál některý z důvodů, pro který městský soud nároku stěžovatelky nevyhověl (zde závěr o neexistenci vztahu příčinné souvislosti mezi platebním výměrem a vznikem škody), nemůže již žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání.
7. Stěžovatelka se také žalobou domáhala u Krajského soudu v Hradci Králové po poskytovatelce dotace úroku z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 daňového řádu ve výši 14,05 % p. a. z částky 16 775 184,50 Kč ode dne 11. dubna 2014 do dne 12. prosince 2014 a ve výši 14,05 % p. a. z částky 1 953 010,45 Kč ode dne 11. dubna 2014 do dne 11. dubna 2016. Krajský soud rozsudkem č. j. 31 Af 12/2000 ze dne 10. února 2021 shledal v nepřiznání úroku z neoprávněného jednání správce daně nezákonný zásah a poskytovatelce dotace uložil přiznat a vyplatit stěžovatelce úrok z neoprávněného jednání správce daně ve výši 14,05 % p. a. z částky 1 953 010,45 Kč ode dne 23. února 2016 (tedy od právní moci rozhodnutí o zrušení platebního výměru) do dne 11. dubna 2016. Ve zbytku žalobu zamítl. Rozsudkem sp. zn. 1 Afs 79/2021-41 ze dne 23. června 2021 Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu. Ztotožnil se s jeho názorem, že nárok na vyplacení dotace plyne z veřejnoprávní smlouvy uzavřené mezi poskytovatelkou dotace a stěžovatelkou. Odkázal na § 10b odst. 1 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění účinném do 19. února 2015, podle kterého se spory z právních poměrů při poskytnutí dotace nebo návratné finanční výpomoci rozhodují podle správního řádu. Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu odmítl Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 2315/21 ze dne 30. listopadu 2021. Závěr Nejvyššího správního soudu, že spory, týkající se pozdního vyplacení dotace, je oprávněn řešit příslušný správní orgán postupem podle správního řádu, a nikoliv správce daně podle daňového řádu, označil za řádně a logicky odůvodněný.
8. Stěžovatelka uvádí, že poskytnutá dotace pocházela z prostředků Evropské unie, proto se v dané věci uplatní pravidlo unijního práva, podle něhož má každý objekt působení veřejné správy nárok získat od státu nazpět nejen neoprávněně vybranou peněžní částku, ale i úroky, které mají kompenzovat dočasnou nedostupnost této částky (např. rozsudek SDEU ze dne 28. dubna 2022 Gräfendorfer Geflugel und Tiefkuhlfeinkost, C-415/20, C-419/20 a C-427/20, spojené věci, z něhož vycházel ve věci cel i Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2293/23 ze dne 20. února 2025). Za situace, kdy stěžovatelce z důvodu provádění administrativní kontroly byla opožděně vyplacena část dotace, musí mít možnost domoci se přinejmenším náhrady nákladů, jež jí prokazatelně vznikly proto, že s nevyplacenou částkou nemohla po dobu osmi měsíců disponovat. Trvá na tom, že platební výměr, kterým jí byl vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně, byl nezákonným rozhodnutím, a že jí vznikla finanční újma, neboť z důvodu nevyplacení celé dotace v řádném termínu musela čerpat další úvěr. To, že smlouva o poskytnutí dotace (ve spojení s dotačními podmínkami) umožňuje pozdržení platby dotace v souvislosti s prováděním finanční kontroly, nemůže zcela vyloučit odškodnění stěžovatelce vzniklé újmy, jestliže bylo shledáno, že k žádné nesrovnalosti nedošlo a stěžovatelka rozpočtovou kázeň neporušila.
9. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení (§ 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný a ústavní stížnost je přípustná.
10. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal souladným se svou judikaturou jeden ze závěrů, na němž založil městský soud své rozhodnutí (absence příčinné souvislosti), a zbylé již neposuzoval, neboť ani odlišné posouzení dalších stěžovatelkou vznesených otázek (včetně otázky existence nezákonného rozhodnutí či aplikace unijního práva) by se v jejích poměrech nemohlo pozitivně projevit, soustředil se Ústavní soud zprvu na ústavnost napadeného usnesení Nejvyššího soudu jako celku a rozsudků obvodního soudu a městského soudu pouze v rozsahu, v němž se zabývaly otázkou příčinné souvislosti mezi platebním výměrem a vznikem stěžovatelkou tvrzené škody.
11. Obvodní soud založil svůj závěr o absenci příčinné souvislosti mezi platebním výměrem a vznikem škody na tom, že k placení úroků, představujících stěžovatelkou tvrzenou škodu, se stěžovatelka zavázala ještě před vydáním platebního výměru a za období, které předcházelo jeho vydání. Výpadek příjmů, k němuž došlo v důsledku placení těchto úroků, tudíž nemůže být zapříčiněn vydáním platebního výměru. Tento svůj závěr řádně odůvodnil odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, mimo jiné na rozsudek sp. zn. 25 Cdo 917/2007 ze dne 19. března 2009, podle kterého jde o vztah příčinné souvislosti tehdy, vznikla-li škoda následkem nezákonného rozhodnutí, tedy je-li nezákonné rozhodnutí a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž je doloženo, že nebýt nezákonného rozhodnutí, ke škodě by nedošlo. Ústavní stížnost proti citovanému rozsudku Nejvyššího soudu byla odmítnuta usnesením sp. zn. II. ÚS 1793/09 ze dne 10. prosince 2009, v němž Ústavní soud uvedl, že namítané vady řízení, které předcházely vydání rozhodnutí, v jehož důsledcích je spatřována příčina tvrzené škody, nemohou být příčinou škody, a to i kdyby o vady řízení skutečně šlo.
12. Také městský soud, který souhlasil se závěry obvodního soudu, a nedostatek příčinné souvislosti považoval za rozhodující faktor, pro který nemohlo dojít ke vzniku odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., své závěry ústavně souladným způsobem odůvodnil (viz bod 8 napadeného rozsudku městského soudu, v němž srozumitelně odůvodnil, proč stěžovatelkou tvrzená škoda nemohla vzniknout z platebního výměru, který byl vydán až později).
13. Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v napadeném usnesení dovolacího soudu. Nejvyšší soud srozumitelně odůvodnil, že obstál-li (jako souladný s judikaturou Nejvyššího soudu) závěr městského soudu o absenci příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a platebním výměrem, nelze již jen z tohoto důvodu dovolání považovat za přípustné, neboť ani odlišné posouzení ostatních stěžovatelkou v dovolání předložených otázek by již nemohlo nic změnit na závěru o nesplnění všech tří zákonných podmínek pro vznik státu za škodu. Nejvyšší soud odůvodnil tento svůj závěr odkazem na svou ustálenou judikaturu a judikaturu Ústavního soudu, a Ústavní soud v tomto postupu neshledává nic protiústavního.
14. Obstál-li z pohledu ústavnosti již jeden z důvodů, který vedl k zamítnutí žaloby a který obstojí samostatně (tedy již jen na základě tohoto důvodu lze žalobu zamítnout), je nadbytečné se zabývat argumentací, jež směřuje proti ústavnosti jiného samostatného důvodu; v opačném případě by šlo pouze o tzv. akademické rozhodnutí bez přímého dopadu do právní sféry účastníků (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1467/15 ze dne 18. října 2016, bod 13).
15. Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 23. dubna 2025
Jan Svatoň v. r. předseda senátu